Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Ve Spojených státech volí prezidenta každé čtyři roky. Na rozdíl od jiných států neznají výjimky, pojem předčasných voleb je jim cizí. Letošní jsou důležitější než jindy – je značně pravděpodobné, že končí éra republikánů a nový demokratický prezident v mnoha ohledech politiku vnitřní i zahraniční změní.
Americká ústava předepisuje, že prezident a viceprezident jsou jediní volitelní federální představitelé, kteří nejsou voleni přímo – lid je sice volí, ale způsobem, který v poslední, rozhodující fázi hlasem tohoto lidu být nemusí. Činí tak totiž sbor volitelů (electoral college). Den volby je stanoven na první úterý po prvním pondělí v listopadu každého čtvrtého roku. Každý z padesáti států Unie vysílá do tohoto sboru tolik elektorů, kolik má senátorů a reprezentantů (poslanců). Třiadvacátý dodatek ústavy, přijatý v roce 1964, k nim připojil tři volitele za District of Columbia (tedy vlastně za hlavní město Washington). Se stem senátorů – každý stát je v Kongresu zastupován dvěma senátory – a 435 reprezentanty plus třemi voliteli za District of Columbia představuje tak tento sbor 438 osob. Aby byl kandidát právoplatně zvolen, má zapotřebí aspoň 270 hlasů.
Otcové-zakladatelé neměli v lásce politické strany (jež v době vzniku Spojených států ani nebyly ještě stranami, jak je známe dnes). Přesto v USA rozhodujícími politickými silami politické strany jsou, ovšem pouze dvě – Demokratická a Republikánská. Vzhledem k jejich postavení hovoří komentátoři o jejich tyranii. Nikdo jiný než Bedřich Engels je výstižně charakterizoval už v roce 1892 takto: „Rozdílnost zájmů i v téže třídní skupině je v této obrovské oblasti tak veliká, že v každé z těchto dvou velkých stran jsou zastoupeny zcela rozdílné skupiny a zájmy podle místa a téměř každá zvláštní část třídy vlastníků má ve vysokém stupni v každé z těchto dvou stran své představitele. (…) Zřejmá náhodnost tohoto smíchání poskytuje výbornou půdu pro korupci a drancování vlády, jež tam tak krásně kvete.“
Tyto dvě strany určují (volí) své kandidáty na sjezdech, pořádaných každé čtyři roky právě pro prezidentské volby. Letos budou mít republikáni sjezd 1.–4. září v St. Paul (stát Minnesota), demokraté 25.–28. srpna v Denveru (stát Colorado). Sjezdy vrcholí nominační proces a začíná kampaň k „lidové“ volbě prezidenta. Některé státy přitom uvádějí pro sbor volitelů kandidáty jmenovitě, jiné sdělují pouze jména elektorů. Elektory jsou přitom ti, kdo dosáhli nejvyššího počtu hlasů, dva státy (Maine a Nebraska) však připouštějí počet poměrný.
Volitelé se scházejí první pondělí po druhé středě v prosinci v hlavních městech států. Podle zavedeného zvyku hlasují pro určené kandidáty svých stran, což však nevyžaduje žádný federální zákon, zato některé státy ano. Ústava přitom předepisuje, aby volitelé hlasovali aspoň pro jednu osobu, jež nepochází z elektorova vlastního státu. (Takže např. v roce 2000 republikánský kandidát na viceprezidenta Dick Cheney, jenž pocházel z Texasu jako George W. Bush, kandidát na prezidenta, se oficiálně dal zaregistrovat ve státě Wyoming.) Ověřený a zapečetěný výsledek hlasování v každém státě je poté odeslán do Washingtonu k rukám předsedy Senátu, jenž dokumenty otevírá v přítomnosti všech senátorů a reprezentantů, svolaných ke společnému zasedání v prvních lednových dnech následujícího roku. Tam jsou hlasy elektorů oficiálně sečteny.
Kritici systému poukazují mj. na fakt, že byl stanoven v roce 1787 za zcela jiných podmínek a že ve skutečnosti vůli lidu jako suveréna demokratického státu neodráží. Stalo se několikrát – v letech 1824, 1876, 1888 a 2000, že většiny ve sboru volitelů dosáhl (a byl tak zvolen prezidentem) kandidát, jenž získal méně hlasů ve volbách než oponent. Volitelé mohou, jak se ukázalo, hlasovat pro kandidáta jiného než toho, k jehož volbě se zavázali.
Příklad: Kdyby bylo v roce 1976 umožněno přepočítávání hlasů v Ohiu, bylo by Geraldu Fordovi chybělo jen sedm elektorských hlasů proti vítězi lidového hlasování Jimmymu Carterovi. A jak později otevřeně prohlásil Bob Dole, Fordův spolukandidát, byly by jim stačily tři čtyři hlasy právě z Ohia.
Proč je dosavadní systém udržován? Jasně to vyjádřil Gary L. Gregg v roce 2004 v konzervativním týdeníku National Review: „Je to právě sbor volitelů, který udržuje hodnoty tradiční Ameriky, významné pro 21. století, a je to sbor volitelů, jenž pomáhá venkovské Americe vyvažovat obrovskou kulturní, ekonomickou a sociální moc městských center.“ Jinými slovy: systém zabraňuje Americe ve změně. Citujme ještě dalšího konzervativce, Steva Farrella: Volba prostřednictvím volitelů „zajišťuje, že kandidát musí svůj přístup vybalancovat s problémy venkova, vlastnictví a práv jednotlivých států. Je to jedna z mnoha pojistek proti přímé demokracii, jak ji nacházíme v ústavě, je to proto pojistka proti socialismu.“
Výběr či volba prezidentských kandidátů je proces v USA ještě složitější než samotný závěr voleb. Publicista Michael Scherer tvrdil nedávno, že nominace kandidátů má s demokracií jen máloco společného, že jde o proces chaotický, v němž jde především o zájmy obou stran. Citoval politologa Larryho Sabata z Virginské univerzity: „Nijak není brán v úvahu zájem celonárodní. Všecko je ponecháváno náhodnému rozhodování.“ Je to proces tzv. caucusů a primárek.
Termín „caucus“ je obvykle definován jako schůze sympatizantů nebo členů politické strany nebo hnutí. V jiné souvislosti ovšem znamená spíše skupinu společného zájmu – např. „černý caucus“ v Kongresu je skupina afroamerických kongresmanů napříč politickým spektrem. Od primárek se liší mj. tím, že je neformálnější – stačí například, rozhodne-li se účastník pro kandidáta, napíše na volební lístek jeho jméno – a může odejít. To však platí pouze pro republikány.
Demokraté se vyznačují procedurou mnohem komplikovanější. Je stanovena stranickou organizací v příslušném státě, ovšem někdy je spoluurčována i správou daného státu, státní mašinérií. Téměř všechny státy určují, že výsledek primárek je závazný – delegáti, kteří jsou na těchto schůzích zvoleni, jsou ze zákona povinni na sjezdu strany ve svém státě hlasovat pro vybraného kandidáta. Některé státy však mají primárky nezávazné – volí se na nich pouze kandidáti na sjezd strany v daném státě, a ti teprve rozhodují o prezidentských kandidátech.
Jako příklad může posloužit stát Iowa, kde se tradičně odbývají ve volebním roce první primárky vůbec, a to od roku 1976 jak pro republikány, tak pro demokraty. (Předtím jim nevěnovaly zvláštní pozornost ani sdělovací prostředky. Ale v r. 1972 zvítězil v Iowě nečekaně senátor George McGovern z Jižní Dakoty, v r. 1976 bývalý guvernér státu Georgia Jimmy Carter, což v obou případech znamenalo výrazný první úspěch kandidátů – třebaže McGovern kandidaturu nakonec nezískal. Od té doby administrativa státu Iowa žárlivě střeží své prvenství v datu primárek.)
Schůze – konané ve školách, kostelech, veřejných knihovnách apod., někdy však dokonce i v soukromých bytech – probíhají ve všech téměř 1800 okrscích státu. Zúčastní se jich obvykle 10–20 % členů strany. V roce 2004 to bylo 124 tisíc demokratů (republikáni se nescházeli, protože George W. Bush neměl protikandidáta), letos však zcela nečekaně 236 tisíc – další důkaz mimořádnosti současné kampaně.
Primárek v Iowě se může účastnit každý občan starší 18 let nebo dosahující tohoto věku 4. listopadu, v den prezidentských voleb. Musí mít ovšem trvalý pobyt v tomto státě, bydlet v daném okrsku a být registrován jako člen strany (stačí, zapíše-li se před začátkem schůze). Primárky však nemají ve všech státech stejnou podobu. Liší se podle toho, jsou-li „uzavřené“, přístupné jen členům strany podle uvedených pravidel, „otevřené“, na nichž mohou hlasovat i členové jiné strany, popř. vysloveně „nezávislí“, nebo konečně „modifikované“, jež jsou hybridem mezi oběma předchozími druhy. Bývají na ně připuštěni také pozorovatelé bez hlasovacího práva, tj. hosté včetně novinářů, jakož i těch, kdo budou případně jako dobrovolníci pomáhat v další kampani.
Ovšem zatímco na schůzi republikánů proběhne prosté – nezávazné – hlasování, je hlasovací proces v primárkách demokratických složitější. Členové strany se totiž seskupí podle toho, kterého kandidáta preferují. Taková skupina musí sdružovat aspoň 15 % přítomných, má-li být oprávněna zvolit delegáta do okresního shromáždění. Skupinám, jež tohoto kvóra nedosahují anebo pro žádného kandidáta nehlasovaly, je poté časově umožněno přidružit se ke skupinám jiným. Delegáti na okresní konferenci jsou na to rozděleni podle preferencí a výsledek je oznámen telefonicky státnímu ústředí Demokratické strany.
Ovšem zatímco republikáni sdělují veřejnosti přímý výsledek hlasování, právě v Iowě není u demokratů takový výsledek úplně zřetelný. Jejich ústředí vyhlašuje výsledky na sjezdu strany tohoto státu v červnu, přičemž počet delegátů určuje podle tzv. ekvivalentu státních delegátů. To proto, že primárky volí 3. ledna delegáty na sjezdy v okresech, jež jsou nestejně veliké – např. okres Carroll by měl 155 delegátů, okres Tama 85. Celostátní ústředí váží podíl delegátů podle počtu hlasů, jež demokraté dostali v prezidentských volbách v roce 2004 a guvernérských v roce 2006 ve srovnání s úhrnným počtem hlasů pro svou stranu. Nicméně oba uvedené okresy mají pro státní sjezd, na němž se sejde 2500 delegátů, přidělen týž počet delegátů – šestnáct, poněvadž oba okresy měly v souhrnu týž počet demokratických hlasů jak v roce předchozích prezidentských voleb, tak 2006 ve volbách guvernéra.
Sdělovací prostředky považují okrskové primárky v Iowě za důležitý raný test prezidentského kandidáta (letos i kandidátky) a jeho (její) organizace. Přestože v primárkách nejsou voleni delegáti na federální úrovni, ty v Iowě se stávají magnetem médií, jež začínají soustřeďovat pozornost na „vítěze“ a „poražené“ – ačkoliv tyto termíny zrcadlí spíše očekávání a spekulace (letos tím víc, že očekávání a spekulace se vyskytovaly od předčasného začátku kampaně, tedy celý rok). Start kandidáta či kandidátky tak může být – a letos i byl – do značné míry rozhodující pro další kampaň.
Dodejme ještě – jako další příklad zvláštností či anomálií volebního systému, jenž sám o sobě je ojedinělý – Texas. V tomto státě se totiž konají současně, v týž den, „caucusy“ i primárky. Texaští voliči se přitom neregistrují v politické straně, mohou se tedy zúčastnit primárek obou stran. Poté, co volební místnosti demokratů byly v 19 hodin místního (centrálního) času uzavřeny, může kdokoli odejít na okrskové schůze („caucusy“), na nichž se vybírají delegáti na okresní shromáždění nebo shromáždění senátních volebních okresů, konaná 29. března. Na těchto shromážděních se dále volí delegáti pro celostátní texaský sjezd demokratů, který se bude odbývat 6. a 7. června. Sjezd zase zvolí všechny delegáty na sjezd Demokratické strany v srpnu. Texaští demokraté mají „přiděleno“ 193 „vázaných“ delegátů a 35 tzv. superdelegátů.
Kdo jsou superdelegáti Demokratické strany? Tuto kategorii vytvořilo v roce 1982 vedení strany proto, aby funkcionáři získali větší vliv než „obyčejní“ členové. Nejsou voleni, sjezdu se zúčastní z titulu svých funkcí současných nebo bývalých: jde o guvernéry, členy Kongresu (senátory a poslance), bývalé prezidenty, členy vedení strany. Letos jich bude 796 (kdežto řádných delegátů 3253). Představují tedy asi 20 % účastníků sjezdu a 40 % hlasů potřebných k nominaci. Nejsou předem vázáni na žádného kandidáta, hlasují zcela svobodně. Příklad Kalifornie dokládá nedemokratičnost systému: Kalifornie má přiděleno 370 řádných delegátů na základě 4,5 milionu hlasů odevzdaných v primárkách 5. února. Hlas každého z jejích 66 superdelegátů však bude mít stejnou váhu jako hlas delegáta vybraného 12 tisíci voličů. Republikánská pravidla jsou odlišná: mají 559 delegátů zvaných „bonusoví“ (vedle řádných 1821). Vzhledem k významu superdelegátů není divu, že vedoucí prezidentští kandidáti za demokraty, senátor Barack Obama a senátorka Hillary Rodham Clintonová, o jejich hlasy urputně zápasí.
K pravidlům, jež nelze považovat za demokratická, patří loňské rozhodnutí vedení Demokratické strany, že ve státech Florida a Michigan žádné stranické primárky nebudou – takže tyto dva státy nebudou mít na sjezdu zastoupení. Důvod: demokraté Floridy a Michiganu plánovali primárky na začátek roku, což neodpovídalo strategii vedení. Podobně u republikánů: Floridě, Michiganu, New Hampshire, Jižní Karolíně a Wyomingu snížil celostátní výbor strany počet delegátů na polovinu za trest, že stranické organizace v těchto státech nedodržely pravidla ohledně dat pro primárky. Kromě toho platí u republikánů většinou zásada „vítěz bere vše“: kandidátovi s nejvyšším počtem hlasů – i když to není většina – připadají ve státě hlasy všech delegátů. Tak se např. stalo, že senátor McCain, který na Floridě získal v primárkách 36 % hlasů, má zajištěno všech 57 floridských delegátů. Toto pravidlo platí v největších státech, jež mají nejvíc delegátů (např. v Kalifornii, New Yorku, Michiganu, Arizoně, v New Jersey, Ohiu a Virginii).
Tentokrát tedy volební rok začal mimořádně brzy. Svou kandidaturu oznámila senátorka ze státu New York H. R. Clintonová už 20. ledna 2007, následovali republikánští uchazeči Mike Huckabee a bývalý newyorský starosta Rudy Giuliani 29. ledna, 10. února 2007 se přidal demokratický senátor ze státu Illinois Barack Obama, po něm republikáni Ron Paul (12. března) a John McCain (25. dubna). V průběhu roku přistupovali další kandidáti, jichž bylo celkem deset za demokraty a devět za republikány. Pro úplnost: soutěže se účastní také kandidáti jiných politických stran, kteří ovšem nemají naprosto žádnou šanci, a to za Ústavní stranu (Constitution Party), Socialistickou stranu a Libertarian Party. Mezi nimi se objevila i dvě jinak známá jména: bývalá členka Sněmovny reprezentantů Cynthia McKinneyová kandiduje za Stranu zelených a jako nezávislý známý obránce práv spotřebitelů, právník a politický aktivista Ralph Nader; ten ohlásil kandidaturu velmi pozdě, teprve letos 24. února. Pro zemi, považovanou velmi často za příkladně demokratickou, je příznačné, že média nevěnují kandidátům jiných stran mimo demokraty a republikány prakticky žádnou pozornost – výjimkou je asi pouze Ralph Nader. Ten je širší veřejnosti známý jinými aktivitami a ovšem i předchozími (neúspěšnými) pokusy o kandidaturu v letech 1992, 1996 a 2000, kdy byl kandidátem Zelených, a konečně roku 2004. O roce 2000 se tvrdívá, že tehdy odebral hlasy Alu Goreovi, a tím jej připravil o prezidentství.
Většina kandidátů v průběhu kampaně odstoupila. Za zmínku stojí neúspěch i u nás známého Rudyho Giulianiho, často považovaného před kampaní a krátce po jejím začátku za významného favorita přinejmenším mezi republikánskými voliči. Ačkoliv ještě v září 2007 mu průzkumy přisuzovaly u republikánských voličů popularitu 55 %, v říjnu 32 %, v prosinci 23 %, letos v lednu poklesla na 20 %. Přitom jen na Floridě vydal na kampaň 60 milionů dolarů. Nezdar způsobily podle všeho dva faktory: jednak strategie kampaně (nedostatečná účast v prvních primárkách, kdy získal jediný voličský hlas, a špatně odhadnutý postup v některých státech), jednak – přes všechnu proslulost – ne dost výrazný volební program. Giuliani příliš zdůrazňoval a spoléhal se na svůj postup newyorského starosty po útocích 11. září 2001; navíc kritici dokázali, že přeháněl; sedm let poté to nestačilo.
Nezdar potkal i významného demokratického kandidáta Johna Edwardse. Právník, senátor za Severní Karolínu (1999–2005), kandidoval v roce 2004 po boku Johna Kerryho (kandidáta demokratů na prezidenta) na viceprezidenta. Měřeno evropskými měřítky byl Edwards mezi demokraty asi nejpokrokovější – za své cíle označil při vyhlášení své letošní kandidatury 28. prosince 2006 odstranění chudoby, boj proti globálnímu oteplování, zavedení všeobecného zdravotního pojištění a okamžité stažení vojsk z Iráku. Považován za „třetího“ demokrata – po Clintonové a Obamovi – končil v prvních trojích primárkách třetí, takže naděje na úspěch prakticky zmizely. Odstoupení z kampaně oznámil 30. ledna.
Ještě jiný pokrokový demokratický kandidát závod vzdal – Dennis Kucinich. Jediný mezi demokratickými prezidentskými kandidáty, jenž jako člen Kongresu hlasoval od samého počátku války v Iráku proti invazi a jehož program zahrnoval mj. okamžité stažení vojsk z Iráku a zavedení všeobecné zdravotní péče.
Na scéně tedy nyní zbývají tři kandidáti na prezidenta – „hopefuls“, „nadějní“. Všichni mají v soutěži silné, byť odlišné postavení. Jsou to dva kandidáti demokratičtí – senátorka za stát New York Clintonová a senátor za stát Illinois Barack Obama – a jeden kandidát republikánský, senátor za Arizonu John McCain; ten má nominaci prakticky jistou, poněvadž už má dostatečnou podporu sjezdových delegátů.
Čím se liší programy a voliči? Hillary Clintonová označila svůj program heslem Solutions for America! (Řešení pro Ameriku!). Není tak inspirativní jako heslo senátora Obamy – Hope for Change (Naděje pro změnu), Clintonová ovšem zdůrazňuje zkušenost získanou údajně v Bílém domě během osmiletého prezidentování manžela. Nedávné zveřejnění tisíců jejích dokumentů z tohoto období nedokládá však toto tvrzení zcela přesvědčivě. Jistou skvrnou zůstává její hlasování pro invazi do Iráku a následný souhlas s Bushovými zákony o vnitřní bezpečnosti. Zasazuje se ovšem pro stažení vojsk z Iráku, stane-li se prezidentkou. Vnitropoliticky by podle svých slov usilovala o zavedení všeobecného zdravotního pojištění (miliony Američanů nejsou buď pojištěny, nebo je pro ně kvalitní zdravotní péče z finančních důvodů nepřístupná). Uvážíme-li ovšem, že značná část jejích finančních zdrojů pro kampaň pochází ze zbrojního průmyslu a od korporací nepřátelských k odborům, jeví se realizace leckterých slibů málo pravděpodobně. Ostatně jejím hlavním poradcem v kampani je Mark Penn, spolumajitel velké agentury public relations, jejímž klientem je ropná společnost Shell a byla jím argentinská junta. Al Gore Penna v roce 2000 ve své kampani jako výrazného pravičáka vyhodil. Věhlas Billa Clintona, jenž v kampani své manželky velmi často vystupuje, ovšem k její popularitě hodně přispívá. Stejně tak, ne-li v míře ještě větší, jí získává hlasy, že sice není první ženou, která se v USA uchází o prezidentský úřad, je ovšem první, jež má reálnou šanci. Z tohoto důvodu se pro ni vyslovuje většina ženských, nejen feministických, organizací.
Soupeřem Hillary v Demokratické straně je senátor Barack Obama. Nutno říci, že představuje v americké politice ojedinělý fenomén také pro svůj původ: otec byl Afričan z Keni, matka běloška, narodil se na Havaji. Zazářil jako hvězda zejména v roce 2004 hlavním projevem na sjezdu své strany a jeho rozhodnutí kandidovat na prezidenta rozbouřilo veřejnost – hned z několika důvodů. Není sice prvním afroamerickým kandidátem na prezidenta (Shirley Chisholmová se ucházela v roce 1972, Jesse Jackson kandidoval 1984 a 1988, Alan Keyes 1996 a 2000, Carol Moseley Brownová a Al Sharpton 2004), ale možnost vítězství je ve srovnání s předchozími kandidáty mimořádná. Podpora mezi černými Američany v průběhu kampaně rostla, aniž mu klesala obliba mezi ostatními skupinami. Obama se snaží také stále dokazovat, že rasový původ není (a neměl by být) překážkou úspěchu (což ani v dnešní Americe zdaleka není pravda). Je skvělý rétor a posluchače dokáže strhnout. Hesla, s nimiž přišel – Naděje, Změna – odrážejí názory a pocity velké části veřejnosti, unavené, roztrpčené a zklamané osmi lety prezidentování George W. Bushe. Dokázal také okouzlit velkou část mladé generace. V jeho prospěch se vyslovily některé významné osobnosti – tak třeba senátor Edward Kennedy a oblíbená televizní hvězda Oprah Winfreyová nebo zcela nedávno guvernér státu Nové Mexico Bill Richardson, do začátku ledna sám prezidentský kandidát.
Ve chvíli vzniku těchto řádků předstihl Obama počtem delegátů stranickou soupeřku Clintonovou. I on slibuje výrazné změny ve zdravotnickém systému a pomoc těm, jež postihla krize rizikových hypoték (ovšem ani on, ani Clintonová nemají řešení problémů začínající krize). Jeho hlavním zahraničněpolitickým poradcem je známý bývalý poradce prezidenta Cartera Zbigniew Brzezinski. Obama rovněž slibuje stažení vojsk z Iráku. Podobně jako Clintonová má však i tento kandidát finanční vazby na Wall Street, k největším sponzorům patří společnosti jako Goldman Sachs, JP Morgan Chase a korporace zbrojního průmyslu.
Jejich jediným republikánským rivalem je jednasedmdesátiletý senátor ze státu Arizona John McCain. Veterán vietnamské války (pět a půl roku válečný zajatec) má bohatou rodinnou tradici vojáků: otec i dědeček byli admirály vojenského námořnictva. Konzervativní republikán je považován za politika, který často jedná na vlastní pěst, v leckterých bodech nesleduje politiku strany, např. v přistěhovalecké politice, v mnoha státech Unie předmětu ostrých polemik. Je pro pokračování okupace Iráku („třeba sto let“). V zahraniční politice je ostře kritický vůči Rusku, v domácí je proti sňatkům homosexuálů, proti státem podporovanému všeobecnému zdravotnímu pojištění; nepodporoval by nyní zákonnou možnost potratů.
Ve volební kampani hrají peníze pochopitelně velmi důležitou úlohu, ve Spojených státech možná větší než jinde. Bez podrobností konstatujme, že zákonné předpisy rozlišují mezi „tvrdými“ a „měkkými“ penězi (tj. příspěvky jednotlivců a organizací – korporace a odborové organizace přitom nesmějí kampaně podporovat), přímou podporou primárek a volebních kampaní atd. Také stát může přispívat podle jistých pravidel kandidátům, pokud se podpory nevzdají. V každém případě musí kandidáti na získávání finanční podpory vynaložit značné úsilí. Nejde zdaleka pouze o pokrytí nákladů na volební štáb a poradce, vysoké bývá např. cestovné, největší část výdajů pohlcuje televizní reklama.
Protože federální volební komise vyžaduje, aby za každý měsíc kandidáti veřejně oznámili, jaké částky získali, sleduje veřejnost tyto údaje a odhaduje i podle nich úspěšnost kandidátů. Příklad nejčerstvější: za únor 2008 získal Barack Obama ohromujících 55 milionů dolarů, čímž v týdnech vedoucích k důležitým primárkám v Pennsylvanii (22. dubna) daleko předčil Hillary Clintonovou. Senátor McCain získal ve stejné době pouhých 11 milionů. V lednu 2008 přispělo Obamovi na kampaň více než 250 tisíc jednotlivců – dosud jen v letošním roce přes 400 tisíc. Celkem získal v lednu 32 miliony, Clintonová v témž měsíci pouhých 13,5 mil., McCain, jenž zaměstnává pro získávání příspěvků 32 lobbistů, v lednu jenom 12,6 milionů. Za celou dosavadní kampaň přispěli McCainovi jeho sympatizanti pouze 65 miliony.
Finančně jsou významné i skupiny zakládané ve prospěch kandidátů. Jde o neziskové organizace, obvykle sponzorované bohatými jednotlivci, kteří se takto snaží získat přízeň kandidátů pro vlastní konkrétní cíle.
Internet sice značnou měrou revolucionizoval i sponzorství, nicméně v současné prezidentské kampani sehrály velmi důležitou úlohu „staromódní“ televizní reklamy a marketing. Poradenská firma Borrell odhaduje podíl televize na reklamním rozpočtu kampaně na 60 %, 17 % připadá na tištěná média a jen 0,5 % na internet. Nejviditelněji se to projevilo před tzv. superúterým 5. února, kdy 24 amerických států a teritorií mělo současně primárky. Televizní diváci byli zasypáni zhruba 160 tisíci reklamními šoty zhruba za 150 milionů dolarů. Nejčastěji šlo o třicetivteřinové „portréty“ kandidátů s krátkým, jednoduchým „poselstvím“. Souhrnné náklady prezidentské kampaně až do listopadu jsou organizací Campaign Media Analysis, jež televizní reklamy sleduje, odhadovány na jednu miliardu dolarů.
Média věnovala kandidátům rozdílnou míru pozornosti. Zpočátku nebyl příliš v jejím hledáčku McCain, jehož šance až do podzimu byly považovány jen za průměrné. Mnohem více se sdělovací prostředky zaměřovaly nejprve na Clintonovou, poté – v souladu s rostoucí oblibou – na Obamu. (Pomíjíme kandidáty, kteří mezitím odstoupili.) Nejen proto, že jde o kampaň prezidentskou, nýbrž i proto, že letošní je v mnoha ohledech mimořádná, věnují média neobyčejný prostor každé i méně významné události ve snaze odhalit senzaci. Pochopitelně zanikají v této záplavě témata skutečně důležitá a zejména v televizních debatách jde častěji o osobní útoky moderátorů i vzájemné napadání kandidátů.
Třebaže se počet uchazečů o nejvýznamnější státní funkci ve Spojených státech scvrkl na tři, je výsledek otevřený. To platí více pro demokraty než republikány – republikánu McCainovi nehrozí soupeření a je nepochybné, že sjezd jeho strany jej nominuje. U demokratů jsou nejen kandidáti dva, strana je navíc do značné míry rozpolcena a jak Hillary Clintonová, tak Barack Obama jsou odhodláni bojovat do poslední minuty. Nejenže se v deseti státech mají ještě odbývat primárky (první 22. dubna v Pennsylvánii, poslední 7. června v Portoriku), jež zvolí 690 delegátů, a jeden z uchazečů může získat výrazný náskok. Jde také o voličskou základnu, jejíž významná část si přeje v mnoha ohledech radikálnější postoj strany, mj. i kvůli sklouzávání ekonomiky do hlubší krize.
Jednou z otázek, jež si vedení demokratů klade, je i nebezpečí odcizení té části základny, jež by byla znechucena volbou jednoho kandidáta na úkor druhého: Afroameričané, zvláště mladí, by nesli nelibě, kdyby nebyl nominován Obama, voličky naopak, kdyby se to přihodilo Hillary. Kromě toho je McCain vážným protivníkem: průzkum veřejného mínění z 24. března ukazuje, že že McCain by mohl oba demokratické kandidáty v listopadových volbách předběhnout. Jeho náskok by byl vůči Obamovi 50 : 41 %, vůči Clintonové 48 : 43 %. Celostátně by jej favorizovalo 55 % voličů (nepříznivě ho posuzuje 42 %). (U Obamy: 46, resp. 52 %, u Clintonové 45, resp. 52 %). Rasmussen Reports, organizace, jež průzkum provádí, se táže voličů, ke komu mají větší důvěru vzhledem k životnímu prostředí, potratům, sociálnímu pojištění, válce proti teroru a ochraně soukromí. Irák ustoupil v povědomí voličů do pozadí, není už klíčovým momentem, jenž by ještě před rokem demokratům významně napomohl. Bude-li se zhoršovat hospodářská situace, což je velmi pravděpodobné, oslabí McCain – voliči obvykle viní z ekonomických potíží vládnoucí stranu. Nikdo si netroufá předpovídat, kdo by v listopadu mohl zvítězit.
Štěpán Steiger (1922) je publicista a překladatel.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
