Jan Novotný

Finis coronat opus

Zaradoval jsem se, když jsem spatřil za výlohou knihkupectví dva mohutné žlutozelené špalky. Tak jsem se přece jen dožil dokončení Lexikonu české literatury! Jak teď vidím z předmluvy, byl jsem zbytečně netrpělivý – také předchozí díly vycházely v dlouhých intervalech (první 1985, druhý 1993, třetí 2000). Je asi společnou vlastností vícedílných encyklopedií, že postupně bobtnají – první díl (A-G) se ještě vešel do jednoho svazku, druhý (H-L) a třetí (M-Ř) si už žádaly svazky dva a dva svazky čtvrtého dílu (S-Ž) mi zaberou v knihovně téměř tolik místa jako předchozí čtyři. Není to ani tak nárůstem počtu hesel (první tři díly 2485, poslední 1002) jako uvolněnějším stylem, který se nevyhýbá důvěrnějším informacím. Důvod, proč byli tvůrcové Lexikonu ze začátku na osobní údaje skoupější, může být i v době, kdy svou práci započali. I když jsou zařazeni jen spisovatelé, kteří vstoupili do literatury před rokem 1945, jejich osudy jsou stopovány až do doby vydání a tehdy se o nich nedala vždy říci plná pravda. Zaznamenejme ještě, že na Lexikonu se podílelo 99 autorů, jeho dokončení se dočkalo 72.

K čemu je mi lexikon, když nejsem literární historik a už toho možná ani mnoho nepřečtu? Především si v něm hledám autory svých oblíbených knih, zvláště ty, kteří se nedostali do velkých literárních dějin a bez Lexikonu by bylo obtížné se dovědět, kdo byli a co ještě napsali. Třeba Karel Vika a jeho Zápisky podučitelovy s nezapomenutelným líčením, jak kandidát učitelství přesvědčil školáčky, že zvířátko, jemuž neučení lidé říkají kotě, se ve škole správně nazývá velryba a že si šplhnou, když je v přítomnosti inspektora takto pojmenují. Lexikon potvrzuje mou představu o Vikovi: byl to „buřič ignorující zavedený literární život“. Časem se snad dostanu i k jeho dalším knihám. Rebelem byl i Jaroslav Žák, od něhož mám rád zejména Příhody dědy Posledy. Vítězství pracujícího lidu 1948 zobrazil v románech Konec starých časů a Na úsvitě nové doby, jež mohly být vydány až po pádu komunistů. Ty si určitě najdu a přečtu. Ale i u velkými dějinami prověřeného Karla Tomana, který své tuláctví vyjádřil v básních, mě zajímá, kam všude se zatoulal.

Ale to není všechno. Před spaním rád nahodile otevřu Lexikon a přečtu si několik hesel, která často představují jakési minimalistické romány odrážející české dějiny. Jméno Františka Sekaniny mi kdysi utkvělo v paměti při četbě protektorátních novin; netušil jsem, že měl syna Ivana, zprvu patrně doufal, že mu zachrání život, a pak už nedokázal sesednout z tygrova hřbetu. Františka Zavřela jsem znal jen jako autora rouhavého verše o Bohu – Al Caponovi všehomíra, kterého užil jako motta Josef Škvorecký v Inženýru lidských duší. Teď čtu, že ve svých dramatech oslavoval „polobohy“ (Krista, Husa, Valdštýna, Napoleona a Caesara) a byl na podzim 1947 nalezen na prahu smrti v Letenských sadech, kde přespával. A kdo by řekl, že Jiří Taufer prodělal se ženou a s dítětem vysilující pochod do Kujbyševa (Samary) na Volze? Zdali a jak o tom píše ve svých pamětech?

První díl Lexikonu obsahuje slib, že až nastane vhodný čas, dojde i na mladší autory. Ve čtvrtém díle se dočítáme, že lexikografický tým je připraven ve své práci pokračovat, podaří-li se pro něj vytvořit vhodné podmínky. Nezbývá než v to doufat. Budou-li ještě nějaké dodatky (v druhém díle bylo zejména třeba napravit mocenské vyobcování Václava Černého a v posledním díle se objevila různá průběžně zjištěná opomenutí), přimlouvám se za zařazení autorky Veselých příhod kozy Lujzy a kocoura Bobka (viz Listy 6/2005).

Jan Novotný

Obsah Listů 5/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Finis coronat opus

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu