Pavel Švanda

Zuby, nehty, motykou

Všímáte si, jak se rozprostraňujeme, jak rozvíjíme své tělesné existence? Paní se v autobusu posadí a na sedadlo vedle sebe položí svou tašku. Proč by tiskla nákup na klíně? Zkuste jí říct: „Dovolíte?“ Nevyslovená kletba bude dobře slyšitelnou odvetou. Pán usedne v jídelně v košili a na protější židli velebně rozprostře své sako. Tím posed znehodnotí pro kohokoliv dalšího. K tomu taky raději nic nepodotýkejte. Počkejte. Až on se nají, oblékne se, slavnostně uvolní obě židle a spokojeně odfuní ke svému PC: uhájil si životní prostor. Je vídat manifestační vymezování osobitých revírů. Odtud až potud je kus světa můj! Sem mi nelezte! Podobně činí ptáci zpěvem a zvěř močí. Taška a sako se jeví příjemnější. Kdyby paní odpuzovala spolucestující od svého posedu výbojným trylkováním! Kdyby meníčkový strávník protější židli značkoval poklopcem! Což může ještě jednou nastat. Vždyť my přece právě v přírodním dění hledáme zdroje vyšší moudrosti.

Zajímavý je také pouliční efekt celkem málo uspořádané skupiny, snad dvou rodin, jež se rozhodly projednat na chodníku naléhavou otázku. Postaví se proti sobě, ale opatrně. Zachovávají odstup, vylučující překvapivý zásah ruční zbraní. Přou se ti lidé temně nebo vesele, někdy si nadávají, jindy se řehtají. Odstup v prostoru se nemění. Všichni stojí na svém. Ani kočičce bych však neradil otřít se o někoho z nich. Tu se realizuje před našima očima cosi ze zvyklostí dávné pospolité minulosti, která si ještě potrpěla na prázdný prostor a neznala tíseň v autobusech ani u jídla. Raně přemyslovské Čechy? Nebo ještě dřívější časy?

Jindy se naopak tísníme. Našinci se rádi cpou jeden na druhého, dýchají si na krky, třeba v divadle u šatny. Může to i vypadat jako hromadná příprava k sexuálnímu obtěžování, ale ve skutečnosti se nic pozoruhodného nestane. Jen se k sobě tisknou ti, kteří se instinktivně snaží neponechat případnému předbíhajícímu škůdci skulinku k průniku. Takto v podstatě zbaběle si počíná – podle mého pozorování – i koncertní nebo operní obecenstvo, tedy pečlivě oděné dámy čerstvě omítnutých obličejů a pánové, kteří se ještě obtěžují uvázat si kravaty. Řeklo by se: tihle lidé mají zdvořilost v krvi. Dokážou snad nejen udržovat distanci, ale i spoléhat se na ni. Pokud se ovšem ve frontě nenalepíte na předcházející kumulované korpusy, vznikne mezera. Tou pak unikají všichni cestou k východu. Cizí těla se o vás třou bez omluv, jak velcí, tmaví, němí lososi.

Dochází i k prostorovým vymezením historického významu. Národní reprezentace kladou své nákupní tašky na sousední území. Kdysi, ale jak je tomu už dávno, česká elita si pověsila saka na Slovensku a dokonce i na Podkarpatské Ukrajině. Pak zas Němci ucpali svými zavazadly všechny východy a vchody z Čech a Moravy a tak dále, až po ty rozvěšené rubašky. Národní varianty rozpínavosti bývají také literárně opěvovány. Že není kolikrát až tak nad čím jásat, uvědomujeme si spíše nad cizími, balkánskými tradicemi než před domácím, středoevropským zrcadlem. Máme i opačné zkušenosti: ve chvílích společných depresí se tiskneme k sobě navzájem, tísníme se kolem tradičních mediálních signálů. Zatím se ale dohromady nic neděje. Jenže občas trpíme vidinou, že prostor pro člověka bude nevyhnutelně stále vzácnější, nejen v autobuse, v jídelně, u šatny. Proto se instinktivně ošíváme. Nedůvěřivě zkoumáme, jak si doopravdy stojíme na místě, které si kdysi označkovali naši předkové. Zpěvem? Močí? Spíše zuby, nehty, motykou.

Pavel Švanda

Obsah Listů 5/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Švanda

Zuby, nehty, motykou

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu