Zdislav Šulc

Osudy dítěte ze zkumavky

Dějiny privatizace jako jednoho z nejvýznamnějších aspektů polistopadové transformace české – a zpočátku společné československé – ekonomiky nebyly zatím napsány. Uzrála však doba, kdy se erudovanému historikovi naskýtá příležitost se s nesnadným a ožehavým tématem seriózně vyrovnat.Časový odstup se přiblížil k hranici, již lze považovat za dostačující, aby se historik dokázal oprostit od zaujatosti vyplývající z případné účasti na tomto procesu. Je to výzva generaci mladých, kteří – na rozdíl od ještě žijících pamětníků – „hranici zaujatosti“ překročili.

Vedle řady dílčích, většinou časopiseckých textů jsou k dispozici dvě knižní publikace autora, který sám ochotně přijímá titul otce privatizace, udělovaný mu i částí více či méně informované veřejnosti. Žádný z historiků privatizace nemůže totiž opomenout dvě knižní publikace Tomáše Ježka. Jejich obsah výrazně odráží zhruba patnáct let, jež uplynuly mezi jejich vznikem. První – Budování kapitalismu v Čechách – zahrnuje rozhovory, vedené s novinářem Petrem Husákem. Vyšla už (či spíše až) roku 1994, údajně bez souhlasu zpovídaného. Zaznamenává však vidění situace ještě aktivně působícího ministra privatizace v Pithartově české vládě v roce 1992, kdy byla namluvena. Druhá, Zrození ze zkumavky – svědectví o české privatizaci 1990-1997, se na knižním trhu objevila před Vánoci 2007. První odráží mladické nadšení nad vlastním vynálezem. Podle ní se totiž nápad na kuponovou privatizaci zrodil v únoru 1990 na konferenci ekonomů na vládním zámku v Kolodějích, když se autor o přestávce procházel s Dušanem Třískou, který se pak na federálním ministerstvu podílel na její realizaci.

Atmosféra druhé knihy je značně odlišná. Jeden z recenzentů ji označil za „zahořklou“. Je to poněkud přehnané, i když Ježek důvody k zahořklosti má. Už při startu kuponové privatizace jej mohlo rozladit, že na kuponových knížkách se skvěl podpis Václava Klause, který zprvu tuto cestu odmítal. Když se po rozdělení federace stal předsedou české vlády V. Klaus, T. Ježka již do ní nepřevzal. Jeho politická dráha v podstatě skončila. Na žebříčku sestupoval nejprve do funkce šéfa Fondu národního majetku a po jeho vytlačení J. Skalickým a R. Češkou do postavení člena Komise pro cenné papíry; Ježkův pokus udržet se v politice jako senátor zmařil svým zvolením sociální demokrat Egon Lánský. Ježek skončil v postavení učitele Vysoké školy ekonomické. Ani zde však neudělal kariéru: pokus získat profesorský titul ztroskotal, když vědecká rada školy, jejímž členem je i V. Klaus, mu jej neudělila.

Celoživotní spor mezi T. Ježkem a V. Klausem neurčila osobní nevraživost. V mládí se kamarádili, hráli volejbal či tenis. Kořeny nutno hledat v rozdílném způsobu myšlení. Klaus je klasický neoliberál, poznamenaný zejména monetaristickou friedmanovskou větví. Ježkovým ekonomickým pánembohem je F. A. Hayek. Celoživotně ho překládal (za normalizace jsme s manželkou prostřednictvím J. Šiklové zařídili exilové vydání Ježkova českého překladu Cesty do otroctví). Klaus však tohoto ideologicky poněkud zaujatého teoretika společenského řádu založeného na soukromém vlastnictví (zmíněný text je spíše politickým pamfletem proti hitlerovskému Německu ve 30. letech) neuznával. „Hayek, to není ekonomie, to si dělej po pracovní době,“ cituje Ježek ve své první knížce Klausův výrok.

Klíč ke změně společenského řádu (tento hayekovský termín byl u nás po Listopadu vyjadřován pojmem transformace) spatřoval Ježek v co nejrychlejším příchodu nebo návratu soukromého vlastnictví do dosud státních podniků. Toto značně zjednodušené pojetí transformace bylo u Klause nahrazeno jinou redukcí: orientací na cenovou a měnovou liberalizaci. Zdroj „pomýlení“, jež v obou případech vedlo k jistému ideologickému omezení transformační vize, byl u každého z uvedených protagonistů rozdílný. Za normalizace bylo samozřejmě na vysokých školách studium společenských věd značně deformované. Zejména to platilo o ekonomické teorii. Ti, kdo se snažili omezenost překonat soukromým studiem, volili tuto cestu zpravidla podle individuální volby. T. Ježek, fascinován Hayekem, se už nedostal k americkým teoretikům Berlemu a Meansovi, kteří ve 30. letech objevili a rozpracovali teorii o oddělení vlastnictví a managementu ve světě velkopodniků. Neobjevenou pevninou pro ně byla teorie ordoliberálů, zejména W. Euckena s jeho teorií o konstrukčních a regulativních prvcích v mechanismu fungování ekonomiky a zejména její aplikace na analýzu hitlerovské ekonomiky. Ta prokázala, že i soukromé podniky se v centrálně plánované ekonomice chovají naprosto stejně jako socialistické státní podniky.

Přitom v polistopadové době byla již k dispozici pro českou situaci neobyčejně poučná studie W. Euckena z roku 1948 On The Theory of The Centrally Administered Ekonomy. An Analyse of The German Experiment (Economica, New Series, XV, 51-60). Krátce po listopadu 1989 byly tyto poznatky k dispozici v češtině nejprve v publikaci Ústavu národohospodářského výzkumu pod názvem Erhardova reforma a krátce na to v knižním vydání nakladatelství Práce s titulem Jak se zrodil západoněmecký „zázrak“ od autora tohoto článku.

Na rozdíl od F. A. Hayeka, jehož protinacistický esej či spíše pamflet Cesta do otroctví Ježek přeložil a přijal jej jako jakousi osobní bibli, ordoliberálové v čele s W. Euckenem pojímali „řád“ mnohem konkrétněji a realističtěji. Definovali jej jako vnitřně provázaný, konzistentní soubor konstrukčních (ve svých studiích jsem používal termín systémotvorných) a regulativních prvků. K první skupině patřila – vedle soukromého vlastnictví – obecně platná, zákonem přesně vymezená a soudně vymahatelná „pravidla hry“. U regulativních prvků se na prvním místě vyžadovala jejich konformita s prvky konstrukčními.

Není divu, že bez těchto znalostí byla koncipována masová kuponová privatizace s bezmeznou naivitou v bláhovém očekávání, že se z této zkumavky zrodí miliony soukromých vlastníků, schopných racionálně, podnikatelsky zdatně rozhodovat. A že přitom nikoho nenapadlo, že se této role hbitě chopí managementy, které bez závazných a vymahatelných pravidel budou čile rozhodovat ve prospěch vlastní kapsy.

Je třeba ocenit, že pod tlakem reálného vývoje, provázeného fenoménem, který dostal český název tunelování, si závažné slabiny privatizačního procesu začal T. Ježek uvědomovat a vyvinul nemalé úsilí o korekci, což dokládá odkazy na své různé návrhy. To už byl ale mimo hru. Tím však získal prostor, aby odpovědnost za masové rozkrádání národního majetku, jak to už ve své druhé knížce pojmenovává, přenášel na jiné. Nejprve odkazoval na právníky, na rozdíl od ekonomů údajně teoreticky zaostalé, a proto nepřipravené na svou historickou úlohu. Teze o ekonomech předbíhajících právníky má však vážné slabiny. Fakt je, že už v roce 1968 byli u nás právníci schopní zformulovat legislativu pro podnikovou sféru působící v tržních podmínkách. Mohu čtenáře odkázat na komentované dokumenty zákona o podniku již v paragrafovaném znění a zákona o podnikání, které jsou otištěny ve sborníku Studie z hospodářských dějin č. 6/1998 (VŠE, ed. Z. Šulc). Pokud jde o privatizaci po roce 1989, právníci prostě jenom paragrafovali zadání, které jim dodávali ekonomové, překypující iluzemi a napěchovaní – jen jinými než dosud závaznými – ideologickými dogmaty. Kdoví zda by se porod ze zkumavky vůbec podařil, kdyby rozpačitému občanovi, který si většinou s kuponovou knížkou nevěděl rady, nenabídl za ni dnes světově známý podvodník V. Kožený deset tisíc korun na ruku.

A což teprve zřízení investičních fondů, kterými chtěla vláda neznalému potenciálnímu masovému akcionáři pomoci při rozhodování, jak naložit s fiktivním soukromým majetkem v podobě tajemné kuponové knížky. Naši vzdělaní ekonomové neměli tušení, jaké se v těchto fondech ukrývá riziko, dané oddělením vlastnictví a managementu, a tak vytvořili instituce, ve kterých se zrodilo tunelování. T. Ježek po právu demaskuje tento „zakuklený“ pojem: „Záměrně používám slovo krádež a jeho slovesný tvar, protože přesně a jednoznačně označuje to, co se počátkem druhé poloviny devadesátých let na poli kolektivního investování dělo a stalo. Slovo tunelování, které český jazyk nabídl jako synonymum, je sice vtipným, ale zároveň i velice nebezpečným obrazným rčením pro krádež.“ Objem takto rozkradeného majetku vyčísluje – s odkazem na odhady Komise pro cenné papíry – na 50 miliard Kč.

Za dalšího viníka, odpovědného za škody vzniklé zejména při kuponové privatizaci, označuje ministerstvo financí, které nereagovalo na jeho „zlepšovací návrhy“, jež ve své knize vypočítává. Mohl by k tomu připojit i moji marnou snahu upozornit ještě opřed skončením druhé vlny privatizace na „Rozporuplné postavení investičních fondů“ (Hospodářské noviny 18/1994). Dokazoval jsem tehdy, že existující právní úprava vytvořila „prostor pro uplatnění různých lobbistických zájmů k obohacení jedněch na úkor druhých“. Na onom ministerstvu měl uvedenou agendu v rukou Ježkův kamarád a snad i spoluautor myšlenky masové kuponové privatizace Dušan Tříska. Autor bohužel neobjasnil jeho postavení a úlohu v masovém rozdávání národního majetku. Ve své knížce sice utrousil zmínku o zhasnutých světlech, k autorství sloganu, ve veřejném mínění zpravidla spojovanému se jménem jeho kamaráda, se však nevyjádřil. Vláda ani parlament na varování o sporné podobě zákonů o investičních fondech a společnostech nereagovaly. Fenomén tunelování tak de facto legalizovaly. Zajistily právní nepostižitelnost většiny jeho aktérů i v době (po roce 1998), kdy nová vláda projevila vůli problém řešit (viz značně skromný výsledek „akce Čisté ruce“).

Jinou ideologickou bariérou je dodnes omezen V. Klaus. Ve svém zaujetí monetaristickou teorií si dlouho po Sametové revoluci plně neuvědomoval, že transformační kroky podniká v ekonomice stále ještě v podstatě nemonetární. Přesto se svou představu o změně společenského řádu snažil realizovat převážně nástroji makroekonomické politiky monetární (cenová liberalizace, devalvace měny, restriktivní rozpočtová politika). Není divu, že hned první kroky skončily fiaskem. Legalizace veksláckého kursu koruny (38 za dolar) při současném otevření hranic s Rakouskem a zachování vysoce dotovaných cen potravin vedlo k jejich masivnímu vykupování při „turistických“ zájezdech našich sousedů, a tím i k prohlubování „nedostatkovosti“ na domácím trhu.

Ještě závažnější problémy nastaly po cenové liberalizaci (jen asi 10 % cen bylo nadále regulováno), aniž před tím došlo k deetatizaci (odstátnění), kapitalizaci a komercializaci podniků. Spolu se souběžnou vysokou devalvací koruny to vedlo k radikální redukci jak objemu, tak i struktury efektivní poptávky. Spotřebitelské ceny se v prvním půlroce 1991 zvýšily o 50 %, aniž se zvýšily mzdy. Třebaže v dalších dvou letech 1992–1993 nominální mzdy rostly, byla ještě v roce 1993 kupní síla průměrné mzdy o 18 % nižší než v roce 1989. Některá sociální opatření však zmírnila účinek této operace na příjmově nejslabší vrstvy obyvatelstva. Úměrně byly znehodnoceny úspory obyvatel.

K 1. lednu 1991 byla v ČSFR, jak jsem ve svých studiích dokázal, de facto uskutečněna měnová reforma. Nikoliv tradičním způsobem, při kterém se redukuje množství peněz v ekonomice (výměna bankovek v určitém poměru a znehodnocení úspor). Smyslem takové operace je obnovit rovnováhu nabídky a poptávky na trzích. Velkou výhodou takové měnové reformy je možnost její poměrně přesné kvantifikace a vysoká pravděpodobnost rychlého účinku (pokud není zmařen pozdější chybnou politikou). Je to však operace mimořádně politicky náročná, a proto k ní vlády přistupují zpravidla jen po prohraných válkách. Tuto cestu nezvolila při transformaci centrálně plánovaných ekonomik na tržní žádná vláda s výjimkou SRN při sjednocení s NDR; to však byl zcela specifický případ, kdy se naopak politický aspekt jevil jako příznivý. Neblahé důsledky tohoto kroku pociťují ovšem východní země SRN dodnes.

V ČSFR byla měnová reforma uskutečněna „z druhé strany“ – prostřednictvím růstu liberalizovaných cen a znehodnocením měny při devalvaci a současným zadržením mezd a mírném zvýšení sociálních dávek. Důsledkem bylo i úměrné znehodnocení úspor. Tato metoda není zejména ve fázi přípravy a zavedení pro obyvatelstvo tak průhledná jako měnová reforma tradiční. Proto je politicky přijatelnější. Její dopad je však předem daleko obtížněji kvantifikovatelný a účinek není jen okamžitý, jednorázový. Doznívá relativně dlouhou dobu. V české ekonomice doznívaly její účinky ještě v roce 1993.

Právě řád devalvace měny patřil k nejvýznamnějším faktorům určujícím úroveň, na které se při zahájení transformace utvářela nová ekonomická rovnováha. Ta výrazným zdražením vstupů z dovozu vydatně přispěla ke zvýšení nákladů domácí výroby (a tím i vnitřní cenové hladiny) s následnou redukcí domácí poptávky. Současně však hlubokým podhodnocením koruny umožnila udržet ko kurenceschopnost části produkce (převážně paliva, suroviny a polotovary) na zahraničních trzích, vyrovnat tak výpadek exportu do zemí RVHP přesunem do zemí s tržním hospodářstvím. Udržela tak vyrovnanou bilanci zahraničního obchodu i bez výraznější restrukturalizace výroby. Tyto příznivé proexportní účinky se však netýkaly většiny zpracovatelského průmyslu, který technickou úrovní a kvalitou většinou nebyl na západních trzích konkurenceschopný.

Klasická devalvace je typickým nástrojem krátkodobé, expanzivní stabilizační hospodářské politiky. Ta umožňuje nedostatečně využitou výrobní kapacitu domácí nabídky „protlačit“ na export tím, že usnadňuje exportérům cenovou konkurenci na zahraničních trzích. Kvantitativně jde o znehodnocení měny v rozmezí několika procentních bodů. Stimulativní vliv této devalvace nevyžaduje změnu u výrobce. Uskutečňuje se na základě existujícího kapitálového vybavení, jehož vyšší využití rozšířením odbytových možností dovoluje inkasovat úspory z většího rozsahu výroby a dosáhnout vyšších zisků. Expanzivní účinek této operace, i když je pouze dočasný a vyčerpá se zpravidla po několika měsících (růst cen dovozu po devalvaci zvýší náklady výrobců), je dvojí: zvyšuje odbyt rozšířením přístupných trhů a současně vytváří nové kapitálové zdroje (vyšší zisky) pro potenciální investiční expanzi – a tím budoucí růst.

Transformační devalvace má zcela jinou povahu. Není nástrojem krátkodobé stabilizační politiky. Jde o operaci systémotvorného charakteru. Spolu s liberalizací cen spoluvytváří startovní rovnováhu mezi efektivní nabídkou a poptávkou. Od klasické devalvace se liší především kvantitativně – její míru nevyjadřují jednotky, ale desítky procentních bodů. Dochází tak k podstatnému odchýlení kursu měny od parity její kupní síly. Odlišné jsou i její účinky. Stimulativní proexportní efekt se uplatňuje jen ve velmi omezeném okruhu exportérů již zavedených na trzích vyspělých ekonomik, kteří disponují konvertibilním zbožím, jsou však často omezeni nedostatečnou vlastní výrobní kapacitou nebo antiimportními bariérami v zemích dovozců (kvóty, cla). Většina výrobců však není s to využít bezprostředních výhod devalvace pro nedostatek konvertibilního zboží na export (jejich adaptace tímto směrem vyžaduje delší čas a velké investice). V České republice vyčerpala transformační devalvace svůj účinek hlavně jako jeden z faktorů restrikce vnitřní poptávky (spolu s liberalizací vnitřních cen přispěla k výraznému růstu cenových hladin). Koncem roku 1994 se proexportní účinky též v důsledku inflačního vývoje vyčerpaly a vyrovnaná či aktivní obchodní bilance se změnila v trvale a vysoce pasivní (schodek za rok 1995 dosáhl 101,7 mld. Kč).

Nerozlišení dvou typů devalvace bylo hlavní příčinou sporů o jedno či vícekrokovou strategii liberalizace zahraničního obchodu v ČSFR. Alternativou byly návrhy expertů české vlády, opírající se o zkušenosti Erhardovy reformy, které měly podnikům poskytnout čas pro adaptaci na nové tržní podmínky.

V prvním kroku mělo dojít jen k mírné devalvaci. Na přechodnou dobu měly vedle sebe existovat dva devizové trhy s rozdílnými kursy: regulovaný a volný. Způsob regulace měl však být jiný než v centrálně plánované ekonomice. Místo složitého, subjektivně formovaného systému individuálně stanovených normativů povinných odvodů deviz a srážek či přirážek k oficiálnímu kursu měl být uplatněn normativ jednotný. Podniky přitom měly mít právo prodat za tržní kurs devizy získané nad tento normativ na volném trhu. Předpokládalo se, že postupně se bude rozsah volného trhu zvětšovat a tržní i regulovaný trh se budou přitom sbližovat, až se vyrovnají, a vznikne tak jediný devizový trh. Zastánci tohoto pojetí vycházeli zejména ze zkušeností poválečné Erhardovy ekonomické reformy centrálně plánované německé ekonomiky. V ní byla politika dvou paralelních devizových trhů úspěšně uplatněna – k plné směnitelnosti DM došlo až po deseti letech od zahájení reformy.

Tato alternativa vytvářela předpoklady, aby decelerační účinky liberalizace trhu zboží a služeb byly kvantitativně mírnější a naděje na oživení růstu reálnější zejména proto, že od počátku počítala s mechanismy k restrukturalizaci podniků (konsolidační programy deetatizovaných podniků s možnou účastí Fondu národního majetku, financované z výnosu přechodného úroku ze základního jmění podniků a z jejich privatizace).

Jinou ideologickou bariérou Klausova transformačního uvažování bylo nepochopení, že svou monetaristickou politiku uskutečňuje vůči neodstátněné podnikové sféře, tedy vůči stále ještě státním podnikům. Tak se hned po cenové a měnové liberalizaci zrodila několikaletá, dnes už většinou zapomenutá, éra předprivatizační agonie. Hned po prvním čtvrtletí roku 1991 se ukázalo, že tři čtvrtiny nadále státních podniků se po cenové liberalizaci ocitlo v platební neschopnosti. Po desetiletích státního plánování byly podniky různě zadluženy, jedny podkapitalizovány, jiné překapitalizovány atp. Na rozdíl od některých oponentů (např. expertního týmu české vlády) Klause ani Ježka nenapadlo, že současně s liberalizací je třeba je kapitalizovat a komercializovat. Vyžadovalo to zejména vymezit startovní základní jmění (kapitál) podniku na reálném základě, odpovídajícím konkursní podstatě (nikoli účetní ceně).

Místo toho zapálení neoliberálové začali se starým známým „socialistickým“ přerozdělováním: vyčlenili 50 miliard korun, zapsaných na konto Fondu národního majetku, kde ještě nebyla ani koruna z očekávaného výnosu privatizace. Manažeři Státní banky pak – často na základě známostí s manažery státních podniků – štědře „oddlužovali“ platebně neschopné a poskytovali jim další úvěry. Na státním rozpočtu se to neprojevilo, protože účetně to šlo na triko Fondu národního majetku. Veřejnosti tak mohl být státní rozpočet prezentován jako vyrovnaný. Vydatně k tomu přispívalo, že dluhová služba (splátky státního dluhu a úroky z něj) byla financována z tehdy vysokých přebytků důchodového a zdravotního pojištění (jak by se dnes hodily při jeho předpokládané reformě!).

Je dobře, že Tomáš Ježek vydal i své druhé Svědectví o české privatizaci 1990-1997, i když jde vlastně jen o poněkud doplněný text skript, podle kterých vyučoval na Vysoké škole ekonomické, a studenti si budou odnášet obraz poněkud pokřivený. Pokud zůstal u věcného popisu procesu zrození nestandardního dítěte ze zkumavky, dal tím historikům příležitost získat první informace pro práci na dějinách české privatizace. Mají-li však uspět, budou si muset zachovat kritický odstup od osobní zaujatosti pamětníka a objevovat i skutečnosti, jež autor neuznal za hodné pozornosti. Marek Loužek z Centra pro ekonomiku a politiku vytýká mimo jiné T. Ježkovi, že nedostatečně reflektuje postoje, které k budování českého kapitalismu zaujímají ekonomové sdružení kolem tohoto Klausova myšlenkového střediska, opírajícího se zejména o chicagskou školu. Nevadí ani tak, že v seznamu použité literatury se nevyskytuje jméno V. Klause. Ten sice snad každoročně vydává nějakou knížku, k tématu v nich však nelze najít nic, co by poznání obohatilo. Cennější by byly odkazy na D. Třísku a doplnění informací o jeho roli jako tvůrce RM systému a jeho vztahu k ideologii „zhasnutých světel“.

Mnohem závažnější však je, že T. Ježek se ve své práci nevyrovnal s alternativními přístupy k transformaci včetně privatizace, jež byly již začátkem roku 1990 k dispozici. O seriózním návrhu transformačního scénáře Jana Švejnara, tehdy profesora Pittsburghské university, který ležel na stole už při setkání ekonomů v Kolodějích na začátku února 1990, tu není ani slovo. A což teprve transformační scénář expertního týmu české (Pithartovy) vlády. O tom tu najdeme pouze neinformované, nepravdivé, ba přímo pomlouvačné a ideologicky motivované invektivy na adresu „osmašedesátníků“, údajně usilujících o „návrat k socialismu“. Věcné argumenty žádné, o odkazech na literaturu nemluvě (Z. Šulc: Vize a skutečnost české transformace, Studie národohospodářského ústavu J. Hlávky 5/2002, časopisecké studie V. Klusoně, M. Picka, O. Turka aj.).

Řešit neplodnost za pomoci zkumavky je sice možné, ale je to spojeno s riziky. A experimentovat s oplodňováním v rozměrech společnosti? Česká zkušenost prokázala, že ze zkumavky se může narodit dosti odpudivá zrůda. Léčení jejích neduhů přišlo již a ještě přijde zatraceně draho. Nejde jen o ukradené miliardy. Do kalkulace bylo by třeba zahrnout ztráty, které nabíhaly po léta předprivatizační agonie, kdy podnikové managementy či správci privatizačních investičních fondů ani nepomysleli na restrukturalizaci podniků, odpovídající novým poměrům efektivní nabídky a poptávky. Hlavní starostí bylo dosáhnout majority v privatizovaných podnicích, a tím přijít i k miliardovým majetkům. Úspěch se dostavil: máme již prvního reprezentanta mezi stovkou největších miliardářů světa. Zato mnozí drobní akcionáři Harvardských fondů se dodnes marně domáhají svých podílů. Tři čtvrtiny českých občanů nedosahují průměrné mzdy.

Zdislav Šulc (1926) je ekonom, spoluautor nerealizovaného alternativního transformačního scénáře expertního týmu české vlády z roku 1990.

Obsah Listů 3/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Zdislav Šulc

Osudy dítěte ze zkumavky

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu