Jacek Kubiak

Klikaté cesty pokroku

Vědecký a technologický pokrok má dnes stejně tolik stoupenců jako nepřátel. První od něj očekávají nápravu lidského údělu, vítězství člověka nad smrtí a přírodou, druzí vidí jen akceleraci záhuby druhu homo sapiens a celé planety. Tak diametrálně odlišné názory vedou k domněnce, že možná žádný z nich není pravdivý a pravda jako obvykle leží kdesi uprostřed. Existuje však objektivní obraz pokroku?

Spory ctitelů a nepřátel pokroku probíhají odnepaměti. Kritikové obvykle žádají zákaz některých vědeckých výzkumů, jakmile se objeví ohrožení s nimi spojené. Dnes jsou takovými horkými tématy klonování člověka, trvalá modifikace genetické informace lidí, zvířat a rostlin, veškeré vojenské výzkumy zvyšující „produktivitu” zabíjení. Snahy kritiků však obyčejně nejsou s to události zadržet. Přesvědčili jsme se mnohokrát, že co je proveditelné, dříve či později provedeno bude. I když jednou ve velkém, podruhé v menším měřítku. Lidská povaha je totiž tak prohnaná, že nám velí vyzkoušet každou novotu a ověřit si na vlastní kůži každý nápad. Chceme-li tedy vědecký pokrok, následovaný modernizací našeho života a rychlým rozvojem, měli bychom nejprve odhadnout jeho cenu a vědět, co od něj očekávat. Ale co je to vlastně pokrok? Je to úkaz přímočarý, stálý? Jaké je jeho tempo? Zrychluje se pokrok, anebo zpomaluje? Na tyto otázky nejlépe odpoví krátký přehled dějin pokroku.

Opium lidu

Problém se objevuje už u samotné definice pokroku. Každý filozof totiž nabízí svou vlastní. Připusťme tedy, že jde o moderní podobu snu o dosažení ráje na Zemi člověkem, což by se mělo uskutečnit díky rozvoji vědy a techniky.

Za pokrok vděčíme zaprvé schopnosti dorozumívat se pomocí grafických znaků. Písmo totiž umožnilo sdělování a, co je důležitější, shromažďování informací. A to nejen v nejbližším okruhu – to zajišťuje už samotná řeč. Schopnost mluvit, psát a číst nás zásadně odlišuje od zvířat. V celém živém světě jenom člověk totiž nabyl možnosti předávat vlastní zkušenosti z generace na generaci. Tyto schopnosti jsou základními atributy lidství a právě ony nás předurčují k pokroku.

V postkomunistických zemích nevyvolává slovo „pokrok” nejlepší asociace: s odvracením toku sibiřských řek, konstruováním nového člověka a budováním světlé budoucnosti národů. Trockij jako Lenin, a později Stalin a Brežněv, v Polsku Gomułka a Jaruzelski, v Československu Svoboda a Husák nebyli s to slušně nakrmit a obléci své poddané, což jim nebránilo, aby se nestavěli na stranu (lživého) pokroku. Proto se takové sliby u nás necení. Přesvědčil se o tom Lech Wałęsa, když Polákům sliboval na začátku 90. let dvacátého století druhé Japonsko. Proto například v nedávné bojovné volební kampani v Polsku nikdo střízlivý neoznačoval své sliby jako snahu o pokrok.

Pokrok však nemá výlučně význam politicky prolhaný. Ve filozofii se „duchovní pokrok” objevil poprvé u Michela Eyquem de Montaignea (1533–1592). Tyto myšlenky rozvinuli Francis Bacon a Descartes, když vytvořili první soudržný a logický popis pokroku. V Rozpravě o metodě (1637) Descartes poukazoval na dobročinný a nekonečný růst lidského poznání, které z nás mělo učinit mistry a vlastníky přírody.

Tuto vizi posílili myslitelé osvícenství. Roku 1755 psal Denis Diderot v článku Eklekticismus: „Progres lidského poznání představuje vytyčenou cestu, z níž může člověk sejít jen velmi obtížně.” Pro Immanuela Kanta (1784) znamenal pokrok, že se lidstvo „zbavuje omylů”. Přitakávala jim Madame de Staël v díle Rok 1800, kde rozlišovala „zdokonalování lidského ducha” jako „kumulaci různorodé masy idejí po staletí” a „zdokonalování lidského druhu”, definované jako „pokrok civilizace ve všech společenských třídách a všech zemích”.

Při těchto úvahách už lidstvu mnoho nescházelo k pochopení, že život na Zemi podléhá evolučním zákonům. Herbert Spencer prohlašoval, že evoluce je zdrojem pokroku, jehož přirozený směr vede od homogenity k heterogenitě. Pro Spencera, což zaznívalo již u Germaine de Staël, se civilizační pokrok lidstva stal poprvé integralní „součástí přírody” (Social Statics, 1851). Se Spencerovým myšlením se shodovala heglovská dialektika i dialektický materialismus Marxův a Bakuninův. Uhranutí revolucí (Marx) a přesvědčení o nevyhnutelnosti krveprolití v procesu pokroku (Bakunin) dalo jejich následovníkům do ruky nástroje, jejichž rétoriku, ale hlavně fyzickou sílu jsme cítili po celé dvacáté století na vlastní kůži.

Ideu revoluce odmítal naproti tomu August Comte. Nahradil ji roku 1838 „racionální ideou pokroku”. Pro Comta se „jednosměrný”, „nutný” a k „determinovanému cíli” vedoucí pokrok neděje „na přímce”. Přesně za padesát let Friedrich Nietzsche tvrdil, že v pokrok nevěří. Označoval ho za výtvor„filozofie povrchní a naivní”, zahrnoval ho mezi nicotné moderní ideje a posmíval se svým předchůdcům, které uchvátil.

Nebezpečí pokroku si všiml španělský filozof José Ortega y Gasset. Ve Vzpouře davů roku 1929 psal: „Člověku dnes hrozí zničení, neboť nedokáže dýchat na hladině pokroku své vlastní civilizace” a „Pokročilá civilizace představuje změť palčivých problémů. Čím větší je pokrok, tím jsou tyto problémy hůře řešitelné”. Bouřil se proti comteovské „nutnosti” pokroku. Pokud by pokrok měl být nutný, nezbytný a neodvratný, pak by se měl odehrávat, i kdyby se celé lidstvo odebralo na „turistickou výpravu”. O pokrok tedy musíme dbát, usilovat o něj a nelze ho svěřovat kdekomu. Roku 1942 Ortega y Gasset odsuzuje „progresivismus”, který opovržlivě označuje za „moderní barbarství a opium, které omámilo lidstvo”. Použitím marxovského pojmu „opium” (užitého Marxem pro náboženství) Ortega y Gasset sepjal jako svorníkem euforii i strach lidstva z pokroku. Opium je totiž pro jedny ztělesněním konzervativního náboženství, pro druhé pak avantgardního pokroku. Pokrok je jako droga i dnes – jedny přitahuje, druhé děsí.

Manželství z rozumu

Historie pokroku by nebyla úplná bez kapitoly, jejíž zápornou hrdinkou se stala eugenika (či eugenismus). Tento zvláštní flirt filozofie s pokrokem byl korunován příšerným záchvatem zločinů hitlerismu a stalinismu, lživě ospravedlňovaných eugenickými tezemi o zdokonalování lidstva. Zrodil se nevinně v hlavě Nicolase Venetta (1622-1698), francouzského lékaře z La Rochelle.

V úvahách Obraz manželské lásky Venette dochází k závěru, že pokud si králové vybírají manželské partnery „pro dobro vlasti”, poddaní mají tvořit páry tak, aby se jejich potomstvo těšilo zdraví a fyzické síle, čímž by dodávalo skvělé bojovníky „pro dobro krále a království”. Venette by nebyl skutečným předchůdcem eugeniky, kdyby nesnil o poznání příčin, proč je kolem „tolik osob nízkého vzrůstu, neduživých a neforemných” a odkud se berou „silní, urostlí, zdatní a duševně odolní”. Toto poznání bylo nutné, aby bylo při spojování manželství možné usměrňovat vybrané vlastnosti.

Po Venettových stopách se vydal Marie-Jean-Antoine-Nicolas de Caritat Condorcet. Soudil, že zdokonalování člověka může prodloužit život donekonečna. Chtěl tento proces urychlit, podobně jako u ras domácích zvířat, vhodným výběrem rodičů. Ještě dál zašel Nicolas Restif de la Bretonne, když u zrodu první Francouzské republiky navrhoval uzavírat manželství a plodit potomky v rámci nejbližší rodiny. Mylně se domníval, že takto se rychleji upevní dobré vlastnosti budoucích občanů.

Teprve roku 1883 Francis Galton vymyslel termín „eugenismus“ či „eugenika“. Nápad na vylepšování lidského druhu se zvláště zamlouval socialistům. Spojoval totiž vědecký přístup se sociálním aspektem a sliboval nápravu údělu lidstva. Tak se eugenika stala téměř novým náboženstvím.

Záměry prvních eugeniků (včetně Galtona) byly naprosto zbožné. Do cesty se jim však postavily překážky morální povahy. Co dělat s jedinci, kteří se nehodí k tvorbě nového člověka, když z hlediska budoucnosti lidské rasy nepředstavují žádný přínos a navíc společnost zatěžují? Zlikvidovat?! Tuto myšlenku uskutečnil Hitler, který neměl morální zábrany a spustil nacionálně socialistickou továrnu na smrt.

Laurel a Hardy 21. století

Zkušenosti hitlerismu oslabily pozice pokrokářů – věčných optimistů s neochvějnou vírou v budoucnost. Georges Bernanos prohlásil v souboru esejů La Liberté pour Quoi Faire? (1953), że „pesimismus a optimismus mají společného jmenovatele – nevidí věci objektivně. Optimista je šťastný imbecil, pesimista je taky imbecil, jenže nešťastný. Oba jsou jako Laurel a Hardy”.

Bernanosovo zobecnění se týká i současníků – očekávajících od pokroku buď zázraky, anebo zkázu. Právě takto se často vyjadřuje náš vztah k veškerým biotechnologickým postupům, týkajícím se nejen lidí (klonování, modifikace lidského genomu, modifikování psychiky pomocí léků nové generace, možnosti užití regenerační medicíny), ale i rostlin a zvířat (geneticky modifikované organismy – GMO). Tyto vyhlídky provází buď euforie (zdokonalíme lidský druh, dosáhneme nesmrtelnosti, vyrovnáme se Bohu), nebo krajní pesimismus (konec lidstva, zpustošení ekosystému vyvolané GMO, jaderná zkáza).

Stoupenci pokroku chtějí, jako kdysi eugenici, naprostou svobodu konání ve jménu dobra lidstva. A protivníci, jak v dobách rozbíječů strojů v devatenáctém století, vysekávají zkušební pole s geneticky modifikovanou kukuřicí a jsou hrdí na to, že nás zachraňují před údajnou ekologickou katastrofou. V této oblasti horečka rozumu (i skutků) vládne Evropě, ale vyzařuje do celého světa. Vychází z ignorance, která vždycky šla ruku v ruce se strachem. Prvotní člověk nechápal, odkud se berou blesky, a tak se panicky bál a považoval je za projev hněvu bohů. Dnes se tentýž mechanismus týká GMO, přičemž strach ještě přiživuje politikářská propaganda.

S opěvovateli předností pokroku to však není lepší. Kolika se nám dostalo slibů, že nové léčebné metody zajistí věčné štěstí nebo že GMO umožní nakrmit lidstvo ohrožené hladem? Mantra, že přelom je za dveřmi, otravuje znuděnou veřejnost a zastírá skutečnou podobu pokroku. Ale přece jsme si poradili s mnoha ranami, které po tisíciletí na lidstvo dopadaly, posíláme výzkumné sondy na vzdálené planety, dokážeme rychle reagovat na objevení nových nemocí produkcí testů, očkovacích látek a nových léků (i na rakovinu nebo AIDS – i když stále není lék proti viru HIV, existují terapie prodlužující nakaženým život). Příliš často zapomínáme, že rakovina není jedna nemoc, ale mnoho různých nemocí. Na některé formy rakoviny máme odnedávna vynikající medikamenty: Glivec na některé leukémie, Herceptin na rakovinu prsu, Paclitaxel a Taxoter také mj. na rakovinu prsu. Obecné povědomí o neobyčejně rychlém pokroku v této oblasti se však ztrácí v proudu nových slibů, neustáváme přece v hledání nových prostředků. Býváme jako děti, které jsou zahrnovány dárky, a tak se už nedovedou radovat z dárku nového.

Konec konců – jak?

Nemírnost v hodnocení pokroku je výslednicí právě jeho zběsilého tempa. Ono totiž nutí plodit stále další novinky. Tak tomu bylo vždy, jenže donedávna jsme měli čas strávit, co jsme získali. Dnes, kdy začíná být skoro všechno dosažitelné jak pohybem kouzelného proutku (počítačové myši), kouzlo novosti vyprchává. Pokrok zabíjí sám sebe, když dosahuje tempa, jež mnohé děsí. Odtud metafora Williama Pfaffa o jeho konci a pak o konci vědy (John Horgan) i samotného člověka (Francis Fukuyama).

V globální vesnici informace pronikají rychlostí světla do nejvzdálenějších koutů zeměkoule. Díky tomu máme pocit vlastní účasti na světovém pokroku. Koho hanět za to, že se nám denně slibují novinky a předkládají zářivé vyhlídky? Vědce? Novináře? Vždyť je to jejich povinnost. Problém spočívá v tom, že informace bývají buď příliš efektní, anebo je senzacechtiví diváci, posluchači a čtenáři špatně pochopí.

Věda slibuje pokrok, ale není s to předvídat tempo průkopnických výzkumů. Jak ovšem přesvědčit rozhodující činitele i společnost, vynakládající prostředky na vědecký výzkum, aniž bychom uvedli aspoň hypotetické datum výsledků? Vědci tedy často prostě sázejí, což se pak považuje buď za podvod, anebo projev pýchy. Připomeňme tu Comta: „Pokrok se neodehrává na přímce, on kličkuje, pohybuje se klikatě”. Příliš často na to zapomínáme.

K uměřenosti v percepci pokroku vyzývá francouzský filozof, sociolog a politolog Pierre-André Taguieff. Doporučuje nahradit „náboženství”, ale i „nihilismus” pokroku chladně racionálním myšlením. Navzdory zdání zvolil Taguieff cestu nejtěžší, neboť výzva k uměřenosti masy nestrhne. Avšak právě uměřenosti – dnes zboží nadmíru nedostatkového – je nám na začátku bláznivého 21. století zapotřebí víc, než si běžně uvědomujeme. Právě v ní bychom měli spatřovat záchranu před koncem pokroku, vědy i nás samotných.

Jacek Kubiak (1960) je biolog, žije a pracuje ve Francii. Spolupracuje s polským tiskem, v portálu týdeníku Polityka spolurediguje blog naukowy.blog.polityka.pl.

Obsah Listů 4/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Jacek Kubiak

Klikaté cesty pokroku

Opium lidu

Manželství z rozumu

Laurel a Hardy 21. století

Konec konců – jak?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu