Jaroslav Hodík

Dobří lidé, jimž se život vepsal do tváře

Fotografujete víc než čtyřicet let. Jak se za tu dobu váš obor změnil?

Neřeknu asi nic nového, ale zásadní převrat přinesla digitální technika. Je úžasná, přináší nové možnosti, ale vede taky k profanaci klasického řemesla. Stačí si koupit pěknou zrcadlovku a počítač, nemusí se šetřit materiálem, leccos lze zaretušovat. Vznikají pak mnohdy banality, klišé. Klasickou fotografií se zabývá vlastně už jen hrstka nadšenců. Černobílý materiál je drahý, vyvolávání v komoře pracné a zdlouhavé.

Odkud pocházejí snímky, které jste do Listů vybral?

Mám chalupu nedaleko Sobotky a v Českém ráji nejčastěji a nejraději pobývám. S tamními obyvateli se znám, naslouchám jim a snažím se je poznat. Z řadou úžasných starých lidí jsem se taky seznámil, když jsem kdysi fotografoval v severních Čechách pro stavebnictví, na jednom setkání bývalých pracovníků kamenolomu. Ti všichni jsou na mých fotografiích.

Jeden z velmi známých fotografů řekl, že nejraději fotografuje staré lidi, protože jsou výtvarně zajímaví. Ale totéž se dá říct třeba i o přírodě, o kůře stromů…

Já se ovšem zabývám přírodou, krajinou také. Dá se říct, že tím vyvažuji všechny ty portréty politiků, snímky z autogramiád, které jsou mým denním chlebem v televizi. Se starými lidmi je to ale jinak. Jsem přesvědčen, že lidé stářím krásní. Tedy dobří lidé, platí to i naopak, život se jim prostě vpisuje do tváře. Zejména proto jsou vizuálně zajímavější než mladí.

V sedmdesátých letech jste konvertoval ke křesťanství, jaký podíl na tom mělo fotografování? A jaký to má důsledek pro vaši práci?

Kdysi jsem se zabýval cyklem fotografií ze starých hřbitovů. To téma mě docela pohltilo, začal jsem při procházkách po těch místech přemítat o životě, o smyslu bytí… Fotografie jsem si nazvětšoval, svázal do knihy a orámoval verši Otokara Březiny. Od toho byl ke konverzi už jen krůček. A důsledek? Jednak ten očividný, tedy například volba témat, spolupráce s Katolickým týdeníkem atd., ale je tu i dopad méně patrný: změnil se úhel, pod jakým se na věci dívám, a víc o nich přemýšlím. Asi i proto jsem se nestal slavným fotografem. Vlastně jsem ani nechtěl.

-tt-

Jaroslav Hodík (1945) se narodil v Novém Bydžově, absolvoval střední uměleckoprůmyslovou školu, během studia začal fotografovat, teprve po maturitě získal výuční list fotografa. Vzdělání si pak doplnil na Vyšší škole fotografie v Praze. Nyní je zaměstnán jako fotoreportér domácího zpravodajství České televize. Kromě toho se však věnuje i volné tvorbě, fotografuje přírodní zátiší, zabývá se často církevní tematikou – spolupracuje s Katolickým týdeníkem nebo Karmelitánským nakladatelstvím. Katolický týdeník vydal v roce 1999 jeho knihu fotografií starých lidí Podzimní slunce s textovým doprovodem Milana Badala. Samostatně vystavoval např. v Sobotce, Kralupech nad Vltavou nebo Praze, zúčastnil se rovněž řady kolektivních výstav.

Obsah Listů 4/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Jaroslav Hodík

Dobří lidé, jimž se život vepsal do tváře

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu