A. J. Liehm

Kdoví a pomozpámbu

Na jaře se mě v Praze zeptala Nataša Gorbaněvská: „Proč tady všichni říkají Rusové nebo Rusáci, když to byli Sověti?“

Nestává se mi jak známo často, že bych tleskal Václavu Klausovi. Rád jsem to však udělal, když na totéž téma hovořil na Pražském hradě při oslavách 21. srpna 68. A také jsem se mu přiznal, jak souhlasím s tím, co řekl o rozpoutání gruzínského konfliktu. Připomnělo mi to, jak americký velvyslanec před lety praštil dveřmi, když mu pověděl, co si myslí o amerických „důvodech“ vpádu do Iráku. Klaus má prostě občas široký záběr a odvahu k provokaci.

Vytanulo mi v té souvislosti, jak se tenkrát hodně psalo a vysílalo, že americká velvyslankyně dala Saddámovi na srozuměnou, že Kuvajt je jeho hřiště, a pokud se nedotkne zájmů konzumentů nafty… atd. Pokračování známe. Jsou na to důkazy? Nejsou, a pokud byly, už zřejmě nejsou. Jak to tedy bylo? Kdoví.

Taky se psalo a vysílalo, že Rusko naznačilo americko-gruzínskému prezidentu, že Jižní Osetie není problém. Uvěřil, jednal a pozdě pochopil, že vlezl do pasti. Jsou na to důkazy? Nejsou. Jak to tedy bylo? Kdoví.

Ví se ovšem, že NATO před časem v Bukurešti zametlo pod koberec gruzínské a ukrajinské námluvy. Jak mu rychle dokázat, že to byl omyl? Malá prohraná válka s Ruskem byla určitě možnost, a dál to znáte. Jsou důkazy? Nejsou. Tak jak to vlastně bylo? Kdoví.

Nebo analogie s Kosovem. Těch je víc, ale nás dnes zajímá tahle: malý národ jako objekt mocenského konfliktu. Znám jen zběžně a z letadla kavkazskou problematiku, ale mám rád historii. Také vím, že ruský zájem o celou oblast a z toho plynoucí konflikty jsou dávného data a že zájem o udržení vlastního vlivu není nepodobný třeba britské starosti o Commonwealth, když se válkou oslabená bývalá velmoc všelijak pokoušela ho udržet. Ne z prestižních důvodů, ale jako zdroj někdejší vlastní prosperity. V tom jsou si s Ruskem podobní. V Abcházii a Osetii je určitě většina pro setrvání v ruském společenství, a tudíž „nezávislost“. Jako je v Kosovu většina pro „nezávislost“ pod západním protektorátem s perspektivou „Velké Albánie“. Tady jsou zase zájmy Ruska a Západu protichůdné, hrubě řečeno „konfliktní“. Obě strany to jasně řekly a obě věděly, co dělají. A lidská práva, sebeurčení? Kdoví.

Přitom je pravda, že Spojené státy měly těsně před volbami a konflikt s Ruskem, i když ne vojenský, velice nahrával končící administrativě. Zdá se mi, že na tohle Rusové zapomněli nebo to dost nebrali v úvahu. Ne tak George W. Bush a jeho kamarádi. A tak McCain vytáhl rychle ze šuplíku šéfa Bushovy poslední volební kampaně Karla Rova, který už v roce 2002 vysvětlil: „Vy si myslíte, že řešení vyplynou ze správné analýzy pozorované skutečnosti. Jenže tak to už ve světě nechodí. My jsme dnes velmoc a svou akcí vytváříme vlastní realitu. A zatímco vy tuhle realitu pečlivě studujete, my jsme už zase v akci a vytváříme nové skutečnosti, které můžete znovu studovat. Tak to prostě je, děláme dějiny a vám všem nezbývá než studovat, co děláme…“ Je to tak? Kdoví.

Mezitím někteří (mnozí) američtí politologové už pohřbili Fukujamův „konec dějin“ a Robert Kagan došel ve své nové knize k názoru, že svět nebude v 21. století ani „nepolarizovaný“, ani „multipolární“, ale bude se utvářet kolem konfliktu mezi demokraciemi a autokraciemi (Rusko, Čína). Spojenectví jedněch i druhých – a ne OSN – bude zdrojem legitimity každé mezinárodní akce… – Jisté je, že „demokracie“ dělají všechno, aby to tak bylo. Bude? V tom případě pomozpámbu.

A. J. Liehm

Obsah Listů 5/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

A. J. Liehm

Kdoví a pomozpámbu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu