Zdeněk Müller

Arabský dnešek bez iluzí

Být Arabem není dnes snadné. Pro ty staré se všechno kolem změnilo natolik, že jim máloco připadá známé a přátelské. Mladí na tom nejsou o nic lépe. Léta strávená memorováním v nudné škole je špatně připravují na život v novém světě. Pokud Arabové žijí doma mezi svými, moc práv a svobod nemají. Pokud vyrazí do světa, všude je berou za teroristy. Ani arabští vůdcové se ve světě netěší nejlepší pověstí. Věhlas jim dělá nejvýš bohatství nebo nadutost. Téměř všem chybí jakákoliv fantazie, vynalézavost a nápady.

Ano, jde o hrubé generalizace. Mezi více než 300 miliony arabsky mluvících lidí a 22 zeměmi Arabské ligy panují velké rozdíly. S tím, jak rekordně stoupá cena ropy, některé arabské ekonomiky jdou prudce nahoru. Propast mezi uprchlíkem v Dárfúru a finančníkem za volantem automobilu Porche v Dubaji je tak velká, jaká může existovat mezi dvěma zcela rozdílnými národy. Leč pozornému pozorovateli dnešního arabského světa nemůže uniknout, že tam vládne veskrze podobná atmosféra. Především mezi mladými lidmi do třiceti let, kteří představují drtivou většinu Arabů, panuje pochmurná nálada.

Příčin arabské rozladěnosti a pochybování je více. Matoucí názor o nejrychlejším populačním růstu ve světě, selhávání systému veřejného vzdělávání, propast mezi společenskými tradicemi a městským životním stylem se nyní stávají převažující arabskou normou. Je to ovšem především politika, co k nespokojenosti Arabů přispívá nejvíce.

Snění a odpor

Ve světě to nevypadá pro Araby dobře na dlouhou dobu. Generace, která se zrodila po druhé světové válce, došla k názoru, že po staletích nadvlády osmanských Turků a evropských imperialistů musí přijít arabská renesance. Ve schématu arabského pokroku trčela jako nějaký nepatřičný hřebík palestinská otázka. Porážka v sedmidenní válce v červnu 1967 vytrhla Araby ze snění. Palestina přesto zůstala prubířským kamenem pro všechny Araby. Panoval názor, že dříve nebo později se spravedlnost musí zjednat.

V následných vlnách nadějí a beznadějí původní názorová jasnost mizí. Jen hrstka Arabů čeká, že mírová iniciativa George Bushe, spuštěná v Annapolisu v listopadu minulého roku, k něčemu povede. Hluboký rozkol mezi Hamásem a Fatahem zasazuje další těžkou ránu. Pokud se sami Palestinci nedokáží dohodnout, proč by jim měli ostatní Arabové pomáhat? A které straně vnitropalestinského konfliktu dát za pravdu? Střet mezi srdcem, jež volá „braň se“, a hlavou, která doporučuje kompromis, zřídkakdy v minulosti uváděl Araby, stejně jako samotné Palestince, do takového zmatku jako nyní.

Co platí v Palestině, platí rovněž v Iráku. Americká invaze v roce 2003 vyvolala pouze povrchní a krátkodeché arabské pobouření. Z dálky vypadal irácký „odpor“ přirozeně a vznešeně. Ale jak se to v Iráku začalo zamotávat, stává se pro Araby stále obtížnějším rozpoznat ty správné od těch špatných. Mezi účinkujícími je málo hrdinů. Koho postavit na piedestal obdivu? Masové vrahy z al-Káidy, brutální šíitské milicionáře, kriminální gangy, kurdské separatisty, zkorumpované politiky, Američany?

I pokud se jedná o další oblasti arabského světa, kde se děje něco nepravého a nespravedlivého, mají přemýšliví Arabové stále větší potíž pojmenovat viníka. Dochází jim, že svádět vinu za masakr v Dárfúru v Súdánu, podněcovaný místní vládou, nebo za pat mezi libanonskými náboženskými sektami na ohavnou americkou zahraniční politiku jaksi zcela nesedí. Mnozí Arabové nepřestávají považovat „válku s terorismem“ prezidenta Bushe za křižácké tažení proti islámu. Ale řada arabských hlasů také připomíná, že džihádismus ve stylu al-Káidy připravil o život více muslimů než „nevěřících“, a to Marokem počínaje a zchátralými palestinskými uprchlickými tábory v Libanonu konče.

Arabství vybledlo

V minulých dekádách čekali Arabové, že jim směr určí jejich vůdcové. Egyptští prezidenti Gamál Abd an-Násir a Anwar Sádát, tuniský modernistický sekularista Habíb Burgíba a králové jako Husajn z Jordánska, Hassan II. z Maroka a Fajsal ze Saúdské Arábie nebyli bez kazů. Přesto na ně veřejnost arabského světa pohlížela s úctou jako na budovatele národa a těšili se z masové přízně. Ani Saddám Husajn v Iráku a Háfiz al-Asad v Sýrii, diktátoři par excellence, nebyli z okruhu obdivovaných vůdců vyloučeni. Dnes je tomu poněkud jinak. Většina arabských vůdců postrádá zajímavý projekt a už se ani nesnaží předstírat, že něco takového má a chce mít. Přestalo rovněž platit, že by některá arabská země (jako svého času násirovský Egypt) platila za autoritu pro ostatní. Po 26 letech vlády Husního Mubáraka už Egypt přestal být přeborníkem v „arabství“. Saúdská Arábie sice disponuje nesmírným bohatstvím, ale její diplomatická bilance není oslnivá. Loňský pokus smířit Hamás a Fatah ztroskotal s pokořující rychlostí v samém zárodku.

Možná je dobře, že způsob vedení vycházející od osobností z 60. a 70. let, vyšel z módy. Bohužel ho nenahrazují režimy, jež by stavěly více na autoritě institucí a méně na svévoli jednotlivých osobností, o demokracii nemluvě. Pravda, volby jsou sice častější a opoziční strany a tisk o něco svobodnější. Ale hovořit o změnách znamená přiznat, že se v zásadě jedná jen o přebírání cizích reforem bez podstaty. Stávající arabské režimy poukazují na to, že mají volené parlamenty. Snaží se však zároveň skrývat klientelismus, paktování kamarádů a eliminování skutečné opozice. Halasně se vytrubuje: „pohleďte, jak jsme liberální, neboť privatizujeme“. Ale mlčí se o tom, že ze změn profitují v prvé řadě kamarádi režimních elit.

Barevnost nyní dodává novinovým stánkům o něco svobodnější arabský tisk. Svoboda, jež příliš neublíží politické moci a udělá dojem, nepřišla ovšem sama. Vynutil si ji příval informací nabízený satelity a internetem. Vlády jednoduše přepnuly z absolutní kontroly informací, kupříkladu pomocí státních televizních monopolů, na zavádění zákonů, které kriminalizují „šíření falešných informací“ nebo „neúctu ke státním institucím“. Dokonce i prozápadní vlády Maroka, Jordánska, Túniska a Egypta, považované za liberální, užívají takové prostředky k umlčování odpadlíků. Sýrie za Háfize al-Asada zavírala nespokojence do věznic bez velkých okolků. Jeho syn, „modernizátor“ Bašar, je zprvu přesvědčoval. Ale stejně se za nimi nakonec zavírají vězeňská vrata.

Úskoky tohoto druhu berou politice vitalitu. Maroko patří mezi odvážnější reformátory v arabském světě. Avšak vzdor rostoucí prosperitě, relativní svobodě slova a pluralitě politických stran nedůvěra Maročanů v politický proces, jenž zůstává pevně – i když elegantně – ohraničen, narůstá. V důsledku toho volební účast za posledních dvě desetiletí výrazně poklesla. Nejinak je tomu v Egyptě. Tam při minulých volbách přišel odevzdat hlas jen každý desátý volič.

Lidovláda a Alláhova suverenita

Politologové si dlouho stěžovali na ropné bohatství a s ním zpravidla ruku v ruce jdoucí rentiérskou ekonomiku. Viděli v tom hlavní příčinu přežívání arabského autoritářství. Bez daní není zastupování, tvrdili američtí tvůrci demokracie. Arabské vlády tento slogan převrátily. Tím, že si přivlastnily národní energetické zdroje a další renty, zbavily se potřeby vymáhat vysoké daně a bojovat o souhlas těch, kterým vládnou.

Méně zjevným zdrojem státní moci je zvrácený strach z toho, co by se dělo, kdyby stát velkou mocí nedisponoval. V mnoha arabských státech je úcta a věrnost státu slabší než věrnost seskupením spočívajícím na příbuznosti, etnické identitě, náboženství nebo příslušnosti k nějaké lokalitě. Není to problém výhradně Arabů. V řadě úspěšných demokracií se s tím dosud bojuje. Ale muslimové musejí navíc vyřešit zásadní otázku – zda by zákony měly vycházet od lidí, nebo od Boha.

Vypadá to dosti abstraktně, ale plynou z toho velmi konkrétní a praktické důsledky. Ve většině arabských zemích se režimy drží u moci silou tradice nebo skrze politická hnutí, jež se opírají o armádu a tvrdí, že představují vůli lidu. Když všemocná moc zkolabuje, jak se stalo v Iráku po Saddámovi nebo na palestinských územích po Arafátovi, je velice obtížné prosadit nějakou rozumnou politiku nápravy.

Nepřekvapuje pak, že lidé dávají přednost ďáblovi, kterého znají, před náboženskou roztržkou (fitna) nebo anarchií (fawdá), jež se všem jeví jako jediná možná alternativa. V důsledku toho jsou Arabové nedůvěřiví jak k západním zastáncům demokracie, tak ke stranám, jako je Muslimské bratrstvo, jež prosazují změnu ve jménu islámu. Takováto islamistická hnutí trpí společným neduhem. V případě, že jsou postavena před nutnost řešit praktické životní otázky, rozpadají se na pragmatiky a ideology. Vnitřní roztržky matou islamistické příznivce, již uvěřili jednoduchému schématu obnovy vlády „spravedlivého dobra“. Dokonce i tak disciplinované Muslimské bratrstvo, jaké působí v Egyptě, se štěpí na starší dogmatiky a mladší liberály.

Ekonomický růst a lepší vzdělání

Arabskou rozladěnost živí pochmurné politické perspektivy. Ale nejen ony. Příliš zkostnatělá sociální struktura a silné rodinné vazby, držící arabské společnosti pohromadě, působí rovněž negativně. Sex mimo manželství je nadále tabu, avšak drahá svatba, vysoké věno a nevěstiny nároky na výbavu, jdoucí na účet ženicha, posunují průměrný věk mužů vstupujících do manželství nad 30 let. Plodí to frustraci, jež povzbuzuje a živí kriminalitu a náboženský extremismus. Sociologové o tom hovoří dosti jednoznačně. Pokud jde o ženy, patriarchální společenské normy je drží v pozadí, byť je třeba přiznat, že právní postavení žen se místy mírně zlepšuje.

Velké pozdvižení vyvolala v posledních letech série zpráv OSN o rozvoji lidských zdrojů, která zachycuje arabské nedostatky v širokém spektru jdoucím od špatného zacházení se ženami k alarmujícímu nedostatku překladů do arabštiny. Jedna ze statistik kupříkladu uvádí, že literární překlady do španělštiny za rok početně převyšují počet překladů do arabštiny za posledních tisíc let.

Pokud hledáme v těchto selháních něco společného, pak je to chatrné vzdělání. Studie prokázaly spojitost mezi úrovní školství a postojem k ženským právům. Zřejmě existuje i vztah mezi tematickou pestrostí četby a tolerancí vůči rozmanitosti. Náboženské texty se prodávají ve většině arabských zemí více než jakákoliv jiná literatura. Dělá to sice reklamu pedantskému praktikování víry, ale těžko to připraví lidi pro ohromující svět neustále se rozšiřující nabídky.

Ačkoliv počet Arabů s univerzitním vzděláním rychle narůstá, kvalita hodně zaostává. V seznamu 500 nejlepších světových univerzit (vydává univerzita Jiao Tong v Šanghaji) figuruje jediná arabská vysoká škola vedle sedmi v maličkém Státu Izrael. Některé arabské vlády na to reagují. Katar a Saúdská Arábie si najaly věhlasné poradní firmy, aby navrhly přestavbu více než půl století starých systémů veřejného školství. Dokonce i Sýrie opouští státní monopol vysokého školství. Soukromé školství zažívá rozmach v řadě zemí, někdy s bohatou státní podporou. Dubajský šajch Muhammad Maktúm přislíbil 10 miliard dolarů na fond rozvoje vzdělání. Saúdská Arábie poskytla 3 miliardy dolarů na zřízení toho, co by mělo být špičkovým postgraduálním ústavem, fungujícím mimo dohled nábožensky konzervativního ministerstva školství, a kde by měli moci muži a ženy studovat společně.

Další naděje živí rychlý růst většiny arabských ekonomik. Za posledních šest let přesahuje pravidelně roční ekonomický růst arabského světa světový průměr. Hodně k tomu přispěly rekordní ceny ropy. Také demografie je příznivá. V periodě vysokého růstu klesá porodnost, roste počet těch, kteří vydělávají, a snižuje se množství závislých na sociální pomoci. Následně vzrůstá spotřeba a přicházejí reformy, jež usnadňují investice a obchod. Týdeník The Economist nedávno citoval jednoho egyptského ministra: „Dejte mi dalších pět let s růstem 7 % a mnoho našich problémů zmizí.“ Kus pravdy v tom asi bude.

Zdeněk Müller

Obsah Listů 2/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Zdeněk Müller

Arabský dnešek bez iluzí

Snění a odpor

Arabství vybledlo

Lidovláda a Alláhova suverenita

Ekonomický růst a lepší vzdělání

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu