Jaroslav Šabata

Levicové spojenectví: perspektiva, nebo iluze?

Otázka spojenectví různých složek pluralitně fungující levice je samozřejmě velké evropské téma, nikoli jen téma české. Dokládá to například časopis Neue Gesellschaft-Frankfurter Hefte (Linksbündnis – Perspektive oder Illusion? 7/2008). Navíc jde jen o jeden rozměr širšího problému – o tříbení duchů v celé evropské politice, ve všech evropských stranách, protože všechny tři tradiční evropské humanismy – liberální, socialistický i křesťanský (jenž ovšem nelze ztotožňovat se samotným autentickým křesťanstvím) jsou vyšeptalé. To je hlavní nebo jeden z hlavních důvodů podstatně oslabené programovosti evropských stran, ideového vakua, nihilismu, do něhož se dere mělký pragmatismus a dravý populismus.

Téma je proto třeba zasadit do celonárodního rámce, nejde jen o vztah mezi sociálními demokraty a komunisty, ale o stále intenzivnější potřebu vymaňovat českou politiku z provinciální optiky. Jedním z rysů provincialismu je ztráta smyslu pro proporce – tedy sklon vedoucí k hyperpolarizaci politického života. Pravice jej prosazuje v zištném zájmu: těží z doznívající ideologické konjunktury vzniklé “pádem komunismu” s cílem zatlačit levici, obhajující zájmy širokých vrstev, do defenzívy. Desinterpretuje proto legitimní demokratický obrat z roku 1989 v ultraliberálním a ultrarestauračním duchu, před nímž hned na začátku devadesátých let varoval Jan Pavel II. v encyklice Centesimus annus (listopad 1991), používaje pro něj obrat „radikální kapitalistická ideologie“, tj. ideologie redukující pojem svobody na principy liberalismu úzce ekonomického. Na levici je však třeba znovu a znovu zdůrazňovat, že středoevropský obrat k politické svobodě a k tržním vztahům z konce osmdesátých let byl obratem k „plné svobodě“ a v tomto smyslu nebyl z demokratického hlediska kontrarevolucí, ale legitimní „restaurací-revolucí“, což je jak známo Gramsciho pojem.

Hyperpolarizace neboli jakési svérázné „zostřování třídního boje“, zabarvené téměř hyenistickými rysy (jak v době Paroubkova nástupu napsal nestor liberálně konzervativních komentátorů Bohumil Doležal), pravici sice v jistém ohledu slouží, ale zároveň ji činí zranitelnější: narušuje ovzduší svobodné výměny názorů, deformuje parlamentní demokracii, destruuje princip „plné svobody“ ve prospěch úzce ekonomického a hrubě pragmatického liberalismu. Do tohoto rámce zapadají takové kroky, jako je zřízení institutu pro zkoumání totalitních režimů, spor o třetím odboji, heroizace bratrů Mašínů. Důležitý je fakt, že hony na čarodějnice zabírají méně, než by si iniciátoři přáli, a hlavně že odrazují i jistou část vrstev laděných spíše pravicově: to vysvětluje „švejnarovský efekt“. Důležitý je také úspěch Švejnarovy výzvy v době jeho kandidatury na prezidenta „skoncovat s bariérami nejen v Evropské unii“, ale taky uvnitř české společnosti, a českou politiku tak odblokovat, zbavit nežádoucích psychopolitických bloků. Nemůže být pochyb, že tento liberální program je v zájmu levice. Stojí proti antikomunistickým předsudkům, jež nejsou namířeny jen proti komunistům, ba ani jen proti sociálním demokratům, ale proti umírněným liberálům a konzervativcům vůbec. Jejich funkcí je dnes udržet při životě vládu pravého středu stůj co stůj, zablokovat vývoj k vládě středu levého. Hlavní odpovědnost za deformaci parlamentní demokracie má tedy pravice. To neznamená, že levice na uvedeném ovzduší nemá rovněž podíl. Což je pravda, která se často zužuje na klišé v rámci nevkusného mediálního propíraní Jiřího Paroubka.

Jak překonat paradox, že ve společnosti, v níž doznívají traumata spojená s komunistickým režimem, což je nepochybně fenomén, jejž levice – právě levice! – nemůže a nesmí bagatelizovat, funguje relativně silná strana, která se programově deklaruje jako strana komunistického typu? Z hlediska demokratické levice 21. století jde o historicky překonanou ideologickou pozici. Ani ze stanoviska velmi benevolentního, které odmítá paušální ztotožňování komunistů se stalinisty, nelze přece přehlédnout silná rezidua stalinského myšlení. Představují cosi jako stařeckou nemoc levičáctví…

Společným rysem projevů stařeckého levičáctví je laciná denunciace neoliberální politiky a ideologie. Čteme-li v Haló novinách, v textu jejich kmenového komentátora (Václav Věrtelář 21. 3. 2008, Jde o dovršení kapitalistické revoluce), že v našich sdělovacích prostředcích byl pojem kapitalismu nahrazen plkáním o svobodě, demokracii a tržním hospodářství, nutně se klade otázka: vážně se autor domnívá, že ve veřejných sdělovacích prostředcích se ujme komunistický jazyk? Daleko závažnější je však duch hrubé denunciace hodnot liberální demokracie vůbec. S touto nihilistickou orientací v otázkách „sv body a demokracie“ jde ruku v ruce známé denuncování protagonistů disentu a listopadové revoluce. Ale nezavrhla KSČM v prosinci 1989 Poučení z krizového vývoje? Neuznala legitimitu listopadové revoluce jako revoluce obnovující demokracii i tržní vztahy? Křiklavě propagandistický styl starokomunistické denunciace kapitalismu spojené s vzýváním socialistické perspektivy je ovšem to poslední, co může uchvátit veřejnost a inspirovat spojenectví, jež by si kladla za cíl přechod k vyššímu společensko-politickému řádu.

Je rozhovor vůbec možný?

Hlavní kámen úrazu rozpravy mezi ČSSD a KSČM tkví v politické reálii prvního řádu: KSČM jde o systémovou změnu, jejímž hegemonem by byla ona sama (viz Ota Novotný, Marek Německý). To je komunistická či bolševická domýšlivost. Přesvědčení, že revolučním programem disponuje KSČM. O tomto nároku na prvorozenství autentické levice bylo popsáno mnoho papírů. Rubem tohoto postoje je notorické pohrdání sociální demokracií pro její skutečné i údajné dědičné hříchy. Dokument Socialismus pro 21. století lze stěží považovat za rozchod s touto mentalitou.

Proto se zdá, že je třeba nově promyslet tři neuralgické body, kolem nichž se točí programatické úvahy sociálních demokratů o podmínkách levicového spojenectví v Česku, tedy i o kritériích demokratické věrohodnosti KSČM: vztah KSČM k vlastní minulosti; poměr k Evropské unii a západní liberální demokracii; respekt KSČM k principům parlamentní demokracie – otázkou rozpočtové politiky počínaje a politikou ústavního konsensu konče.

O pojetí dějin

K tomuto komplexu otázek míří dnes už klasická věta zesnulého Františka Šamalíka: demokratickou věrohodnost KSČM spojuje s její schopností pochopit, že Listopad představuje šanci i pro vnitřní emancipaci komunistů samých. K této emancipaci KSČM jen nakročila (tím, že se vzdala Poučení z krizového vývoje). Ale toto nakročení volá po další cestě. Dokazuje to zvláště zkušenost s volbami prezidenta, zvláště tou druhou. KSČM zmařila jedinečnou šanci demonstrovat otevřenost vůči silám, které se odpoutávají od ultrapravicové rétoriky. Dokonce udělala pravý opak…

Chceme-li mít jasno o roce 1989, musíme mít jasno o roce 1968: to není jen úkol pro KSČM – schodek existuje i na straně sociální demokracie. Nakročit k orientaci otvírající cestu k levicovému spojenectví zahrnuje takové hodnocení roku 1968, které vyzvedne úsilí těch „osmašedesátnických“ komunistů a sociálních demokratů, kteří na takovém spojenectví pracovali – a takoví byli!!!

Šamalík mimochodem miloval Gramsciho výrok, že pravda je revoluční. Po srpnu 1968 založený a rychle zlikvidovaný teoreticko-politický týdeník ÚV KSČ Politika, jehož význačným sloupem Šamalík byl, začal vycházet s tímto mottem. Odhodlání k pravdě, že listopadový obrat se svou osmašedesátnickou předehrou vytvořil podmínky i pro emancipaci komunistů, je odhodláním revolučním – je odhodláním, které vnitřně osvobozuje. Výzva k rozchodu s předsudky vůči údajným pravičákům a kontrarevolucionářům z roku 1968 – především vůči organizátorům Vysočanského sjezdu, kteří si rozuměli se sociálními demokraty – není výzvou k novému sypání popela na hlavu, ale k sebevědomé identifikaci s těmi komunisty (!!!), kteří o obrat k demokratickému socialismu v roce 1968 a na něj navazující obrat v roce 1989 usilovali nejdůsledněji.

O autenticky levicové evropanství

Vojtěch Filip se v článku v Haló novinách hned nad výše zmíněným komentářem Václava Věrteláře o dovršování kapitalistické revoluce v Česku zabývá Lisabonskou smlouvou. Pracuje s tezí, že Lisabonská smlouva je jen „upraveným textem odmítnuté euroústavy“. Je proto jen dalším krokem na cestě ke kapitalistické globalizaci; v tomto případě ke globalizaci hlavně politické (titul článku Další krok k pravicové politické globalizaci). Podle Filipa nejde o „sociálně zabarvený“ text, jenž by vycházel vstříc pracujícím vrstvám. Navíc prý přesouvá kompetence Evropské unie způsobem, který vyhovuje velmocím a bruselské byrokracii, nikoli menším států a demokracii. Je to argumentace, která ignoruje základní historickou realitu XX. století: skutečnost, že Evropská unie je produktem procesů, v nichž se odehrává konflikt s tendencí k nadvládě nad světem. To není proces, jenž se vysvětluje klasickou komunistickou perspektivou, perspektivou světové proletářsko-socialistické revoluce, vedoucí k ustavení světové proletářsko-socialistické republiky a osvobození světa od imperialistického kapitalismu. Je to složitý proces překonávání imperiálně velmocenské nadvlády, jenž probíhá na půdě pozdního kapitalismu a jehož hybnou silou jsou progresivní křídla všech tříd, tj. ta křídla politických stran, která mají dost vnitřní síly pro zápas s militaristickými tendencemi. Takto se rodící postimperiální perspektiva Evropy je z povahy věci proces zahrnující přečetné kompromisy na cestě od nižších forem spolupráce k vyšším. Levičácká kritika kompromisů má jediný efekt: posiluje retardační síly na půdě klasických národních států, jež se tlaku globalizace (probíhající nepochybně i v souladu se zájmy velkého kapitálu), vzpírají ze zpátečnických pozic. Levice, která se při řešení klíčového úkolu světového zápasu o mír a demokracii ohání dílčími zájmy pracujících, se chová reakčně: volí špatné spojence.

V českém prostředí to symbolizuje notoricky známý fakt: zpátečník Klaus je pro leckteréhos komunistického činitele lepším prezidentem než jeho předchůdce Havel (ač to byl on, kdo pomohl zablokovat proces proměny české parlamentní demokracie v systém dvou dominantních stran, jehož hrdinou byl spolu se Zemanem právě Klaus). Jsme tak svědky do nebe volajícího paradoxu: KSČM propagující jednotu levice je ochotna občas koketovat s rolí potenciální zálohy agresivní a zpátečnické pravice. Kolumbovo vejce je v tom, že imperiální formát světové globalizace nemá alternativu ve snahách o zavedení jakýchkoliv světlých zítřků, levicových či pravicových, ale v energickém úsilí o formování široké demokratické aliance sil vyjadřujících v tom či onom stupni nejen zájmy pracujících, ale i zájmy kapitálu různého kalibru.

Tato konstelace, skutečnost, že na pořadu dne není zápas o levicovou socialistickou alternativu, garantující jen zásadní zájmy „práce“, není náhodná. Nežijeme v „postnacionální“ konstelaci, jak se domnívají někteří liberálové uvažující o překonání klasických národních států v přímočaré kosmopolitní perspektivě, ale v epoše, která se s velmocensky utvářeným formátem světa nemůže rozejít zlomem toho typu, jaký předpokládali bolševici. Na místě je proto hovořit nikoli o postnacionální konstelaci, ale o postimperiální perspektivě, ztělesňující zájmy všech národů v podmínkách globalizovaného kapitalismu.

O parlamentní demokracii

V tomto kontextu bych rád připomenul málo známou historickou zkušenost: na počátku první světové války bylo populární heslo Spojených států Evropy. S touto perspektivou se mimo jiné ztotožňoval i Tomáš Masaryk, i bolševici. Masaryk ji neopustil, kdežto Lenin ji v roce 1915 výslovně zavrhl – argumentem, že Spojená Evropa by byla svazkem evropských kapitalistických velmocí. Víme, že to vyšlo Masarykovi. Včetně důrazu na to, že sjednocování lidstva se musí odehrávat pod vedením – liberálního – Západu.

Na počátku druhé světové války se českoslovenští komunisté k takto vytčené problematice vrátili s ohledem na zkušenost fašistického a nacistického útoku proti světové demokracii. Dospěli tedy k závěru, že marxistická levice zvolila v letech 1918-1920 (v důsledku sporného hodnocení zlomu souvisejícího s vyústěním první světové války) strategii opřenou o sporná kominternovská hesla o světové proletářsko-socialistické revoluci. Z tohoto poznání vzešla koncepce opřená o předpoklad, že vyústění druhé světové války bude mít národní a demokratický charakter. Tak se zrodila politika Národní fronty a specifické československé cesty k socialismu bez diktatury a sovětů v letech 1945-1948; víme, že nakonec zavržená v duchu stalinské poučky o zákonitém sbližování lidových demokracií se Sovětským svazem s fatálním důrazem na zásadu, že poměr ke Sovětskému svazu je kritériem „proletářského internacionalismu“. Je známo, na jakou krizi si KSČ tím pádem zadělala. A je známo i to, jakým způsobem vyústila…

Po šedesáti letech se ani v nejmenším nezdá, že KSČM se z takto nasvícených dějin poučila do hloubky. Spíše si v evropské otázce jako svůj úděl osvojuje Leninův fatální strategický omyl z první světové války. Ďábel se skrývá v detailu, praví jedna ze starých evropských sentencí: takovým mentálním ďáblíkem je zdánlivě zapadlý názor jednoho z teoretiků KSČM o „havlofašismu“ coby hlavním politickém protivníkovi komunistické strany: roli páteře „havlofašismu“ měly hrát KDU-ČSL a Unie svobody blahé paměti, sociální demokracie měla tu čest hrát jen roli jejího slabého článku. Budeme-li zkoumat ledví onoho ďáblíka, zjistíme, že jde jen o velmi vypouklou podobu běžného levičáckého resentimentu, jenž je dílem anarchoidní, exhibicionistické, populistické reflexe. Pro její dějinné prosvícení uveďme, že na počátku třicátých let triumfovala v nálepce-nadávce „sociálfašista“, která ulpěla i na Masarykovi.

Nejkurióznější manifestací nadlouho zůstane zavržení na první pohled typického „havlofašisty“ Švejnara v roli prezidentského kandidáta ve prospěch Jany Bobošíkové, v níž navrhovatelé fašistoidní sklony zjevně nezahlédli. Nemyslím to ironicky. Dost hrozné by bylo pomyšlení, že zahlédli a nedbali: a že si tedy zadali vědomě.

Obecnou povahu fenoménu a jeho iracionality lze nejlépe demonstrovat na vyhroceném a netajeném nepřátelství k vládě levého středu, kterou ustavil Vladimí Špidla: věc se zdála být nad slunce jasnější nejenom komunistům, ale i onomu levicovému proudu v ČSSD, jemuž uhranul Miloš Zeman. Zkrátka: přednost vratké stojedničce před jistotou 111 křesel, jimiž disponovala ČSSD spolu s KSČM. Destruktivní nápor proti trojbarevné koaliční vládě z let 2002-2004 zanechal v myslích velké většiny sympatizantů ČSSD a KSČM hluboké stopy: mimo jiné v neschopnosti prohlédnout smysl trapného lavírování a intriky Miloše Zemana při volbě prezidenta na podzim 2002 a na počátku roku 2003. Stařecká nemoc levičáctví…

Proč přívlastek

Tradice a zvyk jsou sice železná košile, ale nejsou osudem, jejž nelze změnit. Vědomě jsem zde zametal před cizím prahem. Proto bych chtěl zdůraznit, že Achillova pata snah o nový typ ortodoxně marxistického myšlení netkví v tom, že se snaží uchovat perspektivu přechodu k vyššímu řádu, ale že to činí anachronicky, že hřeší proti principům dějinnosti; a že se proto míjí s reálnými předpoklady zápasu o plnou svobodu a důstojnost člověka. Z hlediska úvah o spojenectví levice v Česku je proto zvlášť důležité vyjasnit vztah mezi myšlením Karla Marxe a Tomáše Masaryka: ve své desáté tezi k Feuerbachovi pojal Marx velký příběh emancipace lidstva jako přechod od „občanské“ společnosti ke společnosti „lidské“ (a občanskou společností myslel samozřejmě společnost měšťanskou, buržoazní, buržoazně liberální). Pro Tomáše Masaryka byl přechod k plně rozvinutému světového demokratickému řádu zápasem a politickou formou humanity neboli lidskosti, překonávající mělký a indiferentní – především ekonomický – liberalismus. Oba náhledy se zrodily v epoše dnes už uzavřené – první moderně neboli v protomoderně. Ale pro oba platí, že jiný, vyšší, nový řád je i v 21. století možný, potřebný a žádoucí, jedním slovem „nutný“. Jenže v nedogmatickém smyslu.

Česká sociální demokracie – v souladu s programem Socialistické internacionály (ale taky ve shodě s úsilím KSČ v roce 1968) – mluví o demokratickém socialismu. O socialismu s přívlastkem nemluvíme proto, že bychom chtěli oslabovat tah směrem k alternativě statu quo, ale protože bereme v úvahu zkušenost první moderny, protomoderny v celé její hloubce a šířce, taky té negativní. Česká sociální demokracie usiluje proto o společensko-politický řád, jehož politicko-ekonomickým ekvivalentem je pluralita vlastnických forem. Což je mimochodem perspektiva vytyčená Hnutím za občanskou svobodu, z něhož vykrystalizovala Občanská fóra v roce 1989 a s nimi i duch sametové revoluce. Domnívám se, že dozrává čas, aby se k němu česká politika, obohacená o zkušenost dvou dalších dekád, vrátila.

(Psáno jako podklad pro debatu na Novotného lávce v Praze 12. 5. 2008; redakčně zkráceno a upraveno)

Jaroslav Šabata

Obsah Listů 4/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Jaroslav Šabata

Levicové spojenectví: perspektiva, nebo iluze?

Je rozhovor vůbec možný?

O pojetí dějin

O autenticky levicové evropanství

O parlamentní demokracii

Proč přívlastek

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu