Jan Novotný

Půvab pomalého čtení

V parlamentní debatě o restitucích řekl Petr Pleva, že i díky jezuitům dnes mluvíme česky. Nato Jiří Paroubek připomněl pálení knih z Jiráskova Temna a zdůraznil, že Jirásek nebyl žádný komunista. Bohumil Doležal k tomu ve svých Událostech poznamenal, že nebyl-li Jirásek komunista, pořád ještě mohl být pitomec. Všechno zlé je k něčemu dobré: napadlo mi, že bych si mohl přečíst Temno, z něhož si z dětských let nepamatuji o mnoho víc než knihy metané do plamenů za zpěvu „Hořiž, hořiž, Jene Huse…“

I když mé rané matné vzpomínky nejsou nepříjemné (díky nenásilné péči rodičů jsem přečetl většinu knih dříve, než mě k tomu mohla donutit povinná školní četba), přece jsem překvapen, jak dobrý je to román. Uznával to i přísný Arne Novák, který vytýkal Jiráskovým románům „pohodlnou kompozici“; příběh Temna však označil za úchvatný. Je to především příběh lásky, která se nestačí rozvinout – je v zárodku udušena dobou a jejími lidmi. I když autorovy sympatie patří pronásledovaným protestantům, je patrno, že katolický Jiřík by si nemohl vzít evangelickou Helenku v Žitavě právě tak jako v Praze.

Dopřávám si potěšení pozvolna pročítat odstavce a kapitoly, které jsem zřejmě jako kluk nelítostně přeskakoval. Co mohlo být pro mě poutavého na rozpravách bodrých Pražánků u piva? Teprve nyní vidím, jak v nich autor důmyslně a na základě pečlivého studia pramenů dotváří pozadí příběhu: z hospodského tlachání poznáváme černou kroniku doby, dovídáme se, za co a jak se trestalo, vnímáme dusivost horizontů, do nichž bylo myšlení běžného občánka uzavřeno.

Až dnes také mohu ocenit nadčasové rysy Jiráskova díla. Vždyť i já jsem v nějaké míře zažil „temno“, které vytváří směs fanatismu, policajtství a omezenosti. A přemítal jsem nad tím, kde je hranice, na níž se oddanost ideji láme ve fanatismus, zájem o veřejné blaho v policajtství, důvěra v hodnoty vštěpované výchovou v omezenost…

Paprsek světla prosvěcuje temno tam, kde se věrnost vlastnímu přesvědčení pojí se zdravým rozumem a solidaritou překračující hranice věr. Teprve nyní chápu význam toho, že výměnu zpráv mezi otcem exulantem a jeho dětmi uvázlými v Praze umožňuje Žid. (Připomínám si, že je to Jirásek, kdo vřazuje do českých tradic židovské pověsti a nezamlčuje snad nejohavnější čin Čechů – pražský pogrom za Václava IV.) Velké Jiráskovo srdce prozrazuje nenápadný odstaveček: odvážena do pražského vyhnanství zachvěje se Helenka Machovcová „pohledem na cikána a na cikánku, nesoucí na zádech dítě do temna osmahlé, černých kudrnatých vlasů. Cikán i cikánka měli přes uši plátěný, krví prosáklý obvaz.“ Jak vysvětluje Helence její strážce, „uřízli jim ucho, aby měli cejch“, ale měli je raději hned pověsit. „S hrůzou i dojata ohlížela se Helenka za nešťastnými kočovníky, jež štvali jako lovnou zvěř.“

Po čase většina čtenářských zážitků zapadne. Jeden ale určitě nevymizí: když Helenčin bratr Tomáš prchá za otcem do Žitavy, nese si s sebou kromě knížky modliteb i lesní roh. Čekaje v lesní samotě na svého průvodce, myslivcův syn okouzlen náhlým zjevem stáda srn zapomíná, že i les má uši: „Nevěda přitiskl lesní roh ke rtům, zadul do něho, nejprve tlumeně, pak, stržen, plněji a hlasně zahrál radostnou fanfáru. Překvapené srny okamžitě naslouchaly, stará náhle zadupala a pryč. Ostatní letěly za ní. Dlouhými skoky tratily se mezi kmeny, ještě jejich hvězdy se bělaly, až zmizela tlupa v lesním šeru. Za plachými srnami letěly lahodné zvuky lesního rohu.“

Jan Novotný

Obsah Listů 3/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Půvab pomalého čtení

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu