Antonín Rašek

Co nás trápilo před deseti lety

Existují tvrzení, která se těžko dokazují. Například že máme krátkou paměť. Nebo že nic zas tak nového se neděje. Dovolíme-li si parafrázovat jednoho dnes méně citovaného klasika, i verifikací tvrzení je praxe. Čím jsme se zabývali před deseti lety? A není mnohé aktuální i nyní? Tedy jsme s řadou věcí příliš nepohnuli? Jaroslav Vrchlický kdysi napsal báseň Jít blízko s průvodem. Byla o básnických velikánech. A on byl šťastný, že mohl jít ve stopách za nimi. Mohl se tak cítit někdo, kdo měl blízko k tehdejší politice a jejím protagonistům? A mnoho z tehdejšího dění se mu s odstupem jeví v jasnějších konturách?

Václav Klaus v roce 1998 při podpoře sociálnědemokratické vlády jako „hořké nutnosti“ považoval její program za „alibistické slohové cvičení“ a sliboval důsledně čelit tomu, aby mohla uskutečnit jeho „nejnesmyslnější pasáže“. Josef Lux vyčetl ODS „lavírování, politikaření a politickou schizofrenii“. Miroslav Grebeníček řekl, že „vláda nemůže počítat s vystavením bianco šeku“. Od Vladimíra Mlynáře jsme se dozvěděli, že program je „duchem a způsobem uvažování projektem rozmařile socialistického a centralisticky řízeného státu, kde se nevyplácí být odpovědný a aktivní, ale naopak průměrný a pasivní“ a na adresu ODS, že „kdo toleruje vládu socialistů, stává se objektivně sám socialistou“. Jiří Payne považoval program za „málo konkrétní literární dílo“, i když před lety bránil koaliční vládní program argumentem, že jde vždycky především o proklamativní dokument. Ladislav Kesner (Nebezpečné spodní proudy zahraniční politiky, MF DNES 17. 8. 1998) psal: „Ať jsme vůči předsedovi Zemanovi jakkoli kritičtí, nelze mu ani v nejmenším upřít, že dokonale vystihl a odhadl českou povahu: nevelkou a bezvýznamnou stranu přivedl k volebnímu vítězství. Žádný program, žádné řešení, žádný nedostatek afér a lhaní, ale jen a jen kverulantství, remcání, doping závisti, bič postihů a cukr slibů. Naprosto realistický a pragmatický odhad stavu populace po čtyřicet letech totální demoralizace.“

Ponechme stranou českou povahu i jak se strany dostávaly k moci. Od diskutérů jsme se nedočkali, co by vládní program rozhodně vyžadoval: objektivní, věcné srovnávací analýzy. Pokoušely se o ni nezávislé instituce i jednotlivci, s částečným úspěchem. A bylo proto třeba hledat příčiny této gnoseologické a potažmo i jisté programové krize…

Žádný program, žádná řešení? Kdo nahlédl za kulisy Lidového domu (abychom parafrázovali název knihy Alexandra Mitrofanova), mohl potvrdit, že tvorba programu byla dílem tisíců hodin stovek lidí, kteří na něm po mnoho let pracovali, a to bez odměny, často i bez kávy; když ji dostali, podezřívám Karla Zemka, který se o odborné komise staral a stará, že ji platil z vlastní kapsy. Vznikly stovky podkladových studií, z nichž v jednotlivých obdobích pod přímým vedením Miloše Zemana vznikaly různé verze programů. Říci lehce žádný program, je urážkou lidí, z nichž podstatná část nebyla ani členy ČSSD. V jednom období nebyl například v branné komisi straník žádný.

Byl tu však jeden vážný handicap, a to nedostatek relevantních podkladů. Buď je vláda, snad s výjimkou ministerstva zahraničních věcí, před sociálními demokraty tajila, nebo je – což je vážnější a možná převažující – sama neměla. Zpětná analýza předchozího koaličního vládnutí ukazovala, že představitelé minulé exekutivy až příliš spoléhali na svou erudici, většinou vědeckou, ale často jen katedrovou, a zapomínali systematicky budovat analytické, prognostické a programové zázemí. To je však potenciálně ohrožující. Stejně mohla dopadnout i vláda Miloše Zemana, pokud by nevytvořila analytické a strategické zázemí.

Bez vlastníků

Tomáš Ježek si ještě před listopadem 1989 dovolil v rozhlasové besedě odvážně říct, že ani tak nezáleží na typu vlastnictví, tzn. jde-li o státní, družstevní, smíšený či soukromý majetek, ale aby vlastník za rozhodování cítil osobní odpovědnost, nesl nejen pozitivní, ale i negativní důsledky. Profilace vlastníků výrobních prostředků se proto považovala za jeden ze základních předpokladů zefektivnění ekonomiky.

Co se vlastně v roce 1998, za pomalu devět let od listopadu 1989 ve vlastnictví podařilo? První obraz, který si pozorovatel odnesl z kontaktu s řadou nových vlastníků, byl pocit, jako když se po válce setkal s lidmi, kteří dostali od státu majetek německých vysídlenců. Společné jim bylo jedno – přišli k němu až příliš lehce a podle toho s ním zacházeli. Velmi se proto lišili od podnikatelů, kteří znovu dostali (nebo jejich děti a vnuci) kdysi znárodněný majetek, a také od těch, kdo začali podnikat s prázdnou kapsou. Nejhorší byla kategorie vlastníků, kteří o sobě tvrdili, že už jsou za vodou nejen sami, ale i jejich potomci, a moc jim na efektu podnikání nezáleží.

V každém případě přechod od státního a polostátně družstevního vlastnictví nebyl procházkou. Stejně tak jsme se museli zbavit jednostranné představy podnikatelů, kteří jsou nejen vlastníky, ale zároveň podniky řídí. Jistě existovali, ale vlastnictví už bylo složitější, včetně vazeb mezinárodních. Po nástupu sociální demokracie k moci bylo proto nutné mnoho dořešit. Nejvážnější pozornost vzbudil záměr ministra průmyslu a obchodu Miroslava Grégra sanovat některé velké podniky. Nebylo to možné předem odsuzovat. Američané také tehdy s úspěchem podpořili dvěma miliardami dolarů krachující Chrysler. V žádném případě se však takové podpory neměly stát pravidlem.

V tu dobu se kritizoval údajně liknavý přístup ČSSD k dokončení privatizace, zvláště bank. Kdyby to ovšem bylo tak jednoduché, byly by ji dokončily předcházející vlády. V tom pomohly spíš chladné finanční kalkulace: z čeho bude mít stát větší prospěch. S kritikou se setkaly i záměry rozšiřovat možnosti získávání zaměstnaneckých akcií, zakládání podnikových penzijních fondů, rozšíření vlivu odborů na podnikatelské rozhodovací procesy ap. Nebylo obecně sporu, že s participací počítá každý podnik, který chce prosperovat. Ve Spojených státech existovalo a existuje několik tisíc podniků v majetku zaměstnanců, kteří je odkoupili od zkrachovaných majitelů. Podniky prosperují, jsou tam však mnohdy tak kruté pracovní podmínky, že by s nimi žádný jiný podnikatel neuspěl. V mnoha zemích – či jednotlivých podnicích – se na řízení podílejí i odbory. Na druhé straně má podobná vlastnická participace i zjevné limity či jiné negativní stránky. Jsou-li vlastníky zaměstnanci, málokdy souhlasí s vážnější racionalizací, která by vedla k propouštění. Podílejí-li se odbory na podnikání, hůře se jim prosazují oprávněné požadavky členů.

Ve vlastnických vztazích bylo možné roku 1998 leccos, včetně odchylek od běžných modelů. Bylo nutné je však zavádět obezřetně a rozhodně ne plošně. Stejně tak by v tu dobu byla ovšem chyba je a priori z nejrůznějších ideologických či politických důvodů odmítat.

Byla pravice v krizi?

Lidovci a unionisté osočovali tehdy poslance ODS, že nejsou pravicoví. Politici mluvili o krizi pravice. Podle některých nezávislých analytiků prý nic takového neexistovalo (Ondřej Drábek, Političtí analytici: Krize pravice neexistuje, Lidové noviny 21. 8. 1998). Pravicové strany ve skutečnosti prý pravicovými nejsou. Krize je jen v komunikaci mezi stranami. Podle Jána Mišoviče jim chyběla politická kultura, a proto nebyly schopny se dohodnout. Stmelit je podle Pavla Šaradína mohla jen špatná vláda sociálních demokratů.

Ve vzduchu byla otázka: A co když jednobarevná vláda ČSSD bude vládnout úspěšně? Zatímco solidarismus bylo možné přesně vymezit i programově bezrozporně naplnit a záleželo na razanci a metodách prosazování, pravicový program konzistentně sestavit nešel: do politického prostoru by se museli vměstnat jak konzervativci, tak liberálové. Ti se sice mohli předvolebně dohodnout, dokonce i společně vládnout, ale nikdy nemohli tvořit jednu stranu. Zatímco jejich konzervatismus byl založen především na respektování tradičních hodnot, liberalismus dynamizoval společnost důrazem na svobodu jednotlivce, individualismus. Konzervativní program byl nejpatrnější u KDU-ČSL, konečně křesťanskodemokratické strany jsou konzervativní. Za vyloženě liberální stranu se považovala Unie svobody, což si dala i do názvu. ODS se považovala za konzervativní, alespoň podle Václava Klause, ale v programu se daly vystopovat především prvky liberální. Proto se strany napravo těžko mohly sjednotí.

Rada spící

Po více než pět let (1993–květen 1998) nebyla obnovena činnost Rady obrany státu ani vytvořen analogický orgán nový. Koaliční vlády vedené Václavem Klausem se nehodlaly bezpečností, obranou a armádou systematičtěji zabývat, nepovažovaly ji za prioritu, ponechávaly rozhodování na ministrech obrany a jednaly o těchto otázkách jen ad hoc, např. na poradách ekonomických ministrů, málo ve vládě samotné. Ať už za tím bylo cokoli, počínaje nechutí premiéra k těmto problémům, podobně jako ke zpravodajským službám, nebo spoléhání na to, že vážnější bezpečnostní hrozby nejsou, výsledkem bylo oslabení obranyschopnosti a neefektivně vynakládaný rozpočet. Naštěstí k bezpečnostnímu ohrožení skutečně tehdy nedošlo.

Rychle se střídající ministři obrany nebyli schopni situaci čelit. Jako zastírací manévr sloužilo proklamativně prosazované členství v NATO, které mělo nedostatky napravit. Klamu podlehli i vojáci, aniž si uvědomili, že bezpečnost a obranu můžeme zajistit jen sami, Aliance v tom může jen pomoci a synergickým efektem obranyschopnost zvýšit.

Za dobu platnosti nového zákona o bezpečnosti republiky se Bezpečnostní rada státu (BRS) sešla jen jednou, a to za vlády premiéra Tošovského. Popud k jednání dal tehdejší ministr obrany Michal Lobkowicz. Na základě usnesení ještě Klausovy vlády předložil po určených dvou letech novelizaci Národní obranné strategie. Projednávaná upravená Národní obranná strategie zůstala však nadále na obecné úrovni a bez podstatnějších změn. Vojenská strategie byla rozpracována detailněji, ale její validita byla poznamenána právě obecností obranné strategie.

Na začátku Zemanovy vlády se BRS nesešla. To vzhledem ke krátkosti času bylo pochopitelné, kdyby se ovšem neobjevily přinejmenším čtyři vážnější problémy: vysílání RFE do Iráku a Íránu, krizová situace v Rusku, akce Čisté ruce a zvláště Kosovo. Kdyby Zemanova vláda využila BRS při jejím vhodném složení, tedy včetně opozičních politiků a nezávislých bezpečnostních a vojenských expertů, vyhnula by se pravděpodobně zbytečným diskusím a útokům. Místo toho přijala rozhodnutí ustavit vládní Výbor na ochranu ekonomických zájmů (VOEZ) v čele s premiérem, tedy orgán podobný někdejšímu Koordinačnímu výboru pro integraci ČR do NATO (také v čele s premiérem, což kdysi ČSSD kritizovala). Na otázku Lidových novin, zda VOEZ bude mít rozhodovací pravomoci, ministr Jaroslav Bašta odpověděl: „Dovedete si představit orgán, ve kterém by seděl premiér a který by neměl rozhodovací pravomoci?“ Jenže – všechny tzv. pružné organizační struktury (výbory, týmy, komise aj.) mají pravomoci jen poradní, protože vláda rozhoduje ve sboru. O opomíjení BRS svědčilo i to, že v souvislosti s krizí v Rusku navrhovalo Ministerstvo zahraničních věcí vládě zřídit dočasnou pracovní skupinu pro koncepci a bezpečnostní otázky. Proč byl tedy přijat nový ústavní zákon o bezpečnosti republiky a BRS, když problémy se měly řešit jinde?

Budoucnost politiky

Bamberská aféra sociálních demokratů, tajné konto ODS ve Švýcarsku, pokračující „JUDrgate“, nenávratné Koženého miliardy z kuponové privatizace, osobní averze mezi pravicovými politiky, Zemanův kufřík a jeho aforistické výroky, korupce v armádě při zadávání zakázek, Fendrychovy paměti, neprůhledné sponzorování ODA a KDU-ČSL, kauza Kavan, odmítnutí dohody ODS-ČSSD Unií svobody a lidovci, nechuť přihlásit se k výsledkům koaličního vládnutí, apriorně negativistické přijetí sociálně demokratické vlády… Aférám se nevyhneme ani v budoucnosti, ale tohle nebyly příklady budoucí přitažlivé české politiky. A jaká měla – podle tehdejších představ – být?

Základní střety se odehrávaly i odehrávají mezi pravicí a levicí. Ale v době „opoziční smlouvy“ mohly působit pouze jevově, málo funkčně. Ideové střety byly nejjednodušší. Rozhodující však bylo a je řešení věcných problémů. U nás tehdy především ono vyprofilování vlastníků a zvyšující se zdatnost managerů, zdolání vysoké kriminality a korupce, podpora ekonomiky a vědy, zvýšení daňové kázně, zlepšení školství a zdravotnictví, bytové výstavby, infrastruktury měst a obcí, dopravního systému, koncepce bezpečnosti a obrany. Pokud se někomu jeví výčet problémů i dnes aktuální, nemýlí se. Věcné problémy mají variantní řešení, často však objektivně nepříliš rozdílná. Strany a jejich exekutivy se obvykle liší liberálními, konzervativními či solidaristickými přístupy. Liberální strany zdůrazňují individualismus, čímž dynamizují k vysokému výkonu, avšak přílišné akceptování tohoto přístupu může vést a obvykle vede k sociálnímu napětí, při neřešení ke konfliktům, či dokonce revolucím. Mnozí historici se domnívají, že příčinou první světové války a nástupu dvou totalitních systémů byl právě nezvládnutý liberalismus přelomu 19. a 20. století. A je pravděpodobně i v pozadí problémů rodící se globální společnosti. Konzervativní strany zdůrazňují tradiční hodnoty a zvláště příslušné instituce jako jejich záruky, což společnost stabilizuje. Jejich přílišné zdůrazňování, podpora a prosazování může vést k rigiditě, ztrátě dynamiky, k regresu. Solidaristické, resp. socialistické přístupy reagují na důsledky přirozené nerovnosti, usilují o její jisté vyrovnávání. Přehnané přerozdělování však může vést a vede k demotivaci a k úpadku.

Ač jsou tyto přístupy legitimní a prostřednictvím svobodných voleb umožňují nastolovat rovnováhu, napravovat důsledky jednostranného vládnutí, bylo zřejmé, že v bezprostřední budoucnosti budou všechny elity postaveny před společný problém: realizace myšlenky trvale udržitelného rozvoje (ne v redukované ekologické podobě) jako jisté záruky rozvoje společnosti, soužití kultur a menšin i jednotlivců, záchrany civilizace a uchování lidského druhu. Neznamená to stagnaci ekonomického rozvoje a životní úrovně, ale daleko rozumnější hospodaření s přírodními zdroji planety. Zmiňujeme-li se o třech politických modelech, liberálním, konzervativním a solidaristickém, které v krajních případech vyvolávají problémy, neznamená to, že toto typologické členění se zachová i v budoucnosti. Jistým východiskem se tehdy jevila syntéza. Příkladem byl blairismus i jisté rysy Clintonovy a Schröderovy politiky. Z tohoto hlediska mohl být charakter našich politických a mocenských střetnutí brzy anachronismem.

Ukazovalo se, ať už bude politická scéna jakákoli, v zájmu úspěšné politiky se nevyhne třem vážným oblastem: zpětnovazebním společenským systémům, informačnímu zázemí pro kvalifikované rozhodovací procesy a personálnímu zajištění těchto systémů.

První a nejdůležitější bylo a je budování základů občanské společnosti, v užším slova smyslu založené na činnosti společenských, nevládních a neziskových organizací s vysokou mírou participace a vlivu na rozhodovací procesy v ostatních zpětnovazebních systémech, v širším slova smyslu pak na participaci všech občanů v rozhodovacích procesech na všech úrovních státní a veřejné správy. Druhým systémem byla a je veřejná správa jako služba veřejnosti, které stále chyběla řada předpokladů k funkční činnosti. Nebylo dobudováno územně správní zřízení, chyběly vyšší územně správní celky, nebyl přijat zákon o státní službě a řešila se otázka, zda do budoucnosti zachovat okresní článek státní správy. Třetím zpětnovazebním systémem je tržní ekonomika. Její funkčnost byla podvazována problémy vlastnických vztahů, kde nad podnikáním převažovala spekulace s většinou snadno získaným majetkem, důsledkem disfunkční privatizace. Překonat tento stav bylo možné jen cílevědomou tvorbou právního rámce podnikání, přípravou, výběrem a výchovou manažerů a další racionální privatizací. A v jistých případech i zestátněním, kde privatizace zjevně selhala. Konečně čtvrtý je politický systém, který velmi pravděpodobně fungoval relativně nejlépe, což neznamená dobře. Překonali jsme diskuse o funkčnosti Senátu a ani tehdejší polemiky o postavení Hradu či potřebě změn v ústavě systém neohrožovaly.

Všechny zmíněné zpětnovazební systémy jsou jen součástí vyššího společenského celku, a proto úzce souvisejí, jsou provázané a navzájem se podmiňují. Nad nimi není ideologie jako falešné vědomí, ale axiologický systém jako souhrn pozitivních idejí a hodnot, na kterých byl budován český stát, jeho státní zájmy a zájmy občanů bez ohledu na národnost a etnický původ. Zatím v naší praxi dominoval a dominuje systém politický a dále ekonomický, zvláště úloha stran a jejich představitelů, což deformuje společenským život a opožďuje budování občanské společnosti jako společenství svobodných občanů.

Zpětnovazební systémy nejsou samy o sobě bezvadné. Je nutno do jejich chodu zasahovat, zvláště z počátku budování občanské společnosti, ovšem kvalifikovaně, s dobrou znalostí stavu a nalézáním nástrojů ke zlepšení. Proto druhou oblastí racionalizace je vytvoření analytického, prognostického a programového zázemí pro zmíněné čtyři systémy. To zázemí bylo a je nedostatečné, společnost, instituce a občané se málo dozvídali a dozvídají, v jakém stavu se nacházíme v celku i v jednotlivých systémech, a proto nemůžeme vážněji participovat na správě republiky. Především to však nebezpečně podvazuje rozhodovací procesy, zvláště strategické a koncepční.

Tvorba obecně informačního zázemí se velmi podceňovala, což souviselo jak se sebepřeceněním dosud vládnoucích protagonistů, tak s gnoseologickou, metodologickou a technologickou připraveností lidí. Ilustrací může být nekonečné budování informačního systému dat o obyvatelstvu či – z dílčích věcí – problémy kolem štábního informačního systému obrany. O zkušenostech z tvorby informačních systémů pro strategické rozhodovací procesy nemluvě.

Konečně třetí oblastí, nikoli poslední ve významu, bylo personální zajištění. Ačkoli se všeobecně uznávalo, že strany mají být otevřenými personálními systémy, opak byl pravdou, stále častěji jsme byli svědky jejich uzavírání. Příkladů byl nespočet. Dříve mohlo ve stranách pracovat mnoho bezpartijních odborníků a mohli být voleni do různých odborných funkcí; i jako poslanci či senátoři nebo ustavováni na nejvyšší místa v exekutivě. Tyto možnosti se stále zužovaly, rozhodující silou v personální práci se stále častěji nestávali volení funkcionáři, jako spíš aparát politických stran.

Politici a věda

V Praze se roku 1998 konalo 9. studio MPSB (Meziuniverzitní program studia budoucnosti) na téma Celoevropské a globální okolnosti naší budoucí politické praxe. Dnes již nežijící Miroslav Purkrábek přednesl diskusní příspěvek Svár světa a vlastního státu v rozhodování politiků. Poté se rozvinula diskuse o politice a vědě. Vědečtí a výzkumní pracovníci požadovali, aby se jejich poznatků víc využívalo v praxi, zejména jako podkladů pro strategické i operativní rozhodování vlády, parlamentu a stran. Není to zdaleka jednoduché. Jak přenést vědecké poznatky do politiky? Ve vládě i v parlamentu, a dokonce i v politických stranách politici nutně potřebují profesionální znalosti i z jiných než přímo politických oborů.

Typologicky lze identifikovat tři skupiny politiků. První tvoří ti, kdo se výhradně zabývají politickou profesí, v jiné oblasti nemají odborné znalosti, už třeba z prostého důvodu, že nemají vyšší vzdělání, i když mnohdy mají i velmi dobré znalosti. Ve druhé skupině jsou sice odborníci, ale jejich obor je vzdálen politické profesi (matematici, meteorologové ap.), i když mohou mít i dlouhodobou politickou praxi. Konečně ve třetí skupině jsou ti, kdo mají vzdělání blízké politice (právníci, ekonomové, politologové, odborníci v teorii řízení a organizace, sociologové, pedagogové, ekologové ad.)

S výjimkou snad jen Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva zemědělství si všechny resorty zrušily své oborové výzkumné ústavy, a tak politici si obvykle vědecké zázemí zajišťovali prostřednictvím týmů poradců. Proti tomu někteří vědečtí a výzkumní pracovníci namítali, že politici by se měli především opírat o odborné poznatky svých přímých podřízených a jen výjimečně o interní poradce ve specifických oborech. Kritika se však netýkala externích poradců, kteří jsou a zůstávají relativně nezávislí. To však nelze ve všech případech tvrdit o poradcích interních. Až notoricky známé je chování poradců jistého čelného představitele: ti se chodili ptát lidí z jeho sekretariátu nebo jeho přátel, jakou má na věc názor – aby mu v tomto duchu poradili.

Rozsáhlé týmy poradců byly u některých politiků důsledkem jejich neschopnosti řídit, nebo formou kontroly odbornosti podřízených, někdy byly ve hře oba důvody. Konkrétních příkladů by se našlo dost. Dalo se předpokládat, že počet poradců funkcionáře je mírou jeho nekompetentnosti (jeden z náměstků ministra obrany měl v sekretariátu 34 pracovníků, jeho předchůdce jen pět.) Stále víc se však ukazovala naléhavá potřeba přenést odbornou činnost na nezávislé organizace, a proto se začínaly zakládat nejrůznější instituty. V armádě se na základě jednoho z cílů NATO ustavoval Institut pro strategická studia).

Rozhodující pravděpodobně mělo být zřízení Centra pro analytická a strategická studia, které by pracovalo přímo pro vládu a působilo v její podřízenosti. Organizace podobného typu jsou schopny nejen zabezpečovat operativní poradenství, ale i pracovat na dlouhodobých strategických mezioborových projektech. V roce 1998 se konala nejrůznější koordinující jednání, jejichž cílem bylo dosáhnout optimální struktury institutů. Nakonec zůstalo jen u zřízení malého Centra pro sociální a ekonomické strategie při Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.

Antonín Rašek (1935) je sociolog, publicista, spisovatel, generál v záloze.

Obsah Listů 4/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín Rašek

Co nás trápilo před deseti lety

Bez vlastníků

Byla pravice v krizi?

Rada spící

Budoucnost politiky

Politici a věda

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu