Jan Novotný

Nebezpečí zkratek

Jak píše Jan Gregor v 25. čísle Respektu, „někdy stačí k výstižné historické zkratce jen šikovně poskládané archivní materiály“. V třídílném dokumentárním filmu Viktora Polesného Rok 1968 se Josef Smrkovský výrazně objevil dvakrát. Na jaře „hřímal a užíval si bouřlivého potlesku“ za výrok, že „Sovětský svaz to u nás nekočíruje“ a „kdo si to ještě myslí, šeredně se mýlí“. Na podzim „bez uzardění rozkládal“, že jeho „vztah k Sovětskému svazu byl jednou z hlavních pohnutek, aby se už jako mladý dělník stal komunistou“. Smrkovský tak posloužil jako symbol chování reformních komunistů, od kterých se patrně nedalo čekat nic jiného než nejprve silácké řeči a potom uctivé shrbení. Z dálky čtyř desetiletí to může vypadat věrohodně. Nepamětníkovi unikne, že Smrkovský v obou případech mluvil jen pravdu.

Na jaře 1968 to u nás Sovětský svaz opravdu nekočíroval. Smrkovský se ovšem šeredně mýlil v tom, že i v budoucnu nechá kočírování na nás. Právě proto však uvedený výrok nebyl projevem laciUné odvahy. Jeho širší kontext poznáme z knihy Václava Vrabce Vybočil z řady. Smrkovský mládeži říkal, že Sovětský svaz je buď jak buď zárukou naší bezpečnosti a nemůže za to, co jsme si sami zbabrali. Byla v tom spíše loajalita než populismus A kdyby v mládí neměl dobrý vztah k Sovětskému svazu, sotva by riskoval život v komunistickém odboji. I na podzim 1968 patrně doufal, že v Sovětském svaze přijdou časem ke slovu rozumnější šéfové a naše vztahy se nějak urovnají.

Ve svém projevu po návratu z Moskvy však jako jediný z vůdců jasně označil 21. srpen za akt násilí. To mu sovětští soudruzi ani jejich domácí přisluhovači nezapomněli. Zapomínali ho zvát k jednáním, při státních svátcích mu neadresovali blahopřání a na přelomu roků ho vyšachovali z funkce předsedy parlamentu. V úvodu ke své sbírce dokumentů z roku 1968 v Britských listech označuje Vilém Prečan chování Smrkovského v té době za „stávkokazecké“. To mi nepřipadá spravedlivé. Kdyby Smrkovský přijal slibovanou podporu stávkami, dostal by se do pozice sabotéra „oprávněných zájmů slovenského národa“ a narušovatele stranické kázně. A je otázka, co se dalo vystávkovat na okupantech. Jak v té době uvažoval, lze zjistit z textu na internetu, který se dostal do archivu Gustáva Husáka. (Je popleteně označen jako projev na konferenci KSČ SVS, jde však zřejmě o projev ke studentům krátce po smrti Jana Palacha.) Končí větou: „Všechno musíte udržet, abyste mohli v dalších dobách bojovat.“ Jak čteme v knize Duben 1969 od Zdeňka Doskočila, ještě 1. dubna na zasedání předsednictva ÚV KSČ Smrkovský konstatoval, že „základním zdrojem protisovětských nálad jsou sovětská vojska, která jsou u nás umístěna“.

Nedávno jsme a Václavem Burianem vzpomínali na jeden z prvních samizdatů šířených v Olomouci. Bylo to inteview, které Smrkovský poskytl italskému listu Giorni vie nuove v září 1971. Stal se jím jedním z prvních kondenzačních jader odporu a zdrojem víry, že nad československým jarem se už voda nezavře. I tyto vzpomínky jsou zkratkovité a mohlo by se mluvit o tom, jak Smrkovský balancoval na hranici únosnosti, dokud byla naděje něco z jara zachovat, a jak se ani v závěru života nevzdal některých bludů z mládí. To nic nemění na tom, že žil a zemřel jako bojovník.

Na závěrečné poučení už nezbývá mnoho místa. Snad nejlépe by se dalo vyjádřit připomenutím slov Tomáše Akvinského: „Bojím se čtenáře jedné knihy.“ To platí i o filmech, dokumentech, vzpomínkách pamětníků – a zvláště tam, kde se snaží nahradit složitost dějů výstižnou zkratkou. Nevím, zda nějaké definitivní a jednoznačné poznání minulosti je vůbec možné a zda v něm lze najít nějaké nezpochybnitelné a použitelné poučení pro budoucnost. Připadá mi skoro dostačující, že houževnatý hledač takového poznání se nebude zesměšňovat tasením šavle a máváním praporem desítky let po boji.

Jan Novotný

Obsah Listů 4/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Nebezpečí zkratek

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu