A. J. Liehm

O stávkách, odborech a strachu

Možná si ještě vzpomenete, na podzim, tedy hodně před Vánoci, vypukla zase ve Francii vlna stávek. Hlavně v dopravě, nejezdily vlaky, metro, autobusy, země takříkajíc čtrnáct dní stála. Byly toho plné noviny, i u nás. V Praze (ale taky v Brně i jinde, nejen v Čechách či na Moravě) mi říkali: „No jo, zase ti Francouzi, levičáci, socialisti, samé odbory, samé stávky, že už si nedají pokoj a něco s tím neudělají.“ Došlo mi, že tady bude třeba uvést ledacos na pravou míru, ono je to všude stejné, každý všechno ví, všemu rozumí (líp samozřejmě), ani nepotřebuje číst, má ostatně internet. Jen jde o to, na co. V Německu mi zas řekli: „Většina problémů, kvůli kterým Francouzi stávkují, se u nás řeší po telefonu…“

„Jestlipak víte,“ začal jsem nesměle, „že mezi takzvanými vyspělými evropskými zeměmi má Francie nejnižší odborovou organizovanost, 8 % (osm procent) pracovní síly, zaměstnanců, námezdně pracujících, jak chcete. Včetně státních zaměstnanců, v soukromém sektoru je to ještě míň. V Německu naopak (skoro 30 %), v Británii přes 30 %, v Norsku přes padesát, v Dánsku, Finsku přes 70, ve Švédsku osmdesát? A stávek je tam všude míň, až docela málo. Protože když jsou silné odbory, a navíc více či méně jednotné, musí se vyjednávat a stávka je až docela poslední instance. Když jsou odbory slabé a navíc je jich hromada, tak se nejedná a čeká se, co bude. Stávka je tu na to šup, neorganizovaní (většina) se nadšeně přidají a zaměstnavatelé, často stát, doufají, že se lidi naštvou, odbory rozštěpí a stávka jaksi skončí. Zatímco jinde se nejdřív vyjednává a teprve pak stávkuje, v zemi se slaboučkými odbory (to má svou historickou příčinu mj. ve stalinismu francouzského komunismu, slabosti sociální demokracie, zmizení SSSR) je to naopak. A když jde o dopravu, je samozřejmě zle.

Ale nejde jen o to. Početní slabost odborů znamená, že nemohou žít z členských příspěvků, ba ani z výnosů vlastní ekonomické činnosti. A stalo se, že právě během poslední velké stávky se ve zcela jiné souvislosti přišlo na to, že v kase jedné z významných složek svazu podnikatelů chybějí stovky milionů. Ředitele vyšetřovali, přizavřeli, i ukázalo se, že plnil nejen vlastní kapsu, ale i kapsu chřadnoucích odborů, které bylo v jeho odvětví třeba za každou cenu udržet při životě, aby ve svízelných okamžicích byl partner k jednání.

Francouzská specifika? Nemyslím. Ale jisté je, že třeba v Německu zavedla adenauerovsko-erhardovská pravice po válce systém, podle něhož sedí zástupci zaměstnanců, odbory neodbory, ze zákona ve vedení podniků, že je tu od té doby ze zákona povinné jednání o všech problémech se sociálním dopadem. I proto, že odbory jsou tu mnohem jednotnější, jsou tu stávky, neřku-li velké stávky, spíš vzácností a časově omezené. Jako například nedávná stávka strojvůdců.

Nespadl jsem samozřejmě z jahody a vím, že všechno je a bude jinak. Že když spolu s odchodem klasických způsobů průmyslové výroby odešel klasický proletariát, když se služby staly pilířem ekonomiky, když globalizace, komunikace, peněžnictví, penězoměnci… Nikdo neví, jak se budou tvůrci bohatství organizovat a domáhat svých práv a svých potřeb. Co bude s klasickými odbory, co na jejich místo, a jak? Marx měl pravdu, že kapitalismus je až neuvěřitelně schopný se obnovovat, regenerovat, renovovat. Peněz je všude, až nestačíme zírat, a chudoby jakbysmet. Předvolební plakát francouzských socialistů hlásal: „Socialismus vás brání.“ Už ne Vzhůru! Vpřed! I ty stávky a odbory se zase už jen brání a lidé mají strach.

Václav Klusoň: Práce, kapitál a odbory

AJL

Obsah Listů 1/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

A. J. Liehm

O stávkách, odborech a strachu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu