Dušan Havlíček

Co autor nespatřil nebo přehlédl

Světla a stíny knihy o Jiřím Pelikánovi

Literatura o osobnosti Jiřího Pelikána je dnes už dost početná. Jedním z nejzajímavějších a nejzasvěcenějších příspěvků je nepochybně i sborník Jiří Pelikán 1923–1999, který k jeho nedožitým osmdesátinám v péči manželů Libuše a Jiřího Vančurových vydala v březnu 2003 OPS Občanský dialog. Byl to také Jiří Vančura, který podvakrát příznivě přivítal publikaci Francesca Caccama Jiří Pelikán a jeho cesta socialismem 20. století (Listy 4/2007, s. 12 a Listy 4/2008, s. 106) a ocenil zejména, že mladý italský historik pečlivým studiem italských i českých pramenů podává dosud nejobsažnější svědectví o celém životě Jiřího Pelikána.

I začetl jsem se s chutí do Caccamovy knížky a hned na první pohled s obdivem ocenil četné a podrobné odkazy na dokumenty, na které se odvolává. Převážnou část čerpá z dokumentace uchovávané v historickém archivu italské poslanecké sněmovny: Inventario del Fondo Jiří Pelikán, Archivio Storico della Camera dei Deputati. v tomto směru měl Francesco Caccamo výhodnou výchozí pozici, neboť českým a slovenským badatelům je tento archiv – jak toho lituje i Vančura ve svém prvním článku – těžko přístupný.

Caccamova metoda detailní disekce dokumentů nejrůznějšího druhu je přínosná zejména tam, kdy píše o prostředí, které mu je blízké. Mám na mysli zejména kapitolu o vstupu Jiřího Pelikána do italské politiky a jeho zvolení do Evropského parlamentu. Je ale zrádná a dokonce i zcestná v případech, kdy se autor pouští do analýzy situací, o nichž si vytvořil představu bez hlubšího poznání reality. Obávám se, že Caccamo nemá ani vzdálené ponětí o působení Skupiny Listy, a že se proto snadno nechává strhnout k desinterpretaci. Pokusím se to prokázat na několika případech.

Francesco Caccamo věnuje obsáhlou část svého výkladu Skupině Listy a vedoucí roli Jiřího Pelikána v exilovém hnutí „československé socialistické opozice“. Pro mnohé přímé účastníky, pokud jsou ještě na živu, bude jeho líčení překvapivé svou mezerovitostí, hraničící s nepochopením. Snad k tomu mohu něco poznamenat, neboť od ustavující schůzky na jezeře Como, kterou v květnu 1970 po dohodě s Otou Šikem svolal Jiří Pelikán, jsem ve Skupině Listy i v redakčním kruhu časopisu Listy až do roku 1988 působil.

Caccamo tvrdí, že šlo o uskupení, jež bylo zpočátku přísně omezeno na vedoucí činitele KSČ a že nikoli náhodou bylo jeho původními členy pět funkcionářů, kteří byli na vysočanském sjezdu kooptováni do ústředního výboru strany: „Kromě Pelikána to byl Zdeněk Hejzlar, Ota Šik, Eduard Goldstücker a Jiří Pokštefl.“ Mimochodem, ten jeho Jiří Pokštefl je Josef a dodnes z Kolína nad Rýnem přispívá do českých novin. (Tato nepřesnost není v Caccamově práci výjimkou: na straně 23 se zmiňuje o Pelikánově spolupráci s ředitelem rakouské televize Helmutem Zielkem, který se jmenoval Zilk. Novinář de Towarnicki není Frédérik, nýbrž Frédéric atd.)

Ponechme stranou, že Skupina Listy byla od počátku početnější. Nikdo z pěti jmenovaných nebyl kooptován do ústředního výboru. Tři – Pelikán, Hejzlar a Goldstücker – byli zvoleni a Šik byl volbou potvrzen, neboť byl členem Ústředního výboru KSČ prakticky již od roku 1958. Šik byl ovšem navíc zvolen do předsednictva ÚV, zatímco Josef Pokštefl zůstal pouze delegátem.

Autor věnuje mimořádnou pozornost diskusím, které probíhaly mezi členy Skupiny Listy, a především cíleně dopodrobna rozebírá polemiku se Šikem z počátku roku 1971. Zde musím citovat doslova: „Skupinu sice spojoval společný politický a ideologický původ jejích členů, ale ten prakticky nedokázal zabránit, aby se mezi nimi neprojevovaly hluboké neshody. Nanejvýš významné byly diskuse, které spadaly do počátků vydávání Listů a kdy se většina skupiny postavila proti Šikovi, členovi s nejvyšší intelektuální a akademickou váhou.“

Caccamo tu známkuje, a nemohu se zbavit pocitu, že nepřístojně. O kolik nižší intelektuální a akademickou váhu má pak u Caccama z té pětice třeba Eduard Goldstücker, kterého na straně 36 uvádí charakteristikou „někdejší předseda Svazu spisovatelů, známý germanista a Kavkův ,přehodnocovatel‘“? (Ano, Kavkův. To už není nepozornost, to je nedbalost!)

–

Caccamo má pravdu, když hovoří o společném politickém a ideologickém původu mnohých členů Skupiny Listy. Stavět však proti sobě Pelikána a Šika není hodnověrné, neboť politická kariéra obou je velmi blízká, přičemž lze říci, že Šik zastával ve vedoucích orgánech KSČ po dlouhou dobu vyšší postavení. Tak jako Pelikán v šedesátých letech přispíval – zejména jako ředitel televize – k rozvoji společenského duchovního prostoru, tak Šik s početnou skupinou předních ekonomů přibližně v téže době připravoval ekonomickou reformu, aby ji – jako člen návrhové komise ÚV KSČ a spoluautor – v roce 1968 zakotvil do Akčního programu KSČ, který koncipoval spolu se Zdeňkem Mlynářem.

Bylo by udivující, kdyby mezi zeměpisně rozptýlenými členy Skupiny Listy – a nejen mezi nimi – neprobíhaly hluboké debaty a zásadní polemiky o podnětech Československého jara 1968, tak dlouho a úporně připravovaného v předcházejícím desetiletí. Celé toto převratné hnutí ovšem tehdy zdaleka nebylo jen záležitostí reformátorů v KSČ, ale podílela se na něm – zejména zásluhou svobodných sdělovacích prostředků – stále širší politicky angažovaná občanská veřejnost. Když bylo zřejmé, že Československé či Pražské jaro nevyhnutelně směřuje k plně demokratické pluralitní společnosti, bylo srpnovým vojenským zásahem popraveno.

Spor o výzvu a prohlášení ke XIV. – vysočanskému – sjezdu KSČ, které podepsalo oněch pět delegátů sjezdu včetně Oty Šika (texty byly zveřejněny v červencovém dvojčísle 4–5 roku 1971), je okrajový a spíš jen prokazuje, že Šik asi mylně pochopil Pelikánův (a nejen jeho) politicky cílený záměr: bylo by dost podivné, kdyby se ke sjezdu KSČ měla vyslovovat jiná sdružení či osobnosti, které s KSČ neměly nic společného. Caccamovo obvinění, že „ubezpečování, které dal Pelikán Šikovi, nebylo respektováno“, neodpovídá pravdě. V tomtéž dvojčísle z července 1971 uveřejňují Listy pozoruhodnou a vyváženou úvahu Exil a domov o poúnorovém a posrpnovém exilu, jejíž autor Karel Jezdinský – jak praví redakční poznámka – „nikdy nebyl funkcionářem vládnoucí strany na žádné úrovni a podporoval obrodný proces jako nestraník…“.

Tvrzení (s. 47), že někdy po roce 1971 odešli ze Skupiny Listy Goldstücker a Pokštefl a že na jejich místo nastoupil Adolf Müller, který v Německu založil nakladatelství Index, neodpovídá pravdě. Především zpřesnění: nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem nezaložil pouze Müller, ale Adolf Müller společně s Bedřichem Utitzem. Müller byl členem Skupiny Listy prakticky od počátku a zůstával jím spolu s Pokšteflem a Šikem po celá léta exilu. Ještě na svém shromáždění 7. října 1984 jmenovala Skupina Listy redakční radu časopisu Listy, v které byli kromě jiných i Müller, Pokštefl a Šik (Listy, ročník XIV, číslo 6, prosinec 1984, strana 8).

Na téže straně 47 vyjadřuje Caccamo v poznámce pod čarou č. 20 pochybnost o zmínce v osobním Šikově dopise Pelikánovi z roku 1997: „Teprve po letech Šik uvedl, že se s Pelikánem shodli na jakési ,dělbě kompetencí‘ s tím, že on by se věnoval více práci ryze vědecké a Pelikán politické.“ (Faksimile Šikova dopisu je uveřejněno v Caccamově publikaci na stranách 143–145.) Autenticitu dohody ani Šikova dopisu nelze popírat. Ta dohoda byla uzavřena již na oné první schůzce u jezera Como, a to ze dvou důvodů. Předně všichni účastníci uznávali, že Pelikánovy schopnosti k politické činnosti jsou – jak se i následně svrchovaně potvrdilo – mimořádné. A za druhé Ota Šik nemohl – ani kdyby si to byl přál – srovnatelnou politickou činnost vyvíjet, neboť švýcarské zákony azylantům veřejnou politickou aktivitu striktně zakazují. Vím to dobře z vlastní zkušenosti. Švýcarské občanství, o které lze požádat až po dvanácti letech pobytu ve Švýcarsku, mu bylo uděleno stejně jako mně a mé ženě až v roce 1983.

–

O vzniku Listů a jejich orientaci výmluvně vypovídá svědectví Antonína J. Liehma, které bylo uveřejněno v Hospodářských novinách 12. března 2004: „Hned na podzim 1969 přišel Jiří Pelikán s návrhem, abychom v emigraci, která pro nás právě začínala (do října 1969 jsme věřili, či urputně chtěli věřit, že se záhy vrátíme), pokračovali ve vydávání Listů. Zprvu jsem byl proti. Můj argument byl prostý: většina těch, kteří LN, LL či Literárky dělali, zůstala doma a my nemáme právo si titul přisvojit. Rozhodně ne bez jejich souhlasu. Když pak ten souhlas přišel, sehnal Pelikán pár grošů – to byl největší problém, neměli jsme za sebou žádnou instituci jako třeba Svobodná Evropa nebo starší exilové časopisy. Nejvíc pomohli italští socialisté, a tak už v roce 1970 vyšlo první číslo ,římských‘ Listů.

Dělaly se na koleně, samozřejmě bez honorářů, bez platů, redakce měla adresu a komůrku v ,budově‘ už dávno neexistujícího italského socialistického deníku Avanti. Já už byl mezitím za oceánem, spolupracovníci rozprášeni po celém světě, nebyl ani fax, ani e-mail, italská pošta zůstává dodnes kapitolou pro sebe. Navíc byly Listy určeny především domů, takže bylo třeba obtížně budovat elementární spojení. Tady je třeba říci, že velice pomohly nekonfliktní vztahy s částí emigrace z let 1938–9 a 1948 – za všechny jmenuji aspoň Pavla Tigrida a jeho Svědectví – která tu měla už daleko větší zkušenost a nesrovnatelné materiální možnosti a s níž Listy po dvacet let spolupracovaly.

Chtělo to od všech, kteří se na Listech podíleli, ať už doma nebo ve světě, velké nasazení a obětavost. Jen díky jim vydržely dvacet let a přes všechny obtíže splnily, myslím, svoje poslání. Jaké bylo? Obnovit i mimo Československo tu vícehlasou opoziční politickou kulturu, jaká měla kořeny v československých 60. letech a Československém jaru 1968.“

Stačí i jen zběžné prolistování devatenácti ročníků „římských“ Listů, aby bylo z četných výzev a prohlášení zřejmé, že jejich signatáři byli velmi různě politicky orientováni. Připomínám jen namátkou Prohlášení k blížící se konferenci o evropské bezpečnosti a spolupráci, které kromě členů Skupiny Listy podepsali – včetně Oty Šika – i Přemysl Janýr a Josef Škvorecký (Listy, číslo 5–6, listopad 1972, s. 16) a Prohlášení exilu k 28. říjnu 1978 s víc než stovkou podpisů známých osobností z různých exilových období, uveřejněné zároveň v Listech i v Tigridově Svědectví. Ve studii Listy v exilu uvádím podobných výzev celou řadu. Stejně nestranné byly všechny zprávy a informace o četných seminářích a konferencích. které se věnovaly československé problematice. I ty lze nalézt ve studii Listy v exilu, už od té první o semináři The Czechoslovak Reform Movement, který se konal v Readingu 12. až 17. července 1971 (Listy, ročník I, číslo 6, listopad 1971, s. 44).

Nechápu, proč Caccamo tendenčně dezinterpretuje vztahy posrpnového exilu s exilem poúnorovým. „Objevily se sice ojedinělé výjimky,“ píše na straně 36, „jako byl například Pavel Tigrid a jeho časopis Svědectví, ale představitelé dřívějších exilových vln nebyli ochotni zapomenout na způsob, jakým se ustavil komunistický režim, a rozhodně se stavěli proti nárokům reformátorů z roku 1968. že jsou jediní a skuteční představitelé českého a slovenského národa.“ (zvýraznil D. H.) Caccamo si snad ani neuvědomuje, že ta ojedinělá výjimka – Pavel Tigrid a jeho časopis Svědectví s rozsáhlým okruhem spolupracovníků – svou politickou aktivitou po desítky let čněla nad všemi ostatními emigrantskými skupinami jako Mont Blanc. A o tom, že si reformátoři z roku 1968 činili nárok na postavení jediných a skutečných představitelů českého a slovenského národa, nemůže přinést ani ten nejnepatrnější důkaz. Listy, stejně jako Svědectví, od prvních dnů „normalizace“ přinášely bezpočet informací o všech skupinách odporu, mobilizovaly světovou veřejnost na jejich obranu, a když se objevila Charta 77 a VONS, otevřely jim své stránky naplno.

–

Caccamo označuje římské vydávání časopisu Listy v českém jazyce (s. 39) za nejvýznamnější Pelikánovu iniciativu. Zajisté, k tomu ale drobná poznámka, leč podstatná: Listy v českém a slovenském jazyce. Vytržený citát z Pelikánova dopisu „Převezmu osobní kontrolu nad zaměřením“ by mohl vyvolat dojem, že Listy řídil jednostranně. Nic není vzdálenější pravdě. Pelikán nikdy nikoho v Listech necenzuroval a až úzkostlivě dbal, aby stránky Listů byly otevřeny všem názorům. Antonín J. Liehm se ve svých vzpomínkách Minulost v přítomnosti (s. 163) odvolává na více než třicet let práce bok po boku s Jiřím Pelikánem a vydává nezpochybnitelné svědectví: „Jirka obracel svoje otázky do sebe a ve chvíli, kdy si byl jistý odpovědí i sám sebou, dokázal shromáždit kolem sebe schopné lidi, získat jejich důvěru, vytknout jim společný cíl a dát chuť k jeho realizaci. Na rozdíl od tolika politiků a politikářů nebyl intrikán, dovedl nejen říkat do očí nepříjemné věci, ale i uznat svůj omyl. Politická zkušenost ho naučila toleranci, respektu k oponentovi a chápání jeho názoru, postoje… Listy jsme tak spolu dělali dvacet let, na dálku, ale občas i na jedné ulici, v jednom domě či bytě… za celých dvacet let mezi námi nepadlo zlé slovo, nejednou nesouhlasil se vším, co jsem si myslel nebo napsal (včetně Dalimila v každém čísle), ale nikdy mi neškrtl ani slovo…“ (zdůraznil D. H.). Liehmův názor sdílím bezvýhradně.

Caccamo se celkem zevrubně a věcně rozepisuje o finančních zdrojích, bez nichž by nebylo zabezpečeno přežití časopisu. Kromě předplatného českých a slovenských emigrantů jmenuje příspěvky pocházející od různých seskupení západní levice. Toť vše. V obsáhlé poznámce pod čarou č. 14 na straně 40 připojuje zmínku: „Fakta o dalších finančních zdrojích naleznete v dopise Havlíčkovi z 26. ledna 1971, který Havlíček publikoval v článku Život bez ustání (s. 64–65).“ O ten výňatek z Pelikánova dopisu nemohu čtenáře připravit.

„Řím, 26. ledna 1971

… Poslal jsem Ti v těchto dnech první číslo Listů, které budou nyní vycházet pravidelně jako dvouměsíčník. Doufám, že se přihlásíš k odběru a hlavně, že budeš spolupracovat…

Kromě tohoto čísla dostaneš balíčkem dalších 10 výtisků s prosbou, abys je nějakým způsobem pomohl dopravit domů, kam jsou především určeny. Ovšem pro lidi trvale žijící venku to je jen na ukázku s tím, aby si to předplatili (10 DM ročně), což není tolik a nám to pomůže, protože CIA špatně platí a Brandt už vůbec ne. Snad mně teď něco pošlou ,sionisti‘, když jsem se ocitnul v jejich skupině, ale oni zase vedou válku s těmi hodnými Araby, takže jim na nás už nezbude…“

Jestliže Francesco Caccamo považuje kromě předplatného – a pouze o něm je v dopise zmínka – za další „finanční zdroje“ CIA, Brandta a „sionisty“, pak mu stěží vysvětlím, co je to typicky česká legrácka.

–

Ješitnost mi nedovoluje, abych přehlédl, jak často mě autor cituje a odvolává se na mé texty. Pročítal jsem ty odkazy pozorně, a tak mi nemohlo uniknout, že se na jednom místě (s. 56, pozn. pod čarou 7) dovolává i mých dopisů, které jsem adresoval počátkem r. 1977 příteli Jiřímu Pelikánovi, jen aby prokázal, jaký zmatek vyvolalo u „činitelů“ Skupiny Listy prohlášení Charty 77. Cituji Caccama: „Dezorientaci, již mezi spolupracovníky Listů vyvolalo zrození Charty 77, neskrýval Havlíček v dopisech Pelikánovi…“ S úlekem jsem málem už běžel do svého domácího archivu korespondence s Jiřím Pelikánem, abych si ověřil, jak jsem neskrýval dezorientaci nad zrozením Charty 77. Stačilo, ale dočíst citát až do konce: „Hořce konstatoval, že mnozí intelektuálové, kteří byli považováni za blízké opozici, podepsali dokument, s nímž přišel režim jako reakce na Chartu, tak zvanou Antichartu: ,Mýlili jsme se, když jsme mnohé z nich zcela samozřejmě považovali za »své« spojence, byť tiché. Nejsou, a počítat s nimi nemůžeme. Vstoupili masově do houfu. Na tom celém je pozoruhodné, že se v Československu nakonec prosadilo sovětské řešení opozičního problému.‘“ O podrobnějších výhradách nebo nedůvěře ostatních představitelů emigrace vůči Chartě viz Hejzlarův dopis Pelikánovi z 6. 4. 1978, tamtéž. Francesco Caccamo není zřejmě schopen rozpoznat, že Charta a Anticharta jsou dvě protichůdné věci, že v citátu, který uvádí, hovořím právě o Antichartě a že o nějaké dezorientaci Chartou nemůže být ani řeči.

Caccamo se v této části knihy dopouští tendenční dezinterpretace, když tvrdí, že „pro Pelikána a ostatní činitele Skupiny Listy byl tento vývoj naprosto nečekaný“. Jeho výklad je tu zcestný: „Jak jsme poznali, tmelem skupiny byla od počátku linie jednoznačné kontinuity s Pražským jarem, s reformním komunistickým programem, který fakticky nechával velmi omezený prostor pro spolupráci se silami odlišně politicky orientovanými.“ Právě Charta 77, na které se v okupovaném Československu významnou měrou podíleli nejbližší spojenci a přátelé Skupiny Listy – často s despektem označovaní za „reformní komunisty“ – je přesvědčivým důkazem pravého opaku. Kdyby byl Caccamo chtěl ukázat, jaký byl náš opravdový přístup k Chartě 77, mohl ze zmíněných dopisů vybrat trefnější citáty. Zde jsou:

„Ženeva, 10. ledna 1977

… Právě jsem si s velkým zájmem pročítal výňatky z Charty 77. Tak to se tedy podařilo, to je velký krok vpřed… Jistě uveřejníš v Listech, těším se…“

„Ženeva, 28. února 1977

… Charta 77 rozbila mýtus o ,úspěšném završení normalizace‘. Soudím, že si to Husák naplno uvědomil, a odtud zřejmě i ta zuřivá reakce, která si věru v mnohém nezadá s kampaněmi padesátých let…“

Za citát by možná stál i jeden ze závěrečných odstavců z dopisu z 28. února: „… Jednu věc ale musíme dělat bezpodmínečně: usilovat všemi prostředky o propuštění čtyř zatčených a vězněných kamarádů, postavit se rozhodně na obranu cti lidí, kteří sepsali a podepsali Chartu 77…“ Tak takové bylo od počátku Charty 77 stanovisko i Jiřího Pelikána a všech členů Skupiny Listy, s nimiž jsem byl tehdy ve styku. Chartu 77 jsme – stejně tak jako v exilu daleko široko všichni ostatní – uvítali bezvýhradně a s nadšením. Rozčarování, ale nic víc, vyvolala Anticharta. Na tom nic nezmění ani bludy Francesca Caccama.

–

To neustále a v různých formulacích opakované Caccamovo tvrzení, jak je opět jednou uvádí na straně 56, že „tmelem Skupiny Listy byla od počátku linie jednoznačné kontinuity s Pražským jarem“ a s údajným „reformním komunistickým programem, který fakticky nechával velmi omezený prostor pro spolupráci se silami odlišně politicky orientovanými“, je v příkrém rozporu s reálnými aktivitami, které byly v širokém okruhu Skupiny Listy jejími účastníky rozvíjeny. Kdyby se Francesco Caccamo nebyl spokojil jen selektivním pitváním dokumentů a soukromé korespondence – připusťme, že velmi pracným – a našel si čas, aby vyzpovídal dosud žijící účastníky Skupiny Listy, byl by se možná vyhnul dezinterpretacím i četným omylům. Prohlásit – jak to činí v závěrečné části 4. kapitoly Zrození Charty 77 a změny uvnitř československé emigrace –, že Antonín Liehm, který se významně podílel na zrodu Listů a od počátku byl jejich nejpilnějším spolupracovníkem, byl přijat do Skupiny Listy na počátku osmdesátých let, je nehorázná nedbalost, která by se serióznímu historikovi, ani mladému, neměla přihodit.

Mezi účastníky Skupiny Listy probíhala nejednou nesmlouvavá polemika, politické ambice některých z nich – jako například Zdeňka Mlynáře – vyvolávaly spory a napětí, ale skupina se na svých schůzkách dokázala po demokratické debatě vždy shodnout na společných akcích. Jednou z takových akcí byl nepochybně i vědecký projekt Zkušenosti a poučení Pražského jara 1968, který řídil Zdeněk Mlynář spolu s vědeckou radou a v kterém vyšlo 25 studií od autorů nejrůznějšího zaměření. (Dalších 18 studií přinesl následný projekt Krize v systémech sovětského typu, který rovněž řídil Zdeněk Mlynář s vědeckou radou, jejímiž členy byli W. Brus, F. Fehér a A. Hellerová, P. Kende, J. Kosta, J. Pelikán, A. Smolar, L. Sochor a Z. Strmiska.)

V posledním odstavci 4. kapitoly své práce (s. 65) Caccamo píše: „Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let si hlavní postavy emigrace po roce osmašedesátém začaly vytvářet prostor k samostatnému vyjádření, a to i mimo možnosti, které jim nabízely Listy…“ Jako jeden z příkladů uvádí právě i vědecký projekt Zkušenosti a poučení Pražského jara 1968. Pojem „k samostatnému vyjádření“ je nejen mlhavý, ale i mlžící. Přispěl jsem studiemi do obou projektů a neměl jsem pocit, že by se byl jimi samostatně vyjadřoval někdo jiný než já sám. Umožnily mi to právě projekty, které Zdeněk Mlynář řídil.

V této souvislosti je vhodné připomenout, jakou nesmírnou oporou bylo Skupině Listy nakladatelství Index, které s ní bylo neoddělitelně spjato. Caccamo o něm v celé knížce utrousil jen jednu vedlejší větu, a to navíc – jak už jsem uvedl – nepřesnou. Index, vedle Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých hned druhé nejvýznamnější exilové nakladatelství, vydal všechny studie z obou Mlynářem řízených vědeckých projektů. V knižní edici tohoto nakladatelství vyšlo na 170 publikací – románů, fejetonových sbírek, sborníků, vzpomínkových prací, vědeckých a politických úvah – mezi jejichž autory jsou Julius Firt, Jan Patočka, Václav Černý a několikrát i Pavel Tigrid. Zdá se, že ten Caccamem ohlašovaný „velmi omezený prostor pro spolupráci se silami odlišně politicky orientovanými“ nebyl ve skutečnosti přece jen tak úzký.

Nepřesného výkladu se Caccamo nedopouští jen v případě Skupiny Listy, ale i tam, kde bychom to čekali nejméně. V 6. kapitole Dlouhé očekávání líčí, jak se v nové atmosféře po Gorbačovově návštěvě Prahy v roce 1987 „zrodil plán některých vedoucích představitelů disentu včetně samotného Havla obnovit vydávání… liberálně pokrokových Lidových novin…“ Příznačné je zde závažné opomenutí. Z předmluvy Jiřího Hanáka k reedici obnovených, samizdatových Lidových novin naprosto jednoznačně vyplývá, že iniciátorem a duší těchto Lidových novin byl Jiří Ruml. Citujme Hanáka: „Lidové noviny byly nejdříve stav duše Jiřího Rumla. Někdy v roce 1987, uprostřed nezávazné debaty o čemsi, jen tak na půl úst Jiří Ruml utrousil: ,Budeme vydávat Lidové noviny.‘… Za několik dnů bylo novorozeně na světě… Vyšlo druhé číslo. Vyšlo třetí číslo… Ze stavu duše Jiřího Rumla se stávaly nejlepší české noviny osmdesátých let tohoto století…“ Caccamo o Rumlovi – bez křestního jména – utrousí zmínku jen v bezvýznamné poznámce pod čarou (s. 93, poznámka 26).

Caccamo výrazně vyzvedá, a oprávněně, jak se při pomoci Lidovým novinám „vyznamenal zvláště Pelikán“. Že však Pelikán přejímal z Lidových novin mnohé stati do Listů a že sám pro Lidové noviny psal, to mu uniká. Je pravda, že Pelikán nejednou vyslovoval kritické poznámky vůči Dubčekovi pro jeho podle něj nedostatečnou podporu disentu. Caccamo píše o Dubčekově cestě do Itálie v listopadu 1988 a o Pelikánově přístupu uvádí na straně 96: „Avšak Pelikán nemohl opomenout zjištění, že Dubček během své cesty do Itálie neskrýval, že pro něho je určující cesta v rámci československé komunistické strany, a vyjádřil i jistou nedůvěru nejen k Chartě a VONS, ale i k těm členům strany, kteří se po roce 1968 rozhodli odejít do exilu. Přes povinný hold muži, který stále ztělesňoval socialismus s lidskou tváří, nechal Pelikán proniknout mezi řádky i jisté zklamání. Prokázal to ve svém článku v Listech, v němž naznačil rozpaky československého veřejného mínění, že někdejší tajemník KSČ za své cesty do Itálie nevyjádřil jasně svou solidaritu s chartistickým hnutím a s uvězněnými disidenty jako Havel.“ Odvolává se přitom na článek Jiřího Pelikána Alexander Dubček v Itálii, který byl uveřejněn v prvním čísle Listů roku 1989.

Ten článek napsal Pelikán právě pro Lidové noviny, v kterých byl v prvním lednovém čísle 1989 otištěn, a v Listech byl také s touto poznámkou přetištěn. Copak že to napsal o údajné nedůvěře nejen k Chartě a VONS a exulantům? Zde aspoň dvě pasáže z Pelikánova článku, které Caccamovu tvrzení jednoznačně protiřečí: „Ačkoli cestoval jako ,soukromý občan‘, Dubček dal své cestě jasný politický význam v prohlášení, které učinil ještě před svým odjezdem z Bratislavy prostřednictvím italské agentury ANSA. ,Přál bych si, aby se mnou bylo 468 000 vyloučených komunistů, pronásledovaných občanů, odborářů, mladých lidí a dalších občanů bez stranické příslušnosti, jakož i představitelů literatury, novinářů, umělců a dalších, kteří jsou pronásledováni, protože podporovali Pražské jaro.‘ Dubček vyjádřil při této příležitosti i svou sounáležitost s těmi čs. občany, kteří odešli do exilu a se ,všemi, kteří byli poníženi, uráženi a donuceni k těžkým obětem za to, že hájili náš program obnovy‘. K tomuto vyznání národní solidarity se vracel během svého pobytu v Itálii několikrát. Škoda, že toto prohlášení nepřinesly západní rozhlasové stanice. Bylo podstatné pro dnešní Dubčekův postoj…“

„… Vím, že mnozí lidé doma sledovali Dubčekovu cestu do Itálie s kritickými výhradami. Zdálo se jim, že Dubček nemluví dost o Chartě 77 a o perzekuci občanů a že příliš dlouho mlčel, zatímco jiní za svoje názory platili těžkou daň vězení. Ale Dubček mluvil o těchto statisících pronásledovaných a diskriminovaných. Snad mohl říci i víc. Ale jeho zásada byla, že o vnitřní situaci a politice bude mluvit až doma, ne v cizině. Uvidíme. Myslím, že mu můžeme věřit. To ovšem neznamená čekat, co řekne on či kdokoli jiný ze známých činitelů. Jediná správná cesta je ta, kterou ukázala Charta 77 a ostatní nezávislá hnutí: probouzet občanské vědomí, brát se za svá práva a chovat se jako svobodní občané. Ať se nám to líbí nebo ne, svět respektuje jen ty národy, které za svá práva bojují a nebojí se ani obětí…“

Caccamo má k Jiřímu Pelikánovi nepochybně velmi kladný vztah a ve své knížce jeho zásluhy nejednou vysoce oceňuje. Je dobře, že při popisu jeho cesty socialismem 20. století neváhá bez obalu seznámit čtenáře i se stinnými stránkami jeho kariéry. Soudím ale, že dezinterpretace a svéhlavé výklady do historické práce nepatří.

Dušan Havlíček

Obsah Listů 5/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Dušan Havlíček

Co autor nespatřil nebo přehlédl

Světla a stíny knihy o Jiřím Pelikánovi

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu