A. J. Liehm

Panychidy

Čechy a Morava jsou malá země v srdci velkého kontinentu. Jejich dějiny jsou jakousi jeho funkcí. Vezměme třeba ty roky s osmičkou. Vznik Československa v roce 1918 je důsledkem první světové války, versailleského míru, rozpadu Rakouska. S českou účastí, samozřejmě. Osmatřicátý, Mnichov, druhá republika, nacistická okupace, druhá světová válka, 1948 jakbysmet. V osmašedesátém se reálný socialismus hroutil všude kolem, až se definitivně dohroutil v devětaosmdesátém. Končil a skončil Sovětský svaz, končila a skončila studená válka a konečně zazvonily zvonečky na Václaváku. Bylo to krásný, všichni jsme se radovali, ale uznejte, žádná revoluce, samet se spíš podobal červenému koberci.

Byly však okamžiky, kdy Češi dělali své dějiny sami, na vlastní odpovědnost, proti všem. Protestantská revoluce, sto let před Lutherem. A trvala dvě stě let. Nebo národní obrození, návrat jazyka, dějin, kultury i politiky, zase proti všem. Nebo léta šedesátá, vrcholící s osmičkou, a zase bez spojenců, na jedné i na druhé straně. (Vím, samozřejmě, že existovalo ovzduší, tak jako v patnáctém či devatenáctém století, ale to je něco jiného, bez vzduchu se nedá dýchat, ba ani nadýchnout.)

Tohle a mnoho jiného mi táhlo hlavou, když jsem na jaře pod záminkou výročí objížděl Evropu – Vídeň, Berlín, Anglii, Skotsko, Paříž, o Praze nemluvě (z Finska a z Říma jsem se ulil). Všude konference, až dvoudenní. Trvalo chvíli, než mi došlo: spíš panychidy (modlitba za mrtvé – praví slovník) než pokus historicky vyložit vznik Československého jara a cestu k němu, spíš nevyhnutelnost sovětské okupace (Nataša Gorbaněvská se v Praze ptala: Proč říkáte ruská, když šlo o sovětskou?) než jeho místo v českých dějinách či poselství pro budoucnost. Tak jsem se pomodlil, občas bez valného úspěchu pokusil upozornit, že šlo o velký okamžik českých a československých dějin, jehož dědictví pohřbíváme předčasně, a se zájmem jsem konstatoval, že už se neříká, že šlo o spor dvou křídel v KSČ (ovšem spíš opatrně). Jednou či dvakrát se dokonce ozvali tací, co si po čtyřiceti letech přečetli znovu debatu Kundera-Havel, ale jinak jsem se moc nedověděl.

I když se zdá, že i v Čechách klíčí nová generace historiků (zřejmě ne politiků, ani sociální demokracii nestála ani tentokrát šedesáté léta za víc než další jednodenní panychidu). Připomnělo mi to, jak mi po devadesátém roce vysvětlil český kamarád-politik: „Mysleli jsme si, že kdyby nás s vámi viděli, prohráli bychom volby.“ O otázkách a problémech to zřejmě zásadně platí dodnes. Jenže otázky a problémy jen tak nevygumuješ.

Pořád jsem tenhle fejeton odkládal, až to bude pohromadě, a nakonec jsem ho pro minulé číslo zmeškal. Nestálo to skoro za to, odpusťte. Ale naděje umírá poslední, další panychida bude v předvečer oslav výročí sovětské invaze v Olomouci.

A zase jsme u té čtyřicet let staré diskuse. Havel, který tenkrát zůstal Kunderovi dlužen odpověď na jeho druhý text, potvrdil dnes v plném rozsahu jeho diagnózu (viz Listy č. 3). Takže otázky, o které tenkrát šlo, stále čekají, až se jimi začne česká společnost vážně zabývat. V závěru svého článku pro NZZ napsala Alena Wagnerová: „V roce 1968 si Češi chtěli ty otázky klást, ale bylo jim v tom násilím zabráněno. Dnes už mohou. Jenže chtějí?“ Škoda že tenhle závěr z české verze (Listy č. 3) zmizel.

A. J. Liehm

Obsah Listů 4/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

A. J. Liehm

Panychidy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu