Eva Klimentová

Básně a překlady

giardino giusti

labyrint není bludiště:
má jasný cíl
a střed
bludištěm bloudíš nejistě
i když znáš cestu nazpaměť

bomarzo VII

deméter má
na hlavě mísu
na tváři stín
má prázdné ruce
kamenný klín
mísa je plná ovoce
hroznů
a granátových jablek
čas teče dole v potoce
hluboká propast
rok od roku dělí
deméter čeká
na další návrat
unesené dcery

isola bella

nádherný ostrov
po jezeře se plaví
a přísné sochy střeží
vše
co vědí bílí pávi

nádherný ostrov
po jezeře pluje
a veze náklad
pyramid a slují

svou moudrost tají
stovky let:
když promluví páv
je to skřek

giverny

svět odrazů a zrcadlení
záblesků
snů
a tichých chvění
svět dohadů a nejistot
nejasných břehů
tichých vod
kde leknín
luna s dvojí tváří
naoko na cestu ti září
a přitom do tmy vtahuje

záchranná lana starých vrb
proradnou pomoc nabízejí
nepoznáš

kde je líc a rub
a kde se navždy ztratíš
v beznaději

/*/

na jaře
našla jsem v kapse
kaštan
svraštělý mozek
chladnými prsty hmatám
ten komu patřil
už táhne novou mízu
a rozsvěcuje svíce
v sedmiprstých dlaních
na podzim
bude čerstvý rozum na nich

Když se zamyslím nad vlastním psaním poezie, je to až do poslední chvíle proces spíš neverbální, podobá se vyvolávání v temné komoře: ze tmy, z jakési jedinečné chemické sloučeniny se vynořuje mlhavý obraz, postupně se zostřuje a v jediný okamžik je zřetelně jasný. Když včas nevezmu tužku a papír, za chvíli se „převyvolá“ a zase zčerná. Po vyvolání nedělám žádné zásadní změny, jen drobné retuše.

Při překládání poezie mám před sebou stejný obraz, který však v onom svém jedinečném okamžiku zachytil někdo jiný. První verze překladu, raději psaná rukou, ne na počítači, mi připomíná psaní vlastní básně: intuitivní zachycení rytmu, zvukomalby, nasazení kostry opěrných rýmů, klíčových slov. Výjimečně se stává, že se takto „osvíceně“ podaří přeložit báseň na první pokus, z jedné vody načisto. Většinou je to však jen první fáze. Tady podobnost s psaním poezie končí a je potřeba „přepnout“.

Přichází na řadu nekonečné vyvolávání ostřejších kopií, úplně jiná práce: dohledávání přesných významů ve slovníku, ověřování případných reálií a autorových zdrojů, počítání slabik, přízvuků, rozkrývání formální struktury básně, slovní rošády, kombinatorika, ladění, cizelování… zkrátka překládání.

Emily Dickinsonová

301

Říkám si, jsme tu krátce –
a muka nepomíjí
a spousta křivd –
a co má být?

Říkám si, smrt nás čeká –
žádná chuť do života
rozkladu neodolá,
a co má být?

Říkám si, možná v ráji
věci se vyrovnají
a nově poskládají –
a co má být?

862

Světlo si samo vystačí –
kdo je chce uvidět,
spatří ho na okenním skle
v některých chvílích dne.

Nic za to ale nechce –
svým svitem zalévá
veverky v Himálaji
stejně tak jako vás.

Raymond Carver

Dva světy

Ve vzduchu ztěžklém
vůní ocúnů,

smyslnou vůní ocúnů,
sleduji, jak mizí citronové slunce,

jak se moře mění z modré
na olivově černou.
Sleduji, jak z Asie přeskočí blesk,
když se má láska

zavrtí ze spaní, povzdechne a
zase spí dál,

tak trochu v tomhle světě, a přesto
tak trochu někde jinde.

Niyi Osundare

Třídní kniha

Vlny si vyhrnují nohavice
a ženou se k pláži
jako školáci o polední přestávce

V uniformě
z napěněné běloby
na zčeřené modři

Krabi se drápou v osleplém běsu
čmárají kostrbaté klikyháky
čerstvou křídou na písečné tabuli

Racek
si smočí pírko
v příboji
Jenž sepisuje báchorky z ozvěn
Vzdouvá se od pobřeží k pobřeží
Rozhazuje stěhovavou abecedu dalekých plachet

Slunce
sálá blaho
z objímky oblohy

Jsem zde jen dočasně
a to vše čtu
v modré třídnici moře.

Patrick McGuinness

Ultrazvuk

I

Bezhlesné víry černých mlh.
Pak záblesk, bílý zvěrokruh.

Je jako jitro:
tělesno, tělo svitlo;

kostra – stříbrné vlákno žhnoucí,
tělo – žárovka v pokoji plném noci.

II

Velký vůz vláčí černé lány, zorané
brázdy oseté; země tam pukla
kde hvězdné dítě se obrací a dme.

Tak první stránka spouští kotvu do inkoustu.

Sylvia Plathová

Zimní krajina s vranami

Voda pode mlýnem, ze strmého splavu
se střemhlav noří do černé hloubky.
Přízračně, před zimou v ní pluje sama labuť,
cudná jak sníh, rozdráždí šílencovy choutky:
chce stáhnout její odraz ke dnu za bílou hlavu.

Teď strohé slunce nad mokřady shlíží
jak oranžové Kyklopovo oko, nechce už déle
zírat na tyhle roztrpčené kraje;
v pochmurném peří úvah jak vrána kráčím osaměle,
hloubám, když zimní noc se blíží.

Traviny loňského léta jsou v ledu obtištěny
jako tvá podoba v mém oku; holomráz halí
okno mé rány; jaké utěšení
vykřesat ze žuly, aby se znovu zelenaly
úhory srdce? Co pohledávat tam, kde radost není?

Eva Klimentová se dlouhodobě věnuje překládání poezie Emily Dickinsonové, překládá i další angloamerické básnířky (Sylvia Plathová, Tess Gallagherová, Anne Waldmanová, Margaret Atwoodová) a básníky (Raymond Carver) i současnou britskou a irskou poezii (Zoe Skouldingová, Moya Cannonová, Ron Butlin, Fred Johnston, Gearóid McLochlainn, Patrick McGuinness aj.). Vlastní poezii dosud nepublikovala.

Obsah Listů 4/2008
Archiv Listů
Autoři Listů