Milan Děžinský

Básně a překlady

Zas s tebou v jedné posteli

To páčení kostí jak mechanik
pod karosérií,
mně se zdá, jak solím nějaké plátky
a mělce se bojím, že začnu chrápat,
ty se riskantně přesouváš ze strany na stranu,
od pelesti k pelesti,

k vlhce zabořenému hrbu polštáře,
mezi mne a skotačivost světla

za záclonou,
už jsem odvykl s tebou spát,
už jsem odvykl tomu strachu:
na jedné straně lůžka rokle,
na druhé straně strž,
v rokli nekonečně rozhozené boty,
ve strži rozcapená medúza knihy.

Síto

Je mi tak bezelstně smutno,
tak smutně bezelstně,
za ty, jež prosívali celý život
pozorně sítem,
věřili, že něco se udrží a nepropadne,
jejich jména ale vyblednou,
šisuje je slunce a drolí vítr a smývá déšť,
ani ve vzpomínkách, ani ve vlhkém papíře,
a já vím, ani v básních, natož v básních.

Poušť

Víc než ostrov mě láká poušť,
než to věčné splachování
raději písek a zvětrávání,
hle, něco se tu hrabe –
chitin se leskne
jak třepotavý šperk, odnáší
si v šupině atom mé radosti
po chvějivé, rozmazané pláni:
to, co já ujdu dnes, ty ujdeš za život…

Snad proto že jsem věcem přítomen,
syčivé šepotání:
já jsem ten vítr i to zvětrávání.

Lovec

Zas jsem si uvědomil tu sílu,
když se báseň netvoří, ale vzniká,
když se vklíží jako letokruh v nábytku,
vrzne a svou tetelivostí vyruší
poklid prachu.
Číhám na tu chvíli jak lovec,
co si mne zdřevěnělou nohu,
nad křídlem lesa svítá jaro,
lovec si chladí líc hlavní,
která se každou chvílí
jistě změní v paroh.

Listopadovou neděli

… jako by všechny věci ožívaly.
Když se nedíváš,
dveře potlačeně zasténají v klíční kosti,
časopis ve stole vzrušeně vzdychne
a nadlehčí přeleženou stránku…

Nečekáš prudké pochyby,
jen jako by ti křemeněly vnitřnosti,
které jiskřivě zazvoní,
když ohneš záda,
abys pohladil křeslo po páteři,
plamen světa se chvěje –

dnes ráno sněžilo,
ale tady všechno hned taje
jak teplý tuk od kosti;
venku nelítají sýkorky jako jinde,
u plotu keř vytřepává možnost radosti.

Bude mi třiatřicet

Nechávají mne o samotě,
a zatímco konvice klokotá jak kvočna,
napadá mě, že v mém věku
Ginsberg i Corso dávno napsali
ty nejkrásnější básně:
o dívce z Park Avenue,
o myšlence, která je všechno,
co ví básník o smrti.
I mě někdy zachvacuje svědění,
které se nedá utišit dřív, než člověk
v proměně vytahaně povisne,
jako by se z prsou dral nestvůrný květ
a někdo jiný loupal plátky,
ale bylo to, jako by ti trhali bradavici,
něco odporně tvého,
prorostlého osudem,
prokvetlého plsťovitou tkání,
vyjevujícího se potem,
který je projevem chtivosti,
ale také otevřenosti,
když se šeptem oslovuji
tady u té lampy, tady v té tmě –

Překládání je jak známo největší poetické dobrodružství. Větší než psaní vlastních básní, kde jsme zodpovědní jen sami sobě, naší pravdě a naší opravdovosti; překládání je naopak pátrání v jiném, neznámém světě.

K dobrodružství překladu se druží odpovědnost vůči básni, jejímu duchu.

Nejsem z těch, kteří uhranuti nějakou poetikou, básníkem, směrem vrhnou se na celou tvorbu, která se jim stane překladatelským osudem. Překládám výběrově, náhodně, kde mne co osloví. Často nacházím básně na internetu, v časopisech a nezajímá mne jméno. Dřív se mi mnohokrát stalo, že jsem byl s oním konkrétním dílem konfrontován až později a někdy ona mohutnost či subtilnost individuálních básnických dějin vrhla na přeložený text jiné světlo, které odkrylo prostory, o nichž jsem neměl ponětí, přesto jsem je tam posléze nacházel. Převádím básně bez kontextu, jen osloven danou chvílí, okamžikem – jako když roztahuji záclony v místnosti se zaprášeným nábytkem.

Také vím, že ono pátrání v jiném tajemném světě představ a slov není bez újmy, někdy odcházím s natrženým rukávem já, jinde urazím rohy básním: v tom tichém zápolení není vítěz. Uvědomuji si velmi jasně, že překládání je odpovědná svoboda. Přesto nemám rád překladatele, kteří jdou příliš po formálních ukazatelích, jejich přesnost je obdivuhodná, básně ale trpí, chybí jim šťáva, tu vázne konzistence, jindy mat nebo lesk, mají dokonalý rytmus, ale je z nich poznat, že se ještě z překladu nevylíhly do skutečné básně, že se žádaná metamorfóza nekonala – věřím, že převod básně žije svým životem. Překladatel se musí řídit intuicí básnickou, jen překladatelský um nestačí. Dobří básníci se poznají z četby jejich překladů stejně jako dobří vypravěči podle toho, jak umí naslouchat.

Neříkám, že to všechno mám – ale chtěl bych to mít.

Pro básníka neexistuje lepší kondiční cvičení než překlad. Kombinace sudoku a křížovky. Snaha o výraz, jako když hraju pantomimu se svázanýma rukama, chuť něco říct, když smím použít jen dvouslabičná slova a žádná jiná; když čtu a znám každé slovo, přesto nerozumím – to jsou návěstí, která nám motají hlavu. Jsem jediný, kdo musí učinit rozhodnutí. A budu se za to zodpovídat.

Nejtěžší není převádět smysl či zvuk, největší výzvou (jak to zní anglicky!) je překládání básnické konvence. Neznepokojují mne ani tak odchylky v prozódii či v doslovném smyslu, jako spíš to, pokud překlad neobstojí jako báseň. Při četbě Holanových překladů Rilka mi nevadilo, že čtu spíše Holana než Rilka. Básnický překlad nesmí jít proti zákonu zachování energie.

Úplně prvním mým básnickým překladem byla báseň německého básníka Georga Heyma. A zůstala jediná. Potěšení z překladu přes jiný překlad – němčinu příliš neovládám – se nedostavilo. Převádím básně z angličtiny, která se holedbá smyslovou průzračností, jasností, kterou oplývají slova, ne však už samy básně. Ten protiklad mne vzrušuje.

Theodore Roethke

Sklep

V tom sklepě, plizkém jak stoka, nic nespí,
z krabic vyrazily hlízy a slídí po škvírách ve tmě,
svěšené výhony se komíhají, oplzle se plazí z plesnivých beden,
sklání dlouhé žlutě ohavné krky, hady z tropů.
A jaké to spolčení puchů!
Bulvy přezrálé jak prošlá návnada,
ochablé řapíky zahnívají, kvasí, plesnivé listí, hnůj, vápno jsou nahrnuty ke kluzkému bednění.
Vše tu lpí na životě:
i hlína stále vydává svůj nepatrný dech.

Emily Dickinsonová

Bzukot much – když jsem umírala
Bzukot much – když jsem umírala –
Nehybnost v pokoji

Byla jako nehybnost ve vzduchu –
Mezi vzdouváním bouře –

K nebi oči – pláčem vysušené –
Hruď sbírala sílu náhle
Na výdech poslední – až v pokoji –
Spatřen bude Pán –

V upomínku dárky své –
Jsem odkázala tak jak stanovil
Mi úděl – tak jak se i mělo stát –
Pak jen smutek muší

Mezi mnou a světlem bzučel –
Slabě a přerývavě se ta melodie chvěla –
Vzápětí okna ztemnila se – a pak
Pak nic jsem neviděla –

Divé noci – divé noci!
Divé noci – divé noci!
Žít ten váš svět
Divokou nádherou noci
Moci se opíjet!

Jsou marné – ty větry –
K srdci v přístavu –
K ničemu kompas,
Mapy námořní!

Plavit se rájem – ráda bych
Ach, na moři snít!
Tuto noc – v tobě však –
Jak loď chci zakotvit!

Hilda Doolittleová

39

Měli jsme příliš mnoho svěcení,
příliš málo ujištění,

příliš mnoho: ale to, to a to
bylo prohlášeno za blud,

příliš málo: vím, cítím
význam, jejž slova tají,

jsou to přesmyčky a kryptogramy,
skříňky na míru

pro líheň motýlů…

Robert Lowell

Na prodej

Nuzná, trpná hračka,
uspořádaná s rozmařilou nenávistí,
obývaná jen rok –
chata mého otce v Beverly Farms
byla na prodej měsíc po jeho smrti.
Do prázdného, otevřeného, zdůvěrnělého

městského nábytku
se po špičkách vkradlo ovzduší
čekání na stěhováka,
co šel v patách funebrákovi.
Nachystána, se strachem
ze života o samotě až do osmdesáti,
matka bloumala v okně,
jako kdyby byla ještě ve vlaku
o stanici dál, než měla vystoupit.

Karle Wilson Bakerová

Jablko a růže

Má dcerka je čajová růže,
satén na dotek,
opojné víno rtů,
slabý, blouznivý parfém.
Můj synek však je
červnové jablko,
pevné a chladivé,
opovrhující tolikou sladkostí,
ale plné pikantnosti a vůně
a nad chléb chutnější těm, co hladoví.
Ach, prudké větry, nešikovné loupící včely
s celým bezohledným světem,
což neušetříte mou malou čajovou růži?
Ach, vy necitelná slepá stvoření,
jež kladete zárodky zla v jádro života,
nechte mi to jedno jablko,
to pevné a zdravé!

James Wright

Šperk

Téhle jeskyně
ve vzduchu za mým tělem
se ničí ruka nedotkne:
Klášter, ticho,
jež se uzavírá kolem květu ohně.
Když stojím vzpřímen ve větru,
mé kosti mění se v tmavé smaragdy.

William Carlos Williams

Danse Russe

Když má žena spí
a děťátko a Kathleen
spí
a slunce je ohnivě bílý kotouč
v hedvábném mlžném závoji
nad třpytivými stromy, –
když v severním pokoji
tancuji nahý, pošetile
před zrcadlem mávám
košilí nad hlavou
a tiše si prozpěvuji:
„Jsem sám, sám,
zrozen k samotě,
tak je mi nejlíp!“
Obdivuji své paže, svou tvář,
ramena, boky, hýždě
před zataženou žlutou roletou, –

Kdopak by řek’, že ve svém domě
nejsem šťastným géniem?

Milan Děžinský se narodil v roce 1974 v Kyjově. Absolvoval UJEP, obor učitelství, aprobace čeština – angličtina. Do literatury vstoupil v polovině 90. let v Ústí nad Labem, kde založil a spoluredigoval studentský časopis Okruh. Vydal sbírky Černá hodinka (1996), Kašel mé milenky (1997), Slovník noci (2003) a Přízraky (2007). Poslední dvě byly nominovány na Cenu Magnesia Litera za poezii. Žije v Roudnici nad Labem.

Obsah Listů 2/2008
Archiv Listů
Autoři Listů