Andrzej Stasiuk

Dvě prázdninové miniatury

Léto

Ropa je stále dražší, ale já se pořád nevzdávám a někdy prostě sednu do auta, abych vyjel bez daného cíle. Začalo léto a každá cesta připomíná odjezd na prázdniny. I když vyjedeme ráno a vrátíme se na oběd. Otevřeným oknem proudí horký vzduch. Zeleň ztratila jarní svěžest. Je tmavá a vrhá těžký stín. Člověk se může v pravé poledne zastavit v širém poli a poslouchat v nehybném vzduchu ohlušující hmyzí rámusení. Tak to bylo před několika dny na jihovýchodním Slovensku, na místě, kde se stýkají hranice Maďarska a Ukrajiny. Krajina je nížinná a močálovitá, protože kromě hranic se tady sbíhají také řeky Uh, Laborec, Latorica, které spojením svých vod dávají počátek řece Bodrog. Ovšem z podmáčené nížiny, protkané hrázemi, zarostlé houfy topolů se otvírá pohled na nedaleké vrchy Zemplína. Zelené vulkanické kužele mají dokonale geometrické tvary. Halí je modravá mlha vedra. Na úbočích pěstují révu tokajských druhů. Stejně po slovenské i po maďarské straně hranice. Po ukrajinské zřejmě taky, ale Ukrajina je oplocena novou železnou oponou, obklopenou vysokou politickou zdí a zavřenou na čtyři západy evropské bázně. Před rokem jsem strávil ve frontě na slovensko-ukrajinském přechodu deset hodin. Takže se člověk může jenom domýšlet, jak chutná ukrajinské víno z vinic Podkarpatska. Ze Slovenska do Maďarska se dá teď projíždět v libovolném místě, po polních cestách, stezkách a teprve tabule s názvy vesnic nebo poznávací značky dovolují člověku, aby si uvědomil, že už jsme v jiné zemi. Pomalé putování pohraničím má v sobě cosi ze sna, cosi z vidin. Překračujeme hranici a zdánlivě se nic nemění, a zároveň se mění všechno. Navíc se hranice, co ji stát přestal střežit, stala v jistém smyslu soukromou záležitostí pocestného, osobní zkušeností. Já sám mám velice rád hranice – zvlášť ty nehlídané. Vůbec si neumím představit, že bych mohl žít a bydlet bez blízkosti hranice, kterou lze kdykoliv překročit. Nasedám do auta a za chvíli už jsem jinde. Dokonce i supermarkety Tesco nebo Hypernova – jakože nadnárodní a globalistické – se podřizují diktátu hranic. Stačí vejít do oddělení vín, stačí se rozhlédnout v oddělení uzenin. Nikde jinde než na Slovensku člověk nekoupí uzený špek tlustý dobrých pět centimetrů. Jenom v Maďarsku dostaneme ostrý červený salám, který je podobně jako víno časem stále chutnější. Ta odlišnost a pestrost krajin, chutí, jazyků je bohatstvím toho kousku světadílu. Ve vesnicích stojí vedle sebe kostely tří vyznání. Katolíci, protestanti a uniaté spolu žijí sousedsky. Slovenský jazyk plynně přechází v maďarský a v rusínský, což je varianta ukrajinštiny. Etnické, jazykové a náboženské hranice se vůbec nepřekrývají se státními, čímž je krajina ještě mnohoznačnější, nesamozřejmější a přitažlivější. Pokud jsme dostatečně pozorní, za humny vesnic si všimneme židovských hřbitovů. A pokud budeme mít štěstí, narazíme na cikánské nomády v rozpadajících se autech, kteří cestují někde mimo čas, mimo evropskou civilizace, cestují ve vlastním, nám nedostupném světě.

Právě tady začíná Velká uherská nížina se svou melancholií, stády velkorohých dobytčat a vzduchem rozechvělým vedrem, který vytváří fata morgánu přízraků neexistujících měst. A právě tady na jednom z vrchů nad Bodrogem měl být pochován Álmos, otec Arpáda, zakladatele uherské vlasti. To je sice jenom pověst, ale ta pověst umožňuje, aby člověk pohlédl skrz nynější krajinu a spatřil maďarské bojovné jezdce, ozbrojené luky a okrouhlými štíty. Může si představit příchod stepních kočovníků, kteří se rozhodli stát se Evropany, aniž by se ohlíželi na vlastní samotu mezi jinými evropskými kmeny, spjatými ať už slovanským, anebo germánským příbuzenstvím.

Sibiř a já

Je sedm ráno, fouká nárazový vítr a lije, a já si balím batoh, protože zítra odjíždím na Sibiř. Zatím jsem nikdy v Rusku nebyl. Balím trochu oblečení, průvodce a přesnou mapu okolí Bajkalu. Dvě hodiny do Moskvy, dvě na Šeremetěvu a potom pět do Irkutska. To je dál než do Dillí, ale v polském povědomí jsou jména Sibiř, Irkutsk a Bajkal blízké a znějí docela domácky. Vzbuzují dokonce něco na způsob nostalgie. Tento cit má ovšem poněkud zvrhlou příchuť, protože polská přítomnost na Sibiři začala politickými vězni, bojovníky za nezávislost a povstalci, kteří vystoupili proti carskému Rusku. Na Sibiř se nikdo dobrovolně nevydával. V devatenáctém století cesta trvala měsíce, roky, a většinou pěšky. Teprve následující století a sovětský komunismus učinily z nucených prací podnik monstrózní a vražedný. Vězni museli být dodáváni masově, tak jak byli masově usmrcováni. Statisíce a miliony jich přivezli drahou i na lodích.

Carské vyhnanství devatenáctého století vedle toho působilo jako pohádka: přísný, ale spravedlivý vládce trestal šlechetné vlastenecké buřiče, neboť měl starost o integritu státu a evropskou rovnováhu sil.

Samozřejmě, věci nevypadaly vůbec tak malebně a romanticky. Na jedné straně byl tyran a uchvatitel, na druhé obyčejní lidé, kteří se snažili vrátit své zemi nezávislost. Ovšem buřiči posílaní na Sibiř se neztráceli beze stopy v bezejmenných hrobech, ale zabývali se například hodinářstvím. Nebo výrobou uzenin. Nebo cukrářstvím. Nebo vyučováním jazyků. Nebo otvírali restaurace, kavárny a hotely. Nebo zakládali školy. Aspoň tak to bylo v Irkutsku devatenáctého století. Východní Sibiř byla tehdy civilizační pouští. Víc: byla to země neznámá. Bajkal byl vlastně neprobádaný do chvíle, než na jeho břehy roku 1868 vyhnali Benedykta Dybowského, polského povstalce, lékaře a vědce.

Nejedu však tam k Bajkalu hledat polské stopy. Ty odešly nenávratně do minulosti. Sice tam ještě žijí potomci pionýrů civilizace, ale dnes představují jenom kapku v ruském – nebo postsovětském – oceánu.

Jedu tam, poněvadž mě zajímá moje vlastní mysl při setkání s Ruskem. Zajímají mě vlastní pověry, předsudky a stereotypy. Jsem dost typický Polák a moje znalosti a názory na ruská témata jsou utvrzené. Průměrnému Polákovi se zdá, že mnohaleté nevraživé, utlačitelské sousedství Ruska stačí jako základ vědomostí o této dosti veliké zemi. Viděl jsem v životě nějakých deset Rusů – včetně spisovatele Viktora Jerofejeva – ale velice ochotně se o Rusku a Rusech vyjadřuji. Mám vlastní názor a zajímá mě, co se s ním stane, když v šest ráno místního času přistanu v Irkutsku. Co se s ním stane už na moskevském Šeremetěvu. Není žádné umění vydat se do země, o které člověk nepřemýšlel vůbec, nebo do takové, na kterou myslel v dobrém. Skutečné dobrodružství začíná v místech, jejichž trpkým obrazem byl člověk odkojen. Proto jsem neklidný, balím velice málo oblečení a víc knih, abych si krátil čas – například během dvanáctihodinové plavby po Ankaře do Bracku. Brack patří do tzv. „dirty thirty” – „prašivé třicítky” nejznečištěnějších měst na Zemi. Nebo do Ulan-Ude, kde je největší Leninova socha na světě. Totiž pomník pouhé jeho hlavy, měřící na výšku deset metrů. Beru také zápisníky, abych zaznamenával postřehy – například cestou železnicí do Čity – už docela blízko čínské hranice. Takový je plán.

Se mnou jede přítel a překladatel mých knih do němčiny Olaf Kühl. Má v úmyslu napsat text o Rusku. Zeptal jsem se ho, jestli má nějaký nápad, nějaký klíč. Zamyslel se na chvilku, načež řekl: „Prostě budu pozorovat tebe, Poláka, a zapisovat. To by mělo jako metoda stačit.”

Andrzej Stasiuk (1960) je polský spisovatel, překládaný také do češtiny a slovenštiny.

Obsah Listů 4/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Andrzej Stasiuk

Dvě prázdninové miniatury

Léto

Sibiř a já

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu