Jiří Havel

Sociální demokracie pro střední třídu

K diskusi

Růst střední třídy v naší zemi stejně jako v západní Evropě a USA mění politickou mapu společnosti a mění okruh „klientů“ levicových stran. Pokud tyto strany chtějí aspirovat na volební vítězství s následnou vedoucí rolí v ustavené vládě, musí mít programově i personálně důvěru střední třídy. Česká sociální demokracie je v oslovení střední třídy tradičně úspěšná. Neznamená to, že by měla být spokojena. Předložený text by rád podnítil hlubší diskusi i mimo stranickou veřejnost.

Podle dostupných sociologických údajů velká většina české společnosti se sama řadí ke střední třídě. Svou příslušnost ke střední třídě cítí až osmdesát procent populace. Tato skutečnost označuje nejen hmotné a duchovní postavení dané občanské skupiny, ale také její cílovou orientaci. Kdo je a kdo chce být střední třídou?

Jsou to především lidé, jejichž rodiny žijí z výsledků své vlastní práce. Jsou to zaměstnanci, menší a střední podnikatelé. Patří sem ale také důchodci, kteří chtějí důstojně žít z výsledků svého celoživotního úsilí. Patří sem i děti a mládež, pro které je jinak zvláště bolestné přiznat, že jejich rodiny nemají dostatečný společenský a majetkový status.

Střední třída zahrnuje také skutečnou profesionální, intelektuální a mravní elitu společnosti, např. vědce, kvalifikované lékaře, techniky, informatiky, špičky učitelských profesí včetně vysokoškolských pedagogů, pracovníky vývoje, manažerský stav, uznávané kapacity kultury, žurnalistiky a umění. Tato součást střední třídy plní klíčovou roli v tvorbě materiálních i duchovních hodnot, krystalizace společenských názorů i morálních standardů.

Pro levici je důležité pozorně naslouchat právě této složce střední třídy včetně jejího potenciálního zázemí, posluchačů a doktorandů obtížných škol a adeptů náročných povolání. V sepětí s tímto segmentem je nutno tvořit programy a prosazovat naše cílové představy. Naopak izolace od tohoto tepajícího srdce střední třídy je zcela chybnou cestou mimo vývojový proud, rezignací na potřebnou náročnost, sebereflexi a pohyb v progresivním směru.

Je potěšitelné, že střední třídou naši občané nerozumějí pouze úzké majetkové vymezení, ale také styl a kvalitu života. Se zvyšujícím se ekonomickým výkonem země lidé cítí více důležitost hodnot, jako jsou rodina, vzdělání, výchova dětí, kultura a sport. Příslušnost ke střední třídě tedy není ztotožňována s platem, ale s pevností mezilidských vazeb a jednotou materiálního i duchovního uspokojení. Příslušnost ke střední třídě znamená žít důstojným životem slušných lidí.

Většina českých voličů je nebo chce být příslušníky střední třídy. Příslušnost k nejbohatším vrstvám naši lidé chápou jako cosi výjimečného, co není podmíněno jen poctivou prací, ale i nezbytnou dávkou štěstí, a někdy snad i morálních ústupků. Naopak příslušnost k chudší skupině se pokládá za viditelnou známku neúspěchu a nepřízně osudu.

Levice a střední třídy v dějinách

Od samotných počátků levicových hnutí, počínaje francouzskými levicovými liberály po sociální reformátory Saint Simona, Fouriera či Owena stála otázka tak, aby svobodní lidé, kteří se osvobodili od feudálního útlaku, mohli dosáhnout svou prací základního stupně hygieny, stravování, bydlení a vzdělání. Základním cílem sociální demokracie se stalo: poskytnout co nejširší části společnosti za odvedenou dobrou práci standard důstojného života, tj. střední třídy. Po létech přehlížení ostatně uchopila toto téma i tak konzervativní instituce jako katolická církev známou encyklikou Rerum novarum z devadesátých let devatenáctého století. I tento pramen se podílel na kultivaci levicových idejí od radikalismu ke společenské odpovědnosti.

Levice byla úspěšná v rozšíření široké škály práv, které posouvaly stále rozsáhlejší část společnosti k standardům, jež byly dříve vyhrazeny vyšším vrstvám. Šlo o práva práce (ve smyslu uzákonění pracovní doby) a podmínek práce (včetně odborových organizací) či práva politická, zejména pak rovné právo volební. Postupně se začaly prosazovat pojistné principy pro hrazení zdravotního a penzijního zabezpečení.

V šedesátých létech dvacátého století americký ekonom J. K. Galbraith konstatoval, že moderní společnost je schopna zabezpečit širokým masám vysoký standard, který fakticky sbližuje třídy: společnost hojnosti. Ve stejné době Evropa adoptovala model sociálního tržního hospodářství. Tento termín, ač pochází původně od německých křesťanských sociálů, byl přijat evropskou levicí jako dobrý společenský kompromis. Ukázal se jako životaschopný a ve zkoušce trvající déle než půl století obstál se ctí. Sociální a ekonomický aspekt už nejsou v kontradikci. Hospodářský výkon Evropy je naopak podmíněn vysokým sociálním standardem.

Sociálně tržní hospodářství je základem ekonomické a společenské vize současné Evropské unie. V tomto uspořádání má každý občan šanci se uplatnit tak, aby si zabezpečil životní podmínky na úrovni střední třídy. Tato šance je reálná, pokud je podložena individuální aktivitou. Nikdo nemá záruku, že mu společnost bezpracně vydá hodnoty. Každému se však garantuje přístup ke vzdělání a základnímu objemu zdravotní péče, které jsou klíčem k uplatnění a úspěchu.

Model není neměnný ani konečný. Stále musíme hledat lepší způsoby jak motivovat výkon či úsporu neobnovitelných zdrojů. V centru našeho modelu samozřejmě zůstává člověk.

Cílová orientace střední třídy

Střední třída má cíle, které snad znějí všedně, ale jsou hluboce a jímavě lidské. Jsou to cíle emotivní i racionální. Jde o nalezení citových vztahů, založení pevných rodinných vazeb, šťastnou a úspěšnou výchovu dětí i harmonické soužití se starší generací. Zároveň je příslušnost ke střední třídě charakteristická vysokým rozvinutím a uplatněním talentu, tvůrčím a naplňujícím profesionálním i zájmovým vyžitím. Příslušnost ke střední třídě je symbolem úspěchu.

V orientaci české střední třídy se protkávají klasické levicové hodnoty jako svoboda, rovnost a solidární odpovědnost. Vzhledem k naší historické zkušenosti má pojem „svoboda“ až úzkostlivou polohu, lidé o této věci snad méně mluví, ale o to intenzivněji ji pociťují. O to hlouběji reagují i na pouhé náznaky jejího omezení nebo deformace.

Přestože svoboda dlouhodobě patří k základním a nesporným programovým hodnotám sociální demokracie, akcentování svobody se musí v dialogu se střední třídou zvýšit. Svoboda přece není samozřejmost, o které se nemluví.Všechna opatření a politické záměry je nutno vždy nechat projít testem svobody. Lidé se nikdy nesmějí vzdávat svobod zbytečně. Odpovědná společnost, již prosazujeme, je schopna poskytnout a využít mnohem více svobod. Svoboda namísto byrokracie a individuální volba namísto kolektivní uniformity a paternalismu jsou zdroji bohatství střední třídy.

Střední třída je enormně citlivá na jakékoli narušení morálních a právních principů rovnosti. Nejde rozhodně o rovnostářství či požadavek stejné odměny za nestejný výkon. Jde naopak o citlivost vůči neodůvodněným a nezaslouženým výhodám, diskriminaci a nečinnost či nedbalost orgánů moci.

Střední třída má vyváženu odpovědnost v obou polohách. Je to odpovědnost v užším slova smyslu, tj. odpovědnost individuální jako odpovědnost za sebe, za rodinu a blízké okolí. Druhou rovinou je odpovědnost společenská. Střední třída si uvědomuje odpovědnost za otázky penzijního systému, zdravotní péče, školství, vnitřní i vnější bezpečnosti atd. Tato solidární odpovědnost je materiálně podložena tím, že právě střední třída přispívá nejvíce do rozpočtových a pojistných zdrojů, ze kterých se solidární aktivity a transfery hradí.

Střední třída, jakkoli jde vnitřně o velmi heterogenní skupinu, přirozeně akcentuje své ekonomické zájmy. Preferuje stabilitu, udržitelný růst a má zájem o spravedlivé rozdělení výsledků hospodářské aktivity mezi zaměstnavatele a zaměstnance.

Střední třída je také charakteristická svým neokázalým vlastenectvím. O svém češství jen nerada mluví, avšak to přesto zůstává hodnotou, která citelně formuje pohled na svět a postoje v politice, životních i spotřebitelských preferencích.

Šance patřit do střední třídy

Sociální demokracie chápe své politické zadání tak, že každému svému členu má společnost poskytnout reálnou šanci na úspěch, tj. aby se svým úsilím a prací mohl začlenit do střední třídy. Každý musí dostat skutečnou příležitost k úspěchu. Přístup do střední třídy však nesmí být předurčen majetkovými poměry rodiny jednotlivce ani jeho příslušností k nějaké kulturní či jinak vymezené skupině.

Základním prvkem šance, kterou je společnost svému členu zavázána poskytnout, je vzdělání odpovídající schopnostem a talentu. Vzdělání bylo vždy tradiční zbraní odpovědných levicových hnutí. Dnes, v období globální znalostní společnosti, význam vzdělání graduje. Kdo nezíská a neuplatní plnou kvalifikaci odpovídající jeho potenciálu, způsobí ztrátu sobě i společnosti. Znalostní společnost násobí potenciál výkonnosti. Globalizace je nám obrovskou příležitostí, ve které ale může uspět jen ten, kdo je připraven.

Základem vzdělávacího systému musí být kvalitní veřejná škola. Masarykovská tradice dobré dostupné školy je pro nás základním závazkem. Zachováme členitost středního vzdělání včetně prvků konkrétní profesní přípravy i učebních oborů. Ve všech směrech však budeme prohlubovat obecné vzdělání tak, aby absolventům středních škol byly dostupné náročné vysoké školy. Silná střední třída je do budoucna podmíněna dynamicky rostoucím podílem špičkového vysokoškolského vzdělání.

Kvalitní vzdělání, odpovídající požadavkům tržního hospodářství, je prvním předpokladem úspěšného uplatnění. Druhým je už iniciativa jednotlivce, který musí najít vnitřní sílu k tomu, aby se prosadil. To je fáze, kterou společnost už garantovat nemůže. Garance nemůže vytlačit iniciativu, která je hybnou silou úspěchu. Dojde-li ke změnám na trhu práce a nemohou-li se lidé uplatnit v rámci získaného vzdělání, přispívá společnost na jejich rekvalifikaci.

Součástí šance je samozřejmě zachování důstojného standardu v případě nemoci, stáří, krátkodobé ztráty pracovního postavení apod. Tyto jistoty jednotlivci umožňují naplnit vyšší ambice, než kdyby se měl sám vypořádat se všemi riziky. Na druhé straně jistoty, příležitosti a rizika musí být vhodně vyvážené a nesmějí potlačit motivaci.

Spravedlnost

Střední třída je nepochybně skupinou, která nejsilněji akcentuje hodnotu spravedlnosti, a zároveň oprávněně požaduje, aby spravedlnost byla ústředním tématem veřejné správy a politiky vůbec. Právě střední třída totiž nejvíce platí za každou nedokonalost či nedbalost v systémech zajišťujících spravedlnost v nejširším slova smyslu.

Zatímco nejbohatší vrstvy mají prostředky, aby spravedlnosti dosáhly na základě individuálních zdrojů, střední vrstva musí spoléhat na veřejné mechanismy. Nese tedy přímo třeba nedostatečnou péči policie, doplácí na zbytečně složité právní předpisy a úřední postupy. Střední třída nemůže nahradit veřejnou moc privatizací veřejné služby, ze které mohou jinak spíše krátkodobě profitovat bohaté kruhy.

Střední třída nese hlavní břímě daní a sociálních odvodů, a proto právem požaduje, aby veřejný sektor plnil beze zbytku své zadání. Jde o otázky bezpečnosti, dostupnosti a vymahatelnosti práva, otázky vzdělání, ochrany zdraví. Střední třída vnímá potřebu veřejné péče o zabezpečení důstojného stáří, ochrany před důsledky dočasné ztráty zaměstnání nebo neschopnosti vykonávat profesi v důsledku choroby. Samozřejmým je očekávání kvalitního prostředí pro práci i podnikání.

Střední třída je enormně citlivá na veškeré projevy nezasloužených výhod a privilegií. Odsuzuje neplnění povinností jako krácení daní a pojištění nebo zneužívání sociální péče. Lidé, kteří tak činí, bezprostředně střední třídu okrádají, ta pak musí platit o to vyšší daně a dostává menší množství služeb i horší kvalitu.

Averze k dluhu

Střední třída odpovědně žije z výsledků své vlastní práce, rozvíjí své vlastní pracovní a kulturní schopnosti a svůj díl na spotřebě veřejných služeb si poctivě platí. Je hluboce solidární s těmi, kdo mají objektivně způsobené obtíže, jsou handicapovaní nebo překonávají dočasný výkyv tržního hospodářství.

Tradičním specifikem české střední třídy je averze k dluhu. Česká populace je ve finančních otázkách velmi konzervativní. Jakkoli se tento přístup částečně mění, i současná generace podstupuje individuální zadlužení především ve formě hypoték na bydlení. To je ale pouze jiná forma úspor. Obdobné chování v hospodářské oblasti ale očekává i od svých politiků.

Přestože čeští občané patří, co se týče veřejného dluhu, ke třem procentům nejméně zadlužených obyvatel evropské pětadvacítky a přestože poměr veřejného dluhu k hrubému domácímu produktu už pátý rok stagnuje či mírně klesá, považují lidé veřejný dluh za problém. Neoceňují ani skutečnost, že z posledních čtyř let země třikrát splnila maastrichtské kritérium rozpočtového schodku, které běžně neplní četné země Eurozóny.

Sociální demokracie provedla v letech 2003 až 2005 úspěšnou reformu veřejných financí a také vždy s impozantním předstihem splnila finanční konvergenční program stanovený EU jako podmínku přijetí eura. Zaznamenala dlouhodobý rekordní hospodářský růst. Přes tyto jasné výsledky paradoxně nedokázala v čase voleb přesvědčit, že umí nejlépe zvládnout problémy hospodářství i veřejného dluhu. Proto těmto otázkám musíme nadále věnovat více pozornosti a stanovovat si náročnější cíle. Musíme také o těchto věcech lépe, pravidelněji a odborněji komunikovat s veřejností.

Hodnoty a dědictví

Většina české střední třídy chová úctu k tradičním levicovým hodnotám, jako jsou práce, svoboda, solidarita, motivace a rovnost. Mnohdy se ale stydí je za levicové veřejně označit. Nechceme ve valné většině individuálně platit u lékaře, lékárníka a učitele, ale mnozí z nás se bojí hlásit se k tomu jako k levicovému přístupu. V tom jsme dosud nedokázali překonat minulost, která nás jistě determinuje, nezřídka však bývá jen demagogickým strašákem.

Kryptokomunistická nálepka, kterou před střední třídou často od politických protivníků dostává sociální demokracie, je nespravedlivá. Česká republika je ve skutečnosti z transformačních zemí snad jedinou výjimkou, kde se komunistická či postkomunistická strana dosud nepodílela na vládě. ČSSD nikdy nezvolila možnost vlády s KSČM, a to ani tehdy, když jí volební výsledek v roce 2002 zaručoval pohodlnou většinu a jednobarevnou vládu. Šla obtížnější cestou křehké středolevé koalice.

Program sociální demokracie se vždy podstatně lišil a liší od komunistické vize. Zatímco sociálně demokratický model zformoval dnešní moderní, vyspělou a demokratickou Evropu, autoritářská alternativa selhala. I dnešní KSČM dosud programově bojuje s „globálním kapitalismem“ či „monopolem soukromého vlastnictví“ a volebně těží z neakceptovatelného archaického slovníku reálsocialismu. Strategický programový kompromis ČSSD a KSČM je nadále vyloučen. Nezříkáme se však podpory žádné strany včetně KSČM k uskutečnění našich programových cílů.

Také podmínky plného politického respektování KSČM zůstávají pro sociální demokraty neměnné. Je to jasné odsouzení temných stránek minulosti. Je to akceptace našeho členství v Evropské unii a NATO jako základních pilířů naší hospodářské a bezpečnostní politiky. Lišíme se dále v důrazu na individuální a hospodářské svobody a dotýká se nás, jsou-li zneužívány problémové symboly k oslovení ortodoxních voličů. Přáli bychom KSČM, aby úspěšně prošla modernizačním procesem.

Usnesení sjezdu ČSSD o nemožnosti spolupráce s KSČM na vládní úrovni bylo znovu potvrzeno v roce 2006. Na parlamentní úrovni však musíme stejně jako jiné strany respektovat, že KSČM má mandát z demokratických voleb. Bereme také v úvahu, že voliči KSČM nepochybně nehlasovali pro pravicové hodnoty a tuto jejich vůli chceme respektovat. Skutečností je, že o podpoře své vlády již vyjednávali s KSČM i představitelé ODS, stejně jako zde hledali opakovaně podporu pro svého prezidentského kandidáta. Můžeme snad dělat méně?

Co z toho plyne

Závěry jsou jednoznačné. Sociální demokracie je dávno stranou silně orientovanou i na střední třídu. Cíle naší politiky jsou v nalezení takových podmínek života, které budou zabezpečovat příslušnost ke střední třídě na základě vlastní poctivé práce. Není tak významné, zdali jde o práci vykonávanou v zaměstnaneckém poměru či v rámci podnikatelských aktivit. Synonymem pro sociální demokracii je STRANA PRÁCE, což je ostatně i častý název sociálně demokratických stran v Evropě i ve světě.

Politika sociální demokracie chce dát všem členům společnosti příležitost, aby si vlastní prací vybudovali pevnou příslušnost ke střední třídě. Až potud máme odpovědnost za rovné podmínky, se kterými lidé vstupují do života. Ty nelze omezit jen na formální rovnost před zákonem, ale v současné globální vzdělanostní společnosti jde především o všeobecnou dostupnost vzdělání ve všech stupních.

Každý člen společnosti, který nebude mít příležitost se vzdělávat tak, aby maximálně rozvinul své tvůrčí pracovní schopnosti, představuje ztrátu. Tato ztráta má jak rozměr individuální, protože kdo nerozvinul svůj potenciál, nedosáhne životního stylu ani úrovně, jichž by byl jinak schopen. Ale má i rozměr společenský, protože součet neuplatněných talentů je pro zemi bolestným handicapem v globální soutěži.

Střední třída je právem vysoce citlivá na nezasloužené výsady a neodůvodněné prohlubování sociálních rozdílů. Nikdo nemůže mít výhody jen proto, že je zaměstnancem, nebo naopak podnikatelem, že je příliš mladý nebo starý či patří k jiné kulturní skupině. Podmínky musí být stejné pro všechny. Nikdo nesmí být trestán špatným vzděláním a chabou lékařskou péčí za to, že se nenarodil v bohaté rodině.

Jsme připraveni poskytnout pomocnou ruku, aby příslušnost ke střední třídě lidé neztráceli vinou nemoci, stáří nebo dočasné ztráty adekvátního zaměstnání. Jsme ale připraveni tvrdě zakročit tam, kde se sociální pomoc zneužívá, kde se jí nedomáhá postižený, ale černý pasažér. Solidarita je mocný prvek, který společnost sceluje a dává jí sílu. Bezpracné obohacení, spočívající v krácení daní a zneužívání pomoci, však společnost vysiluje a je zdrojem sváru. V naší společnosti nesmí mít místo.

Sociální demokracie dávno není jen stranou chudých a utlačovaných. Sociální demokracie je také páteřní stranou střední třídy. Třídy, která má vysokou individuální i solidární odpovědnost. Sociální demokracie ctí sebevědomého a úspěšného českého člověka.

Jiří Havel (1957-2012) byl český ekonom, místopředseda vlády, poslanec Evropského parlamentu za ČSSD.

Obsah Listů 3/2008
Archiv Listů
Autoři Listů