Kašpárek zrušen! rezolutně oznamuje nápis přes celou výlohu pod stejnojmennou firmou v jedné z našich velkoměstských pasáží. Aby velkoměsto bylo velkoměstem, musí mít aspoň jednu pasáž. Olomouc má pasáže dvě, po revoluci vznikla dokonce třetí, ale ta už zase zanikla. A teď tedy Kašpárek, předrevoluční. Vydávám se do ulice Josefa Kajetána Tyla a roh čerstvě opraveného domu tady opravdu už jen prázdně trčí. Děti tu pěkně barevně vyvedenou sošku obdivovaly a nezajímalo je, že je reklamou na půjčovnu kostýmů. Jak jim to teď vysvětlit? Vyhýbat se tomu místu, učit je zapomínat?
Divné, vybavila se mi vzpomínka na sochu Stalinovu, v našich krajích prý jednu z posledních. Kdysi jsem před ní, ovšemže s pocitem hlubokého studu, vyfotografoval dobrotivého gruzínského funkcionáře, který se kvůli světově proslulému rodákovi vydal z Kavkazu až na Hanou. Ta skulptura přečkala dobu tání, Pražské jaro i perestrojkové oteplení. Možná proto, že generalissimus v ní byl siamsky srostlý s Leninem, který by asi ani z hledisek socialistického realismu oddělení nepřežil. Neodolala až Listopadu. Dnes leží její části v tajemné proluce za prkennou ohradou v Denisově ulici a přátelé starých pořádků k nim mohou vzhlížet jen vypadlým sukem. V té Denisově, jejíž dlažbu, dávno předrevoluční, nahradily loni kachle, napříč epochami koupelnově apartní. A kostky věky omšelé jsme prostřednictvím svých volených zástupců prodali podle místních pátravých novinářů „soukromému subjektu“, takže asi výhodně.
Zboření sochy tyrana jsem přijal jako neodvratný a v zásadě potřebný revoluční čin. Přesněji řečeno zbořena nebyla, ale – před rozporcováním obklopena balónky – symbolicky odletěla. Nicméně její uložení schvaluji – co by dnes v Římě za to dali, kdyby si mohli poskládat i ty neukrutnější diktátory a císaře! Takto se zachovala vlastně jen jedna, a to jen proto, že se nevědělo, že zobrazuje Marca Aurelia. Nezachránilo by ji ani to, že tento císař tíhnul spíš k filozofii a vládl nerad. Napadá mne, že by se propříště měly sochy před revolucemi ukládat do lapidárií a za účelem povalení či zničení zhotovovat kopie. To by revolucionářům zcela jistě nevadilo a za pár století by mohla vyrůst nová muzea stejně slavná jako to Pergamonské v Berlíně či Egyptské v Káhiře. Také v Olomouci, pokud zůstane i orloj přespříštím generacím.
Ale je vůbec nějaká souvislost mezi pomníky velikánů a pohádkovou figurkou? Asi jen v té jejich zkáze. Postavy vládců, zlých i dobrých, strhávají vichry dějin, kdežto sošku na nároží u Čechových sadů smetl svobodný trh. Zatímco sochy některých se občas na piedestaly vracejí, kašpárek je pryč nenávratně. I stržení vlády svobodného trhu by znamenalo nanejvýš návrat či výstavbu nových soch tyranů. Ale ani staré dlažební kostky či okenní rámy nahrazené plastem by se nevrátily. Některý pokrok nelze zastavit.
Ještě jeden zásadní rozdíl tu je: zatímco jiná impéria vzala i se svými imperátory za své, Kašpárkova říše přetrvává. Ušlechtilý kapitalista, nový majitel olomouckého Slovanského domu, ve kterém loutkové divadlo od věků sídlí, je zcela nesystémově zachoval. Zatím. Hned po té nešťastné události v pasáži a Tylově ulici jsem si uvědomil, že je nejvyšší čas se tam se synkem vypravit. Pohádku O chytré princezně sledoval velmi soustředěně, a když za námi po konci představení přišel – rodiče musí sedět v rozích sálku, aby dětem nezacláněli – řekl uznale vážným hlasem: „Mně se to líbí.“
A pak se rozsvítilo a do publika sestoupil On.
Cestou domů jsme sice raději nešli Tylovou ulicí a vzali to kolem knihovny s novými umělohmotnými okny, nic mi ale v tu chvíli nemohlo ubrat na povznesené náladě. Uvěřil jsem, že všechno zlé se v dobré obrátí.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.