Václav Jamek

Anebo tak

Vybavuje se mi poslední dobou s jistou naléhavostí scéna z jednoho francouzského filmu. Jsme na dvoře krále Ludvíka XVI. krátce před revolucí. Zem zápolí s vážnými problémy, jež by přitom „pokrok řemesel“ už mnohdy dokázal řešit, ale tohle tu nikoho nezajímá. Tihle aristokraté se zanášejí tříbením nelítostné duchaplnosti; jen na ní závisí jejich postavení u dvora – neboli takříkajíc jejich váha ve státě – a nejhůř se trestá výpadek umu či vtipu, který vás zesměšní a tím i vyobcuje z výlučného společenství pravých dvořanů. Někdy však zlomí vaz i přemíra duchaplnosti (nechat se unést vlastním cynismem je neodpustitelná logická chyba), a přesně to se stane úspěšnému mondénnímu knězi. Před králem a shromážděným panstvem přednese kázání, ve kterém s oslnivou přesvědčivostí dokáže existenci Boží; skončí, publikum obdivně zírá, tu ho napadne stvrdit svůj triumf a obrátí se ke králi s těmito slovy: „Dnes večer jsem tu dokázal existenci Boží, leč – mohl bych stejně dobře dokázat i opak, kdyby se Jeho Veličenstvu zlíbilo.“ Král pobouřen odchází, z lepší společnosti se ke knězi už nikdy nikdo nezná.

Cháska, kterou jsme povolali k nejvyšším úřadům Republiky, duchaplností ovšem nehřeší. Je však v té filmové epizodě něco příznačného i pro způsob, jak dnešní moc pojímá své konání, svůj vztah k světu, ke skutečnosti neboli také k nám. Příběh kněze světáka mi totiž vytanul v souvislosti s tím zatroleným americkým radarem. Z vůle občanů se to nechystá, alespoň podle průzkumů veřejného mínění, vláda se tedy snaží na tuto vůli působit a lépe ji připodobit své vůli vlastní. Budiž. A jak to dělá? Chce prý občany přesvědčovat – ale ne sama, důmyslným vyzařováním své politické osvícenosti: na to je snad příliš pitomá nebo příliš zaneprázdněná soukromým podnikáním, kdoví. Takže se v novinách dočítáme, že si na nás – mimochodem za naše peníze – najala „PR agenturu“ a té úkol přesvědčit nás svěřila – přesněji: zadala. „PR agentura“ ať se činí a vláda bude mít zase klid na práci či na co. Není nutné hned mluvit o postindustriální nirváně, jako Někdo.

Jsem možná jediný, komu to vadí, ale státní moc, která na dialog s občany zjednává „PR agentury“, podle mého názoru občany pohrdá a z demokracie si dělá dobrý den. Občané by měli trvat na svém už jen proto, že se na ně jde takhle – a to bych sám byl původně spíš pro radar. Při takovém postupu přece meritum věci ztrácí význam, záleží jen na způsobu podání: rétorika přebíjí podstatu. Svěřit argumentaci k nějaké věci „PR agentuře“ je totiž stejné jako ji svěřit onomu knězi z filmu. Co je to „PR agentura“? Obchodní společnost „ovlivňování v každém směru“: když si to vrchnost objedná, bude všechny co nejpůsobivěji přesvědčovat, že platí A, ale když se Veličenstvu zlíbí, vynasnaží se dokázat stejně působivě, metodami s ověřenou psychologickou účinností, že jedině non-A je to pravé. (Radar je dobrý. – Jasná věc. – Vlastně ne, radar je špatný. – Anebo tak. Náš zákazník, náš pán.) Tito agenti samozřejmě vědí, že nemůže platit zároveň A i non-A, ale to není jejich starost; kdyby se měli zatěžovat tím, co skutečně platí, nemohli by svou práci vůbec dělat. V důsledku to znamená, že jakákoli „PR agentura“ je ze své podstaty absolutně nedůvěryhodná, takže jisté je jen to, že od ní nelze jako věrohodné přijmout důkazy pro A ani pro non-A. Platí-li případně cokoli, neplatí ve skutečnosti nic. Zdálo by se tedy s podivem, že nějaké „PR agentury“ ještě existují – ale zbořit Hollywood se také ještě nikdo nepokusil.

Agentury pro styk s veřejností (takový je snad banální význam toho kvokavého „píár“) vskutku vznikly ze stej♥né potřeby jako v antické době rétorika: protože se pořád ukazuje, že přesvědčit lidi je něco jiného než ukázat jim pravdu; totiž že ukázat pravdu nestačí. Jde tedy o to vypracovat soubor komunikačních – v první řadě jazykových – postupů, jež učiní pravdu také působivou, přitažlivou, přesvědčivou. Pravdu – ale bohužel i cokoli jiného, protože způsob sdělení je na pravdě nezávislý (i když jen do jisté míry, a samy metody rétoriky nám často umožní také rozpoznat, jak prolhaný jazyk usvědčuje sám sebe). Rétorika může nanejvýš slíbit, že podřídí svůj patos svému étosu – ale slib nemusí splnit. Ponechaná sama sobě je rétorika nihilistická. Kněz, který může podle zadání dokázat existenci i neexistenci Boží, prozrazuje tím něco důležitého sám o sobě: totiž že v Boha nevěří; čili ať dokazuje to či ono (od Kanta ostatně víme, že dokázat nelze jedno ani druhé), sám stojí na straně neexistence. „PR agentury“ kotví v nicotě. Proto mohou být skromnými technickými poradci, ale ne přímo komunikátory. Ludvík XVI. nemusí být bůhvíjak horlivý věřící, politicky však nemůže dopustit, aby Bůh podléhal rétorice. O tom, co nesmí podléhat rétorice, má leckdo nějakou představu: jednou je to Bůh, jindy Lenin, tržní hospodářství, bezpodmínečná nutnost jakýchsi reforem, americká ústava. V každém případě za to, co nechce vydat rétorice napospas, musí si každý pálit prsty sám.

Není-li to našim vládcům libo, pak sami kotví v nicotě.

Václav Jamek

Obsah Listů 4/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Anebo tak

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu