Přemysl Janýr

Pražské jaro a rakouští bratranci

Jubilea mezi jiným poskytují příležitost pohlédnout na přítomnost z jiné perspektivy. To je obzvláště užitečné, když takové srovnání prokáže naše současné postoje a názory jako neadekvátní a falešné. V připomenutí Pražského jara můžeme sledovat dva vyhraněné přístupy: nezájem a bagatelizaci na české straně a intenzívní zájem v ostatních evropských zemích, snad nejsilnější v Rakousku. Připomenutí rakouského podílu na něm je podnětné hned z několika důvodů: pro zhodnocení Pražského jara v širší perspektivě, pro posouzení současné role ČR ve světě i pro pochopení současných neutěšených vztahů s našimi sousedy.

Vývoj 60. let, hnutí proti vietnamské válce a Flower Power v USA, studentské revolty ve Francii a mimoparlamentní opozice v Německu až po Pražské jaro byly po celém světě projevem stejné základní paradigmatické změny: odklonu od dosavadního pasivního podřizování se mocenským autoritám a strukturám směrem k aktivní účasti, spolurozhodování a spoluzodpovědnosti sebevědomých občanů. Napříč státy a politickými systémy vzniká v 60. letech moderní občanská společnost.

V ČSSR se v reakci na dusivou atmosféru a hospodářský rozvrat padesátých let emancipovala obzvláště energicky. Pražským jarem vrcholí dlouhodobý proces vnitřní obnovy československé společnosti, jehož důležitým aspektem po letech izolace a antikapitalistické propagandy bylo znovuobjevování vlastní evropské a západní identity.

K tomu se jako moderátor ideálně hodilo právě Rakousko. Bylo blízké, důvěrně známé, nezatížené válečnými resentimenty, jako nečlen NATO politicky nepodezřelé. Rakouský rozhlas a televize patřily v rozsáhlých oblastech k pravidelným informačním zdrojům. Autofahrer unterwegs byl nejoblíbenější pořad mé budějovické babičky, zatímco já jsem si v časopise Věda a technika mládeži čítal nadšenou sérii reportáží o Rakousku pod názvem Na jihu je Západ. Do novinových rubrik postupně opět začaly pronikat zprávy z vídeňského kulturního života a polostátní rakouská ekonomika byla pro socialistické Československo důležitým referenčním modelem. Rakousko můžeme do tří let dohonit, slibovali ekonomičtí reformátoři kolem Oty Šika, když v polovině 60. let ekonomiku československou předběhla.

Zájem byl oboustranný. Také Rakušané měli domácí antikomunistické propagandy po krk a konvenoval jim spíš model mezinárodního uvolňování, optimismus neomezeného hospodářského růstu a teorie konvergence, podle které se oba systémy postupně sbližují, kapitalistický přejímá sociální vymoženosti a plánovitost, socialistický prvky demokracie a volného trhu a rozdíly mezi nimi se v dohledné době zcela setřou.

Rakouský zájem budila především nová vlna české kultury. Vedle hudby, reprezentované jak Českou filharmonií, tak i Karlem Gottem a plejádou mladých umělců, zde byla například nová vlna československého filmu. Když jsem počátkem 80. let měl co do činění s rakouskými vyučovacími prostředky, nalézal jsem mezi výukovými filmy řadu titulů Miloše Formana, Karla Zemana, Pavla Kohouta a dalších. Last but not least, literatura a divadlo. V roce 1965 měly ve vídeňském Volkstheateru premiéru Zahradní slavnost a v roce 1967 Vyrozumění Václava Havla a v roce 1968 obdržel Havel Rakouskou cenu za evropskou literaturu.

Vzájemný zájem dal vzniknout ojedinělé koprodukce mezi socialistickou a kapitalistickou státní televizí. 1963 vznikl společný seriál ČsT s Jiřím Pelikánem a ORF s Helmuthem Zilkem Telemosty/Stadtgespräche, ve kterém vždy po pětadvaceti občanech ze dvou měst diskutovalo různá témata a který se vysílal až do roku 1967. V ČSSR to bylo vůbec první necenzurované televizní live vysílání, skutečné okno do svobodného světa, ve kterém byly kladeny neslýchaně otevřené otázky. Zároveň působily jako jeden z důležitých zdrojů obnovujícího se československého demokratické povědomí – druhá příležitost zprostředkovat širokým vrstvám demokratickou diskusi v Československu první poloviny 60. let neexistovala.

I pro Rakušany byly Telemosty vzácnou příležitostí nahlédnout za železnou oponu, konfrontovat předkládané stereotypy s reálnými lidmi, prohovořit řadu otevřených otázek a znovuobjevovat společné kulturní, ale i politické kořeny.

Jako vedlejší produkt čtyřleté mediální spolupráce vznikla hustá síť osobních kontaktů mezi novináři a intelektuály obou zemí. Někteří z nich jako Ernst Fischer či Franz Marek z KPÖ se později podíleli i na přípravě a koncepci socialismu s lidskou tváří, neboť obě strany společně hledaly jak se zbavit zátěže stalinismu, jak to později vyjádřil Jean Margulies.

Srpnové vzepětí

Když se nashromážděný potenciál nevole v lednu 1968 prosadil výměnou Novotného za Dubčeka a následným demokratizačním procesem, dostali rakouští novináři příležitost své dosavadní kontakty bohatě zúročit. Díky zasvěcenému vhledu a bezprostřednímu přístupu k osobnostem i k informacím si v mezinárodním mediálním světě vybudovali pozici nejkompetentnějšího zdroje informací a komentářů. Všeobecně pozitivní obraz Pražského jara ve světových médiích, který přes svou socialistickou zátěž oslovoval i evropskou pravici, byl z velké části vytvořen a zprostředkován právě rakouskou žurnalistikou.

Ještě důležitějšími se tyto kontakty ukázaly v průběhu srpnové invaze. V kritickém týdnu operovaly v ČSSR hned čtyři reportážní vozy ORF, které se mohly volně pohybovat po celé zemi a průběžně dodávaly aktuální informace a obrazový materiál do celého světa. Prostřednictvím ORF dostávali do zahraničí informace a obrazový materiál rovněž v úkrytech fungující legální československý rozhlas a televize i samostatní čeští reportéři, fotografové, novináři. Týden po 21. srpnu je nejen nejslavnějším obdobím ORF coby světové informační agentury, ale zároveň i jeho klíčovou zásluhou na mediálním vítězství československé strany a na trvalé ztrátě prestiže SSSR a Varšavské smlouvy.

Podíl Rakušanů na československém odporu se ovšem neomezoval pouze na pasivní zpravodajství. ORF zařadil do svého vysílání informační relace v českém jazyce a dokonce přebíral vysílání československého rozhlasu a televize a svými vysílači je šířil zpět do ČSSR. Jednoznačný postoj rakouských médií na československé straně vyvolal hned 22. srpna intervenci sovětského velvyslance ve Vídni Borise Podzerova, kterou však rakouská vláda kancléře Josefa Klause rozhodně odmítla. To v té době rozhodně nepatřilo k obvyklým rakouským reakcím na sovětské požadavky. Svým dílem přispívala i rakouská pošta, která spolu s československou operativně vždy na právě volném přechodu odbavovala celý československý zahraniční poštovní styk a pomáhala tak navzdory okupaci udržet plynulou komunikaci se světem.

Invaze ovšem nepřinesla jen pasivní odpor, ale také statisíce uprchlíků. Rakouský velvyslanec v Praze dr. Rudolf Kirchschläger, pozdější prezident, uděloval z vlastní vůle a proti výslovné instrukci ministra zahraničí Kurta Waldheima československým žadatelům víza bez omezení, průměrně 3000, ve špičkách až 5000 denně, takže hlavní proud československých uprchlíků procházel přes Rakousko. Rakouská vláda se rozhodla přijmout všechny bez ohledu na to, zda se později rozhodnou pro návrat. V tom byli rakouští socialisté i lidovci zajedno a Bruno Kreisky se přitom odvolával na československou pomoc rakouským uprchlíkům v roce 1934. Do konce října přišlo do Rakouska 162 000 Čechoslováků, zčásti přímo z ČSSR, zčásti na zpáteční cestě z Jugoslávie a dalších zemí. Nápor mohl být zvládnut jedině díky obětavé podpoře prostých rakouských občanů, kteří si československé bratrance, jak je nazývali, brali spontánně domů a zaopatřovali je, i díky mimořádně flexibilnímu a nebyrokratickému jednání rakouských úředníků.

Většina uprchlíků se po několika týdnech vrátila, další část jich pokračovala do USA, Kanady, Austrálie, Jihoafrické republiky. Do konce roku zažádalo v Rakousku o azyl asi 12 000 osob a vytvořili zde vedle rozdělené staré české menšiny třetí československé seskupení, jehož časopis Kulturní klub je dodnes nejvýznamnějším periodikem české menšiny v Rakousku.

Srpnová invaze zanechala stopy i v Rakousku samém. Rakouská levice se rozštěpila, od KPÖ se oddělilo její intelektuální křídlo a osamostatnilo se kolem Franze Marka a časopisu Wiener Tagebuch. Roku 1970 založil další odpadlík z KPÖ Georg Breuer Výbor solidarity s ČSSR (ČSSR-Solidaritätskomitee), ke kterému se připojil široký a reprezentativní okruh osobností rakouského veřejného života v čele s Brunem Kreiskym a který až do konce 80. let podporoval československé disidenty celkově částkou vyšší než milion šilinků.

Nové naděje a zklamání

Okupace a následná normalizace kontakty obou občanských společností z velké části ochromily. Avšak Bruno Kreisky prostřednictvím své politiky dobrých sousedských vztahů vymáhal důsledně dodržování lidských práv v ČSSR a při každém z častých rozhovorů s československými představiteli intervenoval ve prospěch pronásledovaných kritiků režimu. Když normalizační režim zahájil štvanici proti Chartě 77, nabídl Kreisky – opět s poukazem na předválečnou pomoc rakouským uprchlíkům – pronásledovaným signatářům Charty 77 v Rakousku politický azyl, čehož kolem 400 osob využilo. Řada tehdejších československých disidentů vděčí za zmírnění represe proti nim právě společnému nátlaku Bruna Kreiského, Williho Brandta a Olofa Palmeho.

Ještě k 10. výročí invaze v létě 1978 se ve Vídni vytvořila jedinečná koalice, ve které zástupci obou hlavních stran, církví, odborů a řady politických seskupení až po maoisty a revoluční marxisty spolupracovali na organizaci několik týdnů trvajících vzpomínkových akcí po celé zemi.

Charta 77 rakouský mýtus za demokracii a svobodu bojující československé občanské společnosti znovu oživila a vyvolala novou vlnu solidarity. Vedle zmíněných aktivit vlády Bruna Kreiského či Výboru solidarity s ČSSR se projevila tradičně především na kulturní scéně. Rakouský Burgtheater pod vedením Achima Benninga angažoval vyhnané signatáře Charty 77 režiséra Pavla Kohouta a herce Pavla Landovského a pravidelně uváděl hry Václava Havla. Když měl Burgtheater v roce 1980 odjet na pohostinské představení do Moskvy a Pavel Landovský neobdržel vízum, vrátil se celý soubor doslova z letiště zpět a představení odvolal a návštěvu v Moskvě odřekl – poprvé v historii rakousko-sovětských vztahů – dokonce i ministr kultury Fred Sinowatz.

Také rakouská publicistika si nadále udržela svou pověst odborníka na československou občanskou společnost. Vídeň se opět, tentokrát za přispění československých exulantů jako Ivana Medka, Zdeňka Mlynáře, Ludvíka Kavína či mého otce opět stala nejdůležitějším dispečinkem informací z československého disentu a významně spoluurčovala obraz československého normalizačního režimu ve světových médiích. Připočteme-li k tomu činnost rakouské Amnesty International, četné osobní kontakty rakouských politiků s československými disidenty i nejrůznější další projevy solidarity, lze shrnout, že československá občanská společnost nalezla v Rakousku 70. a 80. let mimořádně důležitého spojence, podobně jako rakouská demokratická společnost v ČSR let třicátých.

Potřetí znovuožil rakouský zájem o československou občanskou společnost v listopadu 1989. Jestliže ještě koncem 80. let zaujímali Čechoslováci ve výzkumech veřejného mínění u Rakušanů spodní příčku oblíbenosti, tento obraz se doslova přes noc zcela převrátil. Masy lidí, které pouhým cinkáním klíčů svrhly komunistický režim, znovu probudily stereotyp nenásilného a vytrvalého československého boje za svobodu a demokracii.

Vítáme vás (česky) byl název informační brožurky, kterou nechal vídeňský magistrát operativně vytisknout pro první návštěvníky a rakouský tisk se k němu připojil. Stali se nyní světoobčany. A my, staří světoobčané zdravíme ty nové. Vítáme vás! psal Kurier na titulní straně v prosinci 1989. Město Vídeň pro československé návštěvníky organizovalo volný vstup do muzejí, dokonce i do divadel, pokud zbyly volné vstupenky, první víkend jezdila vídeňská doprava zdarma, na Stephansplatzu se rozdělovaly vánoční dárky pro československé děti, v Linci a dalších městech organizovaly obchodní domy sbírky pro chudé návštěvníky. Deníky srovnávaly oba prezidenty, Waldheima a Havla – se zdrcujícími závěry pro prvního. Dokonce i téma podunajské konfederace se opět vynořilo a získalo nečekaně vysoký souhlas – na rozdíl od německé opce. Teprve postupně byly nápisy Vítáme vás nahrazovány nápisy Češi, nekraďte nám tady.

Československý pasivní odpor proti invazi Varšavské smlouvy zůstal v rakouském intelektuálním prostředí dodnes legendou a vzorem síly a moci občanské společnosti. Rakouská účast na Pražském jaru, na aktivitách Charty 77 i na Sametové revoluci dalece překračovala prostý projev sympatií k subverzivním hnutím v znepřátelené zemi. Samotné Pražské jaro vyvolalo v Rakousku hlubší naděje a zanechalo trvalejší stopy než kterékoli jiné hnutí 60. let včetně německé mimoparlamentní opozice, francouzských studentských a dělnických bouří či hippies v USA. Dokonce hlubší než v samotné ČR, řekl bych.

Možným vysvětlením je, že rakouská občanská společnost vnímala snahy společnosti československé o větší demokracii a občanskou participaci jako zástupné i pro sebe samu. Z tohoto pohledu lze i současné vzájemné znechucení interpretovat jako důsledek zklamání nad výsledkem vkládaných nadějí. Také v tomto ohledu jsou si obě společnosti rovny. Zároveň takové vysvětlení obsahuje i vyhlídku na budoucí novou vlnu solidarity, až se česká občanská společnost opět vzchopí k novému projevu. Pokud to tentokráte dříve neučiní rakouská.

Na závěr nelze nezmínit českou percepci či spíše českou ignoranci. S Rakouskem máme zcela korektní vztahy, definoval ji počátkem 90. let tehdejší premiér nového státu Václav Klaus, podobně jako třeba s Maltou. Je příznačné, že dosud jediný projev vděku vyšel od československých emigrantů v zámoří. V roce 1998 byl v Mikulově odhalen pomníček Rodina s dvojjazyčným textem Děkujeme našim rakouským bratrancům za pomoc v roce 1968. Iniciovala a zaplatila jej rodina Kynclových z Kanady a vytvořil jej sochař Jan Koblasa z Německa.

(Upravený text psaný původně pro Britské listy)

Přemysl Janýr (1949) je publicista, žije v Rakousku.

Obsah Listů 4/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Přemysl Janýr

Pražské jaro a rakouští bratranci

Srpnové vzepětí

Nové naděje a zklamání

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu