Jan Šimsa

Rozkošná představa

Dne 10. března 2008 Ústavní soud veřejně vyhlásil, že ruší usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007, jímž zamítl stížnost ministra spravedlnosti pro porušení zákona ve věci Mgr. Jana Šimsy. Ten byl Městským soudem v Brně 30. srpna 1978 odsouzen k osmi měsícům vězení. Rozsudek potvrdil Krajský soud dne 5. října 1978. Nejvyšší soud pak dne 24. dubna 2008 rozhodl, že v intenci a duchu rozhodnutí Ústavního soudu znovu o věci z roku 1978 bude jednat a znovu rozhodne.

Potud to je opravdu vážná věc, ale má i svou komickou stránku, kterou jsem postřehl až po návratu z Borů. Milena, moje žena, mi předala kromě velkého balíku pošty, také z ciziny, fejeton Ludvíka Vaculíka Pokus o jiný žánr. Otiskli jsme ho v publikaci Bitky Jana Šimsy (Eman, Heršpice 2000).

„Trestný čin, uznejme, byl vykonán už tím, jak Šimsa, když viděl ženu ohroženou násilím, udělal onen nevratný pohyb k její obraně a upadl i s cizincem ve svém bytě na postel. Byla tam pak ještě ta rozhodná facka? Shodně se soudem chy tám se rozkošné představy, že byla. Když se k ní „veřejný činitel“ vší mocí hlásí, proč mu ji u všech všudy nepřát? Protihodnotou dostáváme judikát dokládající, že urážení člověka dostoupilo v Králově Poli takového stupně, až soud musel dojít k závěru, že ani v trpělivosti odborně cvičený křesťan to nemohl snést a pozvedl pravici… Vidím, jak příští mladí historici, štrykujíce národu ze zbytků tlustou statečnost, shánějí zas každý strkanec do policie a noví smělí reportéři přemlouvají Šimsovu rodinu, aby do rádia vylíčila svůj bojový odpor asi takový, jaký se jim bude zdát, že by se byl dnes slušel v každé české rodině stižené podobným navštívením.“

Ale to, prosím, napsal Vaculík, respektive publikoval „V Praze 28. října 1978 čili v Den svobody“. Jeho text mne rozesmál nejen pro rozkošnost té představy, které se chytil, ale i pro zmínění té trpělivosti, kterou jsem prokázal tím, že jsem potichu čekal, až kapitán Domínek přečte poslední dopis, který mi napsal filozof, maminčin kolega ze studií, učitel mé mladosti a před rokem zesnulý mluvčí Charty Jan Patočka. Ale když pan kapitán prohlásil, že si ho vezme s sebou, odvolal jsem se na platný zákon, že dopis může číst, ale nemůže ho zabavit, popadl jsem dopis a dal jej Martinovi. Se zpožděním mi došlo, že to není ideální držitel dopisu, když má čerstvý podmíněný trest pro údajné nesplnění branecké povinnosti. Buď jak buď mu ho násilím vzali (vylamování prstů uvedl příslušník do protokolu), a tak jsem – jako vždy v nouzi – volal na Milenu, která měla na mysli, že bych měl něco sníst, a připravovala to. Ve vstupu do pokoje se jí pokusil zabránit nadporučík Dvořák. Když jsem mu to pak vytýkal – bylo to hrubé porušení zákona –, pravil, že kdyby jí byl ve vstupu opravdu zabránil, že by k ničemu zlému nedošlo.

Milena nezklamala. Vyložila, proč nemůžeme dopis zapůjčit, a vzala jej do rukou. Tu ji bleskově napadl poručík Bata, mladý chlapec, jehož jsem neměl ani za příslušníka, ale tajně jsem si v kapse jeho saka schoval klíč od domu, poněvadž to jediné jsem si mohl vzít ze svých věcí z předběžného zadržení v cele na Příční ulici (měl přijet Leonid Brežněv) a tušil jsem nějakou podlost s domem – potvrdila mi to pak ta skutečnost, že když mě v autě přivezli na Volfovu ulici, Milena seděla na schodech našeho domku a loupala pomeranč, okolo stáli příslušníci a nějaká paní. Lidé v ulici se zájmem přihlíželi, co se bude dít.

Poručík Bata Mileně dopis vzal a způsobil jí modřiny, které popsala paní profesorka Komárková v dopise, ale u Městského soudu mi paní předsedkyně nedovolila dopis citovat. Leč nepředbíhejme, jak se psalo v šestákových románech! Na pana poručíka Batu jsem skočil a chtěl jsem mu nejednu vrazit, ale narazil jsem na něho celým tělem – byl to jakýsi bodyček – a oba jsme spadli do peřin na válendě. A jako jakýsi chór trpaslíků se ostatní příslušníci rozchechtali a mladý poručíček se na smrt urazil. Ač ho prosili takřka na kolenou, nedal jinak a běžel na praporní obvaziště, kde nikoho nezastihl, a nevěrohodné potvrzení o červené tváři přinesl až druhý den.

„Takhle nemůžete jednat,“ řekl mně dobře známý kapitán Kratochvíl, který ostře sledoval naše večerní přednášky pro mládež od října minulého roku. „Voni by vám z toho mohli udělat útok na veřejného činitele.“ Ostatně vůbec všichni se snažili celou věc ututlat, nejen hned, ale pak i červnu, červenci a srpnu. I prokurátoři, i ten, co na mne „uvalil vazbu“, i ti dva, co mne přemluvili, ať ani nečtu trestní spis 17. srpna, ať to jen podepíšu, že určitě půjdu domů a budu na to mít dost času.

Pak ještě také v srpnu – popsaná scéna se udála 31. května – si mě dal pan kapitán z cely v Bohunicích zavolat a navrhl mi, abych vystoupil jako svědek žaloby, že mají potíže s vyšetřováním Petra Pospíchala, Petra Cibulky a Libora Chloupka, řeknu-li ano, že půjdu hned, ale hned domů, že to má s ostatními soudruhy domluvené, že budou svědčit podle pravdy. Když jsem odmítl, tak se pousmál, jako by říkal: „Vždyť jsem to říkal.“

A když jsem ho upozorňoval, že příkaz k prohlídce byl bez razítka generální prokuratury, tak mi vyčítavým hlasem říkali: „Vidíte, jak jsme na tom. Musíme dělat nezákonné prohlídky.“ A já jsem ho politoval a lituji dodnes.

Buď jak buď, celá zkušenost se soudy i s vězněním byla užitečná. Ovšem těžší část nesla žena, děti a přátelé. Vadilo mně, že se nedodržují pravidla, i když jsem dodatečně uznal, že bylo dobré, že mi předsedkyně nedovolila pronést závěrečné „poslední slovo“. Jakmile jsem se zmínil o Martinu Lutheru Kingovi, tak mi slovo vzala, podobně jako při počátečním líčení události mne zarazila těsně před vylíčením vlastní prohlídky. Byl jsem pak rád, že moje citace z Kinga, že se musíme učit dívat se s úsměvem na to, jak napadají naše ženy a děti, nezazněla. Později mne napadlo, že by to nebylo pochopeno jako varování příznivcům Charty před i jen náznakem násilí, ale jako lítost. Ještě že jsem mlčel! Kdybych Kinga citoval, tak by pak nemohl Vaculík napsat po potvrzení rozsudku Krajským soudem: „Ničeho nelituju! volá ještě na odchodu zpupně nepomysliv, že Bůh by se mohl zachmuřit. Bůh však, jak dále dovodím přímo z Písma, se podle mého odhadu nezachmuřil.“

Na nálezu Ústavního soudu se mi líbí to, s jakou důkladností – také díky mému vynikajícímu obhájci JUDr. Jiřímu Machourkovi – se celou věcí i mou osobou, dobou a událostí samou zabýval. A postřehl, jak postih souvisel s mou činností v církvi a s působením faráře Miroslava Heryána, který právě dnem 31. května ztrácel státní souhlas k výkonu farářské práce v Brně. Cituji: „Opoziční stanoviska vůči režimu zastával zejména farář M. Heryán z Brna (akce ORIENT) a J. Šimsa, farář bez státního souhlasu (akce IDEOLOG)… Z tohoto širšího kontextu plyne, že ve skutečnosti byl hledán jakýkoliv důvod pro omezení osobní svobody stěžovatele, za účelem znemožnit mu jeho činnost v rámci ČCE. (Českobratrské církvi evangelické).“ A vskutku: po odchodu faráře Heryána a po mém návratu z vězení (po osmi měsících a dvou dnech; to předběžné zadržení mi nezapočítali!) jsem se už nemohl tak v rámci církve svobodně rozvíjet.

Dostalo se mi řady uznání, hned po zatčení a při věznění a teď po publikování nálezu ÚS. Tak třeba mi napsala někdejší prokurátorka (před rokem 1968), kterou znám od svých osmnácti a od jejích patnácti: „… právě publikovali rozhodnutí Ústavního soudu v tvé kause a já jsem měla skutečně radost, že konečně někdo vyložil právo v souvislostech, které skutek vyvolaly a provázely. Bylo až dojemné sledovat, jak jsi názorně popisoval a demonstroval své počínání, které bylo obranou ženy a nikoli útokem na veřejného činitele. A připomněla jsem si, jak jsi v mládí často byl ochoten se bít i se svými blízkými, když jsi měl za to, že druhé urazili nebo ponížili. Takže ti blahopřeji k vítězství a raduji se z toho také jako ten, kdo si skutečně přeje po celý život, aby soudní moc byla moudrá, spravedlivá a mravná (to je opak přídavného jména nemravná).“

(Text vznikl na prosbu redakce Listů, kterou zajímalo, proč se autor po letech angažuje v soudní při, když případ sám je – alespoň nám – morálně zcela jasný; red.)

Jan Šimsa

Obsah Listů 3/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Šimsa

Rozkošná představa

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu