Adam Szostkiewicz

Vzpoura mládeže

Všichni jsme vzešli z onoho roku! V čase čtyřicátého výročí vzpoury mládeže přichází vlna nostalgie po velikém úletu šedesátých let.

Čím víc se miluji, tím víc chci dělat revoluci, čím víc dělám revoluci, tím víc se chci milovat. To je jedno z tisíce hesel, jimiž byly popsány zdi Sorbonny a jiných budov Paříže v květnu 1968. Tak se dosud ani o revoluci, ani o lásce nemluvilo. Politika se nespojovala se sexem. A už určitě ne v posluchárnách důstojných svatyní poznání. Jenže toto je rok světové revolty studentů a náhle je všechno možné. Vždyť „Zakazuje se zakazovat“ a doporučuje se odevzdat „Všechnu moc obraznosti“, jak křičí ze zdí slogany, opakované v Západním Berlíně, Milánu, Curychu, Londýně, Amsterodamu, Kordóbě, San Francisku, Buenos Aires.

Argentinský spisovatel Julio Cortazar píše báseň – momentku z májové pařížské ulice: „Poslyš, má jediná, naslouchej hluku ulice/ To je dnešní báseň, to je dnešní láska. Ještě jednou je rytmus jedinou cestou: Rodin, Ucello, Cohn-Bendit, Nanterre/ první barikáda na Boul’Mich za úsvitu, šálek kávy mezi manifestanty, občas něha/ Rytmus noci v hlase Marcuseho, hluk ulice, Levi-Strauss, Jevtušenko, jména lásky se mění jako dny, dnes je to Jean-Luc Godard, a zítra Polański/ studenti útočí proti času pod pendreky bestií v kožených kabátech.“

Bestie v kožených kabátech jsou francouzské policejní úderné oddíly, které vytáhly do ulic Paříže proti studentským radikálům. Daniel Cohn-Bendit je idolem mladého protestu. „Všichni jsme němečtí Židé,“ skandují pařížští studenti, když hlásná trouba francouzské stalinistické komunistické strany deník L’Humanité udává Cohn-Bendita, že je německý Žid, který vyvolává zmatky v cizím domě. Vždyť odpor mladých, třebaže pochodovali pod rudými prapory a portréty Marxe, Lenina a Maa, vzbuzoval v Evropě i USA odpor establishmentu, stejně jako ortodoxní staré levice.

Establishment se obával, že vzpoura mladých zboří společenský řád, stará levice – že zesměšňuje sociální revoluci. Oni nejsou ani komunisti, ani socialisti, hřímal guru amerických liberálů (čili politické levice) Walter Lippmann – oni jsou nihilisti. Je fakt, že revolta často získávala formu karnevalu, velkého úletu, pouličního divadla, ale právě v tom spočívala její novost a atraktivita. Bylo to páté přes deváté, mísila všechno se vším, vážné věci s šaškárnou. Mladí odmítali tradiční hierarchii a autority a nahradili je svými. Kristus, budiž, ale v džínách a ruku v ruce s Budhou. Marx – OK, ale spolu s anarchistou Bakuninem a věčným revolucionářem Trockým. Klasikové literatury – ovšemže, ale čteme taky Stepního vlka a Hru se skleněnými perlami Hermana Hesseho, Učení dona Juana Carlose Castanedy, Zezelenání Ameriky Charlese Reicha, poezii Allena Ginsberga a jiných beatniků. No a přirozeně posloucháme rock, kouříme marihuanu, užíváme LSD. Hudba a drogy představovaly svátosti: otvíraly bránu vědomí, čili osvobozovaly od podmíněnosti, které před námi zakrývaly celou pravdu o tom, kdo jsme.

Revoluce vědomí

Kniha mladého profesora práva na elitní univerzitě Yale Reicha byla biblí protestu. Zvěstovala revoluci vědomí, která by razila cestu k nové společnosti. Amerika nemusí být z umělých hmot a neonů, může se zazelenat. Podstatou revoluce vědomí je vznešená vize člověka. „Člověk není částí stroje, není robot, není to bytost, která má hladovět nebo umírat ve válce, která má být hnána jako dobytek, není nepřítelem svého druhu a všech druhů ostatních, bytost, která má být kontrolována, řízena, spravována, školena, pobízena, znecitlivována. Jeho skutečné jsoucno se vyjadřuje láskou a důvěrou k bližním, v tom, aby byl součástí přírody a své vlastní přirozenosti, ve vývoji, v nejplnějším žití. Téměř vždy byli lidé podřízeni přísným mravům, náboženství, ekonomické teorii nebo politické ideologii. Nové vědomí chce od toho všeho osvobodit. Hlásá, že život je důležitější než to všechno.“

K úspěchu revoluce vědomí však bylo daleko. Časy vůbec nebyly karnevalové. V Americe byl roku 1968 zavražděn Bob Kennedy, kandidát demokratů na prezidenta, a pastor Martin Luther King, vůdce boje za rovná práva černochů; v sovětském bloku Pražské jaro zadusily armády Varšavské smlouvy. Svátek kontestace se nezřídka proměňoval v řádné bitvy s policí. Tak tomu bylo v Paříži během slavného máje 1968 r., v Chicagu, kde protestní festival života, plánovaný jako happening ke sjezdu Demokratické strany, skončil krvavým zásahem policie, v hlavním městě Mexika, kde na náměstí Tří kultur kulky bezpečnostních sil zabily stovky demonstrujících studentů. Ve Vietnamu pokračovala válka mezi komunistickými silami a režimem podporovaným Američany. V Evropě a v USA se stala osou, která spojovala protesty mládeže. Mladí ji považovali za špinavou. Dožadovali se stažení amerických vojsk z Vietnamu.

Ale mladí Američané nejen že nechtěli umírat ve Vietnamu, ale taky měli až po krk systému, ve kterém žili. S jeho pokrytectvím, skrytou represivností, tupým materialismem, který poměřoval člověka jen jedinou mírou: kolik vydělává. Kontrast mezi světem vzbouřených mladých a hlavním proudem společnosti dobře zachytil příchozí z Evropy, fyzik Fritjof Capra, autor slavného Bodu obratu. V roce 1968 přijel spolu s manželkou do Kalifornie, kde je zaskočil rozdíl mezi koženou dominantní kulturou a alternativní hippies. Aby se hippies, zapisoval si Capra, odlišili od uniformního stylu byznysmenů, oblečených do polyesterových obleků, nosili dlouhé vlasy, barevný a individualizovaný oděv, květiny, korálky a nejrůznější ozdoby. Žili v souladu s přírodou, nepoužívali deodoranty, mnozí z nich byli vegetariáni, mnozí pěstovali jógu nebo meditaci, pekli si vlastní chléb, věnovali se nějakému řemeslu. Takto se uskutečňovalo heslo 60. let o opuštění světa krysích závodů.

Společná věc

Revoluce roku 1968 měla mnoho vtělení a vedly k ní různé cesty. Studenti Sorbonny, Nanterre, Berkeley, Varšavské univerzity či Univerzity Karlovy v Praze byli připraveni diskutovat do úmoru, ale především na mladé Poláky a Čechy dopadly rány pendreků veřejné bezpečnosti i tajných, a na ty aktivnější přísné tresty vězení. Nedávno se dva účastníci polských studentských protestů z března 1968 vyznali, že přes všechny rozdíly přece jenom pociťovali nějaké pouto se vzpourou mladých na Západě. Nu a rádi využívali takové kolektivní techniky, jako třeba když se účastníci mítinků posadili na zem: tajní si obvykle nesedali.

V Polsku šlo o svobodu slova, o shození pout, která svazovala veřejný život, tedy o výdobytky, kterých svobodně využívali vzbouřenci v Paříži nebo v Berlíně. Polská mládež vyšla do ulici na obranu Mickiewiczových Dziadů, které cenzura stáhla ze scény varšavského divadla. Onen pocit blízkosti byl tedy spíše generační a citový než ideologický. To, oč bojovali studenti a inteligence za polského Března 1968 nebo v Praze v období probuzených nadějí na demokratický socialismus, zmařených invazí v srpnu 1968, bylo pro mládež ve svobodném světě cosi jako vzduch: to člověk dýchal, toho si nevšímal. Během velké veřejné diskuse v New Yorku se jeden z účastníků zeptal: Jestliže je možné vraždit, jako vraždili v My Lai, co znamená svoboda slova?

My Lai byla vesnice ve Vietnamu, kde 16. března 1968 američtí vojáci zabili přes sto neozbrojených civilistů, které podezírali z ukrývání komunistických partyzánů. Jméno My Lai se stalo bojovým heslem protiválečného hnutí v USA i v západní Evropě. V Polsku tehdy působila státní cenzura a společnost byla zbavena možnosti celkově a solidně poznat důležité události. Ale není důvod pochybovat, že ani v Polsku nebyla vietnamská válka příliš populární. Polští hippies nosili mírové znaky, symboly mírového hnutí, a nejednou za to dostávali od polské bezpečnosti, ačkoliv oficiálně bylo „lidové Polsko – stejně jako domácí „květinové děti“ – proti americké intervenci ve Vietnamu a dovolovalo pouštět v rádiu song skupiny Blackout Ty bomby letí na náš dům.

Sympatie k fantasticky oblékaným dlouhovlasým a bosým tulákům vyjadřovala po jistý krátký čas média sovětského bloku. Viděla v hnutí hippies flower power moc květin vetkávaných do vlasů náhodným chodcům, stejně jako v pacifistickém hnutí pátou kolonu světového komunismu v zemích Západu. Ať si dělají volnou lásku a ne válku, ať fetují do úpadu, ať vyzývají k návratu do předkapitalistického ráje – nám to sedí, protože tak oslabují kapitalistický blok, uvažovali stratégové ve východní Evropě.

Ale když hnutí – tento skromný název často používala vzpoura mladých – začalo v Polsku přitahovat mládež na úkor státem kontrolovaných mládežnických organizací, tón propagandy se změnil v nepřátelský. Nyní už se hippies vyskytovali v médiích jen jako chodící důkaz degenerace buržoazního systému. Byli označeni za rozvracečský element, stejně jako „komandos“ z polského Března 1968 (tj. klíčící opozice). Někteří účastníci protestu polských studentů se ostatně tohoto společenství nezříkali, pokuřovali trávu a notovali hit Scotta McKenzieho San Francisco: „V celé zemi zvláštní vibrace/ Lidé v hnutí/ Celá generace má nové vysvětlení/ Lidé v hnutí/ Kteří jedete do San Franciska, nezapomeňte si vetknout květy do vlasů/ Jestli budete v San Francisku, pobavte se v létě na svátku lásky.“

Brát, nežebrat

V tom vlastně spočívala měkká síla roku 1968, že spíše než na skutečné politické revoluci, čili na svržení vládnoucího systému, mládeži záleželo na předvedení atraktivní alternativy ve společenských vztazích, dělání politiky a vytváření kultury. Rok 1968 je v tomto smyslu symbolem snění o světě uspořádaném jinak než ten, v jakém nám velí žít. Kdo velí? Rodina, škola, politici, církve – nemusíme je bořit, můžeme se pokusit žít mimo ně jiným životem, než je ten, do jakého nás oni tlačí. To spojovalo vzpoury mládeže nad všemi hranicemi a odlišnostmi. Vytvořme vlastní kulturu proti jejich kultuře, kontrakulturu; „O právo na život se nežebrá, to si člověk bere sám“ (nápis z univerzity v Nanterre).

Je zajímavé, že výbuch 60. let vlastně nic nevěstilo. Sociologové shodně popisovali studenty jako apolitické. Zdálo se, že stabilizace a blahobyt, jakých se podařilo na Západě dosáhnout, zabily v mládeži ducha nesouhlasu. Mudrcové zvěstovali konec věku ideologií a studenti konzumovali plody civilizačního pokroku. Dějiny však zase jednou udělaly na futurology dlouhý nos. Rok 1968 byl popřením teze o konci věku ideologií. Ideje zase měly svou velikou váhu, probouzely lidi k aktivitě, měnily obraz světa.

V 60. letech západní pokrokoví reformisté sklidili překvapivou úrodu své politiky. Sázeli na masové vzdělání, protože v něm viděli základ fungující demokracie. Mnohonásobně se zvýšil počet studentů, v Evropě i USA se otvíraly nové univerzity (mj. Nanterre – jedna z bašt Máje 68), posilovaly se televize, tisk i masová kultura. Neměnily se ale obsah a metody vzdělávání, nepřibývala pracovní místa pro absolventy.

Britský historik Walter Laqueur upozorňuje, že studenti sehráli značnou úlohu v ruském revolučním hnutí a rané fázi evropského fašismu. Kult mládí jako síly, jež pohne vratkým základem světa, rozkvétal v romantismu a vrátil se v 60. letech, kdy filozofové hlásali, že jenom studenti a mládež mohou otřást ztrouchnivělou společností a dát jí nový život, neboť je svět dospělých ještě nezbavil vlastní vůle.

Záchvěvy zvěstující vzpouru bylo možné zaznamenat v Anglii během protiatomových průvodů v 50. letech, ve Francii, kde se část profesorů, intelektuálů a studentů solidarizovala se snahami Alžírska o nezávislost, v literatuře a v kinematografii evropských kulturních velmocí. Jako v mladé Anglii, která raději než Eliota četla Brechta a knihy mladých rozhněvaných a poslouchala songy Boba Dylana. Londýn se začal měnit z metropole, odřezané od kontinentu, provinční, ve světové centrum módy a umělecké avantgardy, až ze sebe vydal Beatles, Rolling Stones, modelku Twiggy v minisukních – ikony popkultury, ale také antipsychiatrii dr. Ronalda Davida Lainga, tedy novou koncepci duševního zdraví.

Hlásala, že nonkonformita je příznakem normálnosti. Možná nejsou nemocní jednotlivci, kteří se nechtějí přizpůsobit, ptal se dr. Laing, ale společnost, která omezuje jejich spontánní projev. Na tomto základě vyrostl slavný pamflet Kena Keseye proti psychiatrii, ale v zásadě proti společenskému systému USA, Přelet nad kukaččím hnízdem. Jaká škoda, že se vinou železné opony nemohli Laing a Kesey seznámit se zprávami o sovětských „psychuškách“, tedy psychiatrických ústavech využívaných k věznění politických disidentů, považovaných úřady za blázny, když přece jenom blázen může kritizovat Zemi sovětů. Sovětský příklad by Laingovy ideje ilustroval snad lépe než výstřelky sestry Ratched v knize Keseyho, protože „psychušky“ byly skutečné, zatímco sestra Ratched literární fikce. Knihu přenesl na filmové plátno český politický emigrant Miloš Forman. Natočil také film podle kultovního muzikálu 60. let Hair.

Okouzleni proroky

Na lidi, kteří museli žít a tvořit v systému reálného socialismu, západní vzpoura mladých značně zapůsobila. Czesław Miłosz, který jako politický uprchlík z Polské lidové republiky žil v Kalifornii let kontrakultury, psal v básni Allenu Ginsbergovi: „Allene, dobrý člověče, velký básníku vražedného století, ty, který jsi trval na šílenství, abys dosáhl moudrosti./ Tobě vyznávám, můj život nebyl takový, jak bych chtěl./ A teď, když minul, leží jak nepotřebná pneumatika na kraji cesty./ Byl takový jak život milionů, proti kterému ses bouřil jménem poezie a všudypřítomného Boha./ Podřízen mravům, o nichž je jasné, že jsou absurdní, a nutnosti, která vytrhuje vždy za jitra a velí jet do práce./ S nenaplněnými tužbami, ba i s nenaplněnou touhou křičet a bít hlavou do zdi, se zákazem, který opakuješ sám sobě: ,Nesmíš.‘“

Na Ginsbergově poémě Howl (Kvílení, 1956) vyrostly zástupy příštích účastníků kontrakultury, kolovala v opisech taky za železnou oponou. Básník navštívil Polsko a Československo roku 1965. „A komunisti nemají co nabídnout kromě ducatých tváří a brýlí a ulhaných policajtů,” poznamenal v básni Král Majáles (překlad Jiřího Joska).

Sympatie ke vzpouře mladých neskrýval spisovatel Jan Józef Szczepański, autor velké reportáže z Ameriky Pátý anděl o psychopatovi Charlesi Mansonovi.

Manson se stylizoval jako nový Kristus. Založil v Kalifornii společenství – 60. léta jsou plná takových komun –, které ovládl a přivedl ke zločinu. V srpnu 1969 mladičtí vyslanci Mansona chladnokrevně zavraždili těhotnou manželku Romana Polańského a další čtyři lidi v režisérově sídle. Szczepański se však nesnažil svalit vinu za děsivý zločin na revoltu mládeže, ačkoliv se na její hodnoty Manson odvolával.

Když Szczepański odchází z představení legendárního divadla kontrakultury The Living Theater, zmítán pochybnostmi vyznává: „Byl jsem do značné míry fascinován těmi zjevy a přes výhrady, vyplývající hlavně z odstupu spisovatel měl za této návštěvy v Americe přes padesát, kontrakultura však nedůvěřovala lidem po třicítce, bych se spíše postavil na stranu dlouhovlasých ,revolucionářů‘ než na stranu jejich rodičů – sytých a krátkozrakých uctívačů hmotného úspěchu.“ Ale zároveň pocítil úzkost: Celá ta vzbouřená generace na něho působila, jako by snadno podléhala manipulacím různých proroků – šarlatánů, využívajících idealismus a nezkušenost mládí ke svým nízkým cílům. Manson nebyl kvintesencí kontrakultury, ale její ostudou. Podobně jako ti, kteří na vlně protestu sáhli k násilí.

Násilí a teror se objevily na okrajích vzpoury mládeže, ale nikdy ji neovládly. Buřiči se spíše snažili násilí vyprovokovat, aby společnost – díky masmédiím – spatřila na vlastní oči, že nikoliv mládež, ale systém sahá po pendrecích a slzném plynu. Šlo o to, aby se systém sám demaskoval jako autoritářský. Jeden z manifestů takzvaných „provos“ (od provakace), důležité frakce západního protestu, zdůrazňoval, že v boji s autoritativní společností je třeba spojovat reformismus s provokacemi. Je třeba pořádat nenásilné akce – nový typ společnosti – ale i provokace. Ty první mají ukazovat, jaká společnost může a má být, ty druhé mají ukazovat, jaká je ve skutečnosti.

Revoluce trpaslíků

Slova následovaly činy. Mezi hlavními městy protestů – což bylo San Francisco s hippies a psychedelickým rockem, Paříž s diskutující novou levicí a stávkami, které uzavřely epochu generála Charlese de Gaulla – vynikal nápaditostí Amsterdam. Právě tam „provos“ již v roce 1966 uspořádali happening u příležitosti společensky nepříliš populárního sňatku princezny Beatrix (dnešní královny) s Němcem Klausem von Ausbergem, který v mládí prošel Hitlerjugend a službou ve wehrmachtu. Zemi obcházel pokřik „Vrať mi kolo!“ – narážka na jízdní kola, která za okupace Holandska Němci konfiskovali. V jedné chvíli někdo hodil petardu na svatební průvod. Ke zděšení publika policie zahájila brutální protiakci, bila a zatýkala účastníky happeningu. Ale cíle akce bylo dosaženo: sympatie k „provos“ vzrostly.

Brzy rozjeli další nenásilnou, „bílou“, akci: rozdali obyvatelům Amsterodamu 15 tisíc kol natřených bíle ve jménu boje proti automobilovým spalinám v centru města. Barva vyjadřovala, že kolo je pro každého. Akce bílé košile měla za cíl vytýčení zón bez cigaretového kouře ve městě; bílé zásnuby rozběhly antikoncepční poradenství; bílé školy byly programem reformy vzdělávání a v rámci akce bílých domů začali účastníci přebírat opuštěné budovy na byty pro komuny nebo klubovny pro mládež. Když se policie postavila na odpor, začala akce osvěty bílých kuřat (policistům se tehdy v Holandsku říkalo kuřata). „Provos“ postavili svého kandidáta do městského zastupitelstva a mandát získal v roce 1967 pod heslem „Zvesela vpřed na Amsterodam, který se může stát městem k životu“.

Idyla netrvala dlouho. Mezi „provos“ nastal rozkol, protože hnutí mělo anarchistické kořeny a mnohým se nelíbilo, že jeho představitel vstoupil do oficiálních mocenských struktur. Z trosečníků „provos“ vycházel zakladatel Strany trpaslíků Roel van Duyn. Také zde šlo o alternativu k současné společnosti. Její předzvěstí mělo být vzorné společenství Svobodný oranžový stát, čili svazek komun v Amsterodamu a na jiných místech Holandska. Trpaslíkům se ve volbách vedlo ještě lépe než „provos“ (pět zastupitelů), ale postupně ztratili ráži, podobně jako celé protestní hnutí.

Má dáti, dal

Kdo nezná Imagine Johna Lennona? Píseň je stále nejkratším, ale mohutným manifestem kontrakultury. Pochází sice až z roku 1971, ale navazuje na poselství Beatles z jejich kultovních psychedelicko-revolučních alb Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band (1967), The White Album (1968) nebo Yellow Submarine (1969); na posledně jmenovaném se objevila hymna internacionály hippies All You Need Is Love.

Představ si, že není nebe ani peklo, zpívá Lennon v Imagine, že nejsou země ani náboženství, nic, za co se lidé zabíjejí nebo umírají, a lidé žijí všude v míru. Představ si, že není soukromé vlastnictví, a tedy není závist a hlad, lidé jsou si bratry a dělí se o svět. „You may say I’m a dreamer/ But I’m not the only one/ I hope someday you’ll join us/ And the world will live as one.“ Můžete mě označit za snílka, ale takových jak já je víc. Snad se k nám někdy připojíš, a svět bude žít v jednotě.

Snílek? – oponovala prudce Agnieszka Kołakowská, dcera filozofa, když odsuzovala Lennonovo krédo: Vždyť to je opěvatel totalitární utopie! To je příšerná píseň s radikálně antiliberálním vyzněním. Svět bez hranic, bez národů, bez historie, bez náboženství, bez hodnot, za které stojí za to dát život, bez soukromého vlastnictví – to je vize, ze které vane úděsná prázdnota. Podle Kołakowské lze z Lennonovy písně, z hnutí květinových dětí, z kontrakultury vyvodit dnes populární doktrínu politické korektnosti. Definuje ji jako dogmatickou levicovou ideologii, namířenou proti elitám, kultuře a hodnotám Západu. Svět, jaký by chtěla stvořit politická korektnost, by byl světem totální kontroly ve jménu jediné správné pravdy. A tedy popřením tolerance, kterou oficiálně hlásají stoupenci korektnosti.

Na prahu 21. století je zřejmě seznam obhájců protestu 60. let kratší než seznam kritiků. Někteří z nich onen protest aktivně provozovali. Například novináři Peter Collier a David Horowitz z Berkeley v Kalifornii. V účtování s generací kontrakultury psali po letech: „Určitě měla na kontě jisté úspěchy. Zasloužila se o rozšíření vědomí, prostoru společenské aktivity a tolerance, perspektiv individuálního rozvoje. Byla však i temná stránka. Když jsme útočili proti instituci autority, oslabili jsme imunitní systém naší společnosti a vystavili jsme ji chorobě různých oportunismů.“ To je zvlášť bolestná výtka, protože jako by znevažovala samu podstatu hnutí jako odmítnutí společenských konformismů. Do rubriky „dal“ mnozí zapíší dnes především rockovou hudbu, která měla v 60. letech zlaté časy a jejímž završením byl festival ve Woodstocku roku 1969. Několik filmů; kromě Formana Easy Rider a Vanishing Point, určitě nové divadlo, orientované na budování mezilidského společenství – zde měl velký vklad Jerzy Grotowski, jehož legendární Apocalypsis cum figuris mělo premiéru v roce 1968, trocha literatury, především esejů Paula Goodmana, Theodora Roszaka, filozofů Marcuse i Fromma, ale na vynikající literáty se kontrakultura spíše nezmohla. No a pohoda trpaslíků, jejíž skvělou reinkarnací byla vratislavská Oranžová alternativa Waldemara Majora Fydrycha, zdaleka ne nejhorší nástroj boje proti sklonku reálného socialismu v Polsku.

Do kolonky „má dáti” je nutno zapsat především morovou ránu narkomanie. Jiné domnělé hříchy budou předmětem zarputilých diskusí, dokud bude generace roku 1968 působit. Naprostá většina účastníků nemá chuť si sypat popel na hlavu. S jedinou výjimkou: výstřelků násilí inspirovaného rétorikou osmašedesátého roku. Jejich neznámějším příkladem se stala proslulá RAF Baadera-Meinhofové, ideologická teroristická sekta pro boj s německým státem liberální demokracie. Zde je odsouzení všeobecné. A kromě toho byl karneval 1968 prostě super.

Kdo má v tom velkém sporu o význam kontrakultury pravdu? Navzdory kritikům a pesimistům nezapůsobila jako dynamitová nálož pod kapitalismem a liberální demokracií. Tento systém přečkal její nápor díky své fenomenální pružnosti. Ochočil vzpouru mládeže, pustil ji dovnitř, dovolil dělat kariéry v politice, umění, masové kultuře, podnikání. Prezident Nixon stáhl vojsko z Vietnamu, čímž odňal protiválečnému hnutí smysl existence. Ideje kontrakultury pronikly do slovníku současné kultury – seberealizace, ekologie, pacifismus, New Age, práva menšin, udržitelný rozvoj. A především přesvědčení, že člověk není majetkem státu, národa, církve, politické strany. Zdá se, že klevety o kontrakultuře jako satanově díle jsou značně přehnané.

(Polityka 1/2008)

Adam Szostkiewicz (1952) je publicista, překladatel, redaktor zahraniční rubriky varšavského týdeníku Polityka.

Obsah Listů 2/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Adam Szostkiewicz

Vzpoura mládeže

Revoluce vědomí

Společná věc

Brát, nežebrat

Okouzleni proroky

Revoluce trpaslíků

Má dáti, dal

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu