Anketa: Hlasy nad prezidentskou volbou

Jak dopadla volba prezidenta, víme, ale některé otázky zůstávají. Třeba takové: Byli jsme svědky drsného, ale přece jen v zásadě běžného politického boje? Co si lze v parlamentu dovolit a co už může vést k znevážení demokracie? Co lze udělal pro volbu spravedlivou, ale efektivnější či – jak se často říká – důstojnější? Dnes se k těmto otázkám vyjadřují předseda Poslanecké sněmovny Miloslav Vlček a šéfredaktor Listů Václav Žák. Velmi bychom byli vděčni za další hlasy, které otiskneme v následujících číslech.

Miloslav Vlček: Prezidentská volba skončila. Zapomeňme?

Od volby prezidenta republiky už uplynul jistý čas. I přesto stojí za to se ohlédnout zpět. A nejen si připomenout tři únorové dny na Pražském hradě, ale především zamyslet se nad některými okolnostmi, jež volbu provázely a které v mnohém vypovídají o stavu české politické scény.

Z neobyčejně rušné všeobecné diskuse o nerozhodné či nezdařené volbě prezidenta následující po obou aktech jako by převládaly emoce. Moralizování, silná slova, rozhořčené odsudky v médiích, pózy jakéhosi blahorodného hněvu nad pošlapanou důstojností, ale i rozčarování a pocity sklíčenosti mnoha občanů.

Posuneme-li se více do objektivní roviny, pak je s podivem, že různí mediální aktivisté – naštěstí zdaleka ne všichni – a nejen oni, volbu komentovali, jako by spadli z čistého nebe. Jako by nevěděli, že naše politická scéna je hluboce rozpolcena a ostře polarizována. Vždyť je přece zřejmé, že voliči takříkajíc rozdali karty „sto na sto“. Že pak došlo k některým koaličním i osobním přesunům, to na věci v podstatě nic nezměnilo. To je fakt! A na tomto jako břitva ostrém politickém rozhraní se v parlamentu projednávají a schvalují například zásadní změny daní, všeobecné zdravotní péče, důchodového zabezpečení apod. To vyvolává neobyčejně silnou odezvu a polarizuje celé veřejné mínění. Tento rozpor a napětí pak zostřují nové tendence, jež podle průzkumů veřejného mínění naznačují výrazné posílení opozice proti vládní koalici.

Důležité však je, že i za tohoto stavu parlamentní mechanismus funguje, řádně projednává nové zákony, ale i tak důležité body, jakými je třeba vyslovení důvěry vládě. Taková je reálná demokracie. A tuto skutečnou demokracii nade všechny pochyby u nás máme. Připomínám (a připomínal jsem) Churchillova slova, že „demokracie je nejméně špatný způsob vládnutí“. Prostě nejde to bez polemik, střetů, tlaků i nervózních zkratů, vyjednávání, zdařilých či nepodařených kompromisů. Vždyť demokracie je postavena na pluralitě názorů. Spočívá rovněž na diskusi. A ta může být někdy ostrá.

Při volbě prezidenta rovněž působil zvláštní, řekněme současný „český paradox“. Ačkoliv prezident má být nadstranickým, pozice obou kandidátů byly zpolitizovány na nejvyšší míru. Pro žádného z obou kandidátů ani jeho voličů určitě nebylo příjemné v rozpravě poslouchat, jak jej druhá polovina klasifikuje jako politicky naprosto nepřijatelného, dokonce škodlivého.

Volbu prezidenta už „tradičně“ provázela diskuse a prohlášení politiků, že těch příštích by se měli ujmout všichni občané. Tuto myšlenku podporuji. Vyjádřil jsem to naprosto jednoznačně i v jednom z diskusních televizních pořadů. Jen se obávám, aby opět nezůstalo jen u slibů, abychom za dalších pět let znovu neotevírali – pokolikáté už – téma přímé volby prezidenta. Na podzim roku 2007 se představitelé parlamentních politických stran shodli, že přímá volba je na pořadu dne. Jak se však vzdalujeme od poslední volby, i toto předsevzetí jako by bralo za své. A tato skutečnost svým způsobem potvrzuje názor některých politologů i médií, že poslanci, senátoři a potažmo politické strany nemohou být pro přímou volbu, protože by tím ztratili de facto i de iure přímý vliv na to, kdo bude zvolen hlavou státu.

Diskuse týkající se přímé volby začaly před prezidentskou volbou a zesílily v jejím průběhu a bezprostředně po ní. Příčinou byl mimo jiné tvrdý a nekompromisní souboj o způsob volby. Jakkoliv byly názory na veřejnou a tajnou volbu z různých příčin diametrálně odlišné, druhá volba ukázala jedno – veřejné hlasování nemusí být až tak nedůstojné. Nicméně – dalo by se mu předejít, pokud by existoval tzv. stykový zákon, upravující vztahy mezi Senátem a Poslaneckou sněmovnou. I když ani ten by nemusel být řešením… Vůbec by mi pak nebyl proti mysli například speciální zákon o volbě prezidenta, jaký fungoval za první republiky.

S volbou Václava Klause do funkce prezidenta mnozí z nás nejsou spokojeni. Je ale naší povinností ho jako prezidenta respektovat.

Václav Žák: Jak (ne)chytat vítr do sítí

Obecnou reakcí na volbu prezidenta bylo znechucení. Sledoval jsem média poměrně podrobně a vlastně pouze v jediném pořadu, a to na ČT24, si zástupci fan klubů Václava Klause a Jana Švejnara pochvalovali, že měli možnost zhlédnout regulérní parlamentní bitvu o proceduru.

To je nepochybně pravda, ovšem kupodivu ostatní občané a dokonce ani profesionálové nejásali na tím, co se na Pražském hradě odehrávalo. Ve studiu se tu a tam nějaký politolog odvážil naznačit, že to divadlo, které jsme všichni v přímém přenosu sledovali, je tváří demokratické politiky.

Je to jenom český problém? Nemyslím. Ke středoevropské kultuře patří potřeba mít respekt k hlavě státu. Proto odsudky „ponižujícího divadla“, které jsou z hlediska „čistého“ fungování demokratických institucí účelovým mlžením, jsou v případě volby prezidenta na místě.

Podívejme se, jak se s podobnou situací vyrovnávají naši sousedé v Německu. Tam úcta k hlavě státu také patří k tradici. Na rozdíl od nás však pro to něco udělali. Prezident se v Německu volí nepřímo, jako u nás. Ale volí se bez rozpravy. Opakuji, bez rozpravy. Vzpomeňme na úděsná vystoupení Sládkových republikánů při volbě Václava Havla. V Německu je taková věc nemožná. Už to je obrovským příspěvkem k důstojnosti průběhu volby. A pokud se rozprava nekoná, přichází tím „demokracie“ o něco? Vždyť prezidentem se nevolí nýmand, ale osobnost veřejně známá, tak jakou má rozprava smysl? Co se občané republiky dověděli podstatného ze všech rozprav, které se v českém parlamentu při volbách prezidentů vedly? Obávám se, že nic.

Druhým rozdílem je navržená volební procedura. Česká ústava vyžaduje ke zvolení prezidenta kvórum, které se sice v jednotlivých kolech snižuje, ale zůstává. Jinými slovy, prezidenta je možné nezvolit. Tato procedura vychází z (podle mne falešné) představy, že si takovým způsobem lze vynutit nalezení kompromisního kandidáta. Nemohou-li politické strany prosadit svého kandidáta, shodnou se na kandidátovi kompromisním.

Jenže v hluboce polarizované společnosti, jakou naše je, taková logika neplatí. Pokud strany nemohou prosadit svého kandidáta politickými prostředky, sáhnou k obchodním. Že to společnost demoralizuje a důstojnosti volby skutečně nepřidá, o tom už není třeba diskutovat.

Jak to dělají v Německu? Jednoduše. Ve třetím kole žádné kvórum není. Prezidentem se stává ten, kdo získá prostou většinu. Jinými slovy, v Německu volby zablokovat nejde. Navíc strana, která má většinu, nemá motivaci sahat k nestandardním praktikám.

Není to slušný příspěvek ke kultuře volby prezidenta? Aby se ústava opravila na německý model, stačí v ní upravit pár vět. Představa, že kvůli důstojnosti volby se má sahat k přímé volbě prezidenta, je z jiného světa. Přímá volba, pochopitelně doprovázená masivní mediální kampaní, může společnost otrávit a polarizovat ještě víc než naše dosavadní upachtěné nepřímé volby.

Václav Žák (1927) je ekonom.

Jiří Koubek: Přehlídka ctností a neřestí (Hlasy nad prezidentskou volbou II)

Obsah Listů 2/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Anketa: Hlasy nad prezidentskou volbou

Miloslav Vlček: Prezidentská volba skončila. Zapomeňme?

Václav Žák: Jak (ne)chytat vítr do sítí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu