Zdá se, že ve vaší tvorbě postupně převládla dokumentární fotografie…
Dá se to tak říct. Když jsem začínal, zajímalo mě zátiší, krajina, to mě ostatně zajímá pořád, ale dokument převládl. Nezapírám, že v tom byl vliv studia na pražském Institutu výtvarné fotografie a pak FAMU. Tam mě dokument opravdu chytl
Hrála roli i vzrušená doba přelomu 80. a 90. let?
To ne. Fotografie je vyprávění o druhých, ale i o sobě samém. Z toho vyplývá, že dějinné zlomy nejsou potřeba, abychom mohli hledat poetiku vztahů mezi lidmi. Pro mě je fotografování obecně vzato spíš sebepromítnutí do reality. A hledání odpovědí na vlastní otázky – prostřednictvím pohledu na život těch druhých.
Může umělci – kromě výdělku – dát něco práce pro reklamu?
Může. Když se rozhodne pro řemeslo, tedy pro fotografii, lze i tuto práci brát poctivě, nejen za účelem získávání peněz. Když dostanete zakázku, nejen že k ní máte přistupovat odpovědně, ale taky komunikujete s jistou částí různorodého světa kolem sebe, inspirujete se poznáním charakterů… Nemusí to být ubíjející, pokud se tomu člověk neoddá jako stroj na výrobu peněz. Ale to není můj případ. Navíc mám na reklamu stále méně času, víc ho věnuji Slezské univerzitě.
Co vám dává učitelské působení?
Ohromnou energii. Můžu sledovat mladší kolegy a prostřednictvím zkušenosti jiné generace získávat i kritický odstup vůči sobě.
Co se může student naučit a co musí mít?
Naučit se dá ledacos, ale vlastní vklad talentu je potřebný. Dokonalé řemeslo se víceméně naučit dá, ale poznáte, když něco chybí.
Cítíte se být součástí nějakého směru, školy?
Ani ne. Podle mě subjektivně laděný dokument je dnes ve srovnání s ostatními trendy fotografie na okraji. Větší pozornost se věnuje třeba všelijak manipulovaným obrazům na pomezí fikce a reality… Ale to je úplně jedno, tvorba není skákání z jednoho trendu do druhého.
Václav Podestát (1960) vystudoval Institut výtvarné fotografie v Praze (1988) a Katedru fotografie FAMU (1994). Pracuje jako fotograf ve svobodném povolání, zabývá se hlavně reklamní a krajinářskou fotografií a fotografií uměleckohistorických památek. Působí i jako organizátor výstav, fotograf a redaktor Vlastivědného sborníku v Muzeu a galerii severního Plzeňska. Od roku 1997 je pedagogem Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě. Fotografuje od roku 1978. Zpočátku se zaměřoval na krajinné motivy a zátiší, později na minimalistické kompozice. Od poloviny 80. let se věnuje zejména dokumentární fotografii (cykly Lidé z Porty, soubory o náboženských slavnostech, soubor o životě mentálně postižených dětí Život beze snů apod.), pokračuje však i v tvorbě výtvarně zaměřených fotografií (cyklus Iluze). V 90. letech rozvíjí zejména rozsáhlý cyklus zobecňujících subjektivních dokumentů z různých částí světa Lidé. Měl řadu výstav a zúčastnil se mnoha skupinových expozic (mj. v Praze, Štýrském Hradci, Štrasburku, Norimberku, Skopelosu, Bratislavě, Berlíně, Brně, Chicagu, Vilniusu, Kaunasu, Kyjevě, Hertenu nebo Leverkusenu). Působí i jako publicista a kritik. Žije v Kralovicích na Plzeňsku. Více o něm např. na http://itf.fpf.slu.cz/podestat.php.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.