Jan Slavík

Z historie odumírání pohanství

V květnu 2008 uplyne třicet od smrti Jana Slavíka (1885–1978), pro kterého únorový převrat před padesáti lety znamenal přerušení vědecké dráhy a znemožnil mu také dovršit jeho literární dílo. Slavík byl zřejmě nejpozoruhodnější historik z generace, která nastupovala do vlastní vědecké práce se vznikem samostatné Československé republiky. Známé jsou Slavíkovy práce o ruské revoluci a zapálené polemiky, které vedl se svým učitelem Josefem Pekařem o teorii historického poznání, smyslu českých dějin a charakteru husitské revoluce. Téměř zapomenuté zůstávají jeho studie k době knížete Václava a počátkům českého státu: Svatý Václav a slovanské legendy, Svatý Václav a ráz počátků křesťanství u Slovanů z jubilejního roku 1929 a další. Z nich vycházel, když za nacistické okupace začal připravovat obsáhlou syntézu sociologicky pojatých českých dějin, z nichž pod titulem Vznik českého národa mohly být do roku 1948 vydány jen první dva svazky. První díl, Národ v době družinné, začal za okupace vycházet, aby unikl pozornosti cenzury, v drobných sešitech Knihovny nakladatelství Pokrok legionářského Svazu národního osvobození. Přesto po vydání třetího sešitu v létě 1940 byl celý náklad konfiskován a další vydávání znemožněno. K těmto sešitům přimyká i Slavíkův netradičně pojatý výklad zániku pohanství a rozvoji křesťanství na přelomu starověku a středověku, který se historik chystal vydat v uvedené edici, určené širšímu okruhu čtenářů. Torzo textu Z historie odumírání pohanství, ukazující na široký záběr Slavíkových zájmů, se dochovalo v nezpracované pozůstalosti Václava Chába, redaktora legionářského deníku Národní osvobození, a dnes je uložené v archivu Národního muzea v Praze. Oproti Slavíkově vysvětlení v úvodu (dva exkursy z byzantských a třetí stať o pronikání křesťanství ke Slovanům) se v Chábově pozůstalosti dochoval jen strojopis I. kapitoly Konec pohanství ve středověkých Aténách, který zde otiskujeme v plném znění, a pouze jakýsi koncept IV. kapitoly Pohanské prvky v legendách svatováclavských, který vznikl škrty, rukopisnými glosami a dodatky ve Slavíkových tištěných svatováclavských studiích a který není připraven ke zveřejnění.
Jaroslav Bouček

Je tomu skoro dvacet let, co jsem měl v Praze a na českém venkově přednášky z dějin východní a jihovýchodní Evropy. Začínal jsem s proniknutím křesťanství do těchto končin. Při tom nemohl jsem se vyhnout exkursům do dějin byzantských, zejména církevních. Dva z těchto exkursů zde otiskuji. Oba se týkají odumírání pohanství na Balkánském poloostrově. Stať jsem nově rozšířil o hojné citáty z historika Prokopia, které při populárních výkladech, přednášených zpaměti, musily odpadnout. Třetí stať je o pronikání křesťanství u Slovanů. Volil jsem tyto stati k tisku z několika důvodů. Především jako doklad historicko-sociologického poznatku, že sebevětší společenská proměna, jakou právě bylo křesťanství, nikdy nebývá provedena do ideální úplnosti, nýbrž zachovává mnoho starých prvků, ať už se to týká duchovního nebo hmotného života. Staré společenské řády a představy mají tak hluboký kořen, že vyrůstají za poměrů změněných v jiné formě. Je známo například, jak se Voltaire vysmíval tisícileté víře, že Bůh řídí osudy lidstva. Celé pokolení osvícenců podrývalo nejrůznějším způsobem dogma, že panovník má moc od Boha. Připravovali tak vítězství názoru, že vládní moc je původu lidského, že lid hlasováním pověřuje ty, kdo mají stát vést. Netrvalo dlouho a představa Boha vrátila se ve formě pojmu Prozřetelnost, nebo utajena v učení o „duchu národa“. Podobný zjev pozorujeme již při rozvoji křesťanské církve. Křesťanství dobývá úplného vítězství nad pohanským polyteismem, ale křesťanské církve přejímají mnoho představ i liturgických úkonů, jež jsou jen více méně obměněné prvky pohanské. Nemohlo být tomu jinak. Nejen, že tu působila tzv. tradice, jak se vyjadřují naši dějepisci, ale staré náboženské pojmy udržují se dále, poněvadž stále v lidské společnosti trvá mnoho ze společenských a hospodářských poměrů, na kterých se tvořily pohanské představy náboženské.

Druhý důvod, který mne vedl ke zveřejnění těchto statí, je nesouhlas s tradovaným pojetím byzantských dějin jako světa zcela odlišného od západní Evropy, od oblasti kultury římsko-křesťanské. Hranice těchto dvou kulturních sfér se zpravidla ztotožňuje s hranicí oblasti církve římské (a po čase od Říma odpadlého světa protestantského) a oblasti církve řecko-východní. Například leccos z toho, co český národ přijal ze západní Evropy, je v jádře dar Byzance, přišlý k nám oklikou přes Itálii, Francii a Německo. Někdy oklika byzantského vlivu byla ještě větší. Některé kulturní i politické vymoženosti převzali od byzantské říše Arabové asijští a afričtí, od nichž teprve přešly do Itálie, Španělska a Německa, odkud pak i do Čech. Historie lidstva vyznačuje se věčným prouděním kultury a často je nemožno zjistit původní vlast té či oné kulturní vymoženosti. Jinou pohnutkou k zveřejnění těchto statí byla snaha zpestřit program populární Knihovny Pokroku tématem vzdáleným a exotickým, ale pro milovníky historické četby nikoli nezajímavým.

Autor

Konec pohanství ve středověkých Aténách

Vlivem tradiční úpravy učebnic starověkých dějin průměrný inteligent má velmi nestejnoměrnou představu o dějinách Řeků a Římanů a při slově „řecké dějiny“ vybaví se mu především události V. a IV. století před Kristem, doba válek řecko-perských, války peloponéské, období řeckých filosofů od iónských kosmologů přes Sokrata, Platóna do Aristotela, vzpomene si na básníky od Homéra a Hesioda do Aischyla, Sofokla, Euripida, na výtvarné umělce Feidia a Praxitela.

Římské dějiny trvají v hlavě našeho inteligenta ve formě vzpomínek na územní rozvoj římské říše, zejména na války s Kartaginou, se státy helénistickými – Sýrií, Makedonií, Egyptem. K nim přistupují jisté vzpomínky na války občanské, Sully s Máriem, Caesara s Pompeiem, Oktaviána s Antoniem. Z vnitřních dějin římských je to zápas patricijů s plebeji, optimátů s populáry. Z literatury zná jména několika latinských spisovatelů prvního století před Kristem: Cicero, Sallustius, Caesar, Vergilius, Ovidius, Horatius. Ti poslední tři zpravidla jsou spojováni s představou doby Augustovy, o níž se v učebnicích mluví ještě jakž takž podrobně. Ale potom film našich dějepisných událostí se nesmírně zrychluje. Doba římského císařství, trvající půl tisíciletí, zaujímá v učebnicích jen několik stránek. Zatímco antickým dějinám před Kristem je věnováno nejméně tři čtvrtiny roku, pro dějiny Říma císařského zbude několik hodin. Mnozí učitelé dějepisu probírají války řecko-perské a punské tak podrobně, že se k výkladu o římském císařství a rozvoji křesťanství vůbec nedostanou. Následujícího roku začnou hned od „středověku“ výkladem o vpádu Hunů a stěhování národů.

Pod vlivem tohoto neúměrného tradování dvou období starověkých dějin náš inteligent má dojem, že doba římského císařství je velmi prázdnou epochou. Má představu jakési nehybnosti lidstva, jalového klidu, který je občas narušen zápasy o císařský trůn nebo válkami s germánskými kmeny, které se znovu a znovu pokoušejí prorazit římskou obrannou čáru na Rýnu a Dunaji, až nakonec se jim to podaří. Germánští kmenové zaplaví říši západořímskou. Na jeviště dějin přichází nové, mladé národy. A začíná středověk.

Velmi hubeně při tom pochodil vznik a rozvoj křesťanství. Je to největší sociální proměna, jakou dosud naše planeta zažila. Odchovanec školského dějepisu odnáší si z dějepisu a počátků křesťanství tato data: Za císaře Augusta se narodil, za císaře Tiberia byl ukřižován Ježíš Kristus. Za Nerona bylo první pronásledování křesťanů. Nejstrašlivější pronásledování bylo za císaře Diokleciána, ale brzy potom Konstantin Veliký udělil ediktem milánským (r. 313) křesťanské církvi svobodu.

Takové a podobné výklady dějin ovšem vyvěrají z celkového pojetí dějin, jež přezírá především sociologický poznatek, že duchovní pokrok se nerodí sám ze sebe podtrhl J. S., nýbrž je závislý na konkrétních společenských poměrech. Ty se uplatnily již při zárodcích historického myšlení, jež je ovšem starší než jakýkoli historický spis. Neb dřív než kohokoli napadlo, aby zaznamenával lidské činy pro zachování paměti potomstva, ba mnohem dříve, než bylo vynalezeno písmo, lidstvo si kladlo otázky: Odkud jsme přišli, kdo jsme, kam jdeme? Těmito otázkami se populárně vyjadřuje předmět myšlení, kterým se zabývala ve starší době mytologie, později náboženství a filosofie. Ale jak patrno, první z otázek je především historického rázu. Prvotní člověk na ni odpovídal pomocí pojmů, které mu skýtala tehdejší společnost. Vyložil stvoření světa a všechny lidské osudy pomocí nadpřirozené bytosti, Boha, kterému přiřkl v zvětšeném měřítku vlastnosti vládce pozemského, jak je znal ve své době. Jak se zdokonalovala představa vládce lidí na zemi, tak se zjemňovala představa vládce – nadzemského boha.

Jestliže v prvních stoletích před Kristem se rozvíjela dokonalejší představa boha, spějící k monoteismu, nebylo to jen výsledkem pokroku náboženského a filosofického přemýšlení, nýbrž v neposlední řadě vlivem helénistických monarchií (syrské, makedonské a egyptské), jež představu panovníka a jeho povinností přivedly na znamenitou výši. Ještě dokonalejší a především univerzálnější formu panovníka představoval římský císař. Jeho podoba silně se uplatnila při rozvoji křesťanství a křesťanské církve. Populární představa Boha, jak byla vštěpována prostému lidu, nese na sobě dodnes zřejmý odlesk jedinovládce římského císařství. Kůrové andělští, cherubíni, serafíni a jiné bytosti, jimiž křesťanská církev obklopila Boha-Otce, zjevně připomínají různé stupně vládnoucí vrstvy, o které se opíral římský imperátor. Mnoho z římského působilo nejen na představu trůnu božího, ale bylo dokonce převzato do ceremoniálu zástupce Krista na zemi, římského papeže. Nejznámější je tu převzetí titulu nejvyššího kněze. Název pontifex maximus patřil po celá staletí římským císařům. Také první křesťanští císaři jej podrželi. Odložil jej teprve císař Gracián (383). Ale netrvalo dlouho a titul pontifex maximus přisvojil si římský biskup.

Je tedy vžitým historickým omylem představovat si křesťanskou církev a římské císařství jako dokonalé protivy, mezi nimiž byl veden boj na život a na smrt. Římská církev zvítězila tím, že převzala mnoho prvků římského státu. Takový jev není nic náhodného. Je to sociologický poznatek, že staré společenské řády nemizejí rázem a beze stopy. V pozměněné podobě trvají jejich prvky v řádech nových, jež nikdy netriumfují ve své ideální podobě. Historie nezná ani jediné revoluce, která by rázem odstranila vše staré a na místo toho postavila věci zcela nové. I po největších proměnách část řádů starých přechází do útvarů nových.

Poučný příklad, jak staré pohanské prvky se utajily v církvi křesťanské, poskytuje historie města Atén na konci starověku a na počátku středověku. Co bylo řečeno o nestejnoměrné představě dějin starého věku, platí tím více o představě antických Atén. Při slovech „aténské dějiny“ vybaví se vzdělanému laikovi V. a IV. století před Kristem. Bitva u Chaironeie (r. 338), společná porážka Atéňanů a Tébanů ve válce proti makedonskému králi Filipovi, toť poslední politicko-vojenská událost, při které se v učebnicích všeobecných dějin s Aténami setkáváme. V dějinách římské republiky jméno Atén se mihne jako středisko filosofie a řečnické výmluvnosti. A přece i v době římského císařství významné místo v dějinách, byť už ne politických. Rozkvět některých měst ve východním středomoří (Alexandrie, Antiochie), zejména pak velmocenský rozmach Říma zastínil dokonale bývalou hlavu řecké námořní moci, ale právě ta okolnost, že Atény zůstaly v závětří velkého politického ruchu a hospodářského vlnobití, způsobila, že se tu dlouho udrželo pohanství. Vítězství křesťanství dostavilo se zde velmi pozdě.

V době římského panství mělo Řecko, nazývané v té době provincií Achaia, své správní středisko v Korintu. Tam bylo sídlo římského místodržitele. Atény však požívaly znamenité samoprávy, kterou neztratily ani za politické činy, které jiná města řecká zaplatila úplnou zkázou. Za římské nadvlády totiž aténští otcové města (archonti a městská rada) přidávali se s podivuhodnou smůlou vždy na tu stranu, která ve válce prohrála. Za války Říma s pontským Mithridatem Atéňané otevřeli brány tomuto maloasijskému králi. Když byl v Řecku od Sully poražen, Atény před rozbořením zachránila jen úcta vítězova ke kulturním zásluhám jejich předků. Za druhé války občanské Atény se přiklonily k Pompeiovi. Vítězný Caesar opět město ušetřil, ale otázal se štiplavě jejich vyslanců, jak dlouho ještě budou spoléhat na ochranu svých slavných mrtvých. Když byl Caesar zavražděn (r. 44 př. Kr.), Atéňané se přiklonili k straně spiklenců a postavili sochy vůdcům republikánů, Brutovi a Cassiovi. Netrvalo však dlouho, Caesarovi vrazi ztratili u Filipp bitvu a život (42 př. Kr.). Vítězní triumviři opět Atény ušetřili. Za války mezi Oktaviánem a Antoniem Atéňané znovu vsadili na špatného koně. S jásotem přivítali Antonia s egyptskou královnou Kleopatrou a postavili jim sochy mezi svými starými bohy. Když byli od Oktaviána u Actia (r. 31) poraženi, Atény vyšly opět bez pohromy. Dokonce po několika letech vlastní vítěz u Actia, Vipsanius Agrippa, vystavěl Atéňanům nové divadlo.

Po vítězství Augustově nastává dlouhá doba klidu pro nitro římské veleříše. Atény v té době žijí jako město filosofických a řečnických škol. V polovině prvního století po Kristu objevil se mezi aténskými stoiky holohlavý člověk, který vzbudil mezi nimi smích, když učinil jim výklad o Bohu, který z jedné krve učinil všechno lidské pokolení a nezná rozdílu mezi národy (Skutkové apoštolští, kapitola 17.) Byl to apoštol Pavel. Jeho předpověď pádu starých helénistických řádů, založených na otroctví, na sebevědomém přezírání všech nehelénských národů (barbaroi), se splnilo, ale až po dlouhých stoletích. Ještě tři sta let musilo uplynout, než křesťanství nabylo v říší římské vrchu nad pohanstvím.

Mnohem déle se pohanství udrželo v Aténách. Vyšší vrstvu aténské společnosti poutala k němu filosofie, především hlavní její středisko – platónská Akademie. Prostý lid udržovalo při pohanství vnější prostředí, plné pohanských památek. Okolnost, že Atény vždy šťastně ušly plenění vítězů, učinila z Atén velké muzeum soch všech bohů a hérojů, na nichž lpěl fetišismus širokých vrstev. Aténské pohanství bylo by jistě zakusilo těžkou ránu, kdyby v boji císaře Konstantina a Licinia (r. 324) se opakovala tradiční nehoda Atén – být na straně odsouzeného k porážce. Tentokrát však Atéňané volili šťastně. Přidali se ke Konstantinovi a vítězný císař neměl příčiny, aby vzal odvetu na hlavní baště pohanství. Lze dokonce říci, že tento panovník nepřímo zachránil Atény od pohromy tím, že přenesl těžisko říše římské na balkánský poloostrov, založiv na místě starořecké osady Byzantion sídelní město Konstantinopol, Cařihrad. Zatímco poloostrov apeninský a pyrenejský se svými městy staly se kořistí germánských kmenů, poloostrov balkánský, zejména jeho jižní část, byzantští císařové uhájili. Ani Řecko ovšem nebylo zcela uchráněno před občasnými vpády severních národů. Z germánských kmenů to byli Gótové, kteří dvakrát navštívili Řecko. Nejznámější je vpád visigótského Alaricha, který málem byl by si založil v Řecku trvalé panství. Alarich zmocnil se také Atén (r. 395), ale ani on městu příliš neublížil, spokojiv se patrně s peněžitým výkupným. Když odtáhl, tvořily se o zachránění města pohanské legendy podtrhl J. S., třebas Alarich sám byl již křesťanem jako celý jeho visigótský kmen. Chrabrému výbojci, který po patnácti letech osmělil se dobýt Řím, na aténských hradbách se postavili hrdina Achiles a bohyně Palas Aténa. Alarich byl zjevením polekán a uzavřel s Atéňany smlouvu, podle níž mohl jen pokojně navštívit a zhlédnout město. Německý dějepisec Gregorovius 1821–1891, pozn. J. B., jenž napsal dvě nejlepší práce o dějinách Říma a Atén ve středověku, právem zdůrazňuje rozdíl, který je mezi Římem a Aténami na počátku středověku. Řím je křesťanský, Atény pohanské. O Římu se již vypravují legendy křesťanské, o Aténách v té době báje pohanské. Řím před výbojci, například hunským Attilou, chrání svatý Petr a Pavel, záštitou Atén jsou stále ještě homérští bozi a herójové.

Více než vpády barbarských kmenů Aténám ublížil státní útlak pohanství, který se ohlásil počátkem V. století. Byla to ironie osudu, že mezníkem je vláda císaře Theodosia II., pojal za manželku dceru aténského učitele pohanské filosofie, sličnou Athenais. Před sňatkem pohanka, projevovala po přijetí křesťanství jako císařovna Edokia, společně se svou energickou švagrovou Pulcherií, velkou horlivost, aby pohanství bylo vykořeněno. Za Theodosia II. byly vydány přísné edikty proti pohanským chrámům. Tenkrát bylo odvezeno z Atén mnoho soch, mezi nimi i slavná Feidiova socha Athény Panny (Parthenos).

Posledním útočištěm pohanského světového názoru v říši byzantské byla platónská Akademie. Po staletí to byl jedinečný ústav – skutečná universita. Její profesorské stolice byly nadány velkým jměním, což ovšem mělo také své stinné stránky. Býval o ně často sváděn zuřivý boj mezi učenými kandidáty, do kterého se vměšoval i aténský lid. Aténská Akademie těšila se nejdéle ze všech pohanských institucí respektu byzantských císařů. Teprve Justinián Veliký (527–565) těchto ohledů neměl. Za něho platónská Akademie zaniká (r. 529). Že posledních sedm filosofů po uzavření Akademie odešlo do Persie, zdá se být pozdější legendou. Jedním z předních kamenů úrazu bylo patrně obrovské jmění Akademie, jež se Justiniánovi, věčně potřebujícímu peníze, výborně hodilo. Je známo, že Justinián využíval záminky proti křesťanským sektám, aby mohl konfiskovat jmění zámožných lidí. Tím vhodnější záminkou bylo pohanství bohaté aténské školy.

A je zase jednou pěknou ironií osudu, že to byl hlavní zhoubce aténského pohanství, císař Justinián, o němž současný jeho historik věřil, že skrývá v sobě démona, ba že sám Justinián je vládcem démonů, který se vetřel na byzantský trůn, aby zničil svět a pokolení lidské.

Naše slovo pohan, odvozené z latinského paganus (venkovan), bývá uváděno jako trvalé svědectví, že se mnohobožství udrželo nejdéle v zapadlých koutech venkova. V říši byzantské však po dlouhá staletí pojem pohana byl vyjadřován slovem hellén. Nejlepší to doklad, jak dlouho pohanství se v Řecku drželo. Jméno, na které starověký řecký národ byl pyšný, které vyjadřovalo povýšenost Řeků nad ostatními národy, stalo se nenáviděným u křesťanského obyvatelstva. Nakonec začali se za ně stydět i vlastní obyvatelé Řecka. Přestali se zvát Helény a říkali si, pokud bydleli v Řecku, Helladikové. Obyvatelé říše východořímské (byzantské) začali znít Romaioi, tj. Římané.

V mnohých končinách římského impéria kulty starých božstev pokračovaly v kultu křesťanském! V Asii tuto proměnu prodělala „veliká matka země“ Kybele, jejíž kult byl nahrazen ctěním Panny Marie. Nikde však tato proměna není tak zřejmá jako v Aténách. Aténu Pannu vystřídala Maria Panna. Pohanské chrámy ovšem nebyly bezprostředně proměněny v chrámy křesťanské. Této adaptaci předcházela jistá doba uzavření chrámů, během níž bylo rozchváceno pohanské chrámové zařízení, zejména sochy bohů.

Staří pohanští bozi nezmizeli úplně. Utajili se v novém náboženství v podobě zlých duchů, běsů, démonů. V této roli zalidnili křesťanské peklo.

Obsah Listů 1/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Slavík

Z historie odumírání pohanství

Konec pohanství ve středověkých Aténách

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu