František Janouch

Československý vlastenec ze Stanislavova

Následující text vyšel pod titulem František Kriegel v Listech (duben, 2/1978, roč. 8., s. 21–26). Už je to dávno a snad jej čtenáři přijmou jako připomínku Krieglových nedožitých stých narozenin (nar. 10. dubna 1908), navíc je proti původní publikaci rozšířený a jen mírně redakčně upravený. Závěrečná kapitola Pohřby v Čechách je pozdějšího data a v mírně odlišné podobě také vyšla v římských Listech (únor, 1/1980, r. 10., s. 6) jako ohlas na Krieglovo úmrtí a hanebné okolnosti neuskutečněného pohřbu. Za tato upřesnění děkujeme Dušanu Havlíčkovi. Zbývá upozornit, kdy texty vznikaly – slova jako „dnešní“ je třeba vztahovat k oné době. -red-

Na podzim roku 1945 zazvonil telefon. Hluboký mužský hlas se ptal po mém otci: „Je živ? Přežil válku?“

„Byl v Auschwitzu a Mauthausenu, vrátil se, znovu pracuje jako lékař,“ odpovídám.

„Ty jsi tedy mladý Janouch. Vyřiď tátovi, že ho volal Franta Kriegel. Jsem na letišti v Ruzyni, přilétl jsem právě z Indie, letím do Frankfurtu. Vrátím se za pár dnů.“

To bylo mé první setkání s dr. Krieglem, na které se pamatuji. Od rodičů jsem se dozvěděl, že to byl otcův nejlepší přítel z lékařských studií, se kterým po večerech, zatímco já v sousední místnosti pročůrával plenky, studovali Anti-Dühringa a diskutovali o politických problémech.

O nějaký týden později někdo zazvonil. Za dveřmi stál menší podsaditý usměvavý muž v šedozeleném plášti, vedle něho bylo několik kufrů a nějaký vak.

„Já jsem Kriegel. Nějak jsi za těch devět let povyrostl. Mohu si tady složit těch pár švestek a pár dnů u vás zůstat?“

Tak skončila dlouhá cesta dr. Františka Kriegla, na kterou se ze stejných dveří vydal skoro přesně před devíti lety, a tak začala má osobní známost s člověkem, který se svérázně vepsal do československých dějin a který byl od roku 1968 pro sovětské a československé sdělovací prostředky a pro stranické propagandisty terčem číslo jedna.

V listopadu 1936 ho můj otec jako jediný přítel – všechno se muselo dít v tajnosti – vyprovázel na vršovickém nádraží do Španělska. Kriegla tam vypravila – na jeho vlastní žádost – KSČ jako dobrovolníka. Kdo mohl tenkrát předvídat, že to bude trvat celých devět let, než se bude moci vrátit domů.

Domů? Ano! Domů! Doktor Kriegel se narodil 10. dubna 1908 v židovské rodině ve Stanisławově (dnešní Ivano-Frankovsk). Jeho otec byl maličkým stavitelem – spíše polírem, který stěží uživil svou rodinu. A když zemřel, a to bylo Františkovi jedenáct let, musel se začít protloukat životem sám, protože jeho matka nebyla s to uživit celou rodinu.

Na univerzitě ve Lvově existoval v té době přísný numerus clausus a židovský chlapec Kriegel nebyl na studia přijat. V roce 1926 proto odjíždí do Prahy, kde se v listopadu zapisuje na lékařskou fakultu německé části Karlovy univerzity. Proč na německou? Na české již nebylo místo a potom – v Krieglově rodině se mluvilo německy a polsky a studium v němčině bylo pro něj snadnější.

Na studiích se Kriegel protlouká, jak to jenom jde. Živí se kondicemi, pracuje jako pomocný dělník na nádražích, později si přivydělává v nemocnici jako obrfiškus – za celých 150 korun měsíčně! „Často,“ vyprávěl mi později, „jsem za celý den měl jenom hrnek kakaa, které dávali zadarmo v Charitě, a kousek chleba. A studoval jsem po nocích – jak to jen šlo.“

Není divu, že již od roku 1924, tedy ještě v Polsku, začíná Kriegel pracovat mezi dělnickou mládeží. I v Praze se stává aktivním členem levicového studentského hnutí a v roce 1931 vstupuje (v Praze na Žižkově) do KSČ. Od této doby jeho čas rozdělen mezi studium a stranickou práci (pracuje jako stranický instruktor v mnoha pražských dělnických organizacích).

Po promoci v roce 1934 začíná Kriegel pracovat jako asistent I. interní kliniky v Praze. V té době se mu Československo stalo již druhou vlastí. Na rozdíl od jiných emigrantů mluví a píše česky jako rozený Čech a Československo, které nazýval „pozoruhodným ostrovem demokracie a kultury ve východní Evropě“, mu plně přirostlo k srdci, stalo se jeho domovem.

Devět let na frontách světové války

„Jak působili moji žalobci na vás, Athéňané, nevím, ale sám jsem pro jejich řeči div nezapomněl, kdo jsem. Tak přesvědčivě mluvili. A přece pravdivého neřekli takřka nic.“

Platón: Obrana Sokratova

Od prvního prosince 1936 je Kriegel frontovým lékařem na madridské frontě, v roce 1937 je šéflékařem 45. divize interbrigády. „Mezinárodní dobrodruh a major americké armády Kriegel,“ řekl v roce 1977 na tiskové konferenci ve Stockholmu náměstek československého ministra zahraničí Spáčil a podobně o něm již dříve psalo Rudé právo a další plátky. Tisíckrát opakovaná lež se nestává pravdou. Kriegel sice měl hodnost majora-lékaře, ale ne americké armády. Nechme mluvit dokument, jeho kopii, ověřenou československým soudem, vlastním.

J. Exc. Don Juan Negrín Lópet, prezident ministerské rady a ministr národní obrany, a jeho jménem slovutný Don Antonio Cordón García, plukovník dělostřelectva, podtajemník pozemské armády.

Potvrzuje, že pan František Kriegel bojoval ve Španělsku v mezinárodních brigádách v hodnosti majora-lékaře, v obraně svobod a výsad Národa Španělského, a jako takový bojovník náležel k 45. divizi brigády.

Když opouští půdu, kterou přišel hájiti uvedený major-lékař, vláda Republiky projevuje mu tímto osvědčením vděčnost národa, kterou si zasloužil svou věrnou oddaností a chováním, k dobru Španělska ve druhé válce o jeho nezávislost.

L. S. Barcelona dne 28. října 1938

Ministerstvo národní obrany

Antonio Cordón v. r.

Pozemní armáda

Úřadovna podtajemníka

257/1

Kriegel zůstává ve Španělsku až do února 1939 – opouští je jako komisař jedné z posledních jednotek interbrigády. Na španělsko-francouzské hranici předává Kriegel prapor interbrigád do rukou španělských partyzánů. Od února 1939 je ve francouzských internačních táborech – nejdříve ve St. Cyprien, později v Gurs.

V poválečných letech jsem našel mezi starými dopisy lístek, který od dr. Kriegla přišel z Francie někdy na jaře 1939 a ve kterém žádal, aby za ním byl poslán jeho lékařský diplom, který si u nás před odjezdem uschoval. To byla poslední zpráva od dr. Kriegla – potom nadlouho zmizel ve vírech druhé světové války.

Krieglova druhá vlast byla 15. března 1939 okupována Němci a bylo zřejmé, že do ČSR se vrátit nemůže. Začínala druhá světová válka a pro komunistu a antifašistu Kriegla nebylo jednoduché se rozhodnout, co dělat.

V té době byla čínsko-japonská válka v plném proudu. Předsednictvo výkonného výboru Komunistické internacionály vydalo v roce 1938 výzvu, ve které se mimo jiné praví: „Osvobozenecký boj čínského lidu patří k nejdůležitějším částem všeobecného boje světového proletariátu a celého pokrokového lidstva proti násilnostem barbarského fašismu.“

Výzva Internacionály stanoví jako jeden z předních úkolů komunistů sbírání prostředků ve prospěch Číny a posílání lékařů, ambulatórii a lékařského personálu do Číny.

Rudé právo a jiné československé listy šíří [v době vzniku tohoto článku; red.] o Krieglovi zprávy, že za války bojoval na Čankajškově straně a že byl dokonce jeho osobním lékařem. Protože Čína je daleko a od té doby uplynulo již skoro čtyřicet let, nebude na škodu připomenout mladším čtenářům i partijním propagandistům, že v této době byla mezi Komunistickou stranou Číny a Kuomintangem vytvořena jednotná fronta a celá státní správa, jakož i všechny armády byly podřízeny vedení Čankajška a že v této jednotné armádě pracovali sovětští poradci, sovětští vojenští odborníci, letci atd.

V létě 1939 norský Výbor pro pomoc demokratickému Španělsku ve spolupráci s norským Červeným křížem dává prostředky pro nákup léků a lékařského zařízení pro Čínu, zařizuje přijetí lékařských dobrovolníků ze Španělska u čínského Červeného kříže a nakupuje lodní jízdenky asi pro dvacet lékařů, mezi nimiž byl i dr. Kriegel či bratr spisovatele Egona Erwina Kische dr. Bedřich Kisch, z Marseille do Hongkongu. Lékařští dobrovolníci odjíždějí 12. srpna 1939 na parníku AENEAS, 13. září přijíždějí do Hongkongu, kde jsou uvítání paní Sun Jat-senovou (dnešní místopředsedkyní ČLR paní Sun Cin-lin). Paní Sun pomáhá navázat skupině lékařů, ve které byl i dr. Kriegel, spojení s Čou En-lajem, který byl v té době představitelem KS Číny v sídelním městě Kuomintangu Čunkingu. Po celou dobu působení v Číně byla činnost lékařské skupiny řízena KS Číny – podtrhuji tuto okolnost zvláště proto, že právě pro působení v Číně nazývají pražští propagandisté Kriegla mezinárodním dobrodruhem.

Po přepadení SSSR Německem se Kriegel hlásí na sovětské vojenské misi v Čunkingu jako dobrovolník do Rudé armády. Jeho gesto bylo přijato velice kladně – do konce války však nedostal vyrozumění, aby do armády nastoupil.

V podmínkách neuvěřitelně těžkých a primitivních (lékaři-dobrovolníci se zavázali, že budou žít a stravovat se stejně jako čínští vojáci) Kriegel organizuje armádní zdravotní službu, školí zdravotní personál, předává jim své bohaté zkušenosti z války ve Španělsku a účastní se až do Vánoc 1942 bojů na frontě v Chu-nanu. V té době již Japonci obsadili všechny čínské přístavy a odřízli tak čínská vojska od spojeneckých dodávek vojenského materiálu a zásob. Poslední zbylá cesta pro vojenské transporty, která vedla přes indický Assam do jihozápadní Číny, se také octla v nebezpečí odříznutí. Vzhledem k životní důležitosti této assamské (barmské) cesty posílá tam čínská armáda své oddíly, aby společně s americkými, britskými a indickými vojsky odrazily japonskou ofenzívu. S čínskými oddíly odlétá podle pokynu KS Číny na toto bojiště v tropických džunglích i řada lékařů-dobrovolníků ze Španělska. Mezi nimi byl také dr. Kriegel. Protože dr. Kriegel ani ostatní dobrovolníci nebyli příslušníky čínské armády a vedení celé barmské operace bylo v rukou armády americké, vyjednává čínský Červený kříž jejich zařazení jako smluvních lékařů (contract surgeon) americké armády u čínských jednotek.

Odborná znalost, obětavost a hrdinství dr. Kriegla byly oceněny nejvyšším americkým vyznamenáním pro civilisty – Emblem for Meritorious Civilian Service: „Dr. Kriegel projevil neobyčejnou iniciativu, mimořádnou horlivost, vynikající smysl pro povinnost a vysoké odborné vlastnosti při plnění úkolů“ (30. října 1944).

V reportáži, uveřejněné v roce 1944 v americkém listu The Saturday Evening Post, se o jeho činnosti můžeme dočíst: „… dr. F. Kriegel, smluvní lékař polského původu, který včetně čínštiny ovládá pět jazyků a kterého plukovník Brown charakterizuje jako jednoho z nejstatečnějších mužů, kterého poznal … Kriegel byl tři roky s republikánskými vojsky ve španělské občanské válce a další tři roky jako lékař v čínské armádě. Jde hned za tanky a poskytuje pomoc raněným přímo pod palbou. V jedné bitvě nedávno poskytl pomoc 46 čínským vojákům na bitevním poli, zatímco kolem zuřil urputný boj.

Doktor nechce mluvit o své vlastní činnosti během této noci, ale mluví s obdivem o čínském vojákovi, který vypálil čtyři protitankové náboje, zasáhl tank a zničil jeho posádku. Čínští vojáci jsou jako děti. Ale jsou přitom velcí a stateční. Bojují jako muži, a když jsou zraněni, chovají se jako muži, jsou trpěliví a vděční. Jsou to nejstatečnější a nejméně nároční vojáci, jaké jsem kdy poznal. A protože Kriegel má zkušenosti s vojáky mnoha národností, jeho slova něco znamenají …“

František Kriegel zůstává na barmském bojišti až do konce války, která na Dalekém východě skončila až v září 1945. Ocitujme si zde závěrečné hodnocení, které mu v létě 1945 poskytl velitel lékařské služby:

Seagrave hospital unit, 896 Clearing Company, US Army.

3. června 1945

… smluvní lékař dr. F. Kriegel sloužil v této jednotce tři měsíce a byl ve spojení s touto jednotkou po dobu tří let. Většinu doby byl dr. Kriegel v bojové službě a snášel nepopsatelné těžkosti s americkými a čínskými jednotkami, neustále ohrožován nepřítelem. Ve své činnosti byl však mimořádně aktivní a schopný.

Jeho činnost v jednotce zaslouží nejvyššího ohodnocení: jeho loajálnost k jednotce a k jejím armádním úkolům byla nejvyššího stupně. Je vynikajícím chirurgem a zkušeným radiologem, nevyhýbá se však ani menším a obtížnějším úkolům, zvláště když pracuje s čínskými jednotkami. Dr. Kriegel je vynikající vedoucí a jeho neuvěřitelně vysoká morálka byla stálým zdrojem inspirace pro důstojníky a vojáky této jednotky, ať to byli Američané, Britové, Barmánci nebo Číňané.

podepsán

Gordon S. Seagrave,

podplukovník lék. sl.,

velitel

V Praze

Málokdy se stane, že služební charakteristika tak přesně vystihne celého člověka a bude tak přesně platit i v budoucích letech. Třicetileté poválečné působení dr. Kriegla v Praze dalo plně za pravdu veliteli lékařské služby Seagravovi.

Po návratu do Prahy se chtěl věnovat medicíně. Když o tom dnes retrospektivně přemýšlím, myslím, že tato cesta by byla pro Kriegla mnohem schůdnější, bez všech těch problémů a těžkostí, které na něho čekaly v poválečném Československu. Karlova univerzita by jistě získala zdatného profesora a učitele a zkušený lékař Kriegel by jistě našel široký kruh vděčných pacientů. Kdo ale mohl takto racionálně uvažovat na podzim roku 1945 v Praze, kde se rozhořívaly politické boje a kde každý považoval za svou povinnost odstraňovat důsledky války a budovat novou, lepší republiku?

Po několika týdnech diskusí a přesvědčování ze strany starých politických přátel se Kriegel rozhoduje věnovat se cele politické činnosti a stává se jedním z vedoucích funkcionářů pražské organizace KSČ. S energií sobě vlastní se vrhá do práce.

Kriegel byl přísný na sebe i jiné, kladl vysoké požadavky, nesnášel lajdáctví, polovičatost, neschopnost. Dokázal přísně pokárat, dovedl však být i velice ohleduplný. Vzpomínám si, jak jednou přišel pozdě domů a dveře byly zajištěny na vnitřní řetěz. Aby nás nevzbudil, sedl si na noviny a přespal vsedě na schodech až do rána.

V únoru 1948 byl organizačním tajemníkem pražské organizace KSČ a zástupcem velitele Lidových milicí, které sehrály velkou úlohu v únorových událostech roku 1948 (jejich náčelníkem byl generál Josef Pavel, ministr vnitra za Pražského jara v roce 1968).

V roce 1949 začíná Kriegel pracovat jako náměstek ministra zdravotnictví. V této funkci zůstává až do počátku roku 1952, kdy byl bez jakéhokoliv zdůvodnění a prakticky na hodinu z ministerstva vyhozen.

Jeho potíže však začínaly již koncem roku 1951. V Československu se připravovaly pod vedením sovětských poradců a v sovětské režii velké politické procesy. Krieglův původ a předešlý život představovaly pro paranoické politiky a jejich bezpečnostní gorily lákavé sousto.

Kriegel, spolu s mnoha jinými, začíná být vyšetřován. Vyšetřování se týká jeho činnosti ve Španělsku, v Číně, vadí jeho původ, vadí jeho odborná znalost, znalosti jazyků (Kriegel mluví plynně česky, polsky, německy, anglicky, rusky, francouzsky, španělsky a dokonce i trochu čínsky), jeho mezinárodní styky a známosti a bůhví co ještě… Jeho známí jsou navštěvováni bezpečnostními referenty, kteří se snaží vyčmuchat nějaké klepy či kompromitující materiály. Vzpomínám, s jakým rozhořčením mluvil o takové návštěvě můj otec, který referentovi StB řekl, že nepoznal čistšího a obětavějšího komunistu a člověka, než je Kriegel.

V březnu 1952 se ocitá bez práce. Po nějaké době se stává závodním lékařem továrny Tatra, prochází několik míst, až se nakonec stává – on, pětačtyřicetiletý major-lékař a šéflékař 45. divize mezinárodní brigády – sekundářem ve Vinohradské nemocnici. Všude, kde pracoval, si získal úctu a lásku svých spolupracovníků a důvěru pacientů. S neuvěřitelnou energií – to mu již bylo kolem padesáti – se vrhá do studia nových lékařských oborů a specializuje se v revmatologii. V roce 1958, kdy do Československa zalétají první vlaštovky destalinizačního procesu, stává se primářem a později i náměstkem ředitele Revmatologického ústavu profesora Lenocha. V roce 1960 obhajuje kandidátskou disertaci z lékařských věd.

V letech 1957–58 začíná i jeho postupná politická rehabilitace. V roce 1957 je odměněn Řádem 25. února I. stupně za účast v únorových událostech, o něco později dostává Řád rudé hvězdy za boje v mezinárodních brigádách, 1. května 1958 Řád práce.

V roce 1960 přijíždí do Prahy kubánská vládní delegace a jeden z jejích členů vyhledává Kriegla, kterého znal ještě ze Španělska. O několik měsíců později odjíždí MUDr. F. Kriegel jako poradce kubánské vlády pro otázky zdravotnictví do Havany, kde zůstává až do konce roku 1963. Kubánská vláda vysoce ocenila jeho pomoc při budování nového zdravotnického systému. Kriegel se snažil, i když ne vždy úspěšně – ale která revoluce si dá radit ve svých začátcích? – pomoci vybudovat na Kubě zdravotnictví, které by bylo prosto nedostatků a chyb, jež sám poznal a na vlastní kůži zakusil, když po léta pracoval jako prostý lékař ve zdravotnickém systém, který sám pomáhal v Československu budovat.

Po návratu do ČSSR Kriegel kandiduje jako poslanec do Národního shromáždění. Již při projednávání své kandidatury na stranických orgánech upozorňuje, že má vyhraněný názor na úlohu parlamentu v naší zemi – bude-li zvolen, bude své názory uplatňovat a prosazovat. Po zvolení poslancem se stává členem předsednictva Národního shromáždění a předsedou zahraničního výboru. Před XII. sjezdem KSČ jej k sobě pozval A. Novotný a nabídl mu členství v ÚV KSČ (v tehdejším politickém systému první tajemník mohl skutečně nabízet volné místo člena ÚV KSČ a málokdy se stalo, že by svou nabídku nemohl prosadit). Kriegel upozorňuje Novotného, že bude-li zvolen, bude vždy otevřeně a kriticky tlumočit své názory a pranýřovat nedostatky a chyby, kterých v naší společnosti vidí velice mnoho.

Pražské jaro

V letech 1964–1967 vyvíjí velice aktivní politickou činnost. Zúčastňuje se zasedání Valného shromáždění OSN, jezdí na schůze Meziparlamentní unie. Zanedlouho se stává jedním z nejaktivnějších členů předsednictva Národního shromáždění – snaží se ze všech sil přeměnit Národní shromáždění z loutkového divadla, jakým dosud bylo, ve skutečný parlament, tedy politický orgán, který by hrál patřičnou úlohu ve státě, a nebyl pouze poslušným vykonavatelem vůle stranického aparátu.

Z Krieglovy iniciativy začínají v parlamentu např. interpelace ministrů. Kriegel požaduje „zvýšit kontrolní a kritickou funkci parlamentu, i když se to ministrům nebude líbit“ a kritizuje praxi, podle které se „o závažných vládních změnách a rozhodnutích často poslanci, ba i ministři dozvídají z předsednictva ÚV KSČ půl hodiny před schůzí parlamentu“ (stenogram schůze předsednictva NS z 8. 12. 1965). Na jiné schůzi předsednictva požaduje, aby se „masy dozvěděly, jak jsme se dostali do tak těžké hospodářské situace a jak z ní můžeme ven. Veřejnost má právo domáhat se, aby byla plně informována… je nutno zajistit, aby v duchu platné ústavy se NS zúčastnilo tvorby nového systému národního hospodářství, aby se nevyhýbalo vážným diskusím se členy vlády, aby je kontrolovalo…“ (stenogram schůze předsednictva NS, 12. 1. 1965). Není divu, že tato i další vystoupení vedla ke konfliktům, několikrát se zdálo, že bude muset znovu z politického života odejít.

Podobně kritická byla i Krieglova vystoupení na zasedáních ÚV KSČ. Snažil se o otevřenou politickou analýzu situace, navrhoval změny. V roce 1967 mluvil třeba o hluboké krizi ve straně (vycházel přitom z výsledků jednoho z prvních sociologických průzkumů v KSČ, mluvil o nutnosti radikální nápravy situace).

Po zkušenostech z padesátých let však pokračuje vedle politické činnosti v práci lékaře. Od roku 1965 je primářem interního oddělení Thomayerovy nemocnice v Krči – do práce docházel téměř denně, často tam trávil večery a noci, aby dohnal to, co zameškal politickou činností. Jeho pracovní výkonnost byla neuvěřitelná a my mladí jsme mu ji mohli jen závidět.

Není divu, že Krieglova činnost, jeho vystoupení a jeho stanoviska vyvolávaly ostré konflikty: s předsedou Národního shromáždění Laštovičkou, s tajemníky ÚV a stranickým aparátem, s jednotlivými členy předsednictva. Bylo proto také zcela přirozené, že v krizi, která v KSČ vyvrcholila počátkem roku 1968, byl Kriegel v dubnu 1968 zvolen za člena předsednictva ÚV KSČ a že se stal předsedou Ústředního výboru Národní fronty ČSSR.

K výkonu obou funkcí přistupuje Kriegel s největší vážností a odpovědností. Zvláště funkce předsedy Národní fronty byla nesnadná: jakou politiku zastávat v praxi? Národní fronta měla být ztělesněním pluralistického politického systému, který požadoval Akční program KSČ – jakým způsobem a v jakých hranicích tento systém uskutečňovat a provádět? Po letech politické sterility a útlaku se k politickému životu draly nejrůznější síly. O slovo se hlásila sociální demokracie, která byla po únoru 1948 násilně připojena ke KSČ a jejíž desítky tisíc členů byly perzekvovány v žalářích i mimosoudně. Strany Národní fronty, které za Novotného hrály pouze úlohu loutek, se hlásily o větší a samostatné role. O slovo se hlásili zemědělci, Klub angažovaných nestraníků a desítky jiných organizací. A přitom se muselo dbát i o to, aby všechny tyto organizace nedráždily příliš sovětské vedení, aby se neprohluboval konflikt, který vznikal a sílil.

Ani v této době Kriegel nepřerušil svou práci v nemocnici. Chtěl tak prakticky ukázat, že politikem člověk nemá být na doživotí, že politik má mít i své vlastní povolání, aby mohl včas a bez potíží odejít. V červnu 1968 jsem s ním diskutoval o jeho politické budoucnosti – Kriegel nechtěl kandidovat za člena předsednictva po XIV. sjezdu KSČ, aby nezabíral místo mladým lidem. Bylo mu právě šedesát let a považoval Pražské jaro za vyvrcholení své politické kariéry. Snažil jsem se ho přesvědčit o nutnosti zůstat v politickém životě ještě několik let – netušili jsme, že předmět našeho sporu byl již rozřešen jinde a jinými prostředky.

Jeho obliba mezi lidmi rostla. Vzpomínám, jak jsem ho potkal jednou před domem v diskusi se starším dělníkem: oslovil ho v tramvaji – nechtěl věřit, že předseda Národní fronty a člen předsednictva ÚV KSČ jezdí z práce v nemocnici tramvají…

Kriegel byl jediný z politiků, které jsem znal, který se za léta politické kariéry nijak neobohatil a nic nezískal. Bydlel stále, od roku 1946, ve stejném skromném dvoupokojovém bytě, se stejným zařízením. Přibylo v něm pouze knih a několik obrazů. Neměl žádnou vilu ani venkovský dům. A starší automobil značky Simca, který si koupil po návratu z Kuby, musel prodat po šikanách v roce 1977.

Kriegel požadoval urychlené svolání mimořádného sjezdu KSČ, který by mohl obrodit Ústřední výbor a zajistit tak základnu pro novou, reformní politiku. Poukazoval na důležitost přímých kontaktů mezi dělníky a intelektuály. Požadoval, aby vědečtí pracovníci a technici hráli mnohem významnější úlohu ve společnosti, která prochází vědeckotechnickou revolucí…

Tyto a jiné zásadní postoje mu vysloužily nenávist sovětských vůdců. Požadavek odstranění Kriegla z politického života kladl Brežněv ještě před požadavky znovuzavedení cenzury a zákazu KAN a K231.

V srpnu 1968 se mi jednou dr. Kriegel přiznal, že od setkání se sovětským vedením v Čierné nemůže spát – stále musí myslet na to, v jakých primitivních rukou jsou osudy národů i celého lidstva…

Okupace

V neděli 18. srpna 1968 jsem vytáhl Františka Kriegla na delší procházku do lesa u Prahy – byl bez dovolené, unaven a vyčerpán. Diskutovali jsme spolu nejrůznější alternativy dalšího vývoje politické situace – mezi nimi i možnost vojenského zásahu. Říkal, že nebezpečí je sice velké, že se toho však přece jen neodváží: je zcela jiná situace, než byla v roce 1956 v Maďarsku – a potom, v naší zemi panuje naprostý klid a pořádek…

Na zpáteční cestě si ode mne chtěl vypůjčit něco ke čtení, aby zkrátil bezesné noci. Dal jsem mu Koestlerovu Tmu o polednách, kterou neznal. Vrátil mi ji za dva týdny, během kterých jsme zestárli a zmoudřeli o léta, s komentářem: „Nebylo to nejlepší čtení dva dny před okupací. Když mě ti oficíři KGB vodili ve sklepech budov ÚV KSČ a potom všude jinde, na Ukrajině a v Kremlu, neustále se mi promítaly před očima stránky z Koestlerovy knihy…“

21. srpna těsně po půlnoci mě vzbudil telefon. Volala Krieglova žena Riva: „Jsme okupováni. Vzbuď své známé a přijeď.“

Byla to strašná noc, plná nočních můr a hororů. Patřila k nim i ranní návštěva v Krieglově bytě. Bylo asi půl šesté, někdo zazvonil u dveří. Otevřel jsem. Stáli před nimi dva muži v balonových pláštích:

„Přišli jsme pro doktora Kriegla.“

„Co mu chcete?“ zeptal jsem se.

„Máme pro něj důležitý vzkaz!“

Legitimoval jsem muže – byli od Státní bezpečnosti a dosud poněkud rozpačití – na ulicích se již setkali s projevy masového odporu obyvatelstva… Jeden muž šel potom k telefonu, vytočil číslo a řekl:

„Tady Vrána. Volám z bytu dr. Kriegla. Příkaz nemohl být splněn!“

Popis toho, co se odehrávalo na zasedání předsednictva v onu osudovou noc, byl již mnohokrát a celkem přesně zveřejněn. Kriegel byl v kabinetu prvního tajemníka jedním z autorů usnesení předsednictva. Poté, co byli internováni sovětskými parašutisty a museli sedět pod odjištěnými automaty nevyspalých klimbajících vojáků, Kriegel řekl, že budou potřebovat být odpočatí a silní, natáhl se na koberec a za chvíli se místností rozléhalo jeho bohatýrské chrápání. Očití svědkové mi vyprávěli, že Krieglův spánek silně znervózňoval nejen automatčíky, ale i dohlížející plukovníky – příliš to chrápání vybočovalo z obvyklého rámce takových scén.

S Dubčekem byl Kriegel odvezen v obrněném voze (v okupační Čajce, jak je přezvali Pražáci) na letiště. Kriegel neustále protestoval a již po cestě dosáhl toho, že vojáci otevřeli okénko v autě, takže bylo možné alespoň sledovat, kudy a kam je vezou. Na ruzyňském letišti Kriegla naložili společně se Smrkovským a Špačkem do vojenského letadla a po několika hodinách čekání je odvezli na vojenské letiště poblíž Vinice, později dále k Moskvě.

Kriegel byl držen v naprosté izolaci v nějakém menším domku poblíž Kalugy. Nesměl poslouchat rádio, nesměl číst ani sovětské noviny. Četl si tedy Brechtova Galilea, kterého měl náhodou v kapse. Teprve po čtyřech dnech se u něho objevil vyšší sovětský důstojník a řekl mu, aby se připravil na cestu. Kam? To se nesměl dozvědět.

Za několik hodin přijelo auto do Kremlu. Kriegel vzpomíná, že když ho vedli po kremelských chodbách a předpokojích, plných bezpečnostních důstojníků a stranických referentů, všichni najednou ztichli, zvědavě se na něj dívali, jako by byl nějaké zvláštní zvíře či návštěva z jiné planety, a navzájem se informovali:

„Eto Kriegel! Vedut Kriegelja!“

V Kremlu byl Krieglovi předložen předběžný text protokolu s požadavkem, aby jej podepsal. Pozorně jej přečetl a potom prohlásil:

„Tohle nemohu podepsat. To by byl konec československé samostatnosti. A nikdo z nás nemá ani ústavní právo podepisovat takové dalekosáhlé závazky…“

Ke Krieglovi přichází Dubček a ptá se, co mají dělat. Kriegel navrhuje návrat „delegace“ alespoň na několik hodin do Prahy, svolání parlamentu, Ústředního výboru a zástupců ze všech krajů a okresů republiky, se kterými by se mohli poradit.

Přibíhá Husák a rozzlobeně na Kriegla křičí: „Či podpíšeš?“, ale ani nečeká na odpověď a mizí.

Nakonec přichází i prezident Svoboda a naléhá, aby protokol podepsal. Kriegel trvá na svém. Svoboda začíná křičet, že je starý člověk, že již viděl hory mrtvol a nechce vidět další a že Kriegel musí podepsat. Kriegel odmítá a ohrazuje se – ať na něho pan prezident nekřičí jak na malého kluka.

Moskevský protokol tedy zůstal bez Krieglova podpisu. Českoslovenští zajatci, kteří se mávnutím kouzelného proutku změnili v kremelských metamorfózách v oficiální delegaci na nejvyšší úrovni, se chystali k odjezdu. Kremelští režiséři vyzdobili vlajkami ulice a třídy vedoucí na vnukovské letiště a nadirigovali tam davy jásajících Moskvanů. Ale delegace nejela. Něco se přihodilo.

Těsně před odjezdem totiž Brežněv řekl Dubčekovi, že si Kriegla nechají v Moskvě, jinak že by si z něho Čechoslováci udělali národního hrdinu. Dubček a Svoboda trvali na tom, že se bez Kriegla do Prahy vrátit nemohou a že bez něho neodjedou. Po chvíli hádání sovětské vedení ustoupilo: „Dobře, vezměte si tedy svého Kriegla s sebou. Bude na vás čekat na letišti.“

Poté, co Kriegel odmítl podepsat protokol a poprosil, aby se jeho přátelé postarali o jeho ženu Rivu („Je to skromná holka, moc toho nepotřebuje.“), byl znovu v ozbrojeném doprovodu odvezen z Kremlu na vnukovské letiště, kde byl posazen do letadla, stojícího daleko na rozjezdové ploše. Domníval se, že ho vezou někam na Sibiř. Ale po několika hodinách čekání bylo od slunce rozpálené letadlo přitaženo k letištní budově, natáhli před něj červený koberec, postavili mikrofony – a za další chvíli se objevila československá delegace se sovětským doprovodem.

Snad nic necharakterizuje atmosféru „bratrství a vzájemné důvěry“, která tehdy panovala v Moskvě, tak dobře jako tato malá příhoda. Když Dubček a Svoboda přijeli na letiště, zeptali se, kde je Kriegel. Brežněv odpověděl, že v letadle. Svoboda tam poslal svého tajemníka napřed, aby se přesvědčil, zda je to pravda. Měl totiž strach, aby si nesedl do letadla bez Kriegla – potom by se věci těžko napravovaly a bez Kriegla by se v srpnu 1968 do Prahy naše vedení vrátit neodvážilo.

Ještě v letadle bylo dohodnuto, že skutečnost, že Kriegel odmítl jako jediný člen stranického a státního vedení podepsat moskevský protokol, musí zůstat tajemstvím. Jedním z požadavků moskevského protokolu bylo, že Kriegel musí ihned odejít z funkce předsedy ÚV NF ČSSR a člena předsednictva ÚV KSČ.

Normalizace

Potomstvo nepochopí, proč jsme znovu museli žít v tak hluboké tmě, když už jednou nastalo světlo.

Castellio, De Arte Dubitandi, 1562

Nezvolil jsem moto k závěrečné části Krieglova životopisu náhodně. Pochází z knihy S. Zweiga Svědomí proti násilí, přeložené a vydané v Praze v roce 1970. Kniha, popisující středověký konflikt mezi humanistou Castelliem a náboženským fanatikem Kalvínem a situace ve středověké Ženevě, se stala bestsellerem, byla okamžitě vyprodána a při vlně domovních prohlídek v roce 1972 její výtisky byly dokonce zabavovány policií. Není divu, Zweigův popis Kalvínovy diktatury v Ženevě je jako opsán z normalizace v Československu: … všechny domy mají rázem otevřené dveře a všechny stěny jsou najednou ze skla. V kterémkoliv okamžiku, ve dne i v noci, může zabušit na vrata klepadlo a člen „duchovní“ policie může přijít na „vizitu“ … výslechy trvají celé hodiny, neboť v ordonancích se říká: „vyšetřování je nutno věnovat co nejvíce času a počínat si důkladně“ … Zbožný policista … sáhne do knihovny, není-li tam zastrčena nějaká knížka neopatřená razítkem konsistoře … Toto nesnesitelné střežení každého jednotlivce se stává ještě nesnesitelnější tím, že k oněm úředně pověřeným a placeným hlídačům se přidruží záhy i nesčíslné množství špehů z ochoty. Neboť všude, kde stát udržuje své občany v teroru, bují odporné býlí udavačství. Kde je denunciantství v samé zásadě nejen připuštěno, ale dokonce požadováno, stávají se denuncianty i lidé jinak poctiví… A všechno, všechno je v Ženevě i v Praze zakázáno: „… je zakázáno dát bez povolení vytisknout knihu, je zakázáno psát do zahraničí, je zakázáno umění ve všech formách, jsou zakázány obrazy a sochy svatých, je zakázána hudba… Je samozřejmě zakázán sebemenší stín a záblesk duchovní svobody ve slově mluveném nebo tištěném. A jako nejhorší zločin ze všech zločinů je zakázána jakákoliv kritika Kalvínovy diktatury: výslovně je vybubnováno varování, aby se nikdo neopovážil „mluvit o věcech veřejných jinak než v přítomnosti rady“.

Metody, způsoby a protivníci se nezměnili: stejně jako ve středověku v Kalvínově Ženevě stojí i dnes v Československu svědomí, svoboda a tolerance proti fanatismu, teroru a násilí. Jenom terminologie je jiná: namísto kacířů máme revizionisty či zrádce, prověrky a Státní bezpečnost nahradily inkvizici, Státní úřad pro tisk nahradil konzistoř a místo Písma svatého máme sebrané spisy klasiků a učení všech učení. „Když uvažuji o tom, kdo je vlastně kacíř, nenalézám nic jiného, než že za kacíře označujeme všechny ty, kteří nesouhlasí s naším názorem,“ napsal Sebastian Castellio v šestnáctém století. Neplatí tohle všechno až do dnešního dne?

Na podzim roku 1968 byl Kriegel odvolán z předsednictva ÚV KSČ a přestal být předsedou Národní fronty. Potom byl postupně zbavován všech dalších funkcí. Jako jeden ze čtyř poslanců hlasoval proti smlouvě o pobytu sovětských vojsk v ČSSR. V květnu 1969 byl vyloučen z KSČ. Jeho projev na zasedání ÚV KSČ vzbudil širokou pozornost světového tisku a byl v mnoha tisících exemplářů rozšířen i v ČSSR. Kriegel v něm řekl: „Odmítl jsem podepsat tzv. moskevský protokol. Odmítl jsem to proto, že jsem v tomto protokolu viděl dokument, který všestranně svazoval ruce naší republice. Odmítl jsem jej podepsat proto, že podepsání se dělo v ovzduší vojenského obsazení republiky, bez konzultace s ústavními orgány a v rozporu s cítěním lidu této země… Hlasoval jsem proti ratifikaci smlouvy o dočasném pobytu vojsk na našem území… Tato smlouva o dočasném pobytu vojsk na našem území postrádá základní náležitost řádné smlouvy, tj. dobrovolnost… Smlouva byla podepsána nikoliv perem, ale hlavněmi děl a samopalů…“

Popud k zahájení pomlouvačné kampaně proti Krieglovi dal sám Gustáv Husák. V projevu proneseném v závodě ČKD na jaře 1969 prohlásil, že „nebude ani kráglovat, ani krieglovat…“ Rudé právo se přidalo velkým skandalizujícím článkem Bez výčitek a uzardění („Hrdina“ s gloriolou a co je za ní). Soudní proces, kterým Kriegel žádal od Rudého práva uveřejnění tiskové opravy, nemohl mít případnější název než „Kriegel kontra Moc“, a protože šéfredaktor Rudého Práva Stanislav Moc reprezentoval výlučnou, absolutní a neomylnou moc strany a vlády, musel nakonec Kriegel proces prohrát.

V roce 1970 je zbaven primářství a nuceně penzionován. Žije v Praze – obklopen úctou a láskou přátel a trvalou pozorností policie, která odposlouchává jeho byt a telefon, konfiskuje jeho poštu, tahá ho na výslechy, organizuje zasílání výhružných anonymních dopisů a telefonátů a rozšiřuje o něm pomluvy.

A protože to všechno nepomáhá, uchyluje se policie (kdo jiný by to mohl být v policií tak pečlivě střeženém Krieglově bytě) k svérázné eskalaci „politického“ nátlaku. Za bílého dne je v listopadu 1976 Krieglův byt přepaden dvěma maskovanými muži, kteří se snaží zardousit jeho ženu…

Po přestávce, kdy se již mohlo zdát, že se František Kriegel odmlčel a odešel do ústraní, se znovu ozval jeho hlas. A je stále silnější a rozhodnější. S několika dalšími bývalými členy ÚV KSČ žádá od Národního shromáždění propuštění československých politických vězňů. Posílá gratulaci k osmdesátinám Dolores Ibárruri. A na čínském velvyslanectví vyslovuje soustrast k úmrtí Čou En-laje.

Dne 8. listopadu 1975 adresuje spolu s dr. Sekaninovou a F. Vodsloněm Federálnímu shromáždění dopis, ve kterém žádá, aby ve smyslu závěrů konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě byla z čs. území odvolána sovětská vojska, byla obnovena suverenita, aby byla respektována lidská práva v naší zemi a zrušena veškerá diskriminační opatření a zákony.

Ačkoliv Krieglova pošta je kontrolována, někdy, třeba oklikou, mu dojde zajímavý list. Jako tento:

Drahý Kriegle!

Přečetl jsem si v 7. čísle Kontinentu Váš dopis. Jiným, přímějším způsobem nedošel. Děkuji Vám velice za vřelá přání a blahopřání k udělení Ceny míru. Bylo pro mě obzvláště příjemné dostat Váš dopis ze země, která svým Pražským jarem a hrdinským Srpnem pro nás pro všechny tak mnoho znamená.

S hlubokou úctou a přáním štěstí

Váš Andrej Sacharov

Moskva, 11. 6. 1976

V posledních desetiletích života pochopil starý socialista a komunista dr. Kriegel, jak zhoubný a ničivý je jakýkoliv fanatismus, jak škodlivá je netolerantnost. V jednom z posledních lístků, které vypašoval z Československa, mi kladl na srdce: „V souvislosti s papežovou návštěvou v Polsku – ale nikoliv jen v přímé souvislosti s ní – je třeba vést systematickou kampaň o náboženské svobodě, snášenlivosti a jiných tématech, o nichž se papež zmínil ve svých projevech.“

Pod Chartou 77 stojí i Krieglův podpis. Následují nové výslechy, odebrání řidičského průkazu, hrozba expatriace, odříznutí telefonu. V exkluzivním interview, poskytnutém k 10. výročí Ledna [1968] španělskému komunistickému listu Mundo Obrero, popisuje Kriegel tuto praxi takto:

„Dopisy docházejí nepravidelně, některé vůbec nedojdou, jiné až s několikaměsíčním zpožděním. Byl mi odebrán telefon, nemohu cestovat, poněvadž mi úřad odebral cestovní pas. Skoro rok mám před dveřmi bytu dva uniformované policisty, kteří ve dne v noci zjišťují a zapisují mé návštěvy, zaznamenávají čas jejich příchodu a odchodu. Do velmi nedávné doby kromě uniformovaných policistů stávalo před domem, v němž bydlím, auto s třemi civilisty, kteří mě sledovali na každém kroku, i do obchodů, na koncerty atd. Pokud jsem se s někým zastavil a hovořil, tyto osoby zjišťovali a fotografovali…“

Na jaře 1977 se stává Kriegel spolu s dalšími signatáři Charty 77 terčem pomlouvačné kampaně, jakou naše země snad nezažila desítky let. Kriegel je první na mušce a útoky proti němu jsou obzvláště sprosté a nevybíravé. 19. února 1977 prohlásil streicherovský potomek Knotek v Televizních novinách, že „František Kriegel se zachoval jako Jidáš… konec konců – je ze stejného rodu“. V pořadu Čs. rozhlasu Kdo je MUDr. František Kriegel?, přetištěném mnohými pražskými deníky, věci zašly dokonce tak daleko, že byl obviněn, že „jeho členství v KSČ v přihlášce doporučuje Otto Šling, bývalý vedoucí tajemník krajského výboru v Brně, odhalený a odsouzený jako nepřítel socialismu, sionista a agent kapitalismu“. Toto tvrzení vyvolalo bouři protestů jak v ČSSR, tak i v zahraničí. Vdova po nevinně popraveném R. Slánském se dotázala Nejvyššího soudu ČSSR, zda rehabilitační rozsudek dosud platí.

Platí. Snad si Gustáv Husák najednou uvědomil, že tento útok proti Krieglovi mohl být namířen i proti němu: že by se i on mohl znovu stát buržoazním nacionalistou a zrádcem. A tak to Rudé právo za několik dnů muselo svést na svobodu tisku v ČSSR – každý si může psát, co chce.

Vysokou autoritu a pověst Františka Kriegla tyto kampaně nemohou poškodit. Jak to napsal jeden z jeho přátel: „Je to s Tebou dobré, dokud Tě pomlouvají. Je to známka, že na Tebe lidé nezapomněli.“ Pro přátele a známé je Kriegel nevysychajícím zdrojem střízlivého optimismu a dobré nálady – poskytuje nejen rady a duševní útěchu, pomáhá lidem i jako dobrý a obětavý lékař.

„Mým snem je, aby ještě před koncem dvacátého století jsme mohli vidět svět sestávající z rovnoprávných států, ve kterých budou lidem zajištěna plná občanská a lidská práva,“ říká v jednom z interview. O situaci doma soudí, že „lidé mlčí, ale vnitřně v nich roste nenávist proti režimu…“ Co se vyhlídek na budoucnost týče, je „optimista, ale ne prorok“. Ale copak člověk musí být prorokem, aby již od dob Kalvínovy Ženevy nevěděl, že „po každé potopě musí nakonec vody opadnout: všechny tyranie zakrátko zestárnou nebo vychladnou, všechny ideologie a jejich dočasná vítězství končí ve svém čase: jen idea duchovní svobody, idea všech idejí, a proto neporazitelná, vrací se věčně znovu, protože je věčná jako duch. Když je jí dočasně navenek odňato slovo, uchyluje se nazpět do nejskrytějších záhybů svědomí a žádné útrapy ji nezmohou. Nadarmo si nositelé moci namlouvají, že už nad svobodným duchem zvítězili, když mu zapečetili ústa. Neboť s každým novým člověkem se rodí i nové svědomí a vždy alespoň jedno se rozpomene na svou duchovní povinnost obnovit dávný boj o nezadatelná práva lidstva a lidskost…“ (S. Zweig).

Jubilea

Do bytu v pátém patře Na Smetance 16 se 10. dubna 1968 začali trousit gratulanti. Oslavenec však nebyl doma – byl právě na vizitě v nemocnici. Půlmetrový azalkový keř od Československé strany lidové pro předsedu Národní fronty stejně jako desítky telegramů včetně dopisu od prezidenta Svobody, který oznamoval udělení Řádu republiky, musela převzít jubilantova paní.

Přesně o deset let později se do stejného bytu zase začali trousit gratulanti. Přede dveřmi však stál stolek se dvěma židlemi, u něho seděli dva uniformovaní příslušníci SNB s vysílačkou a sešitem. Do sešitu zapisovali návštěvníky, vysílačkou informovali sledovací auto, které ve dne v noci stálo před domem.

Nehledě na ztížené podmínky přišlo dr. Františku Krieglovi, jednomu z nejoblíbenějších mezi lidmi a nejnenáviděnějšímu sovětským politbyrem, nejstatečnějšímu politikovi Pražského jara, gratulovat k jeho sedmdesátinám skoro 200 lidí.

Písemné gratulace přicházely z domova i ze zahraničí. Od mnoha přátel i od mnoha politiků z nejrůznějších stran. Jako třeba tato:

Drahý doktore Kriegle,

přijměte prosím naše nejvřelejší pozdravy a gratulace k Vašim 70. narozeninám. S obdivem K Vašemu boji za demokratický socialismu – Sten Andersson, generální tajemník Švédské sociálně demokratické strany.

Husákův režim se také chtěl nějak ke gratulacím pro dr. Kriegla, který jako jediný z československých politiků měl odvahu říct Brežněvově diktátu v srpnu 1968 své historické (a zcela ojedinělé) NE, připojit. A protože se bál to udělat otevřeně, našel si jinou cestu jak poslat svou „vizitku“:

K Tvým sedmdesátinám pouze to nejhorší. Je nepochopitelné, že tak dlouho dokáže židovina smrdět.

Ptáček

Izraelští fašisté ti snad udělí zlatou judovou hvězdu. Pelikán možná oslavnou ódu ve Svobodné Evropě, my pouze uplivnutí.

Internacionalisté

Kdyby nebylo takových, jako ty, mohla mít Charta větší důvěru a úspěch – totiž náš národ již dávno židům nevěří.

Ještě dnes se stydíme za to, že člověk Tvého původu a Tvé minulosti dobrodruha mohl dělat předsedu naší Národní Fronty.

Občané socialistického státu

V květnu 1978 se v Madridu konala slavnostní večeře na počest 70. narozenin dr. Františka Kriegla, který skoro deset let života strávil na frontách druhé světové války. Uspořádal ji Ústřední výbor Komunistické strany Španělska, zúčastnili se jí však i zástupci mnoha jiných španělských politických stran, odborů, činitelů kultury a umění.

Dr. Kriegel se večeře na svou počest nemohl zúčastnit – pražský režim mu nedal pas. Kriegel však propašoval do Madridu magnetofonový pásek se španělským projevem, který jsem přítomným přehrál a kteří ho vyslechli s velkou pozorností a pohnutím. Kriegel se v něm zamýšlel nad svým životem, mluvil o svých zkušenostech i o tragédii svého života.

Pohřby v Čechách

Poslední tři léta života strávil prakticky v domácím vězení. Policajti (cerbeři, jak jim s oblibou říkal) seděli téměř nepřetržitě před jeho bytem. Dokonce když ho 18. září 1979 zasáhl těžký infarkt, asistovali jeho převozu do nemocnice dva policajti. I v nemocnici ho hlídali – k překvapení a rozhořčení nemocničního personálu – civilní fízlové.

František Kriegel zemřel dne 3. prosince 1979.

Ani poslední rozloučení se neobešlo bez problémů. Zcela v našich národních tradicích. S pohřby byly totiž v Čechách vždycky potíže. Vzpomeňme si jenom na Karla Havlíčka Borovského, Karla Čapka, Jana Opletala či Jana Palacha. Pohřbu Jana Smrkovského se Husákově režimu nepodařilo zabránit – vynahradil si to alespoň ukradením urny s popelem zesnulého politika. Pohřeb prvního mluvčího Charty 77 profesora Jana Patočky připomínal spíše policejní manévry než poslední sbohem starému profesorovi antické filozofie: hřbitov byl obklíčen policejními sbory, za hřbitovní zdí během obřadu hřměly svazarmovské motocykly, nad hřbitovem přelétaly vojenské helikoptéry, smuteční hosty fotografovaly skryté kamery, stovky lidé byly zadrženy, kontrolovány či vyslýchány.

Zatím si však žádný z režimů, které od roku 1621 v Čechách vládly, nedovolil to, co režim páně Husáka: znemožnit uspořádání pohřbu.

Dr. František Kriegel, nositel nejvyšších státních vyznamenání, který deset let svého života bojoval na frontách druhé světové války proti fašismu a který zastával nejvyšší československé státní funkce, byl zpopelněn v neznámou hodinu, snad 6. prosince, snad v motolském krematoriu, bez jakéhokoliv obřadu.

Pozdější poznámka: Přátelům se podařilo urnu s prachem dr. Františka Kriegla uchovat. Počátkem prosince 1989, jedenáct let po úmrtí a kremaci, byla urna s jeho prachem uložena do hrobu v motolském krematoriu.

František Janouch (1931) je fyzik, publicista, zakladatel Nadace Charty 77.

Obsah Listů 2/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

František Janouch

Československý vlastenec ze Stanislavova

Devět let na frontách světové války

V Praze

Pražské jaro

Okupace

Normalizace

Jubilea

Pohřby v Čechách

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu