A. J. Liehm

Zvykáme si na blbost

Je to už čtyřicet let, to to uteklo. Celý rok vzpomínáme na léta s osmičkou, jen jsi nejsem jistý, že všichni na totéž. Já třeba na to, jak tenkrát ve světě znali a obdivovali českou kulturu, které pak ruské tanky na chvíli tamtéž pomohly i ke komerčnímu úspěchu. Myslel jsem, že o dvacet let později, ve svobodě… Pozdější prezident ve spolupráci s mlčením tehdejšího mě však rychle vyvedli z omylu. „Je třeba skoncovat s obrazem Čech jako země umění a kultury,“ znělo heslo. A dobrá věc se podařila, pro koho ve světě jsou dnes Čechy zemí umění a kultury? A nejen ve světě, ani doma nikoho takový nesmysl nenapadne.

O tom jsem vlastně nechtěl. Těch čtyřicet let i těch osmiček se vzpomíná po celé Evropě, od Glasgowa po Řím, od Vídně po Paříž, Londýn, a myslí se při tom nejen na Čechy. Ale to má čas, na bilanci toho vzpomínání dojde.

Mně šlo o něco jiného. Na konci loňského roku vyšla v Literárních novinách čtyřicet let stará a dodnes otřesně aktuální debata Kundera-Havel. Kdekdo o ní léta psal a mluvil, málokdo ji četl. Snad tedy dnes, myslel jsem si. Chtěli po mně, abych napsal. Počkám, řekl jsem, až to nebudou jen LtN, až se vyjádří česká média, inteligence, co já vím. Jenže nic, média to obezdila hradbou mlčení (koho to dnes, prosím vás, zajímá?), inteligence je zticha, jen abysme byli politicaly correct. Přitom jakou měla ta tehdejší debata úroveň! „Budeme zase jednou tam, kde už jsme jednou byli?“ ptal se v té souvislosti Jakub Patočka. Jednou možná, snad. Ale dnes, člověk by plakal, kdyby se nestyděl. Jenže zase, proč plakat, jinde není líp. A o tom jsem vlastně chtěl.

Populární pařížský filozof se nedávno na nejposlouchanější rozhlasové stanici rozběsnil nad francouzským antiintelektuálstvím. V Anglii, v Americe a leckde jinde není tohle nic zvláštního, spíš normálka. Ale ve Francii? Bylo zajímavé, jak rychle se přidala část tisku a médií. Najednou to byla skoro vlna (to se zase u nás nemůže stát). Jak to – psali, říkali – že ve francouzském rozhlase, televizi převládla tendence ironizovat intelektuály, inteligenty a potažmo kulturu vůbec?

S tím souvisí i zvláštní shovívavost vůči blbosti. Proč si už nikdo netroufne protestovat proti donebevolajícímu kreténství v éteru? Jako by se všichni báli obvinění z elitářství, kdyby se ohradili proti pitomosti a nevzdělanému žvanění. Takže nakonec vzniká nadvláda jakési sub-kultury, pokleslý jazyk zpravodajství, bratříčkující šoubyznys. Primitivní blbost ovládla rádio i obrazovku jako plevel, který jsme už dávno přestali vytrhávat. Nepozorovaně si zvykáme na blbost, která přináší sledovanost a vlastně nejúčinněji spojuje diváky a posluchače. S tím souvisí, že přestáváme rozlišovat mezi třeba Mozartovým klavírním koncertem a nejprimitivnějším rapem… Začali jsme chápat mediální pitomost jako projev nové senzibility, kterou nesmíme ponižovat. To by bylo elitářství, ne-li fašismus, a kdo by se něčím takovým provinil, zasloužil by napráskat… Atd. – Jenom stručně shrnuji, co jsem si přečetl.

Vzpomínám si, jak jsem nedávno vycházel z premiéry později úspěšného českého filmu. „Tak co říkáte?“ ptali se představitelé filmu i kritiky. „Ten člověk umí,“ řekl jsem, „ale je to červená knihovna.“ – „Co máte proti červené knihovně? – „Nic, Romeo a Julie je taky červená knihovna, jenže pak jsou tam ještě dvě patra.“ – „Jo, to už se tady nerozlišuje,“ vysvětlili mi.

Pochopil jsem, že už jsme zase v Evropě, ze které nás před čtyřiceti lety vyhostili.

AJL

Obsah Listů 2/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

A. J. Liehm

Zvykáme si na blbost

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu