Československá jara a podzimy

Václav Havel o roce 1968

Rok 1968 nelze oddělit od celých šedesátých let. Jaká byla?

Měla svou zvláštní atmosféru a duchovní étos. Proč doba vzpour proti různým establishmentům spadá právě do let šedesátých a proč probíhala právě tak, mělo zřejmě mnoho různých příčin. Jednou z nich bylo, že dorůstala a do veřejného života vrůstala generace, která v dospělém věku nezažila druhou světovou válku, generace, jejíž příslušníci aktivně neprožívali válku studenou, a měli proto jiný, čerstvý pohled na svět. Bylo to velmi zajímavé. Doba měla svůj styl, svou módu, dodnes je nezaměnitelná i ve svém vizuálním odkazu. Já jsem byl ve věku, v němž jsem to velmi intenzivně zakoušel, a dokonce se na tom určitým způsobem podílel. Nebyla to doba alternativních konceptů, nikdo nepřicházel s novým modelem společenského uspořádání, s jinou doktrínou či ideologií. Byla to spíš vzpoura proti jsoucímu, proti zkostnatělým mechanismům světa, proti ztuhlé politice studené války, proti byrokracii. A měla i svůj poetický přídech.

Já měl konečně pas, který jsem jindy mít nemohl, a tak jsem cestoval po Americe. Byl jsem na premiéře své hry, zažil studentské stávky a ohromné demonstrace v Central Parku. Dokonce jsem měl na Kolumbijské univerzitě debaty se stávkujícími studenty, které jsem začal větou: „Doufám, že nejsem stávkokaz.“ Na divadelních představeních na Broadway nosili všichni korále, byli pestře oblečeni, měli dlouhé vlasy a to, co bylo v Hair na jevišti, se přelévalo do hlediště, na ulici a do Central Parku. Samozřejmě že mnozí z těch, co to prožili, se posléze uklidnili, ostříhali, začali nosit kravaty, stali se spořádanými úředníky či manažery. Nicméně zdá se mi, že kdesi vespod zkušenost let šedesátých zůstala a měla velký vliv na veřejné i politické dění v dalších desítiletích. Příkladem politika, kterého jsem měl příležitost poznat dost zblízka a z něhož jsem – možná podvědomou – přítomnost étosu šedesátých let cítil, je Bill Clinton.

Ale něco podobného jsem zažil i v Paříži. Vzpomínám si na stávku na letišti, během níž jsem hledal kufr, s nímž jsem přiletěl z Ameriky. Provázel mě Pavel Tigrid, který se nabídl, že mě odveze do Bruselu a odtamtud teprve poletím do Prahy. Zaměstnanec letiště hledal mezi tisíci kufry v nekonečně velkém podzemí ten můj. Vyšli jsme na letištní plochu, nikde ani živáčka, nikdo nepřicházel, nenastupoval a tento chlapík ukázal na letištní plochu, kde zcela nehnutě stála ohromná letadla: „Podívejte se, jako mrtví ptáci.“ To pro mě byla příhoda charakteristická pro pařížskou májovou revoluci a její poetickou dimenzi. Měla samo sebou i dimenzi revoluční, která však občas přesáhla mně blízké meze. Rozbíjení aut nebo výkladů jsem nefandil. Ale byl to tehdy pohyb celosvětový, byla to doba Beatles, Lou Reeda, Andy Warhola, doba nezávislých studentských hnutí. U nás měla specifickou podobu, do té doby bylo jen ČSM… Z iniciativy mladých lidí náhle vznikaly samostatné nezávislé organizace, aniž by je do nich někdo hecoval či ponoukal. Nebylo to už poznamenáno žádnou ideologickou frazeologií. Vždyť i v padesátých letech se toho dost dělo, spisovatelé se bouřili a různá povstání byla potlačována. Ale tehdy i ti, kteří byli nositeli odporu, byli adaptováni na oficiální komunistický jazyk a drželi se základních ideologických schémat a pojmů. Tady však nastupovala generace, která to všechno odhodila. Studentskými stávkami v Americe, májovou revolucí v Paříži a událostmi v Československu se rok osmašedesátý stal vyvrcholením těchto velmi specifických celosvětových pohybů.

Dají-li se šedesátá léta chápat jako vzpoura mladé generace, jaký dopad měla na starší generaci? Možná si i ona svým způsobem oddychla, osvobodila se. Praskaly ledy i v generaci, která byla svázána poválečnou atmosférou?

To bylo asi u různých lidí velmi různé. Mám jednu charakteristickou vzpomínku. V Americe jsem navštívil Ferdinanda Peroutku, který pro mě byl samozřejmě autoritou, a na jeho chalupě v Connecticutu s ním vedl dlouhé rozhovory. V našich rozpravách jsem si uvědomil, jak se už liší v pohledu na svět. To byl muž, který nemohl mít valné porozumění pro dlouhovlasaté mladíky s květinami. Neskrýval, že je mu to cizí, podivné, nesrozumitelné, že to je proti všem, a zároveň to smazává politické diference. Byl to člověk jiné epochy. Jak to bylo u starších generací amerických, nevím. Setkal jsem se s nejrůznějšími typy postojů. Například až s podlézavostí vůči mladým. Půl hodiny před začátkem největší demonstrace v New Yorku jsem byl na 5. avenue pozván do jakéhosi milionářského bytu, kde newyorská smetánka a elita popíjela drinky a odkud jsme pak všichni společně odešli připojit se k davům. Mám fotky, jak jsme kráčeli po 5. avenue, a tam jsem přímo viděl až snobskou přilnavost těch starších ke vzpouře mladých. Samo sebou, že byly řekněme „nixonovské“ vrstvy, postavy a postoje, to je samozřejmé. Ale Amerika je země tak pestrá, že jakékoli soudy o ní vynášet je nebezpečné…

A v Československu si i ta starší generace oddechla?

U nás to mělo samozřejmě všechno jiný, specifický průběh. Někdy slýcháme, že za Pražské jaro, za události roku šedesátého osmého, za celý pokus polidštit socialismus, který měl svůj nepochybný mezinárodní význam a ovlivnil komunistické hnutí v celém světě, vděčíme reformním komunistům, kteří patřili k mladší generaci a kteří uvnitř strany vytlačili ty konzervativnější. Nechci jejich zásluhy umenšovat, ale rád bych zdůraznil, že to, co dělali, bylo pod tlakem celospolečenským, opřeno o vědomí krizových úkazů ve společnosti. Kritických hlasů bylo tolik, že moc, zvlášť v podobě mladých, kteří prozírali, musela tu situaci reflektovat. Vzpomínám si, jak mi Jiří Pelikán radil, ať založíme opoziční stranu. Jako by toužili po regulérní pluralitní demokracii, kterou sami nezaváděli, zavádět nemohli a asi by ani neuměli. Ale sebeosvobozovací proces, který měl své buňky už dlouho předtím v ohniscích společenského sebeuvědomování, jako by přerostl sám sebe, jako by masivně ovlivnil i dění uvnitř komunistické strany samé a myšlení jejích jednotlivých předáků nebo významnějších komunistických osobností. To posléze vyústilo v lednové změny.

Charakteristickým bodem byl sjezd spisovatelů v roce šedesátém sedmém. Někteří kolegové, Milan Kundera, Ludvík Vaculík, Pavel Kohout a další, nekomunistů bylo ve Svazu spisovatelů jen pár, měli velmi hezké, radikální, revoluční projevy, za které byli později ztrestáni. Ale mně na jejich projevech, vstupujících do přímé ideologické konfrontace s režimem, vadilo, že aby vůbec do konfrontace mohli vstoupit, museli přistoupit na část společného jazyka a na určitou vlastní ideologičnost. Například že nejvyšší hodnotou je socialismus, aniž se ví, co se tím myslí. Nebo socialistická poezie. Co to je? Poezie o znárodňování?

Já patřil mezi ty, kteří než by udělali byť jen malý řekněme jazykový kompromis, raději mluvili o jiných věcech. Zdálo se mi, že je třeba mluvit o konkrétních věcech, mít konkrétní požadavky a nezaplétat se do ideologických svárů, které bylo možné jedině prohrát. Mluvil jsem proto o zakázaných a vězněných spisovatelích, o zrušených časopisech, navrhoval jsem přijmout nové stanovy Svazu spisovatelů, kde by byla umožněna vnitřní pluralita namísto vedoucí role komunistických partgrup. Vystoupil jsem proti tak konkrétním věcem, jako byl zákaz Tváře, a ptal jsem se, proč nejvýznamnější osobnosti naší literatury nejsou členy Svazu. To všechno byl svár či napětí doby, ale obojí bylo důležité. Jak odpor reformních komunistů uvnitř strany, opřený o autoritu komunistického přesvědčení a účasti na té ideologii, tak těch, co byli zcela mimo. Jedno se proplétalo s druhým, jedno podporovalo druhé, různě se jedno k druhému přibližovalo, ale důležité je vidět oba póly a nezamlčovat existenci jednoho kvůli existenci druhého, což se obojí bohužel děje. Můžeme se setkat jak s tím, že si reformní komunisté kompletně od a do Z přivlastňují rok šedesátý osmý, tak s opačným postojem, kde se za autora jediného autentického dějinného pohybu vyhlašují antikomunisté.

Dá se v této době mluvit o nekomunistické opozici, o nějaké struktuře?

Ano, byli lidé mimo komunistickou stranu, kteří cítili, že nastává chvíle, kdy by se měli veřejně angažovat. Bylo to ale nesmírně těžké, protože veškeré organizační struktury byly budovány na principu vedoucí role komunistické strany. Sociální demokracie se pokoušela obnovit se, vznikly k 231 a KAN, což byl pokus postavit skutečně demokratickou politickou sílu, která nemá s komunismem nic společného. O tom všem se psalo, uvažovalo, mluvilo, vedl se bezpočet debat. Já si pamatuji, že jedna taková veliká schůzka byla i u nás doma poté, co jsem napsal velký článek s názvem Na téma opozice (Literární listy 6/1968). Ale doba ještě nebyla zralá a okupace přišla příliš brzo na to, aby toto vše mělo čas vykrystalizovat. Neexistovalo ani žádné zázemí, žádné vybavení, sekretářky, místnosti, ani kdo by to platil. Tím to bylo ztížené.

Jak jste prožíval léto 1968 a okamžik, kdy jste se dozvěděl, že jsme obsazeni?

Dosah zimy 1968, po slavném lednovém plénu, si málokdo tehdy uvědomoval. K čemu to povede, nechápali v celém rozsahu ani uvnitř komunistické strany sami nositelé změn jako Dubček, Smrkovský a podobní. Ale tak to za komunismu funguje. Jakmile někdo trošku pootevře vrátka, hned tam společnost vrazí nohu. To jsme později zažili i za Gorbačova. Zprvu byl Alexander Dubček pro veřejnost jen jedním z funkcionářů a rozdílnost mezi ním a Vasilem Biľakem málokdo vnímal. Ale pod tlakem společnosti a osvobozování se sdělovacích prostředků museli reformní komunisté brát požadavky veřejnosti na vědomí a vycházet jim vstříc. Ke svému překvapení zjistili, že tak mohou být populární a davy je mohou vítat, aniž to organizují komunistické buňky s pionýry a vlaječkami. To je fascinovalo, protože autentickou podporu vůbec neznali. S ní se trochu vezli, trochu ji tu a tam mírnili a obrušovali hrany, ale na druhé straně už byli ve vážné konfrontaci s Moskvou. To je historie kolem drážďanského setkání. Bylo to tedy velmi zajímavé, dramatické a samo sebou i já jsem v tom byl všelijak angažován. Ve Svazu spisovatelů jsme jako protiváhu mocné stranické skupině založili Kruh nezávislých spisovatelů, kde byli spisovatelé, kteří nikdy straníky nebyli. Zakládal jsem ho, psal jsem jeho program, byl jsem jeho předsedou a i jinak jsem byl angažován. Nicméně nebyl jsem v čele tehdejších změn, to byli samozřejmě jiní.

Jak bylo mým zvykem, trávil jsem léto na Hrádečku. Měli jsme tam dost velký provoz, na návštěvy přijížděli přátelé: Třískovi, Věra Linhartová, Libor Fára, Zdeněk Urbánek a různí další. Byla to doba velkého vzrušení, velké radosti a zároveň obav a strachu, jak všechno dopadne. Samo sebou jsme pořádali táboráky, večírky, a ačkoli jsme si to nechtěli připustit, v podvědomí jsme museli počítat s alternativou, že to všechno bude potlačeno a rozšlapáno. Každý den jsme poslouchali rádio a televizi, což byla věc do té doby nemyslitelná, protože ve sdělovacích prostředcích nebylo co poslouchat a co sledovat. A vzpomínám si, že můj kamarád herec Jan Tříska tehdy říkal: „To je tak krásné léto, to nemůže dobře skončit.“

Jednoho dne jsme jeli do Liberce za našimi mladými přáteli, jako byl architekt Masák z libereckého SIALu, a tam při jednom večírku nás zastihla okupace, kterou jsme pak v Liberci celou prožívali. S Janem Třískou jsme byli ihned integrováni do tehdejšího velmi zvláštního a pozoruhodného odporu. V Liberci byl velký masakr. Na náměstí plné lidí vjely tanky a někoho přejely. Já sám jsem viděl, jak tank kolem sebe střílel. Byli v něm vyděšení chlapci, kteří nevěděli, kde jsou, proč tam jsou, a nechápali, co se děje. Dík této konfrontaci, která ovšem byla velmi zlá, horší než v jiných městech, nebyla v Liberci založena stálá posádka, která by obsadila kasárna a ovládla město. Tanky jenom projížděly. Dík tomu mohl rozkvést odpor v podobě lidového folklóru, nápisů, písniček, shromáždění… Na radnici jsme s panem Moulisem, starostou a dobrým člověkem, založili jakýsi tým, já psal každodenní komentáře do regionálního rádia. Na Ještědu dokonce zřídili televizní stanici, kde jsme také vystupovali. Napsal jsem velké provolání k občanům s návodem, co mají dělat a jak čelit okupaci, pod nímž byly podepsány Okresní výbor KSČ, Okresní národní výbor a Okresní výbor Národní fronty a takovéto instituce, což se mi do té doby nepřihodilo. Ale samozřejmě i v Liberci byla přítomna ta okupační strana. I my jsme se v rozhlase museli skrývat a tajně jezdit z hotelu, obklopeni jinými auty jako ochrankou. Rozhlas byl obestavěn betonovými panely, aby se nedal snadno dobýt, ve fabrikách nám rozdali legitimace, abychom se v případě nutnosti ztratili mezi dělníky. Ale bylo zajímavé, jak se toho všeho účastnila ta mladá generace, ti hippies. Tam byl jakýsi Farář, přezdívkou mu říkali, a to byl vůdce dlouhovlasaté skupiny, která byla trochu postrachem města. Na schodech radnice hráli Massachusetts a další oblíbené písně… A tenhle Farář přišel první den okupace za starostou Moulisem a řekl, šéfe, jsme vám k dispozici, co máme dělat? Dostali za úkol sundávat cedule z domů, aby se ve městě okupant neorientoval. Za noc byly všechny cedule sundané, ráno srovnané v řadách na chodbě radnice a Farář se ptal, a co dál, starosto? To jsou mé velmi privátní zážitky, které mi utkvěly v paměti možná proto, že cosi obecného vypovídají o té době, o letech šedesátých a o vklínění toho, co se stalo u nás, do dobového kontextu.

Jak dlouho trvalo vaše angažmá v libereckém rozhlase?

Fungovat to závratnou rychlostí začalo okamžitě, když tanky projížděly Libercem, a trvalo to do návratu naší delegace z Moskvy. V televizním vysílání jsme ještě měli vystoupení, které bylo k moskevským protokolům velmi kritické, a tím náš hektický týden skončil a my se vrátili na Hrádeček. Poté ovšem nastala doba úplně jiná, rovněž velmi zvláštní. Od moskevských protokolů až po skutečné etablování husákovského režimu o rok později to byla doba velmi napjatá, zvláštní, drásavá, do níž zapadá i sebeupálení Jana Palacha. To lze pochopit jen na pozadí doby, kdy celonárodní vůle, to, co všichni dělali, co si všichni mysleli, bylo lidmi s evidentně kariéristickými či přímo zločinnými sklony bezostyšně potlačováno. Doba vrcholila i hokejovými zápasy a dubnovým plénem, kde byl instalován doktor Husák. Alexander Dubček byl ještě chvíli předsedou Federálního shromáždění, ale pak už se utahovaly šrouby velmi rychle. Začaly veliké čistky, všichni museli psát jakási schválení okupace a podepisovat věrnost novému režimu. Byla to doba velikého tlaku a nástupu ohromné demoralizace.

Měl jsem bezpočet debat na fakultách, protože to byla doba i studentských stávek a protestů. To, co bylo v Americe půl roku před tím proti establishmentu demokratického státu, bylo teď u nás namířeno proti nově se etablující komunistické moci a studenti v tom opět hráli významnou roli. Tehdy se začínalo zvolna štěpit, kdo kolaboruje, kdo se postaví do opozice a kdo bude vyčkávat a z povzdálí pozorovat, jak to dopadne. Z hlediska dramatického či psychologického bylo zajímavé pozorovat, jak se lidé mění. Už za Husáka, snad v roce šedesátém devátém, byli první uvěznění a my jsme sepsali spisovatelskou petici za jejich propuštění. Já jsem byl jedním ze sběračů podpisů a vím, jak se lidé začali diferencovat. Někteří kličkovali a vycouvávali, když říkali, že oni už prožili trápení dost, že to podepsat nemohou, protože chtějí mít k stáru klid, někteří složitě vysvětlovali, že tento způsob jen provokuje a nevede k cíli, ale komornější a méně nápadný způsob že by přinesl větší efekt. Jiní to ale podepsali s vědomím, že se možná na dlouhá léta stávají zakázanými spisovateli či disidenty. Bylo možno pozorovat, jak se spisovatelská obec štěpí, což byl jen obrázek obecných procesů společenských. Později jsem se k tomu vrátil ve hře Protest, která byla právě tímto inspirována.

Ta doba vyvrcholila prvním výročím, tím že vlastně už stáli Češi proti Čechům, Slováci proti Slovákům…

Ano. To bylo velmi smutné. Já jsem opět zastával názor, že člověk nemusí pateticky křičet a volat hesla jako „Smrt okupantům a zrádcům národa“ či „Chceme soud s Biľakem a s vlastizrádci“. Věděl jsem, že ti, co takhle křičí, to nevydrží a budou první, kteří uhnou. Byl jsem přítelem spíš klidného, věcného, ale o to pevnějšího postoje než tohoto demonstrativně okatého. Sebezahledění, jací jsme chudáci, oběti dějin a jak jsme to odnesli za celý svět, mohlo sloužit spíš jako vytáčka, jako argument proti nenápadnému, nicméně konkrétnímu trvalému odporu.

Vraťme se ještě k srpnu 68… Jaký detail, co vám ze srpnových dnů utkvělo v paměti?

Bylo to to náhlé propuknutí dobrých vlastností v lidech i v celé společnosti. To byla fascinující doba naprosto univerzální solidarity a pocitu sounáležitosti. Doba, kdy i zloději ve věznicích psali manifesty, že už nebudou krást. Samozřejmě bylo zřejmé, že to nevydrží napořád, něco takového se u nás stane jednou za dvacet let, a to jenom na chvíli. Ale je to moje hlavní vzpomínka na ty dny.

Vzpomínáte si na reakce zahraničí? Třeba Rakousko a Německo nechaly prostupné hranice. A co Spojené státy, Británie či Francie?

Byly země, které se velmi velkoryse otevřely exulantům, jako Švýcarsko a Rakousko. Pravděpodobně existovaly velmi odsuzující postoje a vyjádření některých zemí, byly však i opatrnější. Ale v žádném případě nevěřím na jakási tajná spiknutí Západu s Kremlem, o čemž se někdy mluví. Nevylučuji, že sovětský velvyslanec ve Washingtonu šel o pár hodin dřív, než přijely tanky, říct na State Department, aby se na to psychicky připravil. To nevylučuji, to je možné. Ale žádné spiknutí ani žádnou tajnou domluvu, že Američané nepřijdou na pomoc, bych v tom neviděl. Bylo zřejmé, že to nejde. Nemohla se rozpoutat světová válka při maďarském povstání ani při potlačení Pražského jara.

Ostatně Jugoslávie jednala jinak než Sovětský svaz, stejně jako Rumunsko, Causescu byl rovněž v opozici…

Ano, ano.

Existuje něco jako odkaz roku šedesátého osmého? V čem je rozdíl věhlasu roku šedesát osm a bourání železné opony v roce osmdesát devět?

Společný hroucení železné opony, pádu komunismu v roce osmdesátém devátém a událostem roku šedesát osm byl tlak společnosti, která chtěla žít ve svobodě. Společná je tedy vzpoura proti celému totalitnímu režimu komunistického typu. Ovšem jinak je mnoho rozdílného. Především byl rok šedesátý osmý charakterizován ideologií reformního komunismu. Vedení státu za tiché podpory veřejnosti zdůrazňovalo, že chce pouze socialismus zlepšit. Zdůrazňovalo, že neodpadneme ze sovětského monolitního bloku, nepostavíme se proti němu a nebudeme privatizovat či zavádět kapitalismus. Tato ideologie reformního komunismu byla zvenčí, ze zahraničí, hlavním viditelným projevem Pražského jara. Ale v roce osmdesátém devátém tomu už bylo zcela jinak. Lidé už nechtěli žádný socialismus s lidskou tváří, chtěli svobodu. Tuto rozdílnost jsem si velmi dobře uvědomoval a musel jí i čelit. V Občanském fóru byli samozřejmě i reformní komunisté, kteří byli v předchozím dvacetiletí zdecimováni, když participovali na Chartě 77 a i jinak opozičně se projevovali. V této době ale už způsob jejich politiky a jejich jazyk nenalézaly rezonanci a odezvu. Přestože celá léta stáli proti stranickému vedení, byli potlačováni, utiskováni a pronásledováni, profesoři byli nuceni vykonávat dělnická zaměstnání, stejně si v podvědomí zachovávali návyky ze své komunistické minulosti. Například zvláštní smysl pro kabinetní politiku, potřebu všechno nejprve mezi sebou předjednat, domluvit taktiku, a pak teprve jednat s ostatními. To bylo možno pozorovat. Hlavně ale způsob argumentace už nenalézal odezvu. Vystoupení Zdeňka Mlynáře v televizi vzbudilo všeobecný odpor, nevyzněly ani Dubčekův projev na Václavském náměstí, ani Adamcovo vystoupení na Letné. Lidé už chtěli víc.

Nicméně k rychlosti a radikalitě událostí roku 1989 přispěly předchozí normalizační poměry, bigotní komunistické vedení i živá paměť událostí roku 1968…

Ano, v tomto ohledu samozřejmě hrál rok šedesátý osmý významnou roli, protože všichni jen trošku osvícenější lidé byli po roce šedesát osm krutě vyhnáni ze všech funkcí a pozic. Statisíce lidí, ředitelů fabrik, manažerů, učitelů, profesorů, bylo vypuzeno z míst a na jejich místa se dostali chameleóni druhořadého odborného významu. U moci se ocitla garnitura páté třídy, ti nejkonzervativnější a nejprimitivnější, kteří se vyšplhali po mrtvolách těch, co byli odstraněni. Proto i vzpoura proti režimu byla viditelnější, mohutnější a rychleji vedla k úspěchu než leckde jinde, kde se tak ostrý zvrat jako u nás v roce šedesátém osmém neudál a kde už delší dobu reformně či moudře myslící lidé byli ve vyšších státních, stranických či hospodářských funkcích.

Kdy jste si uvědomil, že je s Pražským jarem konec? Bylo to v šedesátém devátém s prvním výročím, nebo už dřív? Nebo jste to věděl už v okamžiku, kdy do Československa vstoupili ruští vojáci? Kdy jste sám sobě řekl, že už je i ta teoretická naděje pryč?

Vzpomínám si na okamžik, kdy nám v noci telefonovali, ať si pustíme rádio, kde četli prohlášení předsednictva Ústředního výboru KSČ, že vojska obsazují zemi. Okamžitě jsme z večírku vyběhli ven. Přítel Jiří Seifert, dnes už nežijící, byl v takovém stavu mysli a citu, v němž se postavil do cesty jednomu tanku, jako by mu chtěl zabránit, aby jel dál. To nesouviselo pouze s jeho emotivní povahou, to bylo pro dobu charakteristické. Mělo to tudíž několik dimenzí. Lidé na jedné straně nevěřili svým očím, že je vůbec možné, aby zničehonic stovky tanků a tisíce vojáků brutálně obsadily zemi, aniž k tomu byl jakýkoli srozumitelný důvod, na straně druhé asi věděli, že to znamená neštěstí a konec na delší dobu. Nedovedli si samozřejmě představit, jak bude takový konec vypadat a na jak dlouhou dobu to bude, ale že se stalo něco zlého, to věděl, vnímal a cítil každý. Zároveň však byla ještě v lidech obecná naděje. Naděje těžko říct přesně v co. Ale solidarita, o níž jsem hovořil, jednota, vůle si navzájem pomáhat – nám do rozhlasu například z nemocnice vozili léky, aniž jsme je potřebovali, jen protože cítili potřebu pomoct – celá atmosféra byla ze své podstaty něčím, co posilovalo naději. Psalo se heslo „Duch zvítězí nad hrubou silou“. Lidé prostě věřili, že záleží na nich. I kdyby přijel milion tanků, nic nezmůže, pokud oni budou pevní a budou se rozumně, chytře a zároveň mazaně chovat. Nicméně já patřil mezi ty, kteří varovali, že se nesmíme nechat omámit tím, jak jsme se pěkně chovali během prvního okupačního týdne. Bylo třeba hájit věci třeba menší, ale konkrétní a natrvalo. Iluze byly zvláště po podpisu moskevských protokolů sebevražedné; my se nechtěli opájet minulostí – s tím, že přítomnost je beznadějná, tak nemá cenu nic dělat.

Poslední věc, velmi aktuální. V roce 1968 byla olympiáda v Mexiku a Československo na ni přijelo jako oběť agrese. Vaše přítelkyně Věra Čáslavská v Mexiku velmi zářila. Můžete tuto československou zkušenost a tehdejší mezinárodní reakce aktualizovat a vyvodit z ní, jak by to eventuelně mohlo dopadnout letos v Číně?

Olympiáda v Mexiku je nezapomenutelná. Celý národ prožíval vítězství Věry Čáslavské, která zmobilizovala mezinárodní veřejnost víc než všechna prohlášení státníků. Vždyť olympiádu viděla miliarda či dvě lidí. Bylo fascinující, povzbudivé a mělo ohromný mezinárodní význam, když publikum spontánně dávalo najevo podporu malému Československu. A Věra zasluhuje absolutní uznání za své tehdejší počínání. Také to později všechno pěkně odnesla. S Čínou to bude komplikovanější. Možná se něco kolem olympiády v Pekingu odehraje, nevím. Zkušenost ale říká, že zdůrazňovaný nezájem o poměry v dané zemi ve jménu olympijské myšlenky posléze staví na hlavu olympijskou myšlenku samu. Od ruských přátel, demokratů, disidentů a vůdců opozice vím, jakou posilou pro ně svého času byl bojkot moskevské olympiády. Víme naopak, jakou ohromnou posilu Hitlera přinesla ve třicátých letech berlínská olympiáda s celou megalomanskou nacistickou ambaláží. Hitlerovo postavení posílila právě proto, že si lidé říkali, že režim je jedna věc a olympiáda je věc jiná, že se to nemá míchat dohromady. To je velmi nebezpečná myšlenka.

Připravili Martin Vidlák a Petr Jančárek

Rozhovor na čtyřicetiletí osmašedesátého roku vznikl trochu zvláštně – Václav Havel a jeho spolupracovníci ho připravili pro novináře, neboť není v jejich silách vyhovět všem letošním prosbám o vzpomínky na rok 1968 či o jeho hodnocení. Interview nevzniklo tedy pro Listy, Listy si však váží toho, že je mohou otisknout v původní české verzi jako první. Rozhovor je určen také pro zahraničí, a tak jsme jej poněkud zkrátili a vypustili zejména to, co českému či slovenskému čtenáři není třeba vysvětlovat; také titulek je redakční. -red-

Václav Havel

Rozhovor s Václavem Havlem a Adamem Michnikem Moc bezmocných a moc nezkorumpovaných

Obsah Listů 3/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Československá jara a podzimy

Václav Havel o roce 1968

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu