Jan Novotný

Můj prezident

Panuje všeobecná shoda, že průběh prezidentské volby byl trapný. Ale proč? Politika vede ke klopotnému a leckdy obmyslnému dohadování se stejnou nutností jako chov králíků k produkci bobků – nad obojím je hloupé ohrnovat nos. Někteří komentátoři postřehli, že trapné bylo začít se dohadovat ve chvíli, kdy už byli kandidáti připraveni k souboji: jako bychom se začali přít o pravidlech ve chvíli, kdy už soupeři napjatě čekají na hvizd rozhodčího. Jistě bylo možno domluvit se o proceduře pár dní dříve, myslím však, že podstatná příčina trapnosti by se tím neodstranila. Těžko může být důstojná debata o pravidlech, v níž jde oběma stranám o to ušít je na míru vlastnímu borci.

Je pochopitelné, že si nezvolily bezostyšnou upřímnost. A: Doufáte ve zradu několika našich volitelů, kteří se při tajné volbě nebudou mít čeho obávat, proto nám nezbývá než prosazovat veřejnou volbu. B: Samozřejmě se nemýlíte, a právě proto trváme na volbě tajné.

Půvabná by mi připadala bezostyšná neupřímnost. A: Tušíme, že někteří vaši volitelé se spoléhají na tajnost volby a zradí vašeho kandidáta, my však nestojíme o hlasy přeběhlíků, a proto požadujeme veřejnou volbu. B: Vážíme si vaší šlechetné nabídky, ale nemůžeme na ni přistoupit, svoboda svědomí je nám nade vše.

Nepatřím k těm, kdo litují svého dávného členství v komunistické straně – hodně jsem se tak dověděl o lidech a o politice. Zažil jsem tam i zajímavou debatu o způsobu voleb, která ke svému prospěchu nesouvisela s žádnými konkrétními kandidáty – diskutovalo se patrně o návrhu nových stanov. Proti stanovisku, že v obrozující se straně nebude důvod svůj názor skrývat, vystoupil jeden kolega se zajímavou námitkou. „Dejme tomu,“ řekl, „že jsem byl kdysi dávno svědkem ustrašeného či panovačného chování uchazeče o funkci. Nikdy už k němu nebudu mít důvěru, ale nemohu nic dokázat a dokonce ani nechci jeho dávný poklesek připomínat. Ostatně možná nejde ani o zřejmý poklesek, jen o můj neurčitý, ale přesto hluboký pocit. Nemohu s dobrým svědomím soudruha volit, ale zároveň se necítím povolán ho soudit před veřejností. Možná že by tajnost voleb v minulosti dokázala i něčemu zabránit nebo by jejich výsledek byl aspoň výstrahou.“

Souhlasím s tímto dávným míněním, a zvláště pokud jde o volbu prezidenta. Někteří říkají, že tento úřad je spíše přežitkem, pro který nejsou žádné politické důvody. Já bych ale chtěl mít prezidenta, který je pojistkou proti totálnímu pohlcení života politikou i proti mánii totálního zveřejňování. Který v klidných dobách spíše brzdí a varuje než „vede vpřed“, ale na něhož je možno se spoléhat v těžkých časech, kdy, jak víme z dějin minulého století, rozhodnutí několikrát padlo na jediná bedra. Můj prezident by měl mít kvality, o nichž se ostýchám a ani necítím povolán kázat na veřejnosti – například věrnost i v osobním životě. Mělo by mu například záležet na ochraně temnoty nočního nebe, ale neměl by věřit na horoskopy. Mělo by mu vadit, že ubývá zajíců a vrabců, že jsou ročně na vozovkách zabíjeny stovky chodců a že země se zvláště v okolí měst mění v obrovské smetiště. Nechtěl bych ale vybízet kandidáta, aby se k těmto věcem pod nátlakem vyjadřoval.

Mám porozumění pro poslance, který přikládal tajnosti volby takovou hodnotou, že se volby veřejné odmítl zúčastnit. Já bych se na jeho místě cítil povinen – byť nerad – volit veřejně, ale nikoliv sdělovat své důvody. Co bych řekl naléhajícím médiím, kdybych byl nucen hlasovat proti očekávání? Že důvody, pro něž nedostal můj hlas, povím odmítnutému kandidátovi, bude-li o to stát.

Jan Novotný

Obsah Listů 2/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Můj prezident

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu