Václav Klusoň

Občanská společnost: neziskové, nebo nevlastnické organizace?

Zaskakují neziskové organizace skutečně až tam, kde selhávají trh i stát? A mají se zisku štítit? Co uhlídá morálka a nakolik lze spoléhat na čest manažerů? Je dostatek morálního kapitálu?

Občanskou společností rozumíme soubor institucí, občanských aktivit a iniciativ, jež jsou formami angažovanosti občanů a tvoří jakýsi „veřejný prostor“, v němž si občané vyměňují názory, diskutují nejrůznější otázky politického, sociálního a ekonomického rozvoje společnosti a vyjadřují své preference a zájmy, aniž by přitom usilovali o získání politické moci. Cílem občanských aktivit je politickou moc ovlivňovat, nikoliv ji nahrazovat. Dodal bych, že občanská společnost vychovává k demokracii a k aktivní účasti při formování politické vůle, která by se měla opírat o racionální argumentaci a potlačovat lacinou ideologizaci. Posláním občanské společnosti je soustavné a cílevědomé vytváření sociálního kapitálu jakožto souboru svazků důvěry, odpovědnosti, vzájemnosti a solidarity.

V organizačních strukturách občanské společností mají klíčové postavení neziskové, obecně prospěšné a dobrovolné organizace. Uvážíme-li, že v některých zemích klesá účast ve volbách, což naznačuje pokles důvěry občanů v politický systém, může to zároveň otevírat prostor pro sektor občanský. Pro zdravý rozvoj společnosti je však nezbytná i silná vláda (což nemusí znamenat zbytnělý stát a byrokratický aparát), i rozvinutý občanský sektor. Ten pak spolu s tržním sektorem a se sektorem státním tvoří kostru institucionální struktury společnosti. V demokratické společnosti musejí proto fungovat tři základní mechanismy koordinace.

Prvním, a nepochybně nejdůležitějším, je tržní koordinace založená na soutěžním trhu a opírající se o soukromé vlastnictví a o motivaci ziskem. Druhým je hierarchická (vertikální) koordinace, která vychází ze soustavy norem, příkazů a zákazů, jejichž porušování je postihováno konkrétními sankcemi. Základem třetího mechanismu, který bývá označován jako solidární koordinace, jsou principy solidarity, subsidiarity, vzájemnosti a dobrovolnosti. Právě tento poslední mechanismus je využíván v občanském sektoru a je zjednodušeně označován jako neziskový. Pojem „nezisková organizace“ zahrnuje širokou škálu alternativních sdružení, jako jsou nadace, církve, školy, univerzity, profesní komory, kulturní zařízení, veřejnoprávní organizace, sportovní organizace, svépomocné organizace a organizace sociální péče, nemocnice, zdravotnická zařízení a další. Jejich společným znakem je orientace na uspokojování konkrétní potřeby, obecná prospěšnost a dobrovolnost. Tento sektor má vyplňovat prostor mezi trhem a státem a jeho velikost je podle některých autorů určována nedokonalostí tržní a hierarchické koordinace, resp. „selháváním“ trhu a státu.

Tento pohled je však poněkud zavádějící: mohl by se vysvětlovat i tak, že neziskové organizace vznikly, resp. vznikají až jako důsledek selhávání trhu nebo státu. Avšak příčinné i časové posloupnosti byly jiné. Neziskové organizace v odpovídajících historických podobách zde byly daleko dříve nežli organizace státní nebo tržní. Selhávání státu či trhu zakládání neziskových organizací nevyvolalo. Spíše naopak: k aktivizaci státu docházelo často v důsledku selhávání těchto organizací. Uvažme kupříkladu, že nejstarší neziskovou organizací je rodina a soukromá domácnost. Ve starověku byly velmi početné. Kupř. římské familie, společenství všech obyvatel domu či příslušníků domácnosti (rodičů, dětí, otroků, propuštěnců) mívaly i několik stovek členů. Podobně slovanské zádruhy, hradní domácnosti feudálních pánů, později kláštery, nemocnice, sirotčince a další. Tyto sociální útvary měly povahu organizací, které dnes nazýváme neziskovými. Neziskové organizace v moderním pojetí jsou však dítětem 20. století a jejich rodnou zemí jsou především Spojené státy, kde „sektor neziskových institucí se stal symbolem amerického občanství“ (P. F. Drucker).

Pokud jde o současné pojetí neziskových organizací, jsou veřejné mínění – avšak i politika – ovládány mnoha předsudky, nedorozuměními a především povrchními znalostmi. Z prostého adjektiva „nezisková“ si totiž někteří lidé vyvozují závěr, že zisk jako takový nemá v těchto organizacích místa, že není žádoucí, nebo dokonce že si jej tyto organizace přímo oškliví. Ve skutečnosti tomu je spíše naopak. Především v zahraničí provozují mnohé neziskové organizace i komerční aktivity a dosažený zisk slouží jako jeden ze zdrojů financování aktivit hlavních. Například ve Velké Britanii se i ve třetím sektoru klade důraz na komerční aktivity, a to proto, aby sektor v rámci svého hlavního poslání nebyl závislý převážně na grantech a na příspěvcích členů. V některých zemích jsou ke stejným účelům využívány tradiční komerční organizace a družstva, které tvoří součást neziskové organizace. Do třetího sektoru jsou tedy zařazovány jakési „komerční neziskové organizace“ (contradictio in adiecto?), které své služby sice poskytují za úplatu, avšak zisk nerozdělují. Ten zůstává v neziskové organizaci. V jistém smyslu sem lze zařadit i některé obchodní společnosti, které část zisků věnují neziskové organizaci, která je jejich součástí; prostřednictvím ní jsou pak financovány veřejně prospěšné činnosti, sociální služby a vzdělání. Zde stojí za zmínku velká německá firma Robert Bosch GmbH. Její zakladatel, převedl ve své závěti podstatnou část svého majetku na nadaci, která tak disponuje majetkovým podílem ve výši 92 % základního kapitálu firmy. Podle této závěti mají být výnosy nadace použity k charitativním účelům, k podpoře zdravotnictví, sociální péče, vzdělání a mezinárodního porozumění. Organizační a vlastnická struktura této firmy je ojedinělou a pozoruhodnou symbiózou komerční a neziskové organizace.

Základní vlastností tzv. neziskových organizací není proto „neziskovost“ jako taková, nýbrž jejich „nevlastnický“ charakter. Znamená to, že organizace nemá externí vlastníky, že sama vlastní všechna fyzická a finanční aktiva. Je tedy jejich vlastníkem jediným. Z toho plyne, že dosažené zisky mohou být investovány jen uvnitř organizace, k podpoře jejího hlavního poslání. Takto pojatá neziskovost zahrnuje i kritérium obecné prospěšnosti. Neboť jsou-li tací lidé, kteří takovou organizaci různými způsoby, třeba dobrovolnou neplacenou prací, podporují přesto, že nemají naději se na jejím zisku podílet, učiní to jen tehdy, jsou-li přesvědčeni o obecné prospěšnosti jejích aktivit. Zvláštní definice obecné prospěšnosti je pak zbytečná. Podstatné rovněž je, že majetek neziskové organizace ani žádná jeho část nemohou být převedeny třetím osobám, tedy ani do soukromého, ani do veřejného sektoru. Právě proto jsou tyto organizace vůči legální „privatizaci“ odolné, naprosto imunní. Něco obdobného, avšak v obráceném pořadí, platí ovšem i u akciových společností, na které u nás byly, nebo možná ještě budou, převáděny například nemocnice a zdravotnická zařízení. Jejich návrat do veřejného sektoru nebo transformace na neziskovou organizaci jsou prakticky vyloučeny. Z důvodů, o nichž byla právě řeč, jsou neziskové organizace označovány jako organizace nevlastnické (non-proprietory organizations). Je to rozhodně označení příhodnější.

Čeští poslanci nebo autoři schváleného zákona o veřejných neziskových ústavních zařízeních (č. 245/2006) si kupodivu této základní charakteristiky nepovšimli a připustili, aby majetek oněch zařízení mohl zůstat ve vlastnictví zřizovatele a veřejnému zdravotnickému zařízení vzniklo jen právo tento majetek spravovat. Podobně je tomu u zákona o obecně prospěšných organizacích (č. 248/1995), který správní radu opravňuje k udělování souhlasu se zcizením či zastavením nemovitého majetku nebo souhlasu s jeho pronájmem. Možnost odprodeje nemovitého majetku se souhlasem správní rady je samozřejmě porušením základních principů, na nichž je neziskový sektor budován. Dalším problémem je ručení za závazky neziskové organizace.V zákonu o obecně prospěšných organizacích není o ručení vůbec řeč, v zákonu o neziskových nemocnicích ano, avšak ve smyslu, který neziskový charakter těchto organizací popírá. Tento zákon totiž stanoví, že zřizovatel ručí za závazky veřejného zdravotnického zařízení, které zřizuje. Platí však, že kdo vlastní, ten i ručí. Ručí-li tedy zřizovatel, je i vlastníkem. V tom případě však zákon o neziskové organizaci nepojednává. Bylo by to možno doložit i dalšími ustanoveními obou zákonů. Oba tyto případy dokládají, s jakými neznalostmi se k přípravě a schvalování těchto zákonů přistupovalo. Je to s podivem i proto, že u nás jsou již pracoviště specializovaná na výzkum neziskového sektoru a že jsou k dispozici i odborné publikace. Pozornosti unikla dokonce i publikace světově proslulého autora, jakým byl zesnulý americký profesor Peter F. Drucker, nazvaná Řízení neziskových organizací, která v českém překladu vyšla již v roce 1994.

Odpůrci neziskových organizací správně namítají, že „zisková abstinence“ může rozvolňovat režim hospodaření, zeslabovat rozpočtové omezení a snižovat tlaky na výkonnost i na úspory nákladů. Absence zisku jako hlavního kritéria může zejména pro řídící pracovníky vytvářet málo náročné prostředí. Proto je nezbytné ziskové kritérium nahradit vysokou morálkou, velkou poctivostí a oddaností myšlence nezištné služby a pomoci. Předpokladem úspěšného uplatnění neziskových organizací v rámci občanské společnosti je tedy dostatek „morálního kapitálu“. Proto neziskový sektor bývá někdy označován jako sektor morálky. Na místě je ovšem otázka: odkud, kdy a jak bude do třetího sektoru importováno dostatečné množství morálního kapitálu, který je dnes u nás tak vzácným statkem a jehož se i v prvním a druhém sektoru tolik nedostává? Vybavení třetího sektoru tímto kapitálem bude zřejmě u nás ještě dlouhou dobu hlavní překážkou rychlejšího rozvoje neziskových organizací. V této souvislosti je však třeba zopakovat i to, že stejně jako se tržní a hierarchické systémy neobejdou bez morálky, nelze ani ve třetím sektoru abstrahovat od zisku, nechceme-li, aby skomíral na úbytě.

Řízení neziskových organizací je ovšem postaveno před velmi obtížné úkoly. Stačí si uvědomit, co manažer neziskové organizace musí dokázat v situacích, v nichž nemá za zády vlastníka, kdy chybí jednoznačný test výkonnosti (kritérium zisku) a kdy musí umět vyhovět množství různých kritérií a musí umět sladit zájmy nemalého počtu různých cílových skupin a zainteresovaných subjektů, jako jsou dárci a sponzoři, dobrovolníci, zaměstnanci a příjemci služeb, mám-li jmenovat jen ty hlavní. Nečetl jsem však žádné zprávy o plýtvavé či okázalé spotřebě a o marnotratném utrácení či o tunelování v amerických neziskových organizacích. V čele těchto organizací musejí proto stát nejen odborně kvalifikovaní, nýbrž i velmi čestní lidé. Mnohdy jde o neplacené dobrovolníky, kteří v neziskovém sektoru prožívají svou druhou kariéru, když tu první již úspěšně absolvovali v sektoru komerčním.

Moderní koncepce neziskové organizace vznikla ve Spojených státech, kde jsou tyto organizace též nejrozšířenější. Jejich použitelnost a plné uplatnění jsou tedy závislé na podmínkách, jež panují právě tam. Přenášení do odlišného kulturně politického a ekonomického prostředí je nutně obtížnější. Občanská společnost u nás se až dosud bohužel v prosazování správné koncepce neziskového sektoru angažovala málo.

Václav Klusoň

Obsah Listů 5/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Klusoň

Občanská společnost: neziskové, nebo nevlastnické organizace?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu