Ladislava Chateau

Za bariérou smyslů

Poslední kniha Miloslava Topinky vyšla v krásné grafické úpravě. Je to autorský výbor esejů, článků a skic, napsaných v letech 1966–2006; úvodní a titulní esej vyšel poprvé už v roce 1967 (v lednovém a březnovém čísle Sešitů pro mladou literaturu). A když koncem 60. let založilo českobudějovické nakladatelství Růže edici esejů, prvním svazkem, vydaným v roce 1969, byla Poezie stále budoucí Josefa Palivce, s Topinkovým Vyznáním na záložce. Jako další titul byl ohlašován právě svazek esejů Topinkových s názvem Hadí kámen. Ten však už vyjít nesměl. Nedávno vydaný výbor pojmenoval autor stejně; úvodní esej i po těch čtyřiceti letech v knize zůstal.

Miloslav Topinka patří ke generaci Václava Bělohradského, Ivana Jirouse, Daniely Hodrové nebo Vladimíry Čerepkové, i Josefa Peterky, Karla Sýse či Jiřího Žáčka, tedy ke generaci narozené ke konci války nebo těsně po ní. Někteří, jako Bělohradský nebo Čerepková, emigrovali, jiní se uchýlili k samizdatu, a někteří, jako Peterka, Sýs nebo Žáček, vstoupili do tehdejší oficiální literatury. Miloslav Topinka vystudoval psychologii na Karlově univerzitě. V roce 1968 se zúčastnil devítiměsíční studentské expedice do Lambaréné po čtrnácti afrických zemích. Tehdy vystoupil na Kilimandžáro a projel celou Saharu. Po návratu pracoval jako redaktor Sešitů pro literaturu a diskusi, až do jejich úředního zastavení. V polovině šedesátých let vstoupil do širšího povědomí texty, které publikoval v Sešitech, Orientaci a Výtvarné práci; významně se podílel na duchovní atmosféře doby. V roce 1969 vydává Mladá fronta jeho první básnickou sbírku Utopír, okamžitě vyvolávající čtenářský zájem i příznivý ohlas kritiky. Rok na to mu v témže nakladatelském domě vychází druhá básnická sbírka Krysí hnízdo, náklad však končí ve stoupě; šrotovalo se tenkrát zároveň s Hrabalovými Poupaty. Veřejnosti se dostala do rukou až v roce 1991; v roce 1993 i ve Varšavě v polském překladu.

Na dlouhých dvacet let se Topinka jako básník odmlčel, stal se v Československu ineditním autorem. S drobnými výjimkami: v nakladatelství Albatros vyšly jeho verše pod Ladovy omalovánky a kniha o astronomii pro nejmenší čtenáře Martin a hvězda. Po roce devětaosmdesátém kromě reedice Krysího hnízda vycházejí v nakladatelství Trigon jeho vynikající „zlomky a skici“ o životě a díle Jeana Arthura Rimbauda, výmluvně nazvané Vedle mne jste všichni jenom básníci (1995). Jedním z hlavních motivů jeho cesty do Lambaréné byla ostatně už tenkrát touha uvidět na vlastní oči místa, kde Rimbaud žil.

Miloslav Topinka nezapře v Hadím kameni svůj vztah k psychologii; každý z esejů se vlastně zabývá lidskými stavy: smutkem, životem, náladou. Básník nepopře ani vztah k malířství, k výtvarné tvorbě a kompozici; zážitek z četby je postaven na pocitech, na prožitku: „… jen s úžasem z mlčení se přiblížím zrání slov zraněných.“ Hned zkraje knihy píše: „Jazyk má mnohem širší významný rozsah a dosah než barva, tón či linie.“ A na jiném místě pokračuje: „Poezie/řeč je světlem, které se setkává se skutečností a proměňuje ji.“ Text chvílemi vyvolává dojem, jako by si autor jen narychlo zapisoval poznámky k většímu básnickému dílu, zaznamenával úvahy o zakřivenosti vesmíru, o spirálách galaxií, ale především o trhlinách, bariérách a o prostoru.

Miloslav Topinka to v jednom rozhovoru upřesňuje: „Běžně je rozšířena představa, že poezie něco zaplňuje, že vyplňuje nějaké prázdno. V životě, citové prázdno, prázdno z pocitu neúplného života. Že se nám v životě něčeho nedostává, že je v něm nějaká trhlina a že úkolem poezie je tuto trhlinu zaplnit, zacelit. Zaplnit to prázdno, díru, jež vznikla třeba odchodem někoho blízkého, zborcením milostného vztahu atd. Takhle je psána většina básní. Ale jsem přesvědčen, že poezie naopak prázdno rozvírá. To je smysl toho, čemu jsme si navykli říkat poezie…“ Při slavnostním předávání Seifertovy ceny v roce 2003 zdůraznil: „Poezie zkouší alespoň na okamžik rozbít tu skořápku řeči, rozetnout strom, aby vytrysklo světlo. Dostat se mimo. Mimo řeč, mimo uzavřený prostor poezie. Ano, vynutit si ten mimoprostor, kde prosvítá právě to, co lze zakusit, na tom, co zakusit nelze.“ Je autor Hadího kamene, který tak intenzivně pracuje se světlem, básník, který je malířem, či naopak? Marie Langerová, autorka doslovu, zmiňuje Topinkovo úsilí o „novou řeč poezie“, o „projekty nové citlivosti“. Výstižně píše: „Hadí kámen, psaný jedenadvacetiletým studentem psychologie, měl starost o hladkost básnické řeči. Bel canto, krásný zpěv, se ukazuje z převrácené strany: jako zlý jazyk. Ale peklo jazyka je ještě jinde. Na hranicích jeho bytí a nebytí, v jeho tělesném zrodu, v jeho drásavém vystupování ze zá-řečí.“

Miloslav Topinka má cit pro věci, jež nejsou zcela jednoznačné, vysvětlitelné, pracuje s tajemstvím – s trhlinami, se zlomkovitostí, „jako astrofyzik, který se dotýká něčeho, co je mimo možnosti člověka“. V esejích je minulost i přítomnost; literární úvahy prolínají se vzpomínkami a ohlédnutími za přáteli, kteří už nežijí: za Ivanem Divišem, za Miroslavem Žilinou, za Jiřím Kolářem, za Petrem Kabešem. Zároveň se Topinka ohlíží za francouzskými autory, Rimbaudem, Nervalem, Baudelairem či Michauxem.

Kniha nutí, aby čtenář vnímal věci, které by přešel bez povšimnutí, aby spolu s básníkem protrhl bariéru smyslů – nepochybně v tom spočívá magická síla a působivost díla, ne nadarmo pojmenovaného Hadí kámen; had jako symbol duše, života i libida; had jako zvlněná, přesná křivka, graciéznost a pohyb. Imaginace.

Miloslav Topinka: Hadí kámen, Host, Brno 2007, 416 s., doporučená cena 289 Kč.

Ladislava Chateau

Obsah Listů 5/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Ladislava Chateau

Za bariérou smyslů

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu