Pavel Šaradín

NE Evropské unii po pěti letech

Před pěti lety se u nás konalo historicky první referendum. V červnu 2003 občané dostali příležitost rozhodnout, zda Česká republika má či nemá vstoupit do Evropské unie. S tímto krokem nakonec souhlasilo 77 % voličů, 23 % bylo proti. Referendem skončila řadu let trvající debata, zda je pro ČR členství v EU výhodné či nikoliv. Pro i proti zaznívaly nejrůznější argumenty. Zdůvodnit členství nebylo tak nesnadné, sounáležitost s Evropou je samozřejmá. Silně působil rovněž fakt, že od vzniku EU v Evropě nebyla kontinentální válka. Což je vzhledem k evropským dějinám do roku 1945 mimořádná událost. Mnohem obtížnější tak bylo vymyslet argumenty, proč do EU nevstoupit.

Výročí referenda zůstalo bez povšimnutí a stranou mediálního zájmu, přestože po pěti letech se nám nabízí vzácná příležitost. Máme možnost posoudit argumenty odpůrců členství. Předkládali věcná fakta, nebo se jednalo o nesmyslná varování, která byla projevem českého nacionalismu, konzervatismu a populismu? Pokud ano, můžeme se ze „strašení Unií“ poučit? I tak je možné si dnes otázky položit. Před pěti lety jsem se v odborné literatuře analýze a mapování protiunijních názorů věnoval, nyní se k nim vracím a přikládám hodnocení.

Mezi občany, kteří se vstupem nesouhlasili, jsme nalezli ultraliberály, přední činitele ODS, zemědělce, nacionalisty, komunisty, anarchisty, republikány a členy dalších uskupení. Tyto aktéry můžeme rozdělit do dvou skupin: zaprvé se jednalo zejména o neparlamentní strany a uskupení, jež byly orientovány protiněmecky, a zadruhé o pravicové odpůrce, tj. liberály a konzervativce, většinou spjaté s ODS. Zajímavé bylo, že v některých případech se názory a argumenty obou skupin překrývaly.

„Německá“ EU

Řada protiněmeckých spolků prezentovala a doposud prezentuje názor, že EU je v područí Německa. Vstup do EU by pro Českou republiku znamenal posílení přímého vlivu západního souseda, zněl hlavní argument. Před referendem nás takto varovali komunisté, jejich přidružené spolky, menší tzv. vlastenecké strany a čas od času se na tomto problému přiživil i někdo z ODS, zejména při debatách o tzv. národních zájmech. Zatímco Komunistický svaz mládeže, Slovanský výbor, Národní strana, Křesťanskosociální hnutí, Klub českého pohraničí představovaly nevlivné a obskurní spolky, které pojilo tvrzení, že „Evropská unie znamená bídu, vymírání a zánik českého národa“, německou kartu občas vytáhl i někdo ze stran relevantních. Učinil tak například někdejší poslanec ODS a současný ministr Martin Říman, mj. v článku Existuje politické riziko německé hegemonie, kde uvedl, že „myšlenková a politická schémata a priority německého národa se za minulé období politické karantény nijak výrazně nezměnily (…). Jistě, poslední válka byla do té míry zničující, že dvě generace Němců neměly odvahu ani chuť zvednout hlavu a přemýšlet o sobě jako o svébytném a suverénním národě. To se teď změnilo. Němci znovu objevují svou historii, své geopolitické zájmy, své možnosti.“

Kritika zprava

Vedle skupin výslovně protiněmeckých představovala druhou velmi silnou skupinu odmítající vstup do Unie nejrůznější liberálně-konzervativní pravicová uskupení, jejichž členové a sympatizanti měli velmi blízko zejména k ODS. Ti buď odmítali Unii jako takovou, nebo nesouhlasili s vyjednanými podmínkami. Špičky ODS tvrdily: „ODS je před dnešním referendem o vstupu do EU zneklidněna zjevným selháním vlády při vedení kampaně i při komunikaci s občany. Obáváme se, že vládní neschopnost by mohla negativně ovlivnit jak účast, tak výsledky hlasování. Proto znovu vyzýváme naše voliče a příznivce, aby k referendu přišli a aby hlasovali pro vstup do EU.“ S prohlášením nesouhlasili dva místopředsedové strany, již zmíněný Martin Říman a Ivan Langer. Ti naše členství odmítli. Na tento jejich postoj jsem si vzpomněl na konci loňského roku, když ministr vnitra Ivan Langer vítal jeden z výdobytků EU, vstup do schengenského prostoru. Kdepak bychom asi byli, kdybychom argumenty Ivana Langera před pěti lety poslechli…

Příznivci ODS byli v procentuální podpoře vstupu na druhém místě mezi českými parlamentními stranami, hned za sympatizanty US–DEU. Přestože příznivci ODS podporovali vstup do EU více než sympatizanté KDU-ČSL a ČSSD, u žádné z těchto dvou stran jsme nezaznamenali tak hlasité projevy odmítání vstupu.

K nejagilnějším odpůrcům patřili Euroskeptická alternativa, která publikovala řadu materiálů na internetové stránce www.euroskeptik.cz, Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP), kterou spoluzakládal a dodnes řídí Václav Klaus, prezidentovi poradci, politici z ODS či malých pravicových stran (Česká pravice, Volba pro budoucnost, Konzervativní strana), redaktoři a přispěvatelé internetových časopisů Fragmenty.cz a Virtually.cz, kteří mají blízko především opět k Občanské demokratické straně. Argumenty těchto skupin a jednotlivců proti vstupu bylo možné shrnout do tří hlavních bodů:

Zaprvé Brusel představuje složitý byrokratický komplex, který je v zásadě nedemokratický: „Zatímco v České republice, ve Spojených státech a v dalších demokratických zemích rozhodují o zákonech zástupci volení přímo občany, v EU vzniká většina legislativy v Evropské komisi a v Radě ministrů Evropské unie. V nich zasedají lidé, kteří nebyli do svých funkcí zvoleni občany, nýbrž jmenováni vládami. Tito funkcionáři přitom vydávají jednu direktivu a regulaci za druhou a občané často kroutí hlavami nad tím, co si to v Bruselu vymysleli. V národních parlamentech suverénních demokratických států by sotva mnohé výmysly eurokratů prošly, a kdyby přeci prošly, museli by si to politici zodpovědět u voličů při volbách.“ Takto chápal EU výkonný ředitel CEP Petr Mach. Dodejme, že tento výrok není pravdivý, jak bylo prokázáno. A čeští úředníci vydávající nesmyslná rozhodnutí se mnohokrát odvolávali samozřejmě na „Brusel“.

Zadruhé Česká republika ztratí část své suverenity, což je proti našim národním zájmům. Podle Benjamina Kurase „EU se již deset let (od Maastrichtské smlouvy) vyvíjí z původního dobrovolného sdružení svobodných demokratických států v totalitní byrokratický kolos“. K tomu ještě dodal, že „Česká republika odevzdává 100 % své suverenity výměnou za 3 % vlivu v rozhodování o věcech celoevropských“. Pakliže máme v EU pouze 3% vliv, proč chtějí čeští euroskeptici, aby menší Irsko mělo 100 % vlivu na EU po referendu o Lisabonské smlouvě? Jiný důvod, než že se to hodí, neexistuje.

Zatřetí: Ekonomické mechanismy Evropské unie nejsou založeny na svobodě. Ba naopak: jsou přísně regulovány, omezovány a tak potlačují ekonomické svobody. Naproti tomu je výhodou takových zemí, jako jsou Norsko, Švýcarsko, Island, Chorvatsko (jak je uvádí již zmíněný Petr Mach), že všechny jejich pravomoci zůstávají na národních parlamentech. Mohou tak „zavést atraktivní daňový systém a nastartovat hospodářský růst, o kterém se Evropské unii ani nesní“. Dodejme, že výjimečnost Švýcarska, Norska a Islandu je nezpochybnitelná, Chorvatsko již do EU směřuje.

Oba tábory varovaly občany před vstupem do EU řadou argumentů. Jejich obsah se v mnohém kryje s varováními, která bylo lze slyšet i v ostatních středo a východoevropských kandidátských zemích. Zejména pokud jde o ekonomické souvislosti. Specifikem českých odpůrců přičlenění byla silná protiněmecká karta, což ale vyplývá z geopolitického postavení ČR. Jinou zvláštností bylo, že jako jediný nejvyšší představitel kandidátské země vstup do EU nepodpořil prezident Václav Klaus, navíc odmítl říci, jak hlasoval.

Nelze říci jednoznačně, jaké motivy vedly ty, kteří v referendu vhodili do uren lístky se slůvkem NE. Nakolik zapůsobily argumenty protievropských kampaní, nakolik sociodemografické vlivy, stupeň vzdělání, politická orientace atd. atd. Stinnou stránkou diskusí, které se vedly a vedou ohledně budoucích vztahů v EU, jsou mnohdy příliš silná slova. Krátce po referendu místopředseda ODS Jan Zahradil prohlásil: „Bude-li vláda (Špidlova, pozn. aut.) o nás mluvit jako o haiderovcích, nezbude nám než také přitvrdit a prohlásit, že ona se chová v podstatě jako parta protektorátních kolaborantů. A něco takového bych říkal velmi nerad.“

Argumenty odpůrců členství se tak ve své většině neprokázaly. Německo není hrozbou pro české pohraničí a už vůbec ne pro ČR jako takovou. Nepotvrdila se ani ztráta národní suverenity, ani jsme se nedostali do žádné ekonomické ztráty, nezhoršila se krátkodobě životní úroveň. Některé země „navzdory“ EU dokonce prokázaly „bezprecedentní ekonomický růst“ a v ČR i zásluhou EU se zvyšuje nebývale životní úroveň. A otázky demokratického deficitu, byrokracie a dalšího směřování EU? V mnohém hodnocení závisí na našem obecném postoji k integraci, ale tyto otázky nejsou řešitelné jedním referendem. Jde o dlouhodobou projekci našich preferencí, které jsou předmětem permanentních diskusí o tzv. české otázce a hledání národního zájmu, které už ze své podstaty musejí být vedeny. Po pěti letech se však ukazuje, že kampaň odpůrců našeho členství v EU byla spíše populistická, než že by byla založena na realitě. Důležitý poznatek i do budoucna.

Pavel Šaradín

Obsah Listů 4/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Šaradín

NE Evropské unii po pěti letech

„Německá“ EU

Kritika zprava

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu