Václav Jamek

Hermes obojího práva aneb Demokracie nemůže být esoterická

V druhém letošním čísle Listů napsal Jan Matys několik kritických poznámek na mou adresu; chtě nechtě tedy odpovídám. To, zda pohrdám něčími názory, není z věcného hlediska směrodatné; polemika by se měla vést proti myšlenkám, ne proti pocitům, které polemika navíc svému protějšku může leda přičítat. Debata se tak svádí na nepatřičnou kolej; proto ostatně se to u nás tak často dělá. Vojtěcha Cepla ctím dostatečně, když mi stojí za to vysvětlit co nejpřesněji, proč se mi jeden jeho soud jeví jako chyba; nejde tedy o hodnocení celé osobnosti ani úhrnu životního díla – i když názor ústavního právníka takového formátu a vlivu, že při tvorbě ústavního zákona není nutné ani možné přihlížet ke konkrétním společenským okolnostem, má podle mého soudu nepříznivé důsledky pro náš právní řád vůbec. Pokud jde o paní Veseckou, namítám nikoli proti jejím názorům, nýbrž proti jejím činům.

P. Matys má však zřejmě na mysli ještě něco jiného: de professoribus non est disputandum. Vyskakovat si na „profesora Cepla“! Pominu-li fakt, že obecné principy jsou věcí obecného úsudku, nikoli speciálního vzdělání, dostáváme se k jinému problému, o který v mém původním textu šlo: k esoterismu všeho druhu – zde konkrétně právnímu – jako činiteli společenského uspořádání. „Tomu vy nemůžete rozumět“: nechat se takto odbýt lze bez úhony, když jde o fungování automatické pračky nebo počítače; to, že jim úplně nerozumíme, nijak neruší výhodu, kterou nám poskytují. V případě demokracie ztrácíme všechno – totiž samu podstatu demokracie. Demokracie a esoterismus se vylučují. Jak bychom si to měli představit: že nám výbor profesorů uchystá demokracii, a my pak podle toho budeme odevzdaně žít, přestože tomu nemůžeme rozumět? Takové společnosti jistě existují, ale demokracie to nejsou. Klidně to může být i ta naše. Stále častější požadavek, aby se ta či ona otázka obecně důležitá pro život společnosti přenechala odborníkům – znějící zvlášť nechutně, když ho hlásá politik vděčící za svou moc všeobecnému hlasování a mystické auře diletantské Strany zelených, tak jako p. Bursík –, vede k odbornickému fašismu, totiž ke společnosti korporativně rozškatulkované a veřejnému slovu kompetenčně vyhrazenému. Vypadala by tak zřejmě dokonce i platónská republika filozofů, natožpak mafiánská republika kupců: v té by se kompetence rozprodávaly. (A nejsou už náhodou tak trochu rozprodané?)

Nekritické přejímání převládajícího mediálního názoru mi Jan Matys vytýká v souvislosti s Čunkovou aférou a s dvěma poslanci, kteří zradili vůli svých voličů. Jeho vlastní úvaha je přitom ve více směrech podivná. Ve věci Jiřího Čunka bych ho podle všeho uspokojil jen tehdy, pokud bych přejal názor Vesecké a Salichova. Pozoruhodný to opak nekritičnosti! Jenže ať už mají pravdu či ne, názory těchto státních zástupců za bernou minci mít nemohu – z toho prostého důvodu, že jsou ve sporu jednou stranou. Mohu vzít na vědomí, co říkají, toť vše. (Renáta Vesecká si v posledních dnech přitěžuje tím, že vede soudní při, ve které je žalující stranou a zároveň rozhoduje o tom, které svědectví smí být u soudu předneseno: takhle u nás vypadá právo na spravedlivý proces?)

Jiřímu Čunkovi bych vcelku přál, aby byl nevinen, a k jeho vině se pokud vím nevyjadřuji. Říkám jen to, k čemu nepotřebuji přejímat ničí názor, protože to dá rozum: zásahem justičních orgánů bylo poznání pravdy navždy znemožněno, což sice znamená, že po právní stránce je Čunek z obliga, ale čistě logicky to znamená, že skutečně očištěn nikdy nebude, že na něm podezření ulpělo navždy, a že tedy jeho pověst je nenávratně zničena. Zničující je navíc i vlastní postoj Čunkův: celou dobu jen odbýval požadavek veřejného vysvětlení tím, že do jeho poměrů veřejnosti nic není. Nebylo by, kdyby pan Čunek byl jen soukromník; ale pan Čunek mi chce vládnout! Otázka zní, zda skutečně chceme svěřovat vládu svých věcí lidem takovéhoto mentálního a mravního ustrojení. Abych to vyjádřil vyhroceně: kdyby se země nečekaně ocitla ve větší krizi (a krize jsou vždy nečekané, při jakékoli volbě si tedy volíme i vůdce do krize), na koho v současné politické garnituře bychom se chtěli spolehnout? Je dosavadní voličská lehkovážnost nadále únosná?

Tvrdím však hlavně, a je to můj zásadní názor, že výkon justice v Čunkově věci je závažnější problém než ta původní věc sama. Místo malé korupční aféry, která se mohla řádnou soudní cestou dovést k nějakému konci, a bez ohledu na to, jak si právní esoterismus dovede počínání státních zástupců zdůvodnit, byla dál oslabena důvěra v instituce demokratického zřízení a podezření, které na naší justici ulpívá, podlamuje naději v pozemskou spravedlnost, na níž stojí jakákoli účinná společenská smlouva. Následky ještě poznáme. Stál Čunek vůbec za to?

Podle p. Matyse křivdím také poslancům Melčákovi a Pohankovi. Měl bych jim být naopak vděčný za to, že umožnili sestavení vlády. Nad tím zůstává rozum stát. Má mi být jedno, co je to za vládu, hlavně že nějaká je? Jenže řekněme, že já zrovna tuhle vládu nechci – což je moje základní občanské právo. Aby taková vláda nebyla, volil jsem – jakožto alternativu, kterou mi skýtá demokratický řád – sociální demokracii, a tu zjišťuji, že můj hlas posloužil k sestavení vlády, kterou jsem nechtěl: za to mám být rád? Spíš nechápu, jak může sociální demokracie tak vytrvale podceňovat problém politické zpronevěry, jímž je jako jediná z politických stran postižena. Je si tak jistá, že si to oklamaný volič příště nerozmyslí? Pan Matys fandí rozvratu demokracie, ale to je jeho věc a jeho svatá prostota. (Co takhle udělat z rozsévání kukaččích vajec mezi partajemi další zajímavý, celosvětově příkladný politický tunel?)

Mně však nejde jen o falešné sociální demokraty Melčáka a Pohanku, ty dva trumfy slavné Dalíkovy vyjednávací strategie (hlavně že za všechno může Paroubek). Jejich případ mě vedl především k úvaze o slabinách našeho ústavního pořádku. Z rušných dějin státních institucí ve Francii jsem už na střední škole vyrozuměl jednu věc, kterou u nás zřejmě nikdo za důležitou nepokládá: ústava demokratického státu má být sepsána tak, aby jakákoli situace, která může ve státě nastat, měla v ní jasné zákonné řešení. Ústava musí předvídat, aby se nestalo, že by se některý rozpor uvnitř institucí dal (byť jen teoreticky) uvést do pořádku jen zločinem nebo státním převratem. Naše ústava tuto kvalitu nemá, a poslanci Melčák s Pohankou jsou toho důkazem: obnovy řádného stavu, v němž by skladba zákonodárného sboru odpovídala vůli občanů vyjádřené prostřednictvím volebního zákona v parlamentních volbách, by se při současné ústavní úpravě dalo dosáhnout pouze dvojnásobnou vraždou, která by na jejich místa dosadila jiné sociální demokraty z kandidátní listiny. Něco takového je samozřejmě nepřípustné a zavrženíhodné. A protože právo pánů Pohanky a Melčáka na život nesmí být ohroženo dokonce ani ústavním zákonem, měla by se ústava změnit. Ušmudlaných řešení, i když ne tak dramaticky podbarvených, je v ní podle informací, které jsem přejal z médií, zřejmě víc.

Na závěr tedy kajícně přiznávám, že z médií vskutku něco přejímám: informace. Závěry osobuji si podle nich dělat sám. Oklikou se tak zase dostáváme k otázce esoterismu: odkud odjinud bych měl v demokratickém zřízení informace asi tak přejímat? Českým médiím nedůvěřuji podstatně víc, než si Jan Matys myslí, ale má-li být k tomu, abych si učinil platný úsudek o nějaké skutečnosti, zapotřebí informací z nějakých dalších, běžně nedostupných neboli esoterických zdrojů, jen se tak dokazuje jinou cestou to, co jsem dovodil z informace běžné, a moje závěry tedy platí.

Václav Jamek

Obsah Listů 3/2008
Archiv Listů
Autoři Listů