Dagmar Vaněčková

Z Ostrova blažených a jiných pevnin

Být svědkem své doby a snažit se ji nazírat prizmatem věčnosti asi vyžaduje volit mezi dvěma alternativami: buďto nejbližší i vzdálený svět sledovat z relativního poklidu zápecí domoviny, anebo jeho jinakost pozorovat, poslouchat, očichávat na cestách, s rizikem ztráty času v jeho nadměrně a nesmyslně zrychlujícím se toku. Odkud a kam? Kdoví?

I Rakousko, až donedávna domorodci i návštěvníky považované za poměrně idylickou zemi, a odtud pojmenování Insel der Seligen, prožívá rok osmiček. Počínaje revolučním letopočtem 1848 a tehdejším nástupem na trůn mladičkého mocnáře Františka Josefa I., vzpomíná se poněkud nostalgicky – vždyť jeho dlouhá éra v čele jedné evropské velmoci znamenala nejen pro Rakousko-Uhersko, ale i pro Čechy období průmyslového a kulturního rozvoje, nicméně přerušované válečnými konflikty a posléze katastrofou světové války.

Pozdní snahy posledního habsburského panovníka Karla I. (1916–1918) o zachování říše skončily fiaskem pod tíhou drtivé porážky a v rámci dohody vítězných mocností. Císař byl nucen abdikovat a 12. listopadu 1918 byla před budovou vídeňského parlamentu vyhlášena Demokratická německo-rakouská republika. Mírová smlouva ze Saint Germain z roku 1919 však připojení Rakouska k Německu výslovně zakázala. 21. října vznikla Republika Rakousko, v níž po stranických třenicích byla ústavně posílena moc spolkového prezidenta. Stojí za zmínku, že už v roce 1918 bylo uzákoněno volební právo žen, byl stanoven osmihodinový pracovní den a byla založena Dělnická komora, zastupitelský orgán práv dělníků a zaměstnanců. Přesto se nové Rakousko, zbavené průmyslového zázemí, především v českých zemích, a zásobárny maďarského zemědělství, propadlo do hluboké inflace a nezaměstnanosti, jež v roce 1933 dosáhla třiceti procent.

Politické a hospodářské konflikty vyústily v občanskou válku s obětmi na životech. Spolkový kancléř Engelbert Dollfuß nařídil rozpuštění parlamentu a v květnu 1934 se demokratická republika přeměnila v autoritářský stavovský stát. Nacionálněsocialistická strana, obdoba německé NSDAP, byla sice v Rakousku zakázaná, ale její fanatičtí stoupenci při pokusu o puč těžce zranili kancléře, který zakrátko nato následkům zranění podlehl. Jeho nástupce Kurt Schuschnigg měl v úmyslu uspořádat lidové hlasování o nezávislosti Rakouska, ale místo toho na nátlak Německa došlo k jmenování nacionálněsocialistické vlády a současně 12. března 1938 k obsazení (Anschlussu) Rakouska hitlerovskou brannou mocí. Splnila se tak touha mnoha Rakušanů stát se znovu součástí říše, tentokráte Velkoněmecké, pod názvem Ostmark.

Přijetí norimberských rasových zákonů prohloubilo do hrůzných podob zdejší latentní a tradiční antisemitismus: známé jsou dobové snímky o spalování knih, plenění obchodů, přinucení Židů k drhnutí vídeňských chodníků. Elita vzdělanců, univerzitních profesorů, vědců, literátů a žurnalistů byla dohnána k emigraci, mnohdy cestou přes Prahu. Většina židovského obyvatelstva z Vídně a Rakouska končila přes sběrné tábory a masové deportace za nelidských podmínek v koncentrácích. Jen nepatrná část přežila a z nich nemnozí se znovu usadili ve své původní vlasti Rakousku.

Hanbu zločinů na spoluobčanech a sílící úsilí o vyrovnání se s minulostí bude od září t. r. do ledna 2009 připomínat výstava v parlamentu, dále sedmidílná série přednášek o roce 1938, v Židovském muzeu se od března koná výstava fotografií o dějinách vídeňských Židů po roce 1945. Události let 1938–1945 budou dokumentovány znovuvydáním 52 čísel tehdejších novin a časopisů, s komentáři renomovaných historiků a publicistů. Praha si podala ruce s Vídní, když tam přenesla výstavu starých židovských pohlednic. Navíc na vernisáži „Jamim mikedem“ krásně zazpívala Hana Frejková za doprovodu kytaristy Michaela Hromka.

Intermezzo I.

Rozlehlé mezinárodní letiště v Tel Avivu nese jméno zakladatele židovského státu Ben Guriona. Snil mimo jiné o tom, že v brzké budoucnosti se podaří jeho obyvatelům zavlažit a zúrodnit poušť Negev a další dosavadní pustiny. V televizním dokumentu rakouské stanice 3 SAT bylo možné se z práce laboratorních i terénních vědců přesvědčit, jak sen nabývá reálných obrysů, když například 70 procent odpadové vody dokáží přeměnit na pitný zdroj; prostřednictvím podmořských vrtů se daří jiným vědcům z hlubin pod mořským dnem odvést složitým systémem na povrch sladkou pitnou vodu. Už v první polovině 80. let jsem v kibucu Ein Gedi obdivovala výpěstky tamních zahradníků, chcete-li plantážníků. Za humny se prostírala takřka nekonečná poušť. Izrael je zemí starověkých, biblických, ale i moderních zázraků. Známá je vysoká úroveň jeho vědeckých pracovišť, výzkumu, univerzit, ale nejen to. Pracovitost, houževnatost a žel i nutná ostražitost na každém kroku patří k výbavě Izraelců. Pro Evropana je zvláštní potkávat sličná děvčata ve vojenských uniformách s revolvery a samopaly, být neustále podrobován kontrolám obsahů kabelek, kapes.

Pro příchozího z Evropy je samozřejmé jít po stopách křesťanské civilizace. Nechat se unést jedinečnou atmosférou Jeruzaléma, neminout Betlém, ale také Massadu, Jericho, řeku Jordán, Mrtvé moře. Ve výpravách zahraničních křesťanů poutají pozornost velké skupiny Nigerijců, snad misijní předzvěst pro spíše nevěreckou západní Evropu?

Zbývá Eilat a poznání fauny Rudomoří. Moderní město s padesáti sedmi tisíci obyvatelů a davy turistů je doslova napěchované na pevninském výběžku, v pozadí žluté, pusté horstvo, vlevo hranice s Jordánskem a vpravo s Egyptem, taxík ujede onu vzdálenost za necelou hodinu, za vodou bohatá Saudská Arábie. Symbolem Eilatu, každoročně slaveným 11. března, je Ink Flag, vlajka, kterou tady před půlstoletím vztyčili příslušníci Haganah po úspěšné expedici z Ouvdy, místa v negevské poušti. Izrael tím získal přístup k Rudému moři a tím k dálkové námořní dopravě.

Úmysl nahlédnout do Egypta zprvu ztroskotá na uzavřené hranici. Tedy zpět do nejbližšího hotelu, posledního na izraelském území, vypít šálek čaje a čekat. Pak se v poledním žáru vydat už pěšky opět k hranici a podstoupit nekonečný řetěz kontrol Izraelců i Egypťanů. Ne tak dávno zde kdesi fanatický terorista střílel do skupiny poutníků při jejich cestě do kláštera svaté Kateřiny na Sinaji. Dnes i přístup do příhraničního egyptského hotelu podléhá přísné kontrole.

Leč na jinou notu. Když vkročíte po kolena do moře a štěstí vám přeje, uzříte podívanou pro bohy: hejna rybek v pruhovaných „úborech“, jiná jednobarevná a docela velké ryby blankytného zabarvení. Mnohem více lze uvidět v podmořském observatoriu a na lodích se skleněným dnem. Bezprostřednost ovšem chybí. Zřejmě proto se do izraelského a egyptského Rudomoří vydává za účelem potápění tolik nadšenců z celého světa. Kéž by krásy jeho fauny zůstaly uchovány i příštím generacím. Jen co by kamenem dohodil od korálové pláže totiž „straší“ soustavy přečerpávacích stanic nafty z tankerů do početných nádrží a dále potrubím až do Aškelony, nedaleko pásmu Gazy, odkud podle informací médií jsou na izraelské osady často vystřelovány rakety, ohrožující životy osadníků a v trosky měnící nejen jejich obydlí. V Eilatu se nachází přístav pro rozměrná překladiště tisíců nových aut z Japonska. Blahobytný pokrok se prý příliš nesnáší s trvalým udržením snesitelného životního prostředí. Nebo jde o směšné tvrzení?

Izraelci se mezi sebou dorozumívají hebrejsky, jidiš, většinou hovoří pěknou angličtinou a – světe nediv se – i rusky. V eilatských hotelech je zaměstnáno nemálo Rusů, kteří závidí svým bohatším krajanům, že si sem jezdí na dovolenou.

Intermezzo II.

Po únavné cestě jsme zase doma. Nejdříve na vylidněném nočním letišti v Ruzyni, brzy nato v penzionu, aby při snídani se nečekané stalo skutkem. Takřka pod nosem zmizí z jídelního stolku kabelka se vším, co pro její majitelku mělo cenu, doklady, peníze, léky. Anabáze po úřadovnách policie, u bankovních přepážek a v ordinacích lékařů je sice sotva příjemně stráveným časem, ale cestovní vzpomínky jsou naštěstí nesmazatelné. A nadcházející setkání s vzácnými přáteli zůstává radostným vyplněním pražského programu, takříkajíc jeho zlatým hřebem. Pokud Bůh, zdraví a kasa dovolí, vydáme se znovu k jiným pevninám a břehům…

A zpět do Rakouska

Mluvčí strany zelených, univerzitní profesor Van der Bellen, se nejnověji nechal slyšet, že v rakouské politice už jde jen o stranickotaktické dohadování. Leccos tomu nasvědčuje. Pouze krátkodobý velikonoční smír umožnil přestávku v neustálých vzájemných výpadech představitelů velké koalice: jak sociální demokraté v čele s kancléřem Alfredem Gusenbauerem, tak lidovci, vydatně inspirovaní bývalým kancléřem Wolfgangem Schüsselem, který zřejmě nemůže strávit svou osobně neočekávanou porážku v minulých parlamentních volbách, vyhledávají a prostřednictvím médií předhazují veřejnosti stále nové aféry státních úředníků a korupční skandály. Průzkumy veřejného mínění z poslední doby reflektují měnící se proporce příznivců a odpůrců předčasných voleb, jejichž termíny se odhadují od letošního června až do počátku příštího roku. Přičemž obě vládní strany nepřestávají voliče pokrytecky ujišťovat o nutnosti setrvání v dnešní koalici a splnění jejího programu. Naopak všechny tři opoziční strany v parlamentu poukazují na znechucení veřejnosti z krajní rozhádanosti v současné vládní administrativě, na rozdílná mínění i uvnitř vládních stran a sílící názorový odstup zemských hejtmanů vůči spolkové vládě. Na účast v případné nové vládní sestavě, s jakýmkoli partnerem, si už brousí zuby dokonce i Karl-Heinz Strache, šéf krajní pravice. Ochotu spolupracovat v nových podmínkách hlásí rovněž jak strana zelených, tak i ministrana BZÖ, jejíž mluvčí Peter Westenthaler dokonce vyzývá spolkového prezidenta Heinze Fischera, aby uvažoval o úřednické vládě. Jörg Haider, který se nedočkal postu kancléře, o nějž během své politické kariéry tolik usiloval, hodlá prý znovu kandidovat na zemského hejtmana Korutan. Byla by docela škoda, kdyby se z rakouské politické scény, kterou dokázal vždy náležitě oživit, vytratil beze stopy.

Rakousko ovšem žije méně politikou a více fotbalem, neboť se blíží mistrovství Evropy od 7. do 29. června (a do té doby nesmí vláda padnout, ať by jakékoli „temné síly“ zaúřadovaly). Fotbal už dávno není jen hra, ale především velký byznys, v němž hodlají brát podíl snad všechna obchodní, průmyslová a jiná odvětví, už proto, že reklama fandům a konzumentům nic jiného n e d o v o l í.

A ještě trochu rekordů: na rakouských silnicích a dálnicích (nejčastěji na jižní A 2) se prohání v evropském měřítku největší počet strašidelných jezdců (Geisterfahrer), většinou opilých, a tudíž neschopných rozeznat značení nájezdů a výjezdů. Proto se mají nově objevit tabule s výstrahou. STOP! FALSCH! Daňoví poplatníci je jistě ochotně zaplatí.

Rakousko si dále udržuje rekordní čísla v exportu a je největším zahraničním investorem v Bělorusku. (Business as usual.) Byl sice omezen příděl v udělování azylů, avšak příliv nových legálních i ilegálních běženců, nebo spíše ekonomických imigrantů, úspěšně trvá. Uprchlický tábor Traiskirchen, i pro nás Čechy neblaze proslulý, občas praská ve švech, zejména zásluhou Čečenců.

Česko- a též česko-slovensko-rakouské vztahy se upevňují a vzkvétají, zvláště na oficiální úrovni, a to navzdory všem škarohlídům i jejich jedovatým poznámkám o normální sousedské hašteřivosti.

Dagmar Vaněčková

Obsah Listů 2/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Dagmar Vaněčková

Z Ostrova blažených a jiných pevnin

Intermezzo I.

Intermezzo II.

A zpět do Rakouska

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu