Knihy: 1/2008

Ivo Kraus: Fyzika od Thaléta k Newtonovi. Kapitoly z dějin fyziky

Že fyzika je důležitou součástí kultury a její vývoj významnou částí dějin, je sice banální pravda, není však mnoho knih, které by fyziku dovedly ukázat v této perspektivě. Autorovi, který je profesorem fyziky na pražské technice, se to zdařilo. Myšlenky, objevy a vynálezy fyziků – a jejich předchůdců, antických a arabských myslitelů – jsou výstižně a srozumitelně i pro zvídavého nefyzika vyloženy na pozadí životů tvůrců, které se odehrávají někdy v zátiších, ale častěji v bouřích historie. Podrobněji se seznámíme s 33 osobnostmi antiky, pěti osobnostmi středověku a s jednadvaceti tvůrci novodobé vědy – kniha fakticky nekončí Newtonem, ale konstruktérem přesných hodin Harrisonem uprostřed 18. století. Je mezi nimi jediná žena – alexandrijská Hypatia, zavražděná zfanatizovaným davem. Českou vědu reprezentují Tadeáš Hájek z Hájku a Jan Marek Marků. Text doprovázejí dobové portréty, ukázky rukopisů a přístrojů a chronologický přehled popisovaného období. Otřelý výrok, že kniha se čte jako dobrodružný román, je v tomto případě na místě.

Ivo Kraus: Fyzika od Thaléta k Newtonovi. Kapitoly z dějin fyziky, Academia, Praha 2007, 329 s., doporučená cena 345 Kč. -jn-

řeč / ne / řeč (rozhovor Jaromíra Slomka s Karlem Šiktancem

Rozhovor občas plyne jako klidné rozprávění, pak nabývá na dramatičnosti, někde jsou soudy ostré, jinde zůstávají na čtenáři. Je na jedné straně velice osobní, na druhé straně zdrženlivý. Postupuje chronologicky, ale s častými návraty a odbočkami. Jaromíru Slomkovi se podařilo zachytit řeč Karla Šiktance, archaickou i zas překvapivě hovorovou a temperamentní, s větami pointovanými i nedořečenými, tak, že v ní cítíme příbuznost s poezií tohoto tvůrce: „Jak se den co den potkáváš s tou suverénní, nehorázně lačnou blbostí, jak ta spousta krásných věcí ke zdejšímu bytí, stvořených nějakým geniálním gestem k zázraku harmonie, nenápadně pozbývá svůj půvab a barvy a smysl… docela slušně už se člověk učí se všem těm v hlavních (dobře spočítaných) rolích co nejhlasitěji smát, nebrat je na vědomí, mít z nich prostě srandu. Ale v poezii ne. Tam mi to zatím moc nejde.“ Neustále je přítomna rodná středočeská krajina, také díky fotografiím, zejména od Pavla Váchy. V podobném duchu je kniha vypravena: i zdrženlivě, i krásně, skoro bibliofilsky.

řeč / ne / řeč (rozhovor Jaromíra Slomka s Karlem Šiktancem, Karolinum, Praha 2007, 112 s, cena neuvedena. -vb-

Hana Frejková: Divný kořeny

Jako Ivan Margolius (Listy 6/2007) pátrala i Hana Frejková po stopách života svého otce, oběti procesu s „protistátním spikleneckým centrem Slánského“. Rudolf Margolius i Ludvík Frejka zapadli do soukolí vykonstruovaného procesu jako Židé a odborníci, kterým bylo možno připsat vinu za hospodářské potíže. Na rozdíl od Margolia, který uvízl ve spárech nacistů, prožil Frejka válku v Londýně, kde se narodila jeho dcera. V době otcovy popravy byla o dva roky starší než Margoliův syn. Především tento věkový rozdíl ovlivnil jejich vztah k otcům: pro mladého Margolia milovaný otec nejprve jako by zmizel za obzorem a o jeho tragédii se dověděl až v době, kdy ji mohl aspoň částečně pochopit; mladá Frejková se musela vyrovnávat s tím, že (také pod vlivem komunismem hypnotizované matky) uvěřila v otcovu vinu, což jí autentické vzpomínky na otce zcela vytěsnilo z paměti. Tím je ovlivněn rozdílný přístup obou autorů: Margolius usiluje o co nejobjektivnější obraz otcova života, zatímco Frejková líčí rozporné dojmy z vlastního hledání, které jen pozvolna a neúplně odkrývá otcovu pravou podobu. Obě knihy se tak znamenitě doplňují – jako při pohledu do stereoskopu z nich vystupuje plastický obraz hrůzné doby.

Hana Frejková: Divný kořeny, Torst, Praha 2007, 178 s., doporučená cena 199 Kč. -jn-

Katarína Vavrová: Maľba a grafika

Nestáva sa často, aby dielo mladých slovenských výtvarných umelcov sprevádzalo vydanie reprezentatívnej monografie. Najnovšie sa jej dočkala maliarka a grafička Katarína Vavrová (1964), autorka natoľko reprezentatívna, že Michal Štefl, predseda predstavenstva a generálny riaditeľ spoločnosti OHL ŽS (je reklamným partnerom) v úvode publikácie mohol očistne vyhlásiť: „Věřím, že seznámení širší veřejnosti s jejím dílem je počinem, který se nám odečte od našich hříchů.“ Vavrová, ktorej na bratislavskej Vysokej škole výtvarných umení na oddelení knižnej ilustrácie prednášal A. Brunovský i K. Ondreička, vstúpila na výtvarnú scénu v prvej polovici 90. rokov ako výrazný talent. Okamžite zaujala ručne kolorovanou grafikou a maľbou kombinovanou s perokresbou na vzácnom japonskom papieri. „Z prítmia nášho podvedomia,“ píše Fedor Kriška v ťažiskovom sprievodnom texte (autormi ďalších sú napr. Magda Garguláková či Dušan Urbaník), pre nás autorka objavuje „nevídané slávnosti vecí“, ktoré sa rodia v kombinácii a susedstve biblických príbehov, rozprávok, spomienok na detstvo, snových výprav a cestovateľských zážitkov. Veci sú vedno s postavami a časťami prostredia mnoho ráz „len“ naskicované a koexistujú s realisticky prepracovanými detailmi ženských, až „fotograficky presných“ tvárí, ktorým dominuje prenikavý pohľad. Ženy v rôznych historických kostýmoch sú na Vavrovej imaginatívnych a zavše priam vizionárskych obrazoch vážne a vo svojej vážnosti dôstojné a tajuplné, či už je to Messalina, princezné Habsburské, Euridika alebo Frida Kahlo. Divadlo sveta teda pokračuje vo výtvarne pôsobivom, v podmanivo krásnom, v slávnostne zázračnom príbehu Kataríny Vavrovej …

*Katarína Vavrová: Maľba a grafika, vyd. FOART Bratislava 2007,

322 s., cena a náklad nie sú uvedené. –mah–*

Ferdinand Peroutka, Johannes Urzidil: O české a německé kultuře

Přepis zvukového záznamu rozhovoru dvou přátel a vrstevníků. Svědčí mj. o tom, že otázka „jací jsme“ zajímala Peroutku nejen mladého. Zde se ptá sebe i Urzidila třeba po světovosti či nesvětovosti české literatury mj. na rozdíl od pražské literatury německé. Často jako by Peroutka o kultuře vlastního národa nešťastně pochyboval, zatímco jeho německy píšící partner vystupuje jako její obhájce. Jak odpovídá žánru, fakta, zachovaná ve vzpomínkách, nejsou nutně přesná, ale o to zde nejde. Důležitější jsou svědectví, jako třeba tato Peroutkova vzpomínka na Milenu Jesenskou: „Jeden velký rys její povahy byla věrnost. To byl člověk absolutně věrný. Čemu věřila, ať to bylo dobré nebo špatné, to byl věrný člověk.“ Na konci český novinář se svou generační zkušeností klade otázku, zda je možný v Německu návrat něčeho podobného, jako byl nacismus. Přiklání se k tomu, že ne, a nachází takovouto útěchu: „Tady právě to, že dnešní mládež, i neprávem často, se odvrátila od minulosti, to je veliká výhoda.“ Útěcha skutečně v duchu pragmatismu, pěstovaného jím i jeho druhy už za první republiky, nikoliv cynismu, ale nechuti k hodnotám neseným patetickou romantičností.

Ferdinand Peroutka, Johannes Urzidil: O české a německé kultuře, Dokořán – Jaroslava Jiskrová (Máj), Praha 2008, 144 s., doporučená cena 160 Kč. -vb-

Václav Havel, František Janouch: Korespondence 1978–2001

Převažují dopisy z dob předlistopadových, ale i ty pozdější jsou zajímavé. Jako třeba Janouchova vášnivá obhajoba vědy a techniky (včetně jaderné energetiky) a vědců i techniků, reagující na Havlův krátký naštvaný dopis, ale hlavně na jeden z jeho projevů na Fóru 2000. Nejdůležitější je jistě ale korespondence zakladatele Nadace Charty 77 s Václavem Havlem-disidentem. Přináší mnoho konkrétních informací o spolupráci exilu s domácím nezávislým či opozičním prostředím a oba pisatelé zde – což je samo o sobě imponující – podávají jakési dodatečné finanční přiznání. Čtenář si může doplnit představu, co vše Nadace podporovala, jakými cestami se finanční i materiální pomoc do ČSSR dostávala. Obdivovatelé si Václava Havla někdy cení za jakousi milou politickou nešikovnost či nepraktičnost, jeho kritici a nepřátelé mu totéž vyčítají. Ale zde vidíme také Havla jako stratéga, jako člověka, který posílá do Švédska často velmi konkrétní instrukce a také velmi podrobný popis domácí situace včetně různých proudů v opozičním prostředí. Tedy politika, svébytného, ale politika. Najdeme i psaní zábavně ilustrující jinou stránku doby: dopisy o novince, jíž je vědec nadšen, spisovatel méně, totiž o osobních počítačích, jejich přednostech a jak je naučit psát česky. („Jak zřejmě pozoruješ, je dnešní dopis zase bez háčků a čárek. Zato je však psán na maličké Toshibě, která… má dva disk-drivy, malé diskety… je to nádhera, jsem do ní zamilován…“ – březen 1987.)

Václav Havel, František Janouch: Korespondence 1978–2001, Akropolis, Praha 2007, 596 s., doporučená cena 535 Kč. -vb-

Psaní, jazz a bláto v pásech. Dopisy Josefa Škvoreckého a Lubomíra Dorůžky z doby kultů (1950–1960)

Dopisy přátel, celoživotních navzdory všemu; víc se jich zachovalo od Josefa Škvoreckého. Jsou čtivé, což ovšem nepřekvapuje, a přinášejí velmi mnoho odstínů do obrazu padesátých let. Oba autoři si chtěli zachovat co největší svobodu, vnitřní i občanskou, oba však dávali přednost strategii neradikálního, ale důsledného prosazování toho, co mají hlavně v hudbě a v literatuře rádi. Milovník Škvoreckého díla najde v dopisech také mnoho prožitků, hlavně učitele v malých městech včetně rodného Náchoda, které posloužily jako surovina v pozdějším díle, třeba v románech Mirákl a Příběh inženýra lidských duší. Pozorný čtenář si může přesněji odpovědět na – možná nedůležité, ale přinejmenším zábavné – otázky, které se při čtení Škvoreckého přirozeně vnucují: nakolik je Danny či profesor Smiřický autoportrétem. Třeba když se spisovatel roku 1951 svěřuje příteli Dorůžkovi, jak cizí je mu estetický radikalismus (zde v prostředí J. Chalupeckého), který „podivně láme hůl nad věcí, která se trochu frázovitě označuje slovem život“, připomene nám to z Příběhu inženýra lidských duší spíše dopisy básníka Jana než hlavního hrdinu a vypravěče.

Psaní, jazz a bláto v pásech. Dopisy Josefa Škvoreckého a Lubomíra Dorůžky z doby kultů (1950–1960). Spisy Josefa Škvoreckého, sv. 31, Literární akademie, Praha 2007, 318 s., cena neuvedena. -vb-

Božena Němcová: Korespondence IV (1859–1862)

Zaznamenejme s vděčností vůči editorům a nakladateli poslední svazek dosud největší a nejpřesnější edice přijaté i odeslané korespondence Boženy Němcové. Samozřejmě že je to i svazek nejsmutnější; schyluje se ke druhému, opravenému vydání Babičky, ale spisovatelka už není s to, krátce před smrtí, se soustředit na práci, k níž se zavázala. Mezi poslední dopisy ve svazku patří také velmi drsný list od manžela, který jí vyčítá pracovní nespolehlivost a hlavně vztah k rodině. A následuje několik stále drsnějších dopisů od litomyšlského nakladatele Augusty, který se marně domáhá rukopisů. A to uplynuly jen dva roky od doby, co psala nadějeplně a hrdě synovi: „Formát mých spisů bude velmi elegantní a velký, jako je vydání Shakespeara a Goetheho, a při prvním svazku bude podobizna. Bude se ale také mimo to prodávat. – Musím být nyní velmi pilná a píšu celé večery.“

Božena Němcová: Korespondence IV (1859–1862), Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007, 480 s., doporučená cena 329 Kč. -vb-

Knihy

Obsah Listů 1/2008
Archiv Listů
Autoři Listů