Věněk Šilhán

Vysočanské drama a roky následující

V oněch srpnových dnech jsem žil v centru dramatických událostí. Dnes, s odstupem čtyřiceti let, o nich přemýšlím, znovu hodnotím a rekapituluji, co se vlastně stalo. Zůstalo – bohužel – mnoho nezodpovězených otázek. Slýcháme dokonce nepoučené a povrchní pokusy o výklad těch událostí, které zamlčují, dokonce pokřivují nebo znehodnocují tuto významnou kapitolu naší historie.

V posledních minutách 20. srpna roku 1968 oznámil předseda vlády Oldřich Černík členům předsednictva KSČ Alexandru Dubčekovi a ostatním, že vojska Varšavské smlouvy překročila naše státní hranice a postupují dál na československé území. Krátce na to reagovalo tehdejší předsednictvo KSČ většinou svých členů významným prohlášením, v němž bylo řečeno, že se tak stalo bez vědomí prezidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády, prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů. Bylo řečeno, že je to čin, který odporuje mezinárodnímu právu, že je to hrubé porušení vzájemných vztahů. To vše se vzápětí dozvěděli občané z rozhlasu a televize. Odsuzující prohlášení vydala také vláda a Národní shromáždění.

Již dopoledne 21. srpna byli zatčeni a posléze internováni mimo území republiky předseda vlády Oldřich Černík, generální tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, předseda parlamentu Josef Smrkovský, předseda Národní fronty František Kriegel a další. Jejich zatčením a internací měl být vytvořen prostor pro ustavení tzv. dělnicko-rolnické vlády, která se měla zmocnit řízení země. Ideologie invaze byla světu předkládána jako ochrana socialismu před kontrarevolucí, dokonce jako odpověď na výzvu o pomoc, kterou se na vlády tehdejších socialistických států údajně obrátili „věci socialismu věrní straničtí předáci a státní činitelé Československa“. Tak hovořilo prohlášení vlád pěti zemí, jejichž armády se invaze zúčastnily.

Oč šlo hlavně

Můj názor a moje přesvědčení je, že Sověti a jejich satelité vtrhli s obrovskou vojenskou silou do ČSSR nikoliv proto, že u nás probíhaly demokratizační reformy a že bylo nutno „zachránit socialismus před kontrarevolucí“, jak opakovaně hlásali, ale především proto, že si potřebovali připravit a vytvořit vojensko-strategické nástupiště proti západní Evropě pro eventuelní třetí světovou válku. Důkazy o tom přinesl i ruský dokumentární film Pražský zlom – 1968, vysílaný v ruské televizi roku 2003, bohužel málo známý v České republice, v Evropě a ve světě. Vojenská invaze byla tedy nepochybně součástí velmocenské a imperiální politiky tehdejšího Sovětského svazu. Je neuvěřitelné, že čtyřicet let poté bývalý generál, který velel sovětským jednotkám na území Prahy, P. D. Kosenko v České televizi 21. srpna 2008 (!) prohlásil, že vojska přišla právem na československou žádost jako ochrana socialismu před kontrarevolucí, dokonce že zabránila třetí světové válce, která by nepochybně vypukla po vniknutí amerického desantu, jenž byl údajně v té době připraven na hranicích, aby pomohl kontrarevoluci v ČSSR.

Invaze vojsk do ČSSR nebyla jednoduchá. Musela být připravována mnoho měsíců před srpnem. Ruští vojenští činitelé sami uvádějí, že přísně tajný rozkaz k provedení invaze podepsal ministr obrany SSSR maršál Grečko a maršál Jakubovskij již 12. dubna 1968. Počátek přípravy invaze podobně odhadují i čeští vojenští činitelé. O záměru invaze byl podrobně informován L. I. Brežněv, který s ním souhlasil. Skutečnost, že na československé území bylo posláno několik tisíc tanků a statisíce vojáků, svědčí, že to byla vojenská operace první třídy. Už velikost armád nasvědčuje, že byly připravovány na jiné situace a úkoly než na pouhé potlačení jakéhosi kontrarevolučního hnutí. Již to samo o sobě ukazuje, že nikoli především reformy, které se v Československu připravovaly, nikoli tzv. kontrarevoluční síly byly důvodem vstupu armád. Byla to především skutečnost, že Československo bylo zemí přímo hraničící se západním světem, zemí, na jejímž území dosud nebyly rozmístěny sovětské vojenské jednotky. Přitom je známa historie pokusů o umístění několika sovětských divizí v Československu ještě v době, kdy byl prezidentem Antonín Novotný. Tehdy bylo umístění oněch divizí odmítnuto. S tím jsou spojeny i některé dosud neobjasněné skutečnosti. Jde především o aktivity československých vojenských špiček kolem lednového zasedání ÚV KSČ v roce 1968, pozdější zatčení několika z nich, například plk. Moravce, sebevražda generála Janka či útěk generála Šejny. Jaký byl vztah těchto událostí a osob k záměrům sovětských velitelů Varšavské smlouvy? – To by se mělo stát předmětem podrobnějšího a seriózního zkoumání.

Je nesporné, že reformy roku 1968 a rozvoj demokracie u nás by se staly hlavní překážkou obnovených snah o umístění sovětských jednotek v ČSSR. Proto musela být vojenská invaze uskutečněna ještě před zářím 1968, kdy se měl konat 14. sjezd KSČ. Dokonce musela být uskutečněna ještě před sjezdem slovenské komunistické strany, jenž se měl konat koncem srpna. Sověti bezpochyby očekávali, že tyto sjezdy nejenom potvrdí reformní záměry, ale provedou i personální změny jak v československé, tak ve slovenské komunistické straně a postupně i ve státních orgánech. Vznikla by tak zcela nová situace, které Sověti nechtěli rozumět a která by byla překážkou jejich imperiálních vojenských cílů na našem území.

Pražské jaro přineslo dramatické dění ve společnosti i v samotné vládnoucí KSČ. Nebyly to jen pokusy o reformy, ekonomické či jiné, bylo to celkové občanské pnutí k demokracii a individuálním svobodám. Do popředí se dostávali a autoritu získávali progresivní, kritičtí lidé, kteří se vyznali v hospodářských, sociálních a kulturních záležitostech, kteří pochopili nutnost a potřebu zásadních změn, dokázali své názory formulovat a postupně je prosazovat. Pokrokově myslící a jednající reformní komunisté – jak prokázaly i tehdejší sociologické průzkumy – získávali až neuvěřitelnou podporu československé veřejnosti. Projevovali totiž svými záměry a skutky demokratické smýšlení, hluboce zakořeněné v hodnotovém světě občanů Československa, počínaje Husovou náboženskou reformací, bojem za svobodu a samostatnost republiky v první i druhé světové válce, pokračujícím v demokratickém rozvoji první republiky, v jejímž čele stál T. G. Masaryk. Potenciál demokratických změn v Československu během prvních měsíců roku 1968 neustále rostl, a to jak v oblasti politické, tak i hospodářské a kulturní. Rostl ve všech sociálních vrstvách.

Pokus naší malé země překonat komunistickou totalitu, přijmout demokracii jako jediný možný systém a naplnit ideály předcházejících generací o sociální spravedlnosti, humanitě a svobodě musel být proveden u nás, v zemi, která pro to měla velké historické, morální a duchovní předpoklady. Je pozoruhodné, že k této – byť krátké – etapě dějin našich národů se vracejí lidé venku, kteří v Pražském jaru viděli dokonce určitou naději pro sebe samé, zatímco doma ji mnozí zlehčují frázemi: o nic nešlo, šlo o boj jakýchsi skupin, toužících po moci, nesmyslný pokus o kvadraturu kruhu… To je hloupé, cynické a arogantní hodnocení.

Proti hrubé síle okupačních vojsk se od prvních okamžiků zorganizoval spontánní a obdivuhodný občanský odpor. Lidé se v tomto odporu nerozdělovali na „jedny a druhé“. Byly to dva národy ohrožené cizími zájmy, jedna občanská společnost, ponížená vstupem cizích armád a lží o bratrské pomoci proti kontrarevoluci. I tato jednota veliké části společnosti měla hluboké morální, kulturní, národní a historické kořeny. Znalec českých dějin a přítel našeho národa Ernst Denis kdysi napsal, že v těžkých chvílích se v Čechách najde dostatek hrdinů, ochotných bojovat a třeba i padnout, a snad ještě více mučedníků, kteří se dají pro svoji pravdu upálit po vzoru Husa či Jeronýma.

Jednadvacátý srpen a následující dny – to byla právě chvíle, která to připomínala. Pro tuto chvíli byly zapomenuty sváry a spory, stranou šly křivdy a různá nedorozumění. Lidé sami ze své vůle, bez pokynů plnili občanské povinnosti a úkoly. Vznikala spousta ušlechtilých a vynalézavých iniciativ v odporu proti cizí ozbrojené moci. Lidé šli do toho boje s holýma rukama a beze zbraní. V tomto okamžiku dva malé národy uprostřed Evropy v sobě našly odvahu a sílu postavit se na odpor obrovské ozbrojené moci způsoby, jež získaly úctu a obdiv v demokratickém světě. Nebyla to žádná ilegalita, ani násilný boj. Byl to veřejný, spontánní občanský vzdor.

Sjezd

Už 21. srpna odpoledne se sešla skupina pražských delegátů zvolených na připravovaný 14. sjezd KSČ, aby se poradili, co a jak udělat v nastalé krajně dramatické situaci. Dospěli k závěru, že je nezbytné svolat mimořádný sjezd KSČ, který by zaujal stanovisko k událostem. V podmínkách, kdy země byla zaplavena vojsky Varšavské smlouvy, kdy byli internováni přední státní a straničtí činitelé, takřka přes noc z 21. na 22. srpen byl mimořádný sjezd – díky krajnímu nasazení pracovníků a funkcionářů pražského městského výboru KSČ – zorganizován. Konal se v jednom z průmyslových závodů v pražských Vysočanech, chráněn jeho dělníky a zaměstnanci. Proto je také nazýván sjezdem vysočanským. Sešlo se na něm od rána 22. srpna přibližně 1300 již dříve zvolených delegátů.

Měl jsem tu čest tento mimořádný sjezd řídit a zastupovat nepřítomného, internovaného Alexandra Dubčeka. Všichni jsme si byli vědomi, že sjezd musí v krátké době projednat jak závažné aktuální problémy, které vznikly vstupem armád, tak i základní problémy strany a společnosti. Během jediného dne přijal sjezd rázné odsouzení invaze, zabránil ustavení dělnicko-rolnické vlády, vyslovil požadavek návratu zatčených představitelů země, vyslovil souhlas se započetím reformního procesu, vyzval k jednotě českého a slovenského národa, zvolil nové politické orgány strany včetně ústředního výboru, přičemž se zbavil konzervativních a zprofanovaných činitelů, oslovil demokratické síly světa a vyzval je k podpoře našeho odporu, usnesl se na celostátní generální stávce na protest proti okupaci Československa cizími vojenskými silami. Byly zvoleny nové politické orgány strany včetně ústředního výboru, které se staly pro tu dobu významnou sjednocující a organizující silou na celém území republiky. Do nového ústředního výboru nebyli zvoleni takoví lidé jako Biľak, Lenárt, Jakeš, Indra, Kolder. Prvním tajemníkem byl znovu zvolen A. Dubček, byli zvoleni noví členové, stoupenci progresivní politiky. Vyhlášená generální stávka nebyla stávkou za chleba, ale za svobodu a suverenitu země. Vysočanský sjezd se prohlásil za permanentní, aby mohl pokračovat v jednáních v příznivějších situací.

Vysočanský sjezd sehrál v dané situaci mimořádnou morální a organizující roli. Těch přibližně 1300 delegátů naplnilo svou občanskou povinnost. Během jediného dne tak vznikla nová, všeobecně uznaná politická autorita. Usnesení sjezdu, zveřejňovaná obdivuhodně fungujícími sdělovacími prostředky, byla jasná a srozumitelná velkému počtu občanů a také světu. Výsledky konání mimořádného sjezdu KSČ ve Vysočanech jsou z hlediska posuzování sovětské politické strategie, směřující k ustavení dělnicko-rolnické vlády se všemi důsledky, nesmírně důležité. Celé desítky let učili své i jiné soudruhy podřizovat se usnesením komunistických sjezdů a bezvýhradně je respektovat. A nyní…? Co s vysočanským sjezdem a jeho usneseními? V moskevském slovníku se objevila slova: sešli se samozvanci a renegáti, aby se chopili moci a vnutili své revizionistické a pravičácké názory straně a lidu.

Protokoly

Strategie vytvoření dělnicko-rolnické vlády a soudního tribunálu zkrachovala. Moskva byla nucena hledat nové způsoby. Zdálo se jí nejvhodnější oslovit a přizvat k jednání prezidenta Ludvíka Svobodu. To byla první reakce Moskvy na výsledky konání sjezdu. Bylo jasné, že pozvání prezidenta Svobody k jednání mělo orgány vysočanského sjezdu a nového ÚV izolovat. Pozváním Moskva sledovala záměr revitalizovat staré orgány strany a znovu uvést na scénu své lidi, jako byli Biľak, Indra, Lenárt, Kolder, ty, které vysočanský sjezd odstranil z vedení strany. Současně však byla Moskva nucena k jednacímu stolu připustit dosud internované vedoucí činitele strany a státu Dubčeka, Smrkovského, Černíka, Špačka, Kriegla a další. Do prezidentova doprovodu vláda i Národní fronta potvrdila pouze B. Kučeru, M. Dzúra a G. Husáka, který měl do letadla nastoupit v Bratislavě. Všem nám bylo jasné, že dříve nebo později musí k jednání mezi Prahou a Moskvou dojít. Nové předsednictvo strany dávalo však přednost jednání na území republiky, a to za přítomnosti představitelů státu a strany propuštěných z internace a představitelů nového vedení strany. V tomto okamžiku se nové, „vysočanské“ předsednictvo ÚV vyslovilo proti odjezdu prezidenta do Moskvy. Prezident letěl totiž do Moskvy, aniž by bylo projednáno, o čem se bude v Moskvě – kromě požadavku na návrat Dubčeka a ostatních – jednat. Orientací prezidenta při jednáních mohla být usnesení sjezdu, přesně formulovaná stanoviska vlády a Národního shromáždění. S takovou výbavou však prezident do Moskvy neodlétal. V projevu před odletem hovořil o tom, že se vrátí téhož dne večer. Podobný názor, jaký vyslovilo nové předsednictvo strany, adresoval prezidentovi i tehdejší místopředseda Národního shromáždění J. Való. Žádal ho, aby v této situaci neopouštěl zemi a vše předem konzultoval s Národním shromážděním. V tomto okamžiku jsme ještě nevěděli, kdo všechno tvoří prezidentův doprovod. Byli jsme přesvědčeni, že to má být Kučera, Dzúr a Husák. Kdo další ho bude doprovázet, jsme se dověděli až v pátek ráno 23. srpna. Byli to Piller, Biľak a Indra. O těchto lidech nevěděla ani vláda, ani parlament. To, že Svoboda přizval k jednání se sověty lidi, kteří mu v předchozích dnech navrhovali sestavit dělnicko-rolnickou vládu, byla jeho odpovědnost a historická chyba. Indru, Biľaka a Pillera zbavil vysočanský sjezd všech funkcí a nezvolil je do žádného stranického orgánu. V tomto okamžiku už nikoho nezastupovali.

Prezident L. Svoboda jako by je svým rozhodnutím zplnomocnil, aby jednali jako zástupci československého lidu a jeho zájmů s těmi, kteří do republiky poslali statisíce vojáků s tisíci tanky. V Moskvě se u jednoho stolu sešli představitelé okupační mocnosti Brežněv, Kosygin a další s „představiteli“ naší země – ve starém složení. Obavy o průběh jednání jsme vyjádřili v dopise adresovaném prezidentu Svobodovi do Moskvy. Dopis byl výrazem znepokojení nad průběhem jednání i obav z jejich možných nepříznivých výsledků. V dopise se píše (cituji): „Považujeme za nezbytnou podmínku Vašeho dalšího jednání, abyste byl úplněji a přesněji informován o pravém stavu věcí. Doporučujeme Vaší úvaze, aby Vám tuto informaci podala zvláštní konzultativní skupina, složená z představitelů ÚV KSČ, Národního shromáždění a vlády, jejíž příchod do Moskvy byste si po úvaze urychleně mohl vyžádat. Dále Vám dáváme v úvahu případné dočasné, avšak krátkodobé přerušení Vašich jednání a návrat do Prahy společně se soudruhy Dubčekem, Smrkovským a Černíkem. Tohoto krátkodobého přerušení byste mohl využít k podrobnějšímu seznámení se se situací a ke konzultaci s příslušnými orgány.“ Kromě této výzvy a varování obsahoval dopis řadu podrobností, co se v zemi děje. Myslím, že každému, kdo chtěl rozumět našemu varování a výzvě, to muselo být jasné. Dopis podepsal místopředseda parlamentu J. Való, za československou vládu L. Štrougal a za nový ústřední výbor KSČ V. Šilhán.

Výsledkem jednání v Moskvě byly tzv. moskevské protokoly, sledující především sovětské zájmy, dokumenty, které pak na mnoho let znamenaly bezvýhradné podřízení Československa záměrům SSSR. Byly anulovány výsledky vysočanského sjezdu, byla potom přijata smlouva o dočasném pobytu vojsk na našem území, jenž trval přes dvacet let. Skončil až počátkem let devadesátých, což byl jeden z výsledků demokratických změn roku 1989.

Moskevskými protokoly byla postavena bariéra pro pokračování reformní politiky. Bylo jen otázkou času, kdy a jak se začne likvidovat vliv těch, kteří reformní politiku koncipovali a organizovali. Postupně byli zbavováni vlivu lidé, kteří usilovali o demokratizaci našeho života. Na jejich místa nastupovali lidé většinou neschopní, lidé s mizernými charaktery a ohebnými páteřemi. Končilo to hanebnými prověrkami v průběhu tzv. politické normalizace, po nichž byly zbaveny práce a dalších životních šancí – například pokud šlo o vzdělávání dětí – statisíce lidí. Během krátké doby se znovu zorganizovala kamarila konzervativních komunistů. Gustáv Husák spolu s Vasilem Bilakem a Milošem Jakešem se stali hlavními architekty zhoubné politiky tzv. normalizace. Navzdory represím, pronásledování i věznění, navzdory šířící se demoralizaci si mnozí lidé zachovali osobní integritu, ideály demokracie, humanismu a sociální spravedlnosti. To, že si zachovali hrdost a osobní integritu, že neodvolali, že nepřešli na stranu „pomýlených“, jak se od nich požadovalo – to je veliká lidská hodnota. Mnozí z nich vstoupili v sedmdesátých letech na cestu aktivního odporu, disentu.

Myslím, že Pražské jaro 1968 by mělo zůstat světlou stránkou naší historické paměti se vším, co k tomu patří: vzepětí lidské a národní hrdosti, touhy po svobodě a státní suverenitě. Součástí naší historické paměti by ale jako varovné memento mělo zůstat i ponížení, kompromisnictví, oportunismus a dokonce i zrada. Zdá se, že pro období „normalizace“ platí pokračování charakteristiky už citovaného Ernsta Denise: „Co ale neumíte – myslí Čechy – je zůstat jednotni a svorni. Vydržet dlouhodobý nápor obtíží, rozkladný repot lenivců, omezenců, zbabělců i vyslovených zrádců, připravených zběhnout k nepříteli. Češi neumějí dokončit, co začali.“ Zdá se mi, že to je navýsost pravdivá, a dokonce laskavá charakteristika. O těch všech, kteří neřekli „pomýlil jsem se, odvolávám“ a kteří navzdory obtížím statečně stáli za svou pravdou, o nich platí slova starého židovského eposu: „Úctu naši nechť mají ti, které donutit nelze, aby řekli, co není. To statečnost je, které si cení i Bůh.“

Věněk Šilhán: Vysočanské drama a roky následující

Karel Hrubý: Československé jaro a jeho meze

Věněk Šilhán (1927-2009), ekonom a politik; na XIV., mimořádném sjezdu byl zvolen do čela KSČ jako zástupce uneseného A. Dubčeka; signatář Charty 77.

Obsah Listů 5/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Věněk Šilhán

Vysočanské drama a roky následující

Oč šlo hlavně

Sjezd

Protokoly

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu