Tomáš Tichák

Tajemství tohoto léta

Když jsme se po návratu z chaty probírali digitálními fotografiemi, narazili jsme na čtyři temně přízračné záběry detailů noční trávy a stínů stromů rozkomíhaných větrem. Jakoby dílo některého z experimentátorů, kteří v touze po čistém přírodní umění, nebo naopak po důkazu existence jevů nadpřirozených pohazují na noc fotografické papíry po lesních mýtinách. Nedovedli jsme si to vysvětlit.

Letošní prázdninový pobyt v lesích nám nezkazily žádné zdravotní problémy, a tak byl čas uvědomit si konečně, proč nás to sem tak táhne: protože je to jedno z mála míst, která můžeme poznávat bezprostředně. Sem, k vojenskému prostoru pod naprosto zřícený hrad Hluboký, snad ještě žádný novinář kromě nás nezavítal, vědom si zřejmě, že z tohoto konce světa by mu nic neotiskli. Ale platí to i v obráceném směru – v chatě postavené dědečkem ze starých pražců před víc než půlstoletím – a od té doby, co jsem ji zdědil, chátrající – je člověk tak blízko přírodě, že víc než předpověď počasí ho nezajímá. Jasno je zde mnohem jasnější, vítr divočejší, bouřky bouřlivější. Lhostejné nám bylo dokonce finále fotbalového mistrovství Evropy a počítám, že ani olympiádu si nepustíme, až sem v srpnu zase pojedeme. Podle médií je to navíc v Pekingu jeden velký malér, porušují tam lidská práva, cenzurují internet, perzekvují novináře a k tomu ještě ten hrozný smog. A vůbec, vrcholový sport je už prý jen dopingovým pokrytectvím a reklamním velekšeftem. Jen chybí vysvětlení, proč tedy olympijské sporty Česká televize vysílá na dvou kanálech 24 hodin a hlavně proč olympiáda stamiliony lidí na světě pořád ještě tak vzrušuje. Že by stále věřili médiím totalitních režimů, druhdy hlásajícím, že sport sbližuje národy?

V našem letovisku ale vládne zdravý rozum a prostá logika. Houby rostou, jestliže nějaké nasbíráme. Svítí-li slunce, je sice teplo, ale nepřibývá vody v sudu. Energetická situace je dána počtem polínek v kůlně. Vše víme zprvní ruky. Ale pozor, i zde se dějí věci záhadné – o to víc, že nezprostředkované, a tudíž záhadné ze své podstaty. Tak pod námi v údolí před lety povstalo tajemné Sanatorium Psýché jakéhosi mýty opředeného lékaře, který si na tabuli u vchodu před své hanácké jméno vyrazil v angličtině profesorský titul, členství v Akademii věd a za ně pětinásobné Ph. D., Ph. D., Ph. D., Ph. D., Ph. D. Monumentální budova připomíná kostel s dekadentně antickými motivy, kopuli s křížkem však na věži nahradila observatoř určená údajně k přímé komunikaci zámožných západních klientů s nebeskými sférami. Tajuplný dům byl obehnán plotem, kamerami a upozorněními na možné ohrožení života při neoprávněném vstupu. Jeho důstojnost završovala na střeše trvale vlající americká vlajka. Žádného pacienta zde prý ovšem nikdo z místních neviděl – a jednoho dne jak mávnutím kouzelného proutku nebylo už ani slovutného primáře. Prý se odstěhoval do Spojených států. Tomu samozřejmě nikdo nevěří.

A teď ty tajemné fotografie. Samozřejmě že souvislost s divným profesorem se nabízí. Jak jsme nad tím ale dumali, při pohledu na našeho domácího přítele se nám rozbřesklo. To on je strůjcem těch spiritistických snímků! Láska ke krásné Peggy, jezevčici z chaty u protějšího lesa, zbavila Bredyho strachu ze tmy, mizel v ní teď každý večer a nebyl k přivolání. Jak zoufalý Romeo obcházel palác své milované a nevnímal okolní svět. Jenže se našla moc ještě silnější než milostná vášeň – na chatě vypěstovaný smrtelný děs z bouřky. A to nás přivedlo k nápadu vyjít na louku s fotoaparátem a párkrát stisknout spoušť. Úspěch byl dokonalý. A navíc jsme možná založili zcela nový fotografický žánr.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 4/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Tajemství tohoto léta

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu