Jiří Lach

Pohled velmi dílčí. Znovu o Piu XII.

Eugenio Pacelli zemřel 9. října 1958. Dějiny znají tohoto muže jako papeže Pia XII. Snad i padesáté výročí pohnulo české nakladatele, aby se pokusili připomenout významného kuriálního reprezentanta a posléze hlavu katolické církve. Nakladatelství BB Art přineslo překlad biografie Johna Cornwella a mohlo se jednat o vynikající počin, pakliže by se vydání knihy uskutečnilo jinak ve dvou ohledech: publikace by byla mnohem přínosnější, kdyby ji doprovodil komentář zařazující hlavní Cornwellovy teze do diskuse o Eugeniu Pacellim a kdyby redakční doprovod upozornil na pestrou plejádu autorových zjednodušení a vyložených chyb. Druhým ohledem je nevalný překlad a redakce.

Když v roce 1999 vyšel originál, vyžádal si nemálo pozornosti. Autor, někdejší seminarista, se přiřadil k těm kritikům Pia XII., kteří jej přímo viní z podílu na holocaustu. Ve stručném sumáři prezentuje Cornwell toto: Pacelli byl tradiční náboženský antisemita, který jako reprezentant Vatikánu (nuncius, kardinál, státní sekretář, papež) v prvé řadě hleděl na zájmy církve a podřizoval jim vše. Církev chápal jako absolutistickou hierarchii, jejímž základním atributem je loajalita papeži, veškerý princip demokratičnosti (např. volba biskupů) mu byl cizí. Hlavní Cornwellovou výtkou je postoj Pia XII. k nacistickému systému a vraždění evropských Židů. Právě Pacelliho podíl na konkordátu s Německem v létě 1933 a jeho odpor k vypovězení této smlouvy je dle autora příčinou ukotvení Hitlerova režimu na mezinárodním poli. Ve vztahu k Židům měl jako státní sekretář (ministr zahraničních věcí) a zejména papež (od března 1939) oscilovat mezi nenávistí a přehlížením. Zvlášť nevalnou roli Cornwellův Pius XII. sehrál v době 2. světové války.

Četnými faktickými chybami obdařená kniha zapůsobila v několika ohledech: opětovně rozproudila debatu o podílu katolické církve na „konečném řešení“, celkově zvýšila zájem o politický kontext dějin moderního papežství a podle některých recenzentů přispěla ke zpomalení či oddálení Piovy kanonizace (Alessandra Stanley, New York Times, 3. 11. 1999). Provokativně vyřčené soudy, přidejme k nim i Cornwellem opakovaně zdůrazňovanou odlišnost mezi Pacelliho nenávistí ke komunismu a benevolencí k fašistickým a extrémně pravicovým diktaturám vůbec, ponouknou i českého čtenáře, aby se do problému pokusil vhlédnout jinak než anglický publicista.

Chybějící český komentář ke knize mohl upozornit na fakt, že Cornwell není zdaleka jediný, ba ani první, kdo Pacelliho podrobil kritice. Velmi neúprosné soudy se objevují periodicky od 60. let. V uměleckém ztvárnění odsoudil Pia XII. za podíl na holocaustu Rolf Hochhuth v divadelní hře Náměstek, v akademickém světě je dodnes citována (především kritiky Pia XII.) monografie židovského historika Guntera Lewyho Katolická církev a nacistické Německo (poprvé vyšla 1964). Cornwellovi podobnou argumentaci přijali i další badatelé. Velmi výmluvně hodnotí podíl katolické církve na zániku evropského židovstva Daniel J. Goldhagen (Morální zúčtování, anglicky 2002). Mimo jiné také autor bestselleru o holocaustu z poloviny 90. let (Hitlerovi ochotní katani, česky 1997) ve svém etizujícím soudu hovoří nejen o individuální odpovědnosti Eugenia Pacelliho, ale také o vině celé katolické církve, včetně otevřené kolaborace s nacisty a podílu na vyvražďování. Goldhagen se velmi sugestivně věnuje rovněž citlivé otázce odškodnění katolické církve vůči Židům v morálním, politickém i materiálním ohledu.

Velmi častým argumentem Pacelliho obhájců je tvrzení, že bylo jen těžko možné, aby papež i katolická církev přesně a včas věděli, co se skutečně odehrává na okupovaných územích za zdmi a dráty vyhlazovacích táborů. Piovi kritici podobný názor odmítají – naléhavě i Cornwell. Např. Susan Zuccotti na údělu italských Židů líčí, že tato „nevědomost“ nepředstavuje nic více než posteriorní obranu Svatého stolce po druhé světové válce, která měla zakrýt katolický antisemitismus a sympatie pro německého i italského diktátora. Již titul její knihy (Přímo pod jeho okny. Vatikán a Holocaust v Itálii, anglicky 2002) vlastně tvrdí, že Pius XII. a jeho lidé o hubení Židů moc dobře věděli.

Čeští vydavatelé Cornwellovy knihy mohli navést čtenáře také ke zdrojům, jež se snaží Pia XII. a katolickou církev hájit. K vytrvalým obhájcům náleží v posledních deseti letech např. americký katolický intelektuál Ronald J. Rychlak, jenž se trvale v odborných i populárních statích pře o obraz katolické církve v kontextu holocaustu s jejími odpůrci. Rychlak již v roce 1999 sepsal velmi ostrý odsudek Cornwellovy práce (Hitler, papež Pius XII., Židé, katolíci – pravda) a zpochybňuje přímo Cornwellovu badatelskou integritu. Není ovšem nutno bádat jen v zámoří. Soustavou trpělivé obhajoby je český překlad práce Pierra Bleta Pius XII. a druhá světová válka ve světle vatikánských archivů (2001). Text francouzského jezuity nereprezentuje pouze jednu z mnoha obhajob Pia XII. z lůna katolického světa (navíc pro mnohé podezřelou již tím, že se Pius jezuity hojně obklopoval). P. Blet totiž vedl tým, který po léta vyhledával, analyzoval a nakonec v jedenácti svazcích vydával vatikánské prameny (Akta a dokumenty Svatého stolce ve vztahu ke druhé světové válce, 1965–1981). Těžko si dnes edici, iniciovanou Pavlem VI. (sám Blet hovoří o souhlasu papeže s vydáním dokumentů z r. 1964), přinášející dokumenty v původní jazykové podobě, laik prostuduje, a tak je Bletovo jednosvazkové shrnutí cenným vodítkem. Bletovu knihu svírají následující teze: Pius XII. o vraždění Židů věděl, trápilo jej, káral katolíky, kteří se na eliminační politice podíleli, a aktivně přistupoval k záchraně starozákonního lidu.

Zdá se, že z labyrintu protichůdných názorů kritiků na jedné a obhájců Pia XII. na straně druhé není východisko. Rozhodně jím není text Johna Cornwella. Vydavatelé české verze jeho sugestivního portrétu následovníka sv. Petra měli upozornit, že reprezentuje pouze jeden směr, a pro pokus o uvážený posudek mohli odkázat k Františku X. Halasovi. Ve své obsáhlé práci o církevním státě (Fenomén Vatikán, 2004; viz též Karel Skalický: Fenomény Halas a Vatikán, Listy 6/2005) konstatuje zdánlivě banální fakt pestrobarevnosti odborných i populárních interpretací Piova pontifikátu a dodává: „A je stěží možné, aby k něčemu takovému kompromisní interpretaci došlo, protože sporným problémem není ani tak to, co papež dělal, ale otázka, zda mohl či nemohl udělat proti pronásledování a likvidování Židů více, než udělal, zda nezanedbal možnost zabránit holokaustu tím, že by proti nacistům byl postavil veřejně a nedvojznačně svou morální autoritu.“ (s. 403–404). Dvacet stran Halasova exkursu o Piovi XII. za druhé světové války vysvětluje působení papeže mnohem vyváženěji a s odkazy na odlišné interpretace, takže je Cornwellův text takřka zbytečné číst.

Cornwellova kniha je postižena bohužel i jinak. Sám autor nakupil některé chyby a historické zkratky za hranicí badatelské přesnosti, což je jedna z nejčastějších výtek jeho kritiků. Není vždy korektní ani v nejzákladnějších záležitostech, jako je např. časová posloupnost „konečného řešení“. Cornwell mate také terminologicky, např. SD je pro něj Sonderndienst místo Sicherheitsdienst (Bezpečnostní služba). Na knize Johna Cornwella se zle podepsal též překlad a redakce. Nejprve čtenář nabude dojmu, že se překladatelka pokouší o svébytný styl, když např. Pia IX. označuje italizujícím Pio Nono, nebo když místo rozšířeného označení Pesach používá starší výraz přesnice. Posléze přicházejí chyby a nepřesnosti. Iritující je používání nezavedených překladů: v celé knize Zdeňka Marečková vytrvale hovoří o Straně středu, zatímco česká historie a politologie užívá označení Centrum (nebo Zentrum). Projekt snížení reparací pro Německo z r. 1929 dokonce rovnou nazývá Mladý plán, přestože se i v našem jazykovém a odborném prostředí hovoří o Youngově plánu (podle předsedy expertní komise Owena D. Younga). Na neznalosti a kostrbatosti (bez konfrontace s originálem není vůbec možno pochopit, jaká byla volební účast a volební výsledky v Německu roku 1933) navazují houfné nedbalosti, jejichž autorství pochází od překladatelky: Lord D’Abernon byl podle ní velvyslancem v Londýně (místo v Berlíně, s. 101); Sovětský svaz napadl Polsko v listopadu 1939 (byť Cornwellův originál správně uvádí září, s. 215) atd.

Souběh zaujatého autorova postoje s nekvalitním překladem a redakcí (která měla zjevné chyby odhalit) účinkování papeže Pia XII. značně zkresluje. Pokud lze Cornwellovu knihu vůbec doporučit, pak jen v konfrontaci s jinými zdroji.

John Cornwell: Hitlerův papež. Tajný příběh Pia XII., přeložila Zdeňka Marečková, BB Art, Praha 2008, 398 s. , cena neuvedena.

Jiří Lach

Obsah Listů 5/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Lach

Pohled velmi dílčí. Znovu o Piu XII.

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu