Americký režisér Michale Moore patří bezesporu k enfant terrible amerického filmu. Proslavil se dokumentárními filmy Bowling for Colombine, kde si bere na mušku přístup USA ke zbraním, Fahrenheit 9/11, v němž ukazuje Ameriku a její vládu od útoku na WTO v New Yorku až po válku v Iráku, a naposledy filmem Sicko o americkém zdravotnictví.
Jeho filmy rozhodně nepatří mezi „objektivní a vyvážené“. Amerika současnosti je hluboce polarizovaná, vlivná média hlásící se k pravici už mnoho let obviňují média „liberální“, že jejich „objektivita“ je ve skutečnosti cenzurou. Zejména mediální impérium Ruperta Murdocha si v těchto ohledech nebere servítky. Moore jim to vrací stejnou mincí. Jeho filmy jsou pečlivě rešeršované – ale režisér z fakt namíchá koktejl, který děsí a baví současně. Ve filmu Sicko si bere na mušku americké zdravotnictví. Ukazuje muže, který si na cirkulárce uřízl prsteníček a prostředníček, a nemocnice ho nechala vybrat, který chce přišít: jeden za 12, druhý za 60 tisíc dolarů. Pak hurá do Kanady, kde zadarmo přišili jinému muži celou ruku. A tak dál. V Americe 45 milionů lidí bez pojištění, v Kanadě, Velké Británii a Francii univerzální systémy.
Nakonec promítne tiskovou konferenci Pentagonu, na které generálové ukazují, že na základně Guantanámo mají teroristé Al Káidy lékařskou péči zdarma. Moore nalodí neléčené nemocné, mezi nimi hasiče z dvojčat, a veze je na Guantanámo. Když teroristy zadarmo, proč ne hrdiny? Jakmile je základna začne varovat sirénou, otočí loď – a zaveze je do kubánské nemocnice, kde se o ně lékaři postarají. Zadarmo. – Poznamenejme na okraj, že i Američané, kteří levicového Moora nesnášejí, chápou kubánskou epizodu jako recesi. Na rozdíl od těch Čechů, pro které se rázem stává idiotem, a o filmu odmítají přemýšlet.
Přitom přemýšlet je o čem. Ve filmu je víc než černobílý obrázek hrůz v USA a ráje jinde. Moore identifikuje jako základ současného stavu zákon, kterým prezident Nixon svěřil rozhodující roli HMO, „organizacím na údržbu zdraví“. Jsou to sdružení lékařů, kteří se o pacienta starají za vybírané pojistné, a pokud potřebuje složitou operaci, kterou nedokážou provést sami, zaplatí ji specializovanému zařízení. Pochopitelně, HMO tak mají vysokou motivaci šetřit. A je to právě tato chvályhodná motivace, která se zřejmě vymkla z kloubů. Film ukazuje babičky v nemocničním oblečení, které potom, co jim došlo pojistné, z nemocnice odvezl taxík a vyhodil je před útulkem. Ukazuje, a to je zvlášť varující, výpověď dr. Lindy Peenové před kongresovým výborem. Uvedla v ní, že jako revizní lékařka brala ročně šestimístný plat za to, že zamítala návrhy na drahou léčbu, např. transplantaci srdce. „Vytvořili jsme systém,“ říká před výborem, „v němž se ,prací‘ lékařů a sester, kteří pracují pro zdravotnický průmysl, stalo omezování a odpírání lékařské péče – přesný opak toho, co by medicína měla dělat.“ Kvůli motivaci šetřit zemřelo podle doktorky Peenové mnoho lidí, kteří mohli žít. Vzhledem k tomu, že česká reforma se inspirovala modelem americké Kaiser Permanente, organizace založené Edgarem Kaiserem, jenž přemluvil prezidenta Nixona k přijetí zmíněného zákona, měla by veřejnost věnovat připravované reformě zdravotnictví skutečně bedlivou pozornost. Poplatky, na které se dnes soustřeďuje kritika, jsou ve skutečnosti triviálním opatřením, které jakákoliv vláda může zase upravit. Pokud se ale republika vydá cestou ziskového soukromého zdravotnictví, pak se mohou začít dít věci. Pravda, tak drastické jako v USA to nebude, protože systém bude univerzální, ale půjde o nevratný krok. Finančních skupin řídících pojišťovny a nemocnice se žádná vláda už nikdy nezbaví. Přehnaný důraz na šetření může lehce vést k logice mrtvé kočky z povídky Karla Michala: „Koukej, zrovna tady: prohlašuje, že léčení lidí je neefektivní. Lidi je výhodnější zabíjet než léčit, protože je velmi obtížné někoho úplně vyléčit, zatímco každého lze s vynaložením poměrně malé námahy dokonale zabít, čímž se zároveň odstraní veškerá rizika dalšího onemocnění. Není rozkošná?“
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.