Pavel Švanda

Nosorožec na silnici

Čas od času po ulici proletí zvukový fantom, obvykle rychlý osobní vůz, z nitra duní rytmické rány. Jako ⌂ v tom autě seděl bláznivý bubeník a mlátil a mlátil. Pozor! Letí nosorožec v říji! Pořádá dusivé akustické orgie ze záznamu pořízeného kdovíkdy, kdovíkde. Bydlíte-li u živé vozovky, takové agresivní zjevení se vám může přihodit i několikrát za den. Scénář je v podstatě vždy tentýž a osoby a jejich role rovněž. Zas jeden šílenec, řeknete si skoro pokaždé, protože takový ozvučený úprk se běžně děje nepřiměřenou rychlostí. Někdo spěchá, možná ani pořádně neví kam. Stačí mu řítit se a opájet se spíš organizovaným rytmem než tóny.

Už došlo i k neštěstí, tuším někde ve východních Čechách takový potulný pseudomuzikant přeslechl před křižovatkou signál sanitky. Možná je podobných případů akustických (sebe)vražd více. Jen se o nich člověk nedozví. Pochopitelně: řidič za takových okolností vnímá asi tolik jako zamilovaný tetřev hlušec. Jde o okázalé projevy motomúzického narcismu. Dokud ale hlukový fantom nezpůsobí nehodu, káravá ohlédnutí odmítne jako tísnivé moralizování. On je na výši doby. Ztělesňuje nejnovější trendy. Řítí se kupředu na špici vývoje lidství. A má pravdu.

Opájeti se je in. Čím? Čímkoliv. Povznést se od tvrdé kůrky všednosti do nebes drogového opojení: býval to program vyhrazený znuděným elitářům nebo kumštýřským poloproletářům. Někteří básníci si na té póze i vysloužili slávu za hrob. Nyní je však k ⌂dispozici široký katalog opojných esencí, jež už dávno nejsou dostupné jen v chemické podobě. Opájení se zdemokratizovalo. Stalo se široce produkovanou lidovou zábavou. Opojný pocit vnucuje skoro každá reklama, optická i akustická. I na billboardech, jakož na televizní obrazovce i v obrázkových magazínech a taky na internetu a vůbec všude na nás naléhají tváře ve stavu potřeštěného vytržení. Některé oči přímo volají po ošetření psychiatrem, to je očividné. Přesto se spíš mezi námi množí, než ubývají.

Ztratit sebe a všechnu životní tíži z dohledu v okamžiku neodolatelného vytržení. Na pár vteřin nechat zmizet realitu svého života i všech ostatních bližních ve slastném vytřeštění. Prožít si svůj orgasmus nad novým modelem vysavače, lodiček, auta… Všichni známe komerční manifesty účelového narcismu. Když jsme si ale vzali do hlavy po vzoru drobného pána s bradkou a v černém obleku (ne, nemyslím Lenina), že lidský rozum je v podstatě jen sluhou našich podvědomých přání, není se čemu divit.

Stopa samozřejmě vede do Vídně k panu doktorovi, který nám ordinoval za životní cíl slast. Freud měl na mysli především zbožštěný koitus. Jeho názor však ve spotřební kultuře zevšedněl. To, co bylo ještě za mé puberty vnímáno jako kýčovitá pornografie, kterou se slušelo ukrýt pod postelí, kouká na nás dnes v mamutím obrazovém provedení nebo je rozptýleno ovzduším v podobě jakýchsi erotických mikroorganismů. Takže jsme vůči heterosexuálním apelům poněkud otupěli. Proto se reklamní vlivy orientují na pocitové sebeukájení. Co jiného je slastné rozvášnění nad barevným obrázkem nového automobilového modelu?

Také dunivá strašidla, uhánějící vozovkou pod vlivem rozpoutaných reproduktorů, jsou autoerotického založení. Odváží se snad ještě někdo vyslovit zapovězené slovo úchylka? Lze se leda tiše zamyslet nad tím, že po vyostřené slasti následuje smutek. To je známá zkušenost. Zvuková onanie v letu má jistě tu výhodu, že vydrží i několik hodin. Ale i po ní se dostaví vyčerpání a splín. Anebo rovnou bouračka.

Pavel Švanda

Obsah Listů 4/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Švanda

Nosorožec na silnici

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu