Antonín Rašek

Před patnácti lety se dělila i Československá armáda

Nebyla to jednoduchá záležitost. Historické zkušenosti byly jen z mála zemí. Průběžné rozdělování armád v Jugoslávii a v Sovětském svazu bylo daleko složitější. Nejvážnější byly personální problémy. Ty, v národnostně smíšené armádě, byly v popředí pozornosti jak resortu obrany a armády, tak politické a občanské veřejnosti. Týkalo se to českých a slovenských důstojníků, ostatní národnosti byly v armádě zastoupeny jen okrajově a v této situaci nehrály roli.

Personální problémy v tomto směru způsobilo poválečné opuštění Košického vládního programu, v němž bylo stanoveno, že v českých zemích a na Slovensku budou vojáci sloužit v národních jednotkách. To se – podle sovětského vzoru – neuskutečnilo, naopak slovenští vojáci z povolání i v základní službě měli kvůli asymetrickému rozmístění jednotek větší vyhlídky sloužit na západní hranici než doma.

V dějinách dvacátého století se podařilo shromáždit pouze zkušenosti ze dvou případů dělení státu, a sice ze švédsko-norského rozchodu v roce 1905 a z oddělení Irska od Anglie roku 1921. Daleko větší zkušenosti poskytují vlastní československé dějiny: dělení rakousko-uherské armády v roce 1918 a armády československé v březnu 1939.

Švédsko-norská unie vznikla na sklonku napoleonských válek v roce 1814. Zpočátku šlo o unii personální, spojenou osobou panovníkovou. V roce 1815 byla schválena jak norským sněmem – storthingem, tak švédským říšským sněmem. Vyvíjela se po celé 19. století, avšak pro náš případ je rozhodující, že norská armáda jako samostatný celek nikdy nepřestala existovat. Bylo to v souladu s ústavními ustanoveními z let 1814–1815. Král stál v čele státní církve a byl nejvyšším velitelem vojska a loďstva. Přitom norské ozbrojené síly byly od švédských zcela odděleny a nesměly být bez souhlasu storthingu ani redukovány, ani zvětšeny, ani užity za hranicemi. Tento stav s dílčími obměnami trval až do roku 1905, kdy se oba státy mírovým způsobem rozešly. Žádné problémy s dělením armády a její výzbroje tedy nenastaly a norsko-švédský rozchod, likvidace existující unie, neposkytovaly pro československý případ vážnější poučení.

Oddělení Irska od Anglie 26. prosince 1921 fakticky představovalo odchod velmoci z kolonie. Velká Británie sice poskytla Irsku samostatnost, ale fakticky ve formě dominia, podobně jako Kanadě či Austrálii. Vyhradila si přitom kontrolu irské zahraniční politiky a částečně i politiky vnitřní, dále právo loďstva užívat irské přístavy aj. Tyto podmínky byly později postupně měněny ve prospěch Irska, a to až do doby po druhé světové válce. V roce 1921 byla v Irsku armáda britská, která se přemístila do Velké Británie, přičemž Irsku nabídla odkoupení části výstroje. Kromě toho byla v Irsku původně ilegální silná Irská republikánská armáda (IRA), která do té doby bojovala proti Angličanům. Ani tento případ nebyl pro československé dělení vážnější inspirací.

1918

Vznik armády samostatného Československa v roce 1918 nelze pro mimořádnost bezprostředně poválečných poměrů posuzovat v pravém slova smyslu jako dělení rakousko-uherské armády na ozbrojené síly nástupnických států předem připraveným, a tedy i řízeným procesem. Spontánní vyhlášení samostatného státu souběžně s rozpadem rakousko-uherské armády na frontě i v zázemí, živelný návrat vojáků domů i aktivity místních civilních a vojenských institucí v regionech při organizaci prvních jednotek, případně i přebírání výzbroje měly všechny rysy revolučních událostí, které není možné zásadním způsobem řídit ani usměrnit.

Podstatné bylo i to, že v prvním období fakticky neexistovala přímá spolupráce mezi československými a rakouskými státními a vojenskými orgány, která by dělení řešila; to v atmosféře převratu nebylo možné. Případní partneři, ministerstvo války ve Vídni a pražské vojenské velitelství na jedné straně a na druhé straně Národní výbor a jeho vojenská složka, byli ve zcela protikladné pozici a šlo jim v prvé řadě o to udržet či převzít moc. V těchto intencích probíhala jednání jak v Praze, tak na nižších úrovních i v jiných městech Čech a Moravy; většinou skončila 29. října 1918 převzetím moci českými orgány.

Pro rakousko-uherské vojenské složky na našem území se rozhodujícím faktorem stalo příměří mezi Dohodou a Rakousko-Uherskem, uzavřené 3. listopadu 1918, kdy byly zastaveny boje a císařská armáda přestala fakticky existovat. Její velitelské a správní orgány sice existovaly dál, byly ovšem neakceschopné. S rakouskou armádou byla 13. 12. 1918 uzavřena rámcová smlouva, podle níž měl být vojenský materiál na území ČSR a Rakouska uvolněn do jedné pětiny pro každý stát, a podle toho se i postupovalo.

1939

Dělení československé armády v březnu 1939 probíhalo ve specifických podmínkách zániku ČSR a pod bezprostředním vlivem nacistického Německa, což určovalo základní rysy improvizovaného procesu, vynuceného vnějšími okolnostmi. Proto nebyla možná ani jeho systematická příprava.

Jistý předpoklad plánovitějšího procesu vytvořily státoprávní změny pomnichovské republiky, zejména ústavní zákon z 22. listopadu 1938 o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi. Na jejich základě armáda sice zůstávala jednotná a společná, vojenské složky všech stupňů nepodléhaly orgánům autonomních vlád (ty měly jen spolupůsobit při odvodech a ubytování vojska), staly se však základem pro následný tlak autonomistů právě ve vojenské oblasti. Jednalo se zejména o požadavek dislokovat na Slovensku více jednotek, zvláště speciálních, či umístit zde pouze jednotky se slovenským mužstvem a veliteli. Dodejme, že v roce 1938 byla na Slovensku dislokována třetina mírových sil. Sloužilo tu 46,4 procent všech slovenských důstojníků, 78,6 % slovenských rotmistrů a 77,5 % slovenských délesloužících poddůstojníků. Mužstvo se doplňovalo na teritoriálním základě.

Autonomní slovenská vláda prosadila 12. prosince 1938 požadavek na zřízení institutu vládních delegátů v ústředních ministerstvech. Na ministerstvu národní obrany působil Štefan Haššík, zástupcem Ministerstva národní obrany ve slovenské vládě byl Ferdinand Čatloš. Z jejich aktivity vzešel nerealizovaný požadavek na ministerstvo, aby byl zpracován přehled aktivních i záložních, případně penzionovaných slovenských důstojníků, které by slovenská vláda mohla navrhnout na místa, kde „jejich přítomnost bude potřebná nebo žádoucí”, jak bylo uvedeno doslova.

Jednotu armády současně cíleně oslaboval tlak části slovenské politické reprezentace, zaměřený především na posun v ideovém působení na vojáky. Aktivitu vyvíjeli v prvé řadě představitelé Hlinkovy gardy, kteří se snažili přímo vstupovat do řešení některých armádních, zvláště personálních otázek v posádkách na Slovensku. Takto postupně rostlo i napětí mezi místními slovenskými orgány státní správy a velením posádek. Organizování protičesky laděných akcí objektivně rozkládalo bojeschopnost armády. Urychlená demobilizace a propuštění dvou ročníků prezenční služby znamenaly počátkem března 1939 snížení stavu na 90 tisíc mužů a organizační redukci na dvanáct divizí.

Vlastnímu zániku ČSR předcházela ve dnech 9.–13. 3. 1939 vojenská akce, jíž se československá vláda pokoušela oddálit rozpad státu. Vyhlášení výjimečného stavu na Slovensku a obsazení některých institucí v Bratislavě – zejména vojenskými posilami z Čech – však vedle rozhodujícího tlaku nacistického Německa jen urychlilo jeho oddělení od českých zemí. Vyhlášení samostatného Slovenského státu a okupace českých zemí německou armádou vytvořily zcela novou vojenskou situaci.

Čechy a Morava byly Hitlerovým výnosem ze dne 16. března 1939 zbaveny práva udržovat vlastní armádu. Měly pouze možnost „postavit vlastní svazky k udržování vnitřní bezpečnosti a pořádku”. Vytvořené vládní vojsko však nelze považovat na nástupnickou ozbrojenou složku dosavadní armády.

Vládní vojsko vzniklo výnosem protektorátní vlády ze dne 25. července 1939 jako „doprovod německé branné moci”. Kontinuitu nalezneme pouze v personální oblasti: ministerstvo národní obrany v likvidaci přeřadilo do vládního vojska 490 důstojníků, 2935 rotmistrů a 2515 délesloužících poddůstojníků, původně s cílem později je využít při budování ilegální vojenské sítě Obrana národa. V letech 1940–1943 byl počet příslušníků vládního vojska upravován limitovaným náborem. Organizační struktura, vyzbrojení pouze lehkými zbraněmi, materiální zabezpečení i zadávání úkolů se utvářely bez návaznosti na bývalou armádu.

Lidé v armádě

Před rozdělením armády na počátku devadesátých let byla provedena analýza struktury velitelského sboru podle národnosti a územního zařazení. Zhruba 8600 vojáků z povolání slovenské národnosti sloužilo na českém území, 2580 českých důstojníků na území slovenském. Zájem o službu v té které armádě předběžně zjišťovala anketa; vojáci z povolání měli rozhodnout o své budoucnosti do konce října 1992. Pro službu v Armádě České republiky se rozhodlo 85 % slovenských vojáků z povolání. Bylo to dvakrát víc než počet českých vojáků sloužících na Slovensku. Například na Moravě sloužilo v tu dobu 851 vojáků z povolání slovenské národnosti, z nichž jen 82 se rozhodlo odejít na Slovensko. Z 997 vojáků v základní službě bydlících na Slovensku požádalo o přeložení 665. Definitivní rozhodnutí však generálové, důstojníci, praporčíci a poddůstojníci z povolání měli právo sdělit do třech měsíců po rozdělení státu a armády, tj. do 31. března 1993. Sondážní výzkumy ukázaly, že většina vojáků z povolání hodlala sloužit tam, kde dosud sloužila. Jen asi 10 až 15 % uvažovalo o změně.

Bez potíží bylo rozděleno pět československých jednotek v rámci mezinárodních mírových sil v zahraničí. Celkově se předpokládalo, že po rozdělení bude v Armádě České republiky sloužit 93 tisíc vojáků a v Armádě Slovenské republiky 46 tisíc.

Vážným problémem byla tvorba řídicích systémů. Bylo jasné, že v České republice se Federální ministerstvo obrany přetvoří na Ministerstvo obrany České republiky a ve Slovenské republice se vytvoří ministerstvo nové. Stejně tak se měl federální Generální štáb Československé armády přeměnit na Generální štáb armády České republiky, Velitelství Východ a velitelství 1. divize protivzdušné obrany státu na Velitelství Armády Slovenské republiky. V tomto směru byla slovenská strana v nevýhodě. Zkušenosti z doby Slovenského státu byly již anachronické. Jisté zkušenosti měli pouze důstojníci a generálové sloužící na Ministerstvu obrany ČSFR a na Generálním štábu ČSA. Byla jim však vyslovována jistá nedůvěra pro „federalistické“ myšlení, zvláště z nacionálně orientovaných slovenských kruhů – Slovenské národní strany a Asociace slovenských vojáků.

Problém představovala i kvalifikační struktura, která se nikdy z národnostního hlediska nesledovala a nezajišťovala. Slovenské armádě v tu dobu chybělo 91 odborností vojáků z povolání. Proto byly zřízeny rekvalifikační kursy, které však plně nedosáhly stanovených cílů.

Nikde se naproti tomu neobjevily obavy, ba ani náznaky, že by armáda mohla být během rozdělování zneužita. Ministr obrany Imrich Andrejčák k vážnému problému řekl tehdy pro Metropolitní telegraf: „Nepochybuji o tom, že si velitelský sbor uvědomuje, co by to znamenalo, a on tomu zabrání.“

Vojáci a technika

K 1. lednu 1993 sloužilo v Armádě České republiky 6912 vojáků z povolání slovenské národnosti, tj. 18 procent stavu. Do Armády Slovenské republiky jich přešlo 778, tj. něco přes desetinu. V Armádě Slovenské republiky sloužilo 2224 českých vojáků z povolání, tj. 15 procent celkového počtu, z toho jich do Armády České republiky přešlo 217, tj. o něco méně než desetina. Ve vojenských školách Armády České republiky studovalo 363 vojáků z povolání a 75 vojáků v další službě, kteří byli občany Slovenské republiky. Na vojenských školách ve Slovenské republice studovalo 517 vojáků z povolání a 62 vojáků v další službě, kteří byli občany České republiky.

Hodnota armádního majetku činila podle odhadu 418 miliard korun. Náklady na rozdělení armády měly být hrazeny z vojenského rozpočtu. Byla přijata zásada dělení movitého majetku 2 : 1 podle velikosti republik a počtu obyvatelstva, i když se z české strany objevovaly návrhy dělení 2,5 až 3 : 1 a ze slovenské strany nároky na finanční kompenzace za výraznější obranné investice na českém západním území. Nemovitý majetek měl zůstat na místě. Pokud by se nepodařilo fyzicky provést rozdělení movitého majetku, měla být část letadel, raket a další speciální techniky deponována v českých skladech, dokud si Slovenská republika nevytvoří podmínky pro jejich umístění. Složitější situace byla, pokud šlo o řízení letového provozu, dosud jednotného.

Zbraně a technika byly děleny podle typů, modifikací, opotřebování atd. Pokud nešlo něco dělit podle stanoveného klíče (armáda měla dvě letadla Tu-154), bylo dělení jiné, např. stejným dílem, a rozdíl byl kompenzován (v uvedeném případě měla armáda ještě jedno letadlo Tu-134 a jedno typu Jak-10, takže česká strana dostala to lepší, Tu-134, i s dalšími kompenzacemi).

Na přelomu září a října 1992 bylo rozhodnuto o variantě případného dělení protivzdušné obrany a letectva, založené analogicky na ekvivalentní bojové a ekonomické hodnotě blížící se poměru 2 : 1 ve prospěch budoucí Armády České republiky. Dělení zachovávalo funkčnost zbraňových systémů včetně pozemního raketového vojska zachováním funkčních celků.

V tu dobu bylo již přemístěno sto tisíc tun vojenského materiálu. Od začátku listopadu se dále zvyšoval přesun zbraní, techniky, munice a vojenského materiálu (2000 transportů vojenské techniky, 1500 vagónů munice apod.). Zesílily transporty nejen po železnici, ale také po vlastní ose, tj. po silnicích, kde se objevily problémy plynulosti dopravy (z Velitelství Střed bylo vypraveno 46, z Velitelství Západ 44, tedy celkem 90 vojenských kolon; vždy šlo však maximálně o 30 vozidel). Největším problémem byly prostory pro techniku a sklady pro munici. Bylo plánováno, že do poloviny prosince 1992 se přemístí na Slovensko 229 letounů, přitom nejmodernější letouny Mig-29 byly děleny v poměru 1 : 1. Jen přemístění vrtulníků se opozdilo. Přesuny se měly ukončit do 15. prosince 1992. Proto byl také do 15. února 1993 přerušen výcvik záloh kromě některých kategorií řidičů. Celkově bylo přesunuto z jedné části země do druhé 300 tanků, 2000 automobilů, 1200 kusů týlové techniky, 87 000 kusů zbraní a 60 tisíc tun munice a jiného materiálu. Bylo pro to zapotřebí 1993 železničních souprav a 117 silničních převozů.

Koncem června 1993 zbývalo přesunout asi 200 tun náhradních dílů, 30 tun leteckého materiálu a část kontejnerových prostředků. Od rozdělení armády bylo z České republiky do Slovenské republiky vypraveno 602 transportů (2825 vagónů) a naopak 302 transportů (1602 vagónů).

Samostatným problémem byla další existence vojenských státních podniků a příspěvkových zařízení. Ty se nedělily, zůstaly na místě a byly připraveny nové zakládací listiny, aby je ve chvíli rozdělení podepsali noví ministři obrany republik. Až na drobné výjimky se dělení zbraní, techniky, munice a vojenského zařízení uskutečnilo podle plánu. Ministr obrany nemusel řešit žádný problém, který by dělení armády narušoval. Jisté výhrady nikdy nebyly takové, aby narušily vzájemné vztahy. Někoho mohl ovšem překvapit jistý chlad, s jakým byla samostatná slovenská armáda přijímána; na některých místech Slovenska se projevil i odpor proti možnému budování letišť či rozšíření letového provozu.

Civilní řízení a kontrola

Ve složitém a konfliktním světě má civilní kontrola armády klíčový význam. Je znakem demokratického státu. Tím významnější bylo její budování v posttotalitních státech. Tam bylo cílem zajistit počáteční neutralitu armády v mocenském politickém zápase, pak její loajalitu, aby se nakonec stala zárukou demokratického rozvoje těchto zemí a jejich stabilizace. Významnou roli v civilní kontrole hrál především prezident republiky Václav Havel. Předpoklady byly vytvořeny v předběžných polistopadových jednáních s představiteli armády a zvláště při využití armády k utlumení nepokojů mezi vězni na přelomu let 1989–1990 v souvislosti s amnestií. Prezident se dál zajímal o armádu víc než ostatní političtí představitelé. Kladnou roli v civilní kontrole armády sehrála i federální vláda, a to zvláště v řešení věcných problémů.

Ve Federálním shromáždění vznikl Branně bezpečnostní výbor, který začal pilně, i když převážně neprofesionálně pracovat. Nízká profesionalita byla objektivně dána tím, že členové výboru měli většinou zkušenosti jen jako vojáci základní služby či příbuzní a známí vojáků z povolání. Faktická znalost nemohla být velká: dosavadní velitelský sbor byl přísně „třídně“ vybíranou složkou. Významnou roli v ustavování civilní kontroly sehrály sdělovací prostředky, i když jejich práce byla většinou opět neprofesionální. Často tím vznikala napětí – zbytečná, neboť armáda se stále chovala neutrálně a v dalších obdobích loajálně. Obsahová analýza tisku, rozhlasu a televize z tohoto období ukázala však převahu spíše neutrálních informací nad konfliktními. I když se objevila i řada poplašných zpráv, v podstatě rozdělování armády nenarušily.

Lepší úlohu sehrály tvořící se společenské organizace a spolky, zvláště v armádě (Svaz důstojníků a praporčíků, Svaz vojenské mládeže, Odborový svaz občanských pracovníků v armádě, Svobodná legie aj.), které přispěly k tomu, že byla prohloubena kontrola armády zevnitř.

Již od počátku bylo zřejmé, že vzhledem k federalistické výchově a vědomí vojáků z povolání musí být rozdělení provedeno v souladu se zákonem, musí být k dispozici příslušná zákonná opatření a hned také zákonná opatření nových samostatných republik. Armádu bylo třeba dělit pod řízením a civilní kontrolou orgánů ústavou určených, prezidenta, parlamentu, vlády a soudů. I tato kontrola musela být v souladu se zákony. Pro armádu neexistuje větší nebezpečí, než je-li rozdírána mocenskými zápasy. Bylo by krajně nebezpečné, kdyby se měla stát předmětem partikulárních zájmů politických stran, hnutí či ambiciózních jednotlivců.

Pro civilní řízení a kontrolu dělení vytvořilo vhodné podmínky již to, že mezi vojáky z povolání i v základní službě nebyly nikdy vážnější konflikty. Často si ve vzájemných kontaktech ani svou národnost neuvědomovali, což bylo dáno i jazykovou blízkostí. Proto bylo i v jejich vlastním zájmu, aby rozchod proběhl co nejspravedlivěji, nejklidněji a nejkultivovaněji. A také aby ti, kdo zůstanou sloužit v jinonárodním prostředí, měli stejná práva jako ostatní. A stejně i studenti, kteří budou studovat na vojenských školách v již samostatných státech.

Civilní řízení a kontrolu zajišťovala především Rada obrany státu, jejíž rozhodnutí ministr obrany respektoval. Rozdělení armády vytvořilo i předpoklady, aby si česká a slovenská armáda mohly lépe vymezit funkce, promýšlet vlastní vhodný model a racionalizovat řízení. Civilní kontrola svým přístupem napomohla i ekonomické vyváženosti, i když se problémy při tak složité operaci vyskytnout musely. Nikdy však nebyly takové, aby pokazily vztah občanů k rozdělující se armádě a podněcovaly nacionální napětí. Naopak – ve Slovenské republice prestiž armády výrazně stoupla a armáda se tehdy stala nejdůvěryhodnější z mocenských institucí.

Antonín Rašek (1935) je sociolog, po Listopadu byl náměstkem ministra obrany pro sociální a humanitární věci a ředitelem Institutu pro strategická studia.

Obsah Listů 2/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín Rašek

Před patnácti lety se dělila i Československá armáda

1918

1939

Lidé v armádě

Vojáci a technika

Civilní řízení a kontrola

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu