Jan Novotný

Daleko od Moskvy

První vzpomínku na rok 1968 mám spojenu s novinovou fotografií nového prvního tajemníka. Jeho tvář mi nepřipadala tak dobrácká jako o pár měsíců později. Netušil jsem, že mu v Bratislavě přezdívají Alexandr Priestorovič, a obával jsem se, že je to nové neopotřebované koště, které zamete se vzpurnými spisovateli. Takže s tušením nového větru je spojena až další vzpomínka: pod upraveným názvem Literární listy se spisovatelům vrátily jejich noviny a hned první číslo ohromilo svou nespoutaností. Nebudu asi sám, kdo si nejvíce zapamatoval drzou odpověď J. R. Picka na anketní trojotázku: Odkud? S Bedřichem Smetanou Z českých luhů a hájů. S kým? S Aloisem Jiráskem Proti všem. Kam? S Vasilijem Ažajevem Daleko od Moskvy.

Krátká doba slávy Ažajevovy knihy mě bez doteku minula. A tak když jsem ji nedávno uviděl na chodbě na stole, kam se na mém pracovišti dávají a tím nabízejí k novému osvojení odložené knihy, spíše ze zvědavosti než ze soucitu jsem si ji odnesl domů. Očekával jsem, že si ji večer prolistuji a vrátím na stůl. Jaksi proti mé vůli (kolik času sežere pět set stránek!) mě však čtení zaujalo. Autorovi nelze upřít znalost řemesla: vzbudí zájem o osudy hrdinů (v tomto případě dvojice inženýrů chystajících se budovat na Dálný východ naftovod, který posílí válčící vlast) a vtáhne čtenáře do děje natolik, že nepotřebuje každou chvíli listovat zpět, aby pochopil, o čem se mluví. Potěší i pěkná přirovnání: zimní ráno jako šedý králík.

Pokouším se uzávorkovat v mysli vše, co znám odjinud o místě a čase, které kniha líčí. Pak mi nevadí občasné horování hrdinů pro Stalina: byl to jejich vůdce ve válce na život a na smrt. Nevadí ani (podobně jako u Verna či Foglara) prosté charaktery hrdinů: tématem není analýza lidské duše, ale boj lidí s přírodou. Ten je podán způsobem někdy až strhujícím a navíc za ním tuším konflikt vskutku hluboký: lidé pionýrského ducha brutálně narušují vznešený klid tajgy a jejích původních obyvatel. A byť s nimi autor navenek jasně sympatizuje, přece nedokáže úplně skrýt nostalgii.

Možná jsem jediný, kdo si vloni přečetl Machoninův překlad Ažajeva. Jak ale vidím díky internetu, západní rusisté Daleko od Moskvy stále čtou. Zajímá je ze dvou důvodů. V knize je láska k ženám podružná ve srovnání s přátelstvím mezi muži. V paměti utkví scéna, kde jeden z hrdinů se dojatě dívá na své spící spolupracovníky – nepropašoval Ažajev do svého románu homoerotiku?

A druhý důvod? Ažajev věděl, jak se staví naftovod: podílel se na jeho stavbě jako vězeň pracovního tábora. Jeden z badatelů našel pamětníky, kteří stavěli spolu s ním – popřeli, že by mezilidské vztahy líčené v knize měly něco společného s realitou. Tomu čtenář Solženicyna či Šalamova snadno uvěří. Vzniká otázka, jak se cítil spi-

sovatel rozsáhlého románu, který věděl, že je skladatelem lží. Snad uložil své pocity mezi řádky? Je jen náhoda, že řece, na jejíchž březích se děj odehrává, dal jméno Adun, když ad je rusky peklo? Nechtěl něco napovědět epizodou, kde náhodný nálezce zmrzlých mrtvol málem skončí ve vězení, protože nemůže dokázat, že nešťastníky nezabil?

Ale možná je to ještě jinak. Čtenáři románu neujde, jak velkou pozornost věnují straničtí i hospodářští šéfové životním a pracovním podmínkám svých lidí: dojemně pečují, aby se najedli, ohřáli, vyspali, rozptýlili, i v těžkých válečných podmínkách jim šetří dřinu obstaráním nejlepší možné techniky. Co když se Ažajev rozhodl protestovat vyprávěním dokonalé pohádky o tom, jak to sice nebylo, ale mělo být? Má-li můj dohad něco do sebe, mohl by se sám Ažajev stát hrdinou zajímavé knihy.

Jan Novotný

Obsah Listů 1/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Daleko od Moskvy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu