Otakar Turek

Šikova reforma po čtyřiceti letech

Měl jsem štěstí být v šedesátých letech jedním z členů týmu Oty Šika. Zůstalo nás z něj na tomto světě pár a nezbývá nám moc času předat svědectví, jak se ekonomická reforma šedesátých let rodila, a zamyšlení, jak ji hodnotit s odstupem času.

Empirická zkušenost i řada teoretických analýz přesvědčivě vypovídají, že systém centrálního plánování byl veskrze nefunkční. Nabízí se tak otázka, proč přežíval po podstatnou část 20. století – v Sovětském svazu sedmdesát, u nás i v dalších zemích východního bloku čtyřicet let. Obecné vysvětlení je v jeho provázanosti s politickým systémem stalinského typu.

Platila Leninova teze o primátu politiky nad ekonomikou. Nikoli jen v ideologické rovině, ale s až brutální důsledností i v životě. Stěžejním principem systému bylo mít pod kontrolou poměrně úzkého centra politické moci (kdysi jediné osoby J. V. Stalina, později politbyra či předsednictva komunistické strany) všechny sféry společenské aktivity. Termín mít pod kontrolou může dnes být zavádějící, když v současné společenskovědní literatuře se používá i pro (makro)sledování určité sféry, spojené případně s jemnými regulačními či intervenčními zásahy, které nicméně nepopírají autonomní vývoj. V případě stalinského socialismu jde však o tvrdou režii, totální podřízení centrální (z)vůli, vnucované nevybíravými prostředky a jištěné zejména dosazováním vůdcům oddaných kádrů. A ekonomický systém tomu důsledně odpovídal.

Pro stalinský socialismus typické a celou společností prolínající napětí mělo i tuto podobu: na jedné straně se čas od času objevuje starost o racionalizaci ekonomického systému, skuteční vládci však shledávají v takové aktivitě nebezpečí pro systém politický. A tak snahy o reformu ekonomického systému měly jen dvojí možný průběh. Buď byly tak povrchní, že na podstatě nic podstatného nevylepšily a systému politického se nijak nedotkly (u nás to byly případy Rozsypalovy reformy z konce padesátých let či Štrougalovy z let osmdesátých), nebo mířily na změnu podstaty, a tak podemílaly základy systému politického. Následoval mocenský zásah, který zpečetil osud nejen navrhovaných reforem, ale také autorů. V případě sovětských reformátorů (Bucharina, Zinověva a dalších) ve stalinském stylu na popravišti, v případě Šikova týmu „civilizovaně“, profesním postihem.

Historie dává popsané diagnóze zapravdu i v obráceném gardu: teprve když se na scénu dostávají vůdci ne-stalinského typu (Gorbačov, u nás, bohužel jen po určitou dobu, Dubčekovo vedení) nebo když dochází k pádu stalinského politického systému, otevírá se možnost zásadní reformy systému ekonomického.

Obraťme se do historie ještě jinak. Za druhé světové války se systém centrálního plánování osvědčil, když díky němu se podařilo zmobilizovat válečný průmysl Sovětského svazu včetně jeho přemístění do zázemí. Vysloveně hmotně pojaté cíle – vyrobit maximální počet tanků, děl atd. – byly nespornou prioritou a systém centrálního plánování byl nejvhodnějším nástrojem. Avšak všemocní komunističtí vládci měli i v mírových podmínkách analogické ambice „vytyčovat“ před ekonomiku předmětné, naturálně koncipované cíle, už svou podstatou krajně problematické, nicméně takové, pro které bylo centrální plánování opět adekvátním nástrojem implementace. To třeba když Stalin ve 30. letech vytyčil jako základní úkol země dosáhnout padesáti milionů tun roční výroby oceli s tím, že tak SSSR ekonomicky předstihne USA. Více či méně úspěšné naplnění naturálních cílů na hlavním tahu se ovšem dělo za cenu obrovských nákladů v podobě zaostávání odvětví mimo hlavní tah i za cenu zaostávání životní úrovně na konto naddimenzovaných investic.

Do stejné kategorie lze zařadit případ, kdy Československo po únoru 1948 vyhlásilo orientaci ekonomiky na vybudování mohutné báze těžkého průmyslu. Ponechme stranou, že tato orientace nebyla šťastná, a ukažme si, že systém centrálního plánování byl pro její realizaci adekvátní. Obrovské prostředky bylo nutno směrovat na investice do hutí, paliv, energetiky a těžkého strojírenství, a ty se daly akumulovat jen za cenu potlačení ostatních odvětví a znemožnění jejich modernizace. Pracovní síly byly pro stejná odvětví a odvozeně pro těžiskové oblasti Ostravska a severních Čech přesouvány organizovaným náborem v podobě povinných kvót, jež musely uvolnit ostatní kraje. Do jmenovaných oblastí byla koncentrována bytová výstavba a přesouvány stavební kapacity. To všechno se nedalo realizovat hospodářskou politikou tradičního západního střihu. Vyžadovalo to vytvořit pyramidální řídicí strukturu podobnou armádě, v níž o hlavních směrech operací rozhoduje štáb, předává odpovídající „rozkazy“ (ukazatele plánu) po pyramidě dolů k vykonavatelům, tedy podnikům. Ty musely být zbaveny subjektivity, měly se z nich stát „plniči“ rozepisovaných úkolů. Pro tuto degradaci vytvořilo podmínky zestátnění prakticky celé mikroekonomické sféry.

I z těchto skutečností vyrůstaly důvody, proč se tolik lpělo na centrálním plánování jako na přednosti stalinského socialismu. Vyhlašovat „smělé cíle“ pro budoucnost (s populistickým efektem, když lidem se tak ukazoval kontrast oproti Západu, kde vývoj podléhá zavrženíhodné živelnosti a zmítá se v krizích), z nichž pak vyroste blahobyt (opodstatněná úvaha? iluze?), bylo pro podstatnou část veřejnosti přitažlivé. A těm, kdo se na vytyčování smělých cílů podíleli, a to nejen ve vrcholných politických pozicích, to poskytovalo svéráznou, nicméně opojnou seberealizaci, pocit všemoci. Vzpomínám na epizodu, kdy šéf útvaru pro dlouhodobý výhled plánovací komise někdy kolem roku 1964 takto prezentoval cíl dosáhnout v roce 1980 výroby 25 milionů tun oceli: „Dejte mi do jedné ruky energii a do druhé ocel, a udělám vám i z hovna blahobyt.“

Podhoubí reformy

Funkční vady systému se nicméně začaly už záhy po zavedení centrálního plánování projevovat. Spoléhalo se na poučku politické ekonomie socialismu, že „pracující osvobození od vykořisťování se budou chovat výlučně v celospolečenském zájmu“. A ono to tak neb lo. Stále více poučení si „osvobození pracující“ brali z praxe: přijímání náročných ukazatelů plánu se nevyplácí. Podniky byly hodnoceny a jejich vedoucí prémiováni, povyšováni, zbavováni funkce podle plnění plánu, takže poznání, že je lépe vyjednat si plán „měkký“ bylo nasnadě. Dialog mezi centrem a podniky degeneroval tak na zájmově podložené vyjednávání, v němž se stále víc prosazovaly zájmy podnikové sféry. (Z. Šulc to charakterizoval jako obrácenou pyramidu).

Z plánovaných ukazatelů výroby a přídělů materiálu, investic a mzdových prostředků se mechanicky odvozovala finanční bilance podniku a jeho vztah ke státnímu rozpočtu. A když navíc ceny nebyly ekonomicky racionální, voluntaristicky korigované finanční postavení podniku nevypovídalo vůbec o ničem. Stejně ani zisk, ten ostatně byl dán do klatby jako zavrženíhodný kapitalistický idol. Důsledek? Pojem efektivnosti (a vlastně i společenské užitečnosti) byl pouhým bezobsažným slovem, nebyl vázán na žádné kriterium, jímž by mohl být měřen. Přesto se hojně používal, byť zcela volně podle gusta hodnotícího. Nálepku „neefektivní“ tak vyfasovaly malé provozovny jen proto, že byly malé, „efektivní“ byly podniky s novým strojním vybavením apod. To, že se skutečná (ne)efektivnost ani nepoznala, bylo na pováženou, ještě horší však bylo, že nefungovaly žádné očistné procesy, které by z neefektivních pólů uvolňovaly výrobní činitele pro efektivní výrobu. Nedostatek pracovních sil se tak stal permanentním jevem. „Nejsou lidi“ fungovalo jako univerzální výmluva.

Brzy se tak projevil a postupem času prohluboval fenomén, který později maďarský ekonom Kornai pojmenoval jako ekonomiku nedostatku. Tento jev byl pro finálního spotřebitele nepříjemný až traumatizující (fronty, podpultový prodej známým, pomeranče k dostání jen před Vánoci atd.), na podniky však měl přímo destruktivní účinek. Vnášel do výrobního procesu improvizaci a chaos. Jakkoli Kornaiův pojem je ekonomy akceptován, domnívám se, že vadu systému úplněji postihuje diagnóza neschopnost koordinovat ekonomické aktivity. Souběžcem nedostatkovosti byly totiž postupem času nekontrolovatelně rostoucí zásoby. Šlo o přirozenou reakci na nedostatkovost: podniky se jistily požadováním větších přídělů, a ty se pak hromadily jako zásoby. Kromě toho šly na zásoby i výrobky, které odběratelským podnikům kvalitou nevyhovovaly nebo je finální spotřebitel nekupoval.

Analytické zázemí Šikovy reformy se začalo utvářet začátkem šedesátých let právě postupným nalézáním a zpřesňováním poznatků o popsaných funkčních vadách. Byla to doba krystalizace protichůdných názorových proudů na problematiku socialistické ekonomiky. Na tom – vůči tradičnímu systému skeptičtějším a vůči přehodnocování dosavadních „pravd“ otevřenějším – pólu se začala profilovat skupina názorově spřízněných ekonomů, s níž Ota Šik posléze spojil svou vizi zásadní kritiky a přestavby ekonomického systému.

Měly-li mít ambice reformovat ekonomický systém naději na úspěch, bylo nutné vytvářet pro ně politické předpoklady a to ve dvou směrech. Šik si jednak bezpochyby vytvářel spojence a podporovatele ve stranických strukturách. O těchto otázkách přirozeně nebyl sdílný, a nemohu zde tedy podat žádné svědectví. Jsem nicméně přesvědčen, že byl úspěšný. Nebylo asi náhodou ani shodou okolností, že se v roce 1962 stal ředitelem Ekonomického ústavu ČSAV a brzy nato ho personálně posílil právě z výše zmíněného okruhu ekonomů. Druhým směrem bylo vytváření podpory veřejnosti. Zde sehrály roli četné publikace v odborných i masově sledovaných mediích, na nichž se podílela zmiňovaná skupina ekonomů včetně Šika. Ota Šik publikoval i známou knihu Ekonomika, zájmy, politika, vystupoval na obrazovce a absolvoval desítky mítinků přímo v podnicích. Ohlas u čtenářů i posluchačů byl obrovský, vyjadřoval nejen souhlas, ale dokonce nedočkavost.

Potřeba reformovat systém zrála i v souvislosti s rostoucími věcnými problémy ekonomiky začátkem šedesátých let. Zhroutila se pětiletka 1961–1965 a zadrhlo se zpracování a schvalování plánu na rok 1963. Jeho prvá verze byla předsednictvem KSČ odmítnuta, protože nenaplňovala zadání, pokud jde o vyrovnanou obchodní bilanci vůči kapitalistickým státům – předpokládala, třebaže nikoli dramatický – schodek. Druhá verze byla sestavována v atmosféře rezistence aparátu plánovací komise, jakoby v duchu nikým nevysloveného hesla „my jim ukážeme, jak nepřijatelné důsledky bude mít další krácení dovozů z kapitalistických států“. Však „oni“ (předsednictvo strany, jaká to drzost!) se umoudří a tu zamítnutou verzi přijmou. Nezmoudřeli, přijali druhou. Výsledek – rok 1963 byl prvým v letech plánování, kdy poklesl národní důchod. Příčiny byly ovšem hlubší než ta vzpoura plánovačů. Vždyť i ta prvá verze se procentem růstu národního důchodu nijak nevyznamenala (nějaké 2–3 %). Ať tak či onak, vedení znervóznělo, zaleklo se „co tomu řeknou lidi“ a potřebovalo vůči veřejnosti demonstrovat odpovídající reakci a vůli s tím něco dělat.

Politické vedení v roce 1963 uložilo Státní komisi pro řízení a organizaci, aby předložila návrh zdokonalené soustavy řízení ekonomiky. Pro přípravu vstupních materiálů byla ustavena tzv. teoretická skupina, vedená Otou Šikem, složená z pracovníků Ekonomického ústavu ČSAV (M. Horálek, B. Komenda, K. Kouba, Č. Kožušník, J. Pleva) a názorově spřízněných pracovníků decizní sféry (M. Koudelka z ministerstva financí, M. Sokol, O. Turek z plánovací komise). Z vládní úrovně za materiály odpovídal ministr František Vlasák.

Jádro reformy

Ani studium archiválií by asi neumožnilo věrně popsat proces tvorby reformy, včetně peripetií odmítání těch či oněch záměrů. Jen pro ilustraci: v jisté fázi prezident Novotný „shodil se stolu“ koncept proto, že v něm vyčetl ohrožení práva strany na kádrové obsazování podnikových pozic. Omezím se jen na to, k čemu se dopracovala teoretická skupina a jak to hodnotím z odstupu čtyřiceti let.

Za změnu zcela klíčovou pokládám nové pojetí role podniku. Šlo o to vyvázat ho ze závislosti na ukazatelovém diktátu centra i na intervencích uplatňovaných z pozice vedoucí úlohy strany a učinit jeho prosperitu závislou na zákazníkovi, na jeho penězích, jinak vyjádřeno na velikosti tržeb. Tento záměr komercializace podniků implikoval jednak zrušení závazných ukazatelů plánu, jednak právně podloženou podnikovou subjektivitu. Podnik vlastněný Fondem národního majetku měl mít v čele podnikovou radu s třetinou členů volených zaměstnanci, třetinou jmenovaných Fondem a třetinou externích odborníků. Kompetence rady byla omezena na jmenování, odvolávání a formy odměňování managementu (orientující manažery na maximalizaci zisku a růstu základního jmění podniku), na projednávání dlouhodobých koncepcí podniku a agendu případných fúzí, konkursu apod. Operativní řízení zůstávalo plně na manažerech. (Zde se koncepce lišila od tehdejší jugoslávské, kde samosprávný orgán dost splýval s managementem).

Podstatnou determinantou chování podniku je ovšem i prostředí, do kterého je zasazen. V této věci jsme dnes díky průniku institucionální ekonomie poučenější, v šedesátých letech jsme „pouze“ došli k poznání, že má-li prosperita a finanční postavení podniku záviset výlučně na jeho efektivnosti, musí prostředí být parametrické. Konkrétně to předně znamenalo, že ceny musí být i pod tlakem zájmů odběratele. V ideální poloze jsme měli na mysli ceny tvořené na konkurenčním trhu, realistickou korekcí byly úvahy o politice omezující monopolní praktiky. Počítalo se i s vlivem cen na světovém trhu. Dále: odvody do státního rozpočtu nesměly být individualizované podle možností podniku, ale jednotně stanovené zákonem. Myšlenka jednotných odvodů byla nejen krokem ke standardní daňové soustavě. Současně implicitně bourala pojetí plánu, jehož ukazatele nejen neměly být závazné, ale neměly z nich ani být individuálně odvozovány odvody do státního rozpočtu. Eventuální dotace měly být podloženy zákonem stanovenými pravidly, úvěr musel být striktně návratný. (Jestliže se u nás v šedesátých letech mluvilo o tom, že uvedené veličiny mají mít charakter zvnějška daných parametrů, Kornai později tytéž požadavky pojmenoval jako tvrdé rozpočtové omezení.)

Myšlenky posledních dvou odstavců lze pokládat v několikerém smyslu za jádro reformy. Šlo předně o reformní minimum, postačující k výměně koordinačního mechanismu: namísto centrálního plánu přebíral tuto roli cenový mechanismus. Orientace směrem k zákazníkovi (věrohodně zařízená důchodovou a tím i existenční závislostí dodavatele na prodeji) byla lidem srozumitelná, akceptovali ji jako posun od ideologické frazeologie k selskému rozumu, slibovala konec života v „Absurdistánu“ a návrat k samozřejmostem, které ještě žily ve vzpomínkách na idealizovanou první republiku a o kterých vypravovali turisti vracející se ze Západu. Hlavně ji však s nadějemi přijímalo vedení podniků. Jako by byl smazán rozdíl mezi nomenklaturními a „obyčejnými“ kádry, hlasy podpory odtud vyznívaly unisono.

Akcent na ono jádro měl i metodologické a svým dosahem vlastně i politické přednosti. Zásadní společenské změny (výměna ekonomických systémů jí nesporně byla) nemohou být předem naprojektovány do všech detailů. Podstatná je především politická podpora veřejnosti pro startovní dávku změn s tím, že navazující procesy budou vyžadovat delší čas a budou záležitostí pružné hospodářské politiky. Takové pojetí odpovídá duchu Popperova postupného (peacemeal) sociálního inženýrství. Alternativní snaha mít celou společenskou změnu tohoto dosahu předem naprojektovanou a uskutečnit ji „jedním skokem přes propast“ (takto V. Klaus obhajoval svůj reformní styl) nutno kvalifikovat jako holistické sociální inženýrství, před nímž Popper varuje.

Pro úplnost pár poznámek k reformním úvahám mimo popisované jádro. Investiční rozhodování se mělo přesunout do kompetence podniků: zdrojem financování investic bude buď naakumulovaný zisk, nebo bankovní úvěr. Instituce kapitálového trhu dlouho narážela na námitky, že jeho nutně spekulací poznamenaný provoz není slučitelný s étosem reformních cílů; byla přijata až v posledních přednormalizačních měsících.

Národohospodářský plán byl zrušením direktivity jeho ukazatelů a přijetím jednotných odvodů do státního rozpočtu de facto postaven na vedlejší kolej. Přesto se nikdy neuvažovalo jeho zrušení. Do roku 1968 to bylo možné vykládat jako taktický tah, aby reforma prošla, v pozadí (a to ještě i v samotné roce Pražského jara), nicméně bylo tu i koketování s indikativním hospodářským plánováním ve Francii a v náznacích i v Nizozemsku. Šikův tým se nikdy ke konkrétnější představě o obsahu plánu nedopracoval.

Pokud jde o zahraniční obchod, zrušení monopolu mělo podnikům umožnit přímý kontakt se zahraničními trhy. Liberalizace obchodu měla být postupným procesem, dávkovaným selektivně v závislosti na potřebě vytvářet na určité obory konkurenční tlak, či naopak chránit obory s nadějnou perspektivou. Dědictvím byla odtrženost cen, které se platily či inkasovaly v devizách, od velkoobchodních cen v korunách, za které se účtovalo s naším podnikem (rozdíl se promítal do státního rozpočtu). Impuls, aby se podniky snažily vyjednat se zahraničním partnerem výhodnější cenu, měla reforma dát procentně vyjádřeným cenovým vyrovnáním (odvozeným od relace mezi cenou v devizách a v korunách). Sazby cenového vyrovnání měly být postupně sjednocovány až k přechodu na jednotný a reálný kurs koruny.

Podobně postupné mělo být propojení maloobchodních a velkoobchodních cen posunem od rozdílové k sazbové dani z obratu a následným sjednocováním těchto sazeb.

Šikovu týmu bylo jasné, že reformní proces dospěje i do svízelnější fáze, až se projeví neefektivnost části podniků a ty se dostanou do existenčních potíží. Dočasné státní dotace byly přijaty jako výjimečné řešení, implikující riziko lobbismu. Základním řešením měla být dočasná redistribuce finančních prostředků mezi podniky jednotlivých VHJ (výrobně hospodářských jednotek, které byly převzaty ze starého systému a sdružovaly vždy podniky daného oboru), s eventuální likvidací výrobních jednotek „beznadějných“. Tato hospodářsko-politická agenda byla svěřena právě VHJ.

Šikova a Klausova reforma

Zkušenosti s Šikovou reformou nebyly v žádném směru brány do úvahy (tím méně využity) při koncipování reformy po roce 1989 Klausovou skupinou. Vysvětlení, že k tomu nebyla politická vůle, je sice pravdivé, přesněji však věc postihuje vysvětlení, že byla politická vůle právě opačná. Václav Klaus směřoval k monopolu na slávu stát se nejúspěšnějším postkomunistickým reformátorem. Osmašedesátníky potřeboval politicky vyřídit. Odtud jeho bagatelizace roku 1968 jako pouhé výměny jedné komunistické garnitury jinou. A jestliže na Šikovu reformu z šedesátých let svým způsobem v roce 1990 navazovala – a to zčásti i personálně – expertní skupina české vlády vedená Františkem Vlasákem, pak Klausova režie reformy musela ignorovat i jí vypracovanou alternativní koncepci reformy po Listopadu. A zde jsme u podstatného kontrastu mezi oběma reformami. Šikova byla otevřená myšlenkám široké ekonomické, ba i laické obce, Klausova se uzavřela do vlastní „vševědoucnosti“, diskusi nepotřebovala, dokonce se jí vyhýbala.

Srovnávat obě reformy z obsahového hlediska je ovšem choulostivé. Šikova reforma se rodila v podmínkách tradičního komunistického politického systému, významně přispěla k jeho radikální změně a posléze byla v souvislosti s jeho znovuvzkříšením přerušena. Můžeme tedy jen spekulovat, jak by v následném vývoji dopadla. Klausova reforma začala z čistého stolu, z pozice politického systému se jí nekladly žádné překážky, dočkala se realizace, a měla tedy i „příležitost“ vyjevit slabiny. V zájmu fair play omezíme proto komparaci na startovní fázi obou reforem Zde je k disposici oboustranná empirická evidence, lze na ní podstatné rozdíly postihnout a ty vypovídají mnohé i o koncepčních rozdílech pojetí obou reforem.

Už jsem napsal, že reforma šedesátých let byla z metodologického hlediska realizována v duchu postupného sociálního inženýrství. V prvé dávce změn byl realizován prioritně ten element tržní ekonomiky, kde se na pozitivní efekty bylo možné se značnou jistotou spolehnout; šlo o cenový koordinační mechanismus a komercializaci podniků, vytvářející tržní vzorec chování podniků. Klausovi šlo o skok do učebnicově zidealizovaného trhu, ochránil ho před přívlastky „sociální“ a „ekologicky šetrný“, jeho neviditelnou ruku vydával za univerzálního léčitele neduhů. Bez rozvahy pustil trh i do sfér, kde není dobrým sluhou, ale špatným pánem. Oblast kultury na to strádá už dlouho, dnes už jsme konfrontováni se záměry zatáhnout do tržní sféry i části zdravotního systému.

Zásadní rozdíl obou reforem se odvíjí od dichotomie „privatizace kontra komercializace“, která představuje jisté rozcestí. Jedna cesta od něj vedla v roce 1990 ke kapitalismu, druhá v roce 1968 byla míněna jako ozdravení socialismu, který se měl opírat o demokracii, svobodu a kombinaci státu a trhu. Nešlo však jen o tuto „velkou volbu“. Obě cesty implikovaly i rozdílnost v dalších společenskopolitických důsledcích.

Pokud jde o velkou privatizaci kuponovou metodou, došlo v roce 1990 k zarážejícímu omylu už v koncepčním pojetí, totiž ke zmatečné záměně smyslu a prostředku. Velké podniky musí řídit profesionální, svou specializací bohatě strukturovaný management. Ten má fungovat konformně s cílovou funkcí maximalizace zisku a růstu hodnoty základního jmění. Smyslem změny u velkých podniků, převzatých z plánovacího systému, je vytvořit takovou strukturu ovládání firmy vlastníkem, aby managmentu byla tato cílová funkce vnucena, resp. aby se s ní ve vlastním zájmu ztotožnil a přitom neměl žádný prostor pro „inside trading“ (resp. konání ku vlastnímu prospěchu na úkor podniku). Prostředkem – ne však výlučným – může být privatizace. Ovšem ne jakkoli provedená. Rozdání kuponů několika milionům lidí, prohlášené za privatizaci, nás ani o píď nepřiblížilo k definovanému smyslu. Spíš naplňovalo smysl populistického gesta: díky kuponové knížce s podpisem V. Klause přišel leckdo snadno k nějakým penězům. Pak se dominantním hráčem staly investiční fondy. Smysl zase nebyl naplněn, zato se otevřely další příležitosti obohatit se, tentokrát ne v řádu tisícovek, ale miliard korun. Cesta k naplnění smyslu byla zase odložena za cenu dalších nákladů v podobě bankovního socialismu a ztrát v konkursních řízeních. (Abychom byli spravedliví: i v rámci Klausovy reformy definovaný smysl naplňovala privatizace provedená prodejem celých podniků nebo balíků akcií, zejména pak zahraničním investorům.) V hlubokém kontrastu s peripetiemi založenými kuponovkou bylo vytvoření podnikových rad na vstupu do reformy šedesátých let. To bylo tahem přímo mířícím ke smyslu, jak byl výše definován.

Vztah mezi smyslem a prostředkem měla odlišnou podobu u malých podniků, kde nový majitel vede firmu bez prostřednictví managementu. Smyslem zde je dát mu k podnikání plnou svobodu a zatížit ho odpovědností ručit věřitelům za případné ztráty. Aukční metoda privatizace je zde v zásadě adekvátním postupem. V reformě šedesátých let se mluví jen o vzniku soukromého sektoru malých a středních podniků. Konstatujme tedy, že aukční malá privatizace byla tahem, ve které šla Klausova reforma dále. Pár výhrad si nicméně nemohu odpustit. Aukce nebyly právně jištěny proti nájezdům zorganizovaných skupin spekulantů, které měly nacvičené postupy jak v aukci levně koupit a následně draho prodat. Nebo: otevřela se možnost zakládat společnosti s ručením omezeným se směšně nízkým jištěním základním kapitálem (v USA jsou takové společnosti zakázány a v Německu je jištění řádově vyšší), což zapůsobilo jako nabídka spoustě „takypodnikatelů“, aby manipulovali s převody majetku mezi „eseróčky“: jedno obětovat a při jeho úpadku se vyhnout hmotné odpovědnosti.

Rozdíl mezi oběma reformami, mající až osudové důsledky pro zdraví společnosti, shledáváme tedy, pokud jde o mravní a etické institucionální pozadí. Étos roku 1968, nesený obecným ztotožněním veřejnosti s uskutečňovanými změnami společenského systému, vtiskl i jednání jednotlivců primární starost o věci společné. Ilustrací může být spontánní sbírka zlatých předmětů pro republiku. Naproti tomu start do Klausovy reformy byl zatížen tak rozsáhlou a rozmanitou kořistnickou aktivitou jednotlivců, že i po téměř dvaceti letech je život společnosti těžce poznamenán hmotně, mravně i ztrátou důvěry v politiku a spravedlnost. Dodatečné vysvětlení, že na vině byli právníci, nemůže obstát. Společné měly obě to, že si za svůj cíl zvolily systém, který naplní Smithovo krédo, podle nějž sledování osobního úspěchu bude přetaveno do prospěchu obecného. Avšak… V roce 1968 se v žebříčku hodnot sdílených většinou dostalo velké váhy také společnému dobru. Klausova transformace však vytvořila nebývale velký prostor (a to i ve srovnání s poměry za komunistů) pro masivní prospěch jednotlivců na úkor společného dobra.

Ještě jeden podstatný kontrast. Komercializace podniků probudila nebývalou a rychlou aktivitu uvnitř podniků, začalo se přemýšlet dlouhodobě, směrem k prosperitě. V letech 1968 a 1969 dosáhla ekonomika překvapivého růstu. Klaus viděl spásu v kuponovce a osud zatím státních podniků byl zcela mimo pozornost hospodářské politiky. Dokonce: na vědomí dal, že státní podniky jsou v předprivatizační agonii, což zapůsobilo jako signál k jejich tunelování formou fiktivních, vysoce honorovaných zakázek nebo prodejem jejich provozoven hluboce pod cenou. Uvnitř podniků nebyla síla, která by tomu čelila. I toto přispělo k poklesu HDP, ačkoli Klaus tento pokles vydával za přirozený průvodní jev transformace, plynoucí zejména ze ztráty trhů.

Širší kontext

Dosavadní text vykládal Šikovu reformu úzce jako léčbu neduhů dřívějšího ekonomického systému. Vrací-li se však dnes diskuse k významu československého roku 1968, je jejím předmětem nejširší pojetí tehdejších společenskopolitických změn. Impulsy k nim vycházely z celé řady ohnisek a ekonomická reforma byla jen jedním z nich. Svou roli sehrály zejména sjezd spisovatelů, programově postulující požadavky svobody slova a demokratizace, vývoj žurnalistiky k otevřenější kritice poměrů, vystřízlivění části komunistů (i na vysokých místech) ze sympatií k sovětskému socialismu, dokumenty Rychtovy skupiny o vědeckotechnické revoluci, aktivita skupiny Mlynářovy, zabývající se politickým systémem, emancipace československé kulturní fronty od předepisovaného socialistického realismu (A. J. Liehm vidí začátek nových proudů už v úspěchu Československa na Světové výstavě v Bruselu 1958), zrod československé nové filmové vlny, fenomén malých divadelních scén, oživení kontaktů československé vědy se Západem. Ze všech těchto zdrojů se po celá léta vytvářela nálada k zásadním změnám, která – poté, co se stalo všem zřejmé, že i politické vedení země je změnám nakloněno – přerostla do nevšedního vzedmutí národního aktivity. Z marasmu se zázračně vynořila občanská společnost.. To ona dokázala, byť jen dočasně, překonat stalinský typ socialismu. Následovala diskreditace Sovětského svazu u levicově orientované inteligence na Západě. Vyvstaly obrysy jiného, nadějnějšího typu socialistické společnosti, s nímž se může ztotožnit naprostá většina společnosti, podnítilo levicově orientovanou společenskovědní komunitu k využití československé zkušenosti při hledání třetí cesty. Toto pokládám za nejpodstatnější vklad roku 1968 do sbírky počinů, jež přesahují dobu a běžný rámec naší společnosti.

(Příspěvek psaný pro konferenci Masarykovy dělnické akademie o Šikově reformě, která se bude konat 9. září 2008.)

Otakar Turek

Obsah Listů 4/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Otakar Turek

Šikova reforma po čtyřiceti letech

Podhoubí reformy

Jádro reformy

Šikova a Klausova reforma

Širší kontext

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu