Greg Evans

Demokracie, či impérium: stojí Amerika před rozhodnutím?

Američtí neokonzervativci a jejich pravicoví spojenci často zdůrazňují, že jedním z důležitých úkolů USA je neustále prosazovat a následně udržovat americkou globální hegemonii, neboť tato hegemonie šíří po světě svobodu a demokracii. Představitelé států ochotných stát se „mladšími“ partnery americké říše pak sami často tvrdí, že spojenectví s USA pomáhá uchovat demokracii nejen v jejich zemi, ale po celém světě.

Tito představitelé pak ovšem obtížně vysvětlují svým voličům problematické kroky svého velkého spojence – např. jednostranné invaze do cizích států, mučení, zrušení práva habeas corpus pro cizince apod. Předstírají tedy, že takové skutky vůbec neexistují, popřípadě se je pokoušejí bagatelizovat jako okrajové výstřelky, vyvolané teroristickým útokem z 9. září 2001.

Toto vysvětlení má na první pohled logiku, která hlasy kritické vůči americké politice často uklidní. Nebyly to snad Spojené státy, kdo Evropě pomohl porazit fašismus, kdo téměř pouze vlastními silami porazil extrémistický japonský nacionalismus v Asii a kdo pak zvítězil nad sovětským totalitarismem, přičemž si stále držel základní zásady svobody a demokracie?

Zahraniční představitelé a především veřejnost však většinou nevědí, že mezi americkými vzdělanci, politiky a také zainteresovanými občany probíhá velká debata o hrozbě krize americké demokracie. Hodně se také mluví – a nejen mezi neokonzervativci – o americkém „impériu“, což naopak vyvolává otázky, zda se Americe i po jejích impozantních vítězstvích skutečně daří držet původní základní hodnoty svobody a demokracie a zda není na cestě k proměně demokratické republiky k autoritářskému impériu.

Lze citovat knihy autorů různého politického přesvědčení, které uvádějí bezpočet příkladů zneužití moci a porušení demokratických zásad administrativou prezidenta Bushe, včetně mučení, volebních podvodů, domácích polovojenských organizací a pokynu tajným službám odposlouchávat vlastní občany bez soudního příkazu. Tito autoři však kladou další otázky, které jdou nad rámec kritiky jednotlivých zneužití moci. Jak je možné, že se prezident cítil zmocněn nařídit zřejmě protiprávní akci, jakou bylo odposlouchávání Američanů bez soudního příkazu, což je něco bezprecedentního? Proč ti, kteří rozkazy prováděli, tak činili, přestože věděli o jejich nezákonnosti? Jak je možné, že odposlouchávání probíhá nadále a proč není ani prezident, ani nikdo jiný za svoje jednání pohnán k odpovědnosti? Autoři tvrdí, že nedostatek odpovědí na tyto otázky ukazuje, jak v USA dochází k podminování základu demokratického zřízení – právního řádu.

Jedním z názorných příkladů – i když zdánlivě subtilním – jsou „prohlášení při podpisu“ prezidenta G. W. Bushe. Podle americké ústavy Kongres přijímá zákony a prezident je provádí. Změnu zákona si prezident může prosadit pouze svým vetem a navrácením zákona parlamentu. Pokud však Kongres prezidentovo veto přehlasuje, prezident musí návrh podepsat a zákon provádět. Tak tomu alespoň donedávna bylo. Zejména za prezidenta Bushe se rozmohla praxe, kdy prezident při podpisu zákona (proto „prohlášení při podpisu“) formuluje svoje výhrady vůči některým pasážím zákona – nebo i vůči celému zákonu. Prezidenti odvozují své právo z postavení vrchních velitelů armády, což je podle jejich interpretace plně opravňuje rozhodovat, kdy národní zájmy Spojených států převáží nad názorem Kongresu, formulovaným zákonem.

„Na těchto prohlášeních je zcela bezprecedentní,“ poznamenává Glen Greenwald, autor knihy Jak by jednal vlastenec, že si administrativa přisvojuje nejen právo zdržet se vymáhání určitých zákonů nebo jejich částí, ale jednat v přímém rozporu s těmito zákony, a dokonce se dopouštět aktů, za které tyto zákony předepisují trestní sankce, což činí tajně a podvodně po podpisu zákona, a přitom předstírá, že se nadále chová demokraticky.

Možná je ale názornější ukázat, jak obrovsky se rozšířily prezidentovy kompetence. Ačkoliv „prohlášení při podpisu“ používali všichni prezidenti Georgem Washingtonem počínaje, až donedávna nebyly ničím víc než formálními proklamacemi, v nichž například mohl prezident poděkovat zákonodárcům, kteří zákon připravili a provedli ho legislativním procesem. Nyní však vyvolávají ústavní krizi, protože je prezident prohlásil za právně závazný nástroj, jímž může rozšiřovat svoje kompetence, a ani Kongres, ani soudy zřejmě nejsou schopny dostatečně účinně napadnout jejich (zne)užívání.

Mnoho autorů si klade otázku: Proč se snaha prezidentů rozšířit svoji moc projevuje právě nyní, hned poté, co demokracie a zvláště Amerika dosáhla velkého a dalekosáhlého vítězství nad totalitarismem? Svádět to na administrativu G. W. Bushe je přirozeně svůdné – a některé z knih, o nichž se zmiňujeme, to také činí –, ale tím ignorujeme některé dlouhodobější trendy v americké politice.

Například možnost používat prohlášení při podpisu způsobem, který rozšiřuje prezidentské kompetence, se poprvé objevila během prezidentství Ronalda Reagana. Jistou roli v tom hraje viceprezident Dick Cheney, hlavní architekt řady politik Bushovy administrativy, který v americké politice není žádnou novou tváří. Jako člen administrativy prezidenta Nixona před 35 lety byl klíčovým zastáncem Nixonova pokusu zavést „imperiální prezidentství“. Zčásti díky statečnému vystoupení mladého právníka Johna Deana, který byl v té době poradcem v Bílém domě a který poukázal na nezákonné excesy Nixonova prezidentství, pokus selhal. Je příznačné, že se Cheney za G. W. Bushe stal nejmocnějším viceprezidentem v dějinách Spojených států, zatímco hrdina demokracie Dean pouze píše knihy o Bushově skrytém prezidentství.

Právě poukaz na „impérium“ vede některé analytiky, zejména historika Chalmerse Johnsona k otázce, jestli krize americké demokracie nějak nesouvisí s bezpříkladnou globální vojenskou silou USA. Nepřekvapuje, že právě Johnson klade tuto otázku. Jako přední znalec moderních dějin Asie a bývalý analytik CIA viděl a studoval zrod mnoha autoritářských a totalitárních vlád v této části světa. Studoval a psal i o rozsáhlé sítí vojenských základen, které si USA v oblasti udržují. Spíše udivuje, že si této spojitosti nepovšimlo více autorů, zejména když si této vazby povšimli sami Otcové zakladatelé. James Madison napsal v roce 1795: „Ze všech nepřátel pravé svobody je pravděpodobně válka tím, jehož se máme obávat nejvíce… (je) ve skutečnosti pravou chůvou rozpínavosti vlády“.

Johnson ve své poslední knize Nemesis: poslední dny americké republiky uvádí jako historickou paralelu poslední dny římské republiky předtím, než podlehla Caesarovým imperiálním ambicím. Píše, že už za časů Ciceronových byl osud republiky zpečetěn přesně ze stejných důvodů, které nyní ohrožují americkou demokracii: totiž základní neslučitelnosti požadavků impéria s jeho obrovskými vojenskými mocenskými strukturami a inherentně demokratických hodnot republiky. Všímá si, že podobně jako autoři americké ústavy si i Římané tento problém uvědomovali a snažili se najít rovnováhu mezi armádou a republikou. Pokusili se vytvořit systém kolektivního spolurozhodování, který měl zemi vést v dobách míru, a protože věděli, že v čase války je třeba vedení rozhodnějšího, umožnili dočasné vytvoření funkce „diktátora“, jehož rozhodování nepodléhalo vetu Senátu. Diktátor však mohl zastávat úřad pouze na dobu šesti měsíců nebo do vyřešení krize, pokud byla kratší.

Autoři americké ústavy, kteří dobře znali římské dějiny, se snažili tento problém vyřešit tím, že prezidenta učinili vrchním velitelem ozbrojených sil, ale zároveň ho podrobili povinnosti podstoupit každé čtyři roky volby, a co je ještě důležitější, právo vyhlásit válku a zajistit ji finančně svěřili výhradně zákonodárcům. Prezident se tak mohl stát vrchním velitelem armády, pouze když mu to Kongres povolil.

Johnson poukazuje na to, že jak Řím, tak USA se ve svých dlouhých dějinách staly impérii. To ovšem vytváří problém: impéria bývají v permanentním válečném stavu, protože vždy někde na světě existuje nepřítel, který představuje hrozbu nebo výzvu pro zájmy, jež daleko přesahují hranice impéria. USA např. od druhé světové války intervenovaly v zahraničí víc než dvěstěkrát, a pokud započítáme pouze „velké“ intervence či invaze, které vedly buď k válce nebo ke změně režimu, dojdeme k číslu třicet, tedy k válce každé dva roky. Od druhé světové války tak USA udržují po 60 let vojenskou mašinérii na úrovni, jaká byla potřeba pro vedení války.

To ovšem znamená, že válka – pro Madisona nejobávanější nepřítel republiky – se stala v životě Spojených států trvalým jevem. Tudíž i všechny změny, jimiž republika podle Madisona za války prochází, se v USA plně institucionalizovaly. Madison (1795) napsal:

„Ve válce se kompetence vlády rozšíří, její schopnost zaopatřovat pozice, pocty a služební požitky se znásobí, a tyto prostředky jak svádět mysli lidí se přidruží k prostředkům, jimiž vláda disponuje bez války… Ve válce se musí vytvořit fyzická síla, a je to vláda, která ji bude řídit. Ve válce se musí otevřít státní pokladna, a je to ruka vlády, která z ní bude rozdávat. Ve válce se pocty a služební požitky spojené se zastáváním úřadu znásobí, ale jejich užívání se bude dít pod patronací vlády. Ve válce se dobývají vavříny, ale budou to vládní čela, jež budou zdobit.

Abychom Madisonovi rozuměli, stačí jen přemýšlet o miliardách a miliardách dolarů, které v Iráku vydělává Halliburton, firma, jíž – bezprostředně před tím, než se stal viceprezidentem – šéfoval Dick Cheney, nebo o stále krotších a servilnějších amerických médiích. Ze všech těchto změn však Johnson nejvíce zdůrazňuje vytváření „fyzické síly“, přičemž poukazuje na to, že první a nejviditelnější změnou při přeměně republiky na impérium je konec občanské armády.

To se také stalo v Římě. Do poloviny druhého století před Kristem tvořila páteř římské armády majetná třída svobodných zemědělců. Ti měli povinnost bojovat ve válkách, které se vedly blízko jejich domova, aby se po jejich skončení vrátili na svá pole. Když však Řím začal rozšiřovat své teritorium, nebyla již tato organizace armády možná. Držet své muže dlouhodobě ve vzdálených provinciích vyžadovalo profesionální vojáky, kteří se nemuseli vracet domů, aby se starali o své statky. To však přinášelo řadu problémů: vojáci byli např. loajální především vůči svým velitelům, a nikoli vůči politikům, armáda byla ovšem nedemokratická, neboť vojenské instituce jsou nedemokratické ze své podstaty, a jako jedna z nejsilnějších a nejvlivnějších institucí republiky byla tedy protikladem demokracie, její příslušníci a bývalí příslušníci měli v řešení státních problémů sklon poslouchat silného a rázného vůdce, nikoli hádající se demokraty, kteří se snažili dodržovat korektní parlamentní postup.

Druhý z Madisonových postřehů, na který Johnson upozorňuje, je rozšíření moci exekutivy, kterou vykonává bez souhlasu Kongresu či přezkumu soudu. Poukazuje na to, jak takto zbytnělá moc poškozuje komplikovaný systém kontrolních a vyvažujících mechanismů mezi výkonnou mocí, zákonodárnou mocí a soudní mocí, který je základem republiky. Ilustrují to dva příklady, které jsem již zmínil: výhradní právo zákonodárné moci vypovědět válku a její výhradní právo na tuto válku přidělit peníze.

Půldruhého století americké ústavní demokracie si Kongres držel své právo vypovědět válku. Právě proto stál Franklin Delano Roosevelt před Kongresem a prosil o vypovězení války Japonsku, poté, co den po útoku na Pearl Harbor prohlásil 7. prosinec 1941 „dnem, jenž bude připomínat potupu“. Tato praxe však skončila brzy po vzniku amerického globálního militárního impéria. Spojeným státům se nějak podařilo bojovat ve dvou velkých válkách – v Koreji, kde zemřelo 36 516 amerických vojáků, a ve Vietnamu, kde padlo 58 209 Američanů – aniž by tyto války vyhlásily. Kongres se vzdal své ústavní zodpovědnosti a naopak předstíral, že tyto války byly pouze „policejní intervence“.

Z hlediska ústavy však mnohem katastrofálnější bylo, když se Kongres před válkami v Iráku a v Afghánistánu svého ústavního práva vypovědět válku vzdal, a to ve prospěch prezidenta. Tato zrada americké ústavy přinutila třiaosmdesátiletého senátora Západní Virgínie Roberta C. Byrda postavit se do role Cicerona a pronést zoufalý projev, v němž se tázal: „Proč jsme hnáni do rozhodnutí, které odevzdá prezidentovi pravomoc vypovídat války, která náležela Kongresu?… Jestliže tento krok uděláme, soud dějin k nám nebude laskavý.“ Kongres přesto neváhal tento krok učinit a novela byla schválena 77:23 v Senátu, a 296:133 ve Sněmovně reprezentantů.

Na rovnováhu moci v republice má však ještě větší dopad, že výkonná moc má „odemčenu státní pokladnu“, jak o tom psal Madison, neboť nejdůležitější kontrolou zákonodárné moci je rozpočet. Jak by se mohl stát tyranem prezident, který pro své tyranské činy nemá prostředky? Tento ústavní kontrolní mechanismus je však od základu podkopáván tajnými vojenskými a zpravodajskými rozpočty, které jsou ospravedlněné neustálým válečným stavem impéria. Nejzřejmějším příkladem je neustálé rozšiřování rozpočtů zpravodajských agentur, jako jsou Central Intelligence Agency (CIA, Ústřední zpravodajská služba), National Security Agency (NSA, Národní bezpečnostní agentura), Defense Intelligence Agency (DIA, Zpravodajská služba ministerstva obrany). Ačkoliv americká ústava prohlašuje, že „čas od času jsou publikovány řádné výkazy a účty příjmů a výdajů všech státních peněz“ (zvýraznění moje), pro tyto agentury to neplatí. „Dozor” kongresu nad nimi je ve skutečnosti pouhou formalitou – jen malá skupina předáků v Kongresu je informovaná o jejich rozpočtech a činnosti, a to často se značným zpožděním.

Když tedy prezident nařizuje CIA, aby svrhla nějakou vládu, vedla tajnou, záškodnickou válku nebo aby unesla občany spojeneckých států, ani rozpočty na tyto akce, ani akce samé nejsou nikdy zástupci občanů v Kongresu prodiskutovány a nikdy také nejsou Kongresem schvalovány. V důsledku toho o těchto záležitostech američtí občané ani více než 95 procent členů Kongresu nic nevědí, pokud je ovšem veřejnosti neprozradí nějaký nespokojený zpravodajský agent, který je ochoten riskovat kariéru, anebo pokud zpravodajská agentura úkol nezpacká tak, že je zveřejněn, jako se stalo v Itálii v roce 2003 během vynuceného předávání duchovního Abu Omara.

Zde opět můžeme vidět, jak impérium, v tomto případě hlavně kvůli své velikosti a rozsahu, může ohrozit transparentnost nutnou pro zachování demokracie. Je pravda, že i nejdemokratičtější vlády mají nějaký zpravodajský aparát a tajný rozpočet, který nepodléhá zákonodárnému dozoru. Tyto zpravodajské aparáty však mají velmi omezené schopnosti. Také američtí prezidenti dříve žádali Kongres o tajné rozpočty – a obvykle je dostali. Používali je však na takové účely, jako je pokus podplatit Napoleona Bonaparte, aby donutil Španělsko k postoupení velké oblasti Floridy, nebo zaplatili slavného piráta Jeana Laffite a jeho muže, aby pátrali, vyzvídali a někdy také bojovali s generálem Andrewem Jacksonem za války v roce 1812. A to je velký rozdíl od dnešní situace, kdy americký zpravodajský rozpočet je podle nejskromnějších odhadů 50 miliard dolarů ročně, tedy více než celý státní rozpočet Slovenska.

Rychlý vznik takových institucí po druhé světové válce a jejich vytrvalost pomůže vysvětlit jeden z nejzvláštnějších – a nejčastěji citovaných – výroků, který kdy řekl americký prezident: během svého posledního prezidentského televizního projevu Dwight D. Eisenhower varoval, že „vláda musí bránit vojenskoprůmyslovému komplexu v neoprávněném získávání vlivu, ať už záměrnému nebo ne. Možnost zničujícího růstu této nežádoucí moci existuje a bude trvat. Nikdy nesmíme dovolit, aby váha tohoto spojení ohrozila naše svobody nebo demokratické procesy. Nesmíme je brát jako samozřejmost. Pouze bdělé a uvědomělé občanství může dosáhnout toho, aby se ohromné průmyslové a vojenské obranné mašinérie spojily s našimi mírovými metodami a cíli, takže bezpečnost a svoboda mohou společně prospívat“.

Je zcela mimořádné, že něco takového veřejně vůbec řekl prezident, že to však řekl Eisenhower, bývalý generál a za druhé světové války nejvyšší velitel spojeneckých sil v Evropě, je na první pohled téměř nepochopitelné. Avšak Eisenhower se poprvé dostal do armády již v roce 1915, a viděl tak přímo změny, o kterých píše Johnson: viděl, jak se americká armáda po první světové válce podle ideálu občanské armády hodně zmenšila a opravdu se stala armádou mírovou, jak ale po druhé světově válce k žádné takové demobilizaci nedošlo. A v roce 1961, po osmi letech prezidentství, pak viděl nejen vznik a spojení obrovského vojenského establishmentu a rozsáhlého vojenského průmyslu, ale také vznik velkých tajných rozpočtů a zpravodajských agentur. Eisenhower tedy nepotřeboval doktorát z historie nebo politologie, aby viděl velké změny, které se děly kvůli novému, permanentnímu stavu války, a aby viděl, že takový stav nemá na demokracii příznivý vliv.

Může být Eisenhowerovo varování – a Johnsonův argument – rozšířeno za hranice USA na spojenecké státy, které ještě lze rozumně popsat jako republiky? Nebylo by rozumné předpokládat, že ten nesmírný komplex nedemokratických institucí, zájmů a průmyslu, který je plozen ve stínu impéria, může ovlivnit také demokracii spojeneckých států? Je-li tomu tak, existuje-li zásadní neslučitelnost impéria s republikou, pak možná budou také tyto spojenecké státy čelit vážné krizi svých demokratických institucí, zejména když se představitelé těchto států obracejí na impérium jako na svůj vzor a ochránce. A to platí i tehdy, když impérium ještě vládne ve jménu svobody a demokracie, stejně jako Caesar Augustus a jeho nástupce ještě vládli za senatus populusque Romanus, senát a lid římský.

Vtírá se malý, ale konkrétní příklad, jak by se to mohlo odehrát: Dejme tomu, že se hypotetické impérium, které stejně jako všechna impéria potřebuje neustále rozšiřovat síť vojenských základen, rozhodne, že chce základnu v demokratickém státě, v němž se více než dvě třetiny občanů proti stavbě této základny stavějí. Je pravděpodobné, že impérium povzbudí vládu hostitelského státu k uspořádání referenda? Nebo je naopak velká pravděpodobnost, že impérium bude na vládu vyvíjet tlak, aby ignorovalo vůli svých lidí a zvýšilo moc exekutivy? A že jí k tomu poskytne vedení a podporu?

Greg Evans (1960) žije a pracuje v USA a v ČR, překládá z češtiny. Publikuje v Britských listech, Hostu aj.

Obsah Listů 4/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Greg Evans

Demokracie, či impérium: stojí Amerika před rozhodnutím?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu