Jiří Koubek

Gruzie, slabá místa na mapě a nešťastné paralely

Gruzínská krize zastihla autora těchto řádků ve Španělsku. V tamních médiích musela válka tvrdě soupeřit o pozornost s jinými událostmi – především s olympiádou, kterou úspěšní Španělé prožívali s patřičným patriotismem a hravostí sobě vlastní. Ale také se zprávami o ekonomické krizi, kterou španělská ekonomika s dlouhodobě předimenzovaným stavebnictvím, jak se zdá, tehdy ještě vnímala citlivěji než střední Evropa. V neposlední řadě se násilné události v zemi pod Kavkazem octly ve stínu tragické letecké nehody na madridském letišti.

Až po návratu do vlasti jsem si ale uvědomil, že to nebyl prazvláštní souběh s ostatním děním, čím bylo španělské referování o gruzínské krizi příznačné. Byl to především španělský odstup od Ruska. Díky němu se vnímání složitého konfliktu vyznačovalo jistou střízlivostí a zdravou hodnotící opatrností. Je jasné, že takové distance – mentální, kulturní, historické a geografické – Česko a střední Evropa vůči východnímu obrovi nikdy nedosáhne a ani nemůže dosáhnout. O kritický a realistický přístup k problémům, jež se Ruska týkají, bychom však nikdy neměli přestat usilovat. Fobie, úzkosti, stereotypy a minulé křivdy nejsou dobrými rádci pro posuzování současnosti.

Nejen od Ruska a od Kavkazu, ale také od střední Evropy dělí Španělsko obrovská vzdálenost. Proto jsem jen díky občasnému přístupu k TVP měl šanci sledovat polskou reflexi rusko-gruzínského problému. Mohl jsem pozorovat počínání prezidenta Kaczyńského, jenž okamžitě po vypuknutí násilí volil nebývale ostrá slova vůči Rusku, nevyloučil vojenskou pomoc Gruzii a osobně se zúčastnil masového mítinku v Tbilisi na podporu kolegy Saakašviliho. Polská vláda, která se již od svého loňského nástupu k moci snaží o realističtější zahraničněpolitický kurs, musela opět vynaložit úsilí, aby obraz polské diplomacie korigovala.

Jak známo, média (jistě i španělská) si potrpí na zvláštnosti, kuriozity a výjimky. Snad by uvítala nějaké „opačně laděné“ oživení složité kauzy – například hlas některého ze státníků členů NATO či EU, který by nebyl jasně progruzínský a vymykal se tak z (více či méně diferencovaného) západního harmonického vícehlasu. Je proto škoda, že do běžných španělských médií, alespoň pokud je mi známo, nepronikla skeptická slova Václava Klause. Dost možná, že kdyby náš prezident nestravoval tolik své energie a neriskoval pověst na různých pochybných tématech, mohl by být jeho hlas brán vážněji v těch momentech, kdy si to situace zaslouží. A gruzínská krize je přesně takový případ.

Naopak bývalý český prezident, který se oprávněnému světovému věhlasu těší, mě postojem ke Gruzii příliš nepřesvědčil. V jednom vydání diskusního pořadu Václava Moravce Havel vlastně naznačil, že kdykoli má co do činění medvěd s trpaslíkem (rozumím silnější se slabším), hledejme vinu v medvědovi. Chápu Havlovu logiku správně? Pak jsem tedy asi přeslechl jeho vyjádření po zahájení americké invaze do Iráku, které by také nabádalo k odsouzení silnějšího (medvěda).

Havel by na ironické šťouchnutí možná opáčil poukazem k nějakému obecnému hodnotovému kritériu: Irák byl odpornou vraždící diktaturou a USA jsou čelnou západní demokracií a přirozeným vůdcem toho, čemu Havel říká „západní civilizační prostor“. Navíc Irák páchal genocidu.

Dobrá, ale kde máme hledat střet hodných demokratů se zlými autoritáři v kavkazském konfliktu? Nestojíme snad spíš před konfliktem dvou různých odstínů polodemokratické a poloautoritářské šedi? Navíc – je vůbec míra demokratičnosti režimu dobrým kritériem pro posuzování viny za eskalaci násilí mezi dvěma stranami? A pokud jde o vyvražďování civilního obyvatelstva, nehrozilo by snad přesně to, pokud by Gruzie skutečně obsadila své separatistické „republiky“ a rozpoutal se tak krvavý etnický konflikt?

Možná se úplně mýlím a Havlova metafora ve skutečnosti obsahuje úplně jinou logiku. Co když se vlastně týká jen některých (rozuměj ruských) medvědů a jen některých (rozuměj Rusko obklopujících a provokujících) trpaslíků? To by ovšem bylo smutné.

Nešťastné paralely

Vidím, že jsem se hned zkraje nevyvaroval chyby, o kterou by se ve vzdáleném Španělsku jen málokoho napadlo pokoušet, leč které jsem si po návratu do ČR mohl užívat do sytosti. Mám na mysli nešťastné – a emotivně zpravidla zatížené – paralely. Irák samozřejmě z mnoha důvodů není dobrým srovnávacím příkladem. Nechť je prosím čtenářem brán jen jako provokativní příspěvek k medvědo-trpasličí logice, nic více.

Tak či tak, v Česku se většinou vyskytovaly úplně jiné analogie, zpřítomňující zpravidla naše neblahá „osudová“ a „osmičková“ výročí. Zvláštní dík by Václavu Klausovi patřil za to, jak nekompromisně odmítl srovnávání Gruzie s československým rokem 1968. Jeho vtipný příměr, pracující s ideou československého napadení Zakarpatské Ukrajiny, by šlo ještě zpřesnit a vylepšit, tak aby vynikla absurdita srovnání: Představme si, že Vasil Bilak krátce po lednových pražských událostech vyhlásí nezávislost Východoslovenské socialistické rolnicko-robotnické sovětské republiky (VSSRRSR), pozve do ní sovětská vojska a Dubček vzápětí vyšle do Rusy obsazeného Prešova československou armádu, aby tak vlastně (nechtěně?) připojil svůj, šestý, podpis pod „zvací dopis“. Jistě, i tento příměr má velké chyby. Ty však blednou ve světle srovnání sovětské srpnové invaze, tak jak se vskutku stala, s ruskou odpovědí (byť velmi brutální) na Saakašviliho provokaci.

Srovnávání, kterého se chopila řada politiků i žurnalistů, nesmírně devalvuje význam a odkaz roku 1968 v našich dějinách. Klade vedle sebe nesouměřitelné: na jedné straně pokus o liberalizaci režimu, nacházejícího se v pozici satelita vůči hegemonovi, který vzápětí tento pokus surově udusí. A na druhé straně střet dvou navzájem nezávislých zemí (a nacionalismů), kde vůbec nejde o potlačení rodící se svobody v jedné zemi tou druhou. Okleštění Gruzie o dvě separatistická území, které má ostatně složité příčiny, na faktické suverenitě Tbilisi vůči Moskvě nic nemění (čímž neříkám, že jde o okleštění legální a politicky akceptovatelné).

Zpět k Pražskému jaru. Z československé strany bylo v každém okamžiku striktně nenásilné (dokonce i po invazi), bylo zcela prosté vyhroceného nacionalismu, kterým kavkazská krize (na všech stranách konfliktu) prostupuje, a rozhodně ani na vteřinu nepřipadalo v úvahu ohrožení etnických či jiných minorit nebo rozpoutání etnické války. Zdá se, že i takové banality je třeba opakovat.

Zamítneme-li opět ideu střetu hodných (gruzínských) demokratů se zlými (ruskými) autoritáři, pak paradoxně zjistíme, že ti, kdo se srovnáváním s rokem 1968 vyrukovali, vlastně v jednom ohledu nebyli tak úplně mimo obraz (přesněji řečeno nebyli by mimo, pokud by i oni alespoň „pracovně“ zavrhli představu sporu růžově-revolučních demokratů s „medvědími“ autoritáři). Mnozí ze srovnávačů přece rozumí dědictví roku 1968 jako šarvátce jedněch padouchů s druhými: ostatně byli to všechno komunisti, jen jedni předstírali lidskou tvář. Podle mého mínění by takový cynický šedo-šedý pohled na rok 1968 nikdy neměl převážit, stejně jako by nemělo trvale zvítězit černo-bílé nazírání gruzínského konfliktu.

Podzim 1938

Jako zdánlivě méně kulhající se jeví příměr s jiným osmičkovým rokem a Mnichovem. Toto srovnání zavírá však oči snad na všechny myslitelné aspekty obou krizí a nechává je otevřené jen k jedné vnějškové podobnosti: Gruzie, zdá se, po zásahu vnější mocnosti definitivně ztratila kontrolu nad pohraničními regiony. Reálně však Tbilisi tuto kontrolu nevykonávalo již dlouho před letošní letní eskalací. Abychom podtrhli důležitost tohoto zdánlivého detailu a uvědomili si, že politika není jen říší de iure, ale také de facto, domysleme opět mnichovskou analogii do krajnosti.

Představme si, že ČSR někdy v polovině 30. let ztratila skutečnou vládu nad pohraničím, kde převzaly moc sudetoněmecké bojůvky a kde je navíc rozmístěna Hitlerova armáda. Čechoslováci, jisti si podporou západních spojenců, na svá ztracená teritoria zaútočí a Hitler pochopitelně odpoví po svém. Spojenci však ČSR tak úplně nezradí. Nevstoupí sice kvůli ní do války s Hitlerem, ale trvají de iure na územní integritě státu a na Hitlera vykonávají soustředěný diplomatický nátlak. Ani je nenapadne uspořádat s ním (a bez reálné účasti ČSR) usmiřovací konferenci v nějakém jihoněmeckém městě, ač pro podobné „odtržení zvnějšku“ existuje precedens (zde narážím na Kosovo, k němuž se ještě samostatně vrátím).

Ano, můj „vylepšený“ příměr notně pokulhává kvůli radikálně odlišným dobovým geopolitickým reáliím (což je však primárně problém těch, kdo mnichovskou paralelu vůbec vnesli na světlo, a což ostatně platí i pro rok 1968). Jeho absurdita však upozorňuje na jeden moment, který se při nereflektovaném srovnávání žalostně ztrácí – totiž na okamžik zrady a velmocenského diktátu. Gruzie nebyla o svá území „oloupena“ mezinárodním společenstvím, konkrétně velmocenskými spojenci, kteří ji „zradili“. A nebyla obrána o teritoria, která dosud nepřetržitě fakticky spravovala (a to civilizovaně a demokraticky, tak jako ČSR před 70 lety).

Mnichovská paralela má ještě jeden, mnohem horší problém. Neodmyslitelně v sobě nese konotaci jakési hrozící počínající světodějné ruské agrese. Ostatně někteří protagonisté o této stránce otevřeně hovoří. Kdo bude na řadě? Ukrajina? Moldavsko? Pobaltí? My? Vnášení podobných představ do současného politického diskursu je podle mě krajně politováníhodné. Nejenže neodpovídá realitě, ale vyvolává se tím atmosféra strachu, protiruská hysterie a zbytečně se oživují duchové studené války. Nechci být jednostranný – v soudobém Rusku je mnoho adresátů, kteří se oživování starých přízraků rádi chopí. Venezuela jako druhá Kuba? Nacionalisticky (a zčásti sovětsko-nostalgicky) naladěné ruské veřejné mínění ve většině zatleská. Západ je však dnes v pozici silnějšího (na rozdíl od dob Mnichova!). Jeho síla jde ruku v ruce s jistotou, zatímco stupňující se ruská agresivita (převážně však verbální) pramení spíše z nejistoty a relativní slabosti. Kdo se cítí ohrožen, musí cenit zuby. Zvláště když je cení i ostatní.

Dnešní převaha Západu vůči Rusku ostře kontrastuje nejen s obdobím Mnichova (vůči Německu), ale také s počátkem studené války (vůči SSSR a jeho bloku). Naše odpovědnost za vývoj vztahů – a reálná možnost je ovlivnit – je tedy nezměrně větší než v obou zmíněných dějinných situacích. Ti, kdo varují před appeasementem, se mýlí. Západ není v pozici, kdy by si musel Rusko usmiřovat. Pokud z toho nevyvodí chybný závěr, totiž chuť diktovat a různými pestrobarevnými revolucemi v jeho okolí je symbolicky zatlačovat, může nalézt a prosadit rozumnou střední cestu budování vzájemné důvěry.

Zdánlivě silným argumentem proti výše uvedenému (tedy proti konstatování převahy Západu) je otázka energetické závislosti. To je však argument, který mnohem více než o síle a slabosti vypovídá o vzájemné závislosti. Tak jako Evropa závisí na ruských dodávkách, Rusko je odkázáno na devizové příjmy za své suroviny. Tím nechci zpochybnit věcnou podstatu evropského úsilí o tzv. energetickou bezpečnost (tj. omezení výše popsané závislosti). Podotýkám však, že i v tomto chvályhodném úsilí je prapůvodně vojenská terminologie (neb co jiného je bezpečnost?) nemístně zanášena do strategicko-ekonomických vztahů. Podvědomě se tím vytváří pocit ohrožení a napětí, který k porozumění nepřispívá.

Únor 2008

Toto datum, ač osmičkové, se netýká českých dějin, ale srbských a kosovských. V podstatě jde již o paralelu současnou a nikoli historickou. Oč více si české prostředí libovalo v historických analogiích, v nichž by si prostřednictvím trpící Gruzie mohlo samo hojit rány své pohnuté a nepřející minulosti, o to méně bylo ochotno naslouchat paralelám prostorovým. Například Václav Havel srovnání s Kosovem odmítl dosti kategoricky s poukazem, že v jihosrbské provincii došlo ke genocidě. Kde však Havel bere víru, že v případě rozhoření skutečné etnické války mezi Gruzínci a separatisty, k níž se schylovalo, by nedošlo k témuž – řekněme raději k masovému zabíjení civilního obyvatelstva? Kavkaz je přece v tomto ohledu neméně „balkánský“ než Balkán.

Proč tedy řadím kosovskou analogii mezi nešťastné? Ne snad proto, že by svou nepřesností neúměrně zatemňovala nahlížení obou událostí, ale z toho důvodu, že Kosovo položilo precedent, spočívající v unáhleném uznání nezávislosti samozvaného separatistického regionu – precedent, který pokládám za neblahý.

Rusko jako spojenec separatistů se dnes skutečně může ohánět kosovským příkladem a právem na sebeurčení národů – zvláště když jeho vlastní kavkazské národy jsou již bezpečně zpacifikované. Může argumentovat, že uznání Kosova se – stejně jako v gruzínském případě – odehrálo proti vůli a přes odpor poškozené země (Srbska). Dokonce může říci, že ono, Rusko, bylo proti a již tehdy upozorňovalo na potenciální celosvětové komplikace vyplývající z „právně nestandardního“ řešení. Málo platný je protiargument, že Moskva možná již tenkrát plánovala odvetu za Kosovo a připravovala svůj kavkazský scénář.

Nechci přehlížet zásadní rozdíly. O Kosovu se nejprve alespoň dlouhá léta jednalo, zatímco ruské uznání Abcházie a Jižní Osetie přišlo tak bleskově, že zaskočilo i tradiční ruské spojence. Existují však otazníky, zda ono dlouholeté jednání bylo vedeno s plnou energií a vůli směřující k relativně únosnému řešení pro obě strany. Připomeňme, že tlak na toto řešení byl opět především odpovědností Západu – kosovského protektora.

Barevné revoluce a slabá místa

Podobností mezi Srbskem a Gruzií je více, než by se na první pohled mohlo zdát. Srbsko bylo svého času regionálně izolovaným a geopoliticky dosti slabým ruským chráněncem, který se profiloval protizápadně. Gruzie je dnes pro změnu jakousi chatrnou prozápadní výspou, jež jako by byla namířena (či sama sebe namířila) proti Rusku. Ba co víc, „revoluce“ (resp. série povolebních manifestací), která smetla srbského autokrata Miloševiče (a dodatečně viděno snad vskutku otevřela cestu k lepší kvalitě demokracie), se stala historickým předobrazem pro barevné revoluce, které měly nastolit prozápadní kurs a demokracii v Gruzii (růžová revoluce), ale také na Ukrajině (oranžová revoluce). Deklarovaná prozápadnost a prodemokratičnost byla společným jmenovatelem všech zmíněných revolucí, stejně jako jistý protiruský osten.

Rozdíl je v tom, že nová demokracie v Srbsku někdejšího balkánského trouble-makera zařazuje do „přirozeného“ kontextu postupně se konsolidujícího a do západních struktur se integrujícího Balkánu. Ve výsledku tento obrat zmírňuje lokální napětí a – v pozitivním smyslu – přináší jakousi homogenizaci výbušného regionu. Naproti tomu v Gruzii, ale i na Ukrajině vznikla geopoliticky nová kvalita, která podle mě napětí zvyšuje: antiruské bašty, které by měly být spíše mostem mezi Ruskem a Západem (to se týká přinejmenším Ukrajiny).

O Gruzii již bylo napsáno dost. K Srbsku a Kosovu dodejme, že ani tak tvrdá symbolická rána, kterou je pro Srby ztráta historicky citlivého regionu, jak se zdá, prozatím nezvrátila demokratické a proevropské směřování, což se rovná malému zázraku. Otázkou zůstává, zda kosovské narušení křehké rovnováhy na Balkáně nerozkýve vratkou stabilitu takových států jako Bosna a Hercegovina, Černá Hora a Makedonie. Zdá se, že relativní klid na Balkáně se stal Západu takovou samozřejmostí, že jeho uchování mu počátkem tohoto roku nestálo za větší tlak na fakticky již nezávislé Kosovany, aby alespoň de iure přistoupili na myšlenku široké (vlastně až konfederativní) autonomie v rámci Srbska. Důsledky prožíváme nyní.

Poslední ukrajinská krize se rozpoutala jen krátce po gruzínské. Nehledejme v tom žádnou tajemnou souvislost ani symboliku. Jedná se naštěstí o krizi zcela jiného typu – přísně vnitropolitickou a nenásilnou, dokonce prozatím v rámci ústavních mechanismů parlamentní (či tzv. poloprezidentské) demokracie.

Kyjevské turbulence však ukazují na vratkost a snad i neudržitelnost geopolitických převratů pramenících z obou zmíněných barevných revolucí. Gruzínská vratkost je však jiného typu než ukrajinská. Gruzie patrně může dlouhodobě (či trvale) zůstat protiruskou a nacionalisticky orientovanou výspou. Západ však z této situace nebude mít valný prospěch.

Ukrajina však takovou baštou nikdy být nemůže, i kdyby prezidenti Polska a Pobaltí o její rychlé přistoupení k NATO usilovali sebevíce. Zásadně to totiž odporuje nejelementárnějším danostem její ekonomické, demografické a kulturní struktury. Současná Ukrajina je vnitřně hluboce rozdělenou zemí, která se buď rozpadne, anebo se naučí – především zásluhou svých politických a ekonomických elit – snoubit obě své předprogramované geopolitické orientace (tedy západní i ruskou) v rámci jednoho státního celku. Jinými slovy, stane se skutečným mostem mezi Západem a Ruskem, tak aby obě části cítily, že mají z organického propojení prospěch. Třetí a čtvrtou alternativu, tj. trvalou převahu těsné většiny, ať již kterékoli, nad obrovskou menšinou (a uspořádání vnímané jako nerespektování zájmů této poloviny), resp. periodické zvraty ode zdi ke zdi (dle toho, která z polovin zrovna zvítězí v těch kterých volbách), nevidím jako dlouhodobě životaschopnou.

Zdá se, že varianta mostu by byla výhodnější než varianta rozpadu – pro Evropu, Rusko i Ukrajinu. Není to úkol snadný, ale ani nerealizovatelný. Záleží však nejen na ukrajinských elitách (a míře jejich politické prozíravosti, obratnosti a pragmatismu), ale též na Rusku a Západu.

Prvním předpokladem je všestranná vůle k budování mostů – namísto post-studenoválečných opevnění. Západoevropské politické špičky i veřejnost mají v tomto ohledu výhodu, kterou jsem poznal právě při španělském pobytu. Nejsou vůči Východu tolik zatíženy symbolikou vlastních novodobých dějin. Šance na prosazení pragmatismu a realismu je tedy větší.

Střední Evropa vždy bude uvažovat pod vlivem svých historických zkušeností, ale i stereotypů. Takřka každá ze zemí našeho regionu zažila alespoň jednu ruskou invazi. Polsko, ještě jako lokální velmoc (ale i později v moderní historii) stálo proti Rusku v řadě konfliktů. Pro Maďarsko ruské invazní jednotky symbolizují potlačení hned dvou národních revolucí.

Ani my Češi nemáme jen svůj rok 1968. Je zde historické datum, které oproti těm osmičkovým opozdilo jen o rok. I ono však – nepřímo – ovlivňuje naše analýzy komplikovaných geopolitických vztahů v prostoru vymezeném metropolemi Moskva, Kyjev a Tbilisi. Část naší polistopadové elity totiž – snad i kvůli svému velmi osobnímu vztahu k sametové revoluci – jako by pociťovala silný morální závazek podporovat šíření podobných (či spíše zdánlivě podobných) revolucí po celém světě. Nejlepším příkladem takového postoje je Václav Havel.

Je tedy namístě začít sami u sebe. Aniž bychom oslabili český zahraničněpolitický důraz na lidská práva a podporu demokracie, měli bychom se odpoutat od východních barevných revolucí. Bylo by chybou projektovat do nich obraz sebe sama a vkládat do nich přílišné naděje na demokratizaci; to ukazuje Saakašviliho případ. Bylo by chybou přehlížet jejich výrazné nacionální poselství jen pro zaujetí oním poselstvím demokratizačním a západnickým. Především by ale bylo chybou chápat tyto politické zvraty jako klacek proti Rusku a ostentativně se radovat z oslabení Moskvy. Doba zadržování a zatlačování již skončila a bylo by pošetilé bojovat minulé (byť „jen“ studené) války jenom proto, abychom mohli mít dobrý pocit, že tentokrát stojíme na té správné straně.

Jiří Koubek

Jiří Štěpanovský: Gruzie, Kosovo a mezinárodní právo

Adam Michnik: Gruzínská zkouška a zkoušky budoucí

Jiří Koubek : Gruzie, slabá místa na mapě a nešťastné paralely

Obsah Listů 5/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Koubek

Gruzie, slabá místa na mapě a nešťastné paralely

Nešťastné paralely

Podzim 1938

Únor 2008

Barevné revoluce a slabá místa

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu