Andrzej Brzeziecki

Velká pragmatická revoluce

Někteří si ještě mnou oči v úžasu, jiní zas odmítají uvěřit – a přece: Polsko pod vládou Občanské platformy dost důsledně přebudovává zahraniční politiku a mění svou roli v mezinárodní aréně, třebaže tato role působila, jako by byla napsána už dávno a byla neměnná.

Zdálo se totiž, že Varšava bude vždycky stejně proamerická i proevropská, proukrajinská i protiruská – přičemž v tom posledním případně bylo snadné vinu za takový stav svalit na Kreml a jeho imperiální choutky vůči menším státům.

Navzdory dost silným protievropským náladám byla v Polsku jeho vůle k integraci vždycky nepochybná. Dost brzo se ukázalo, že skepticismus některých polských politiků byl určen pro vnitřní potřebu, k získání euroskeptického (ostatně stále méně početného) voličstva. Vláda Práva a spravedlnosti (PiS) byla navzdory vlastní rétorice vůči Bruselu dosti vstřícná – když docházelo na konkrétní otázky. Také politici dvou menších stran minulé vládní koalice projevili velký pragmatismus – zvláště když se to týkalo peněz přicházejících z Unie. Symbolem takového postoje může být Radio Maryja, krajně pravicová, protievropská a antiliberální katolická stanice, která však nelenila natáhnout ruku po evropských penězích, když se její lidé rozhodli rozšířit vlastní vysokou školu.

Proevropský vektor politiky se za nynější vlády Donalda Tuska nemění – lze mluvit o jiném jazyku, větší otevřenosti, chuti vést rozhovor. Novinkou je, že Tuskova vláda má ambice starat se nejen o finanční zájmy Polska v EU, ale být tím, kdo Unii tlačí, aby se zbavila jisté mlhavosti a přijala roli hráče v mezinárodní aréně.

Účet od číšníka

Skutečně zajímavé to je ve vztazích polsko-amerických a polsko-ruských. Polsko se roky považovalo za spojence Washingtonu, protože přinejmenším od dob studené války se zdálo, že k Varšavě, hned po Londýně, má Washington zvláštní přístup. Nevadilo, že mnoho amerických politiků snad ne vždy dokázalo Polsko správně umístit na mapě světa. USA se jevily jako záruka bezpečnosti Polska – proto se Polsko bez zvláštního váhání připojovalo k americkým vojenským operacím, jako je ta v Iráku. Nebylo důležité, zda nad Vislou vládla pravice či levice, vždycky jsme byli připraveni dokonce i na konfrontaci s ostatními evropskými zeměmi, jen abychom stanuli po boku Ameriky. „Polští politici navykli George W. Bushe na to, že s nimi může jednat jako s číšníky,” psal nedávno ve velkém pravicovém (sic!) deníku Rzeczpospolita publicista Jarosław Makowski (ač on sám má blíž k levici).

Ještě před několika lety byly takové hlasy vzácné a skoro určitě by je neotiskl pravicový deník. Těžko říci, co tyto nálady změnilo – dosáhla až k Visle vlna kritiky Bushovy garnitury, jakou ji zahrnovalo světové veřejné mínění? Stačí říci, že nová vláda také začala hned skepticky pohlížet na projekt protiraketového štítu. Už dříve ohlásila stažení vojsk z Iráku. Náhle se začalo počítat a klást otázky, co vlastně Polsko na tak úzké spolupráci s Washingtonem získalo, proč se má štít ocitnout zrovna v Polsku a zda má sloužit bezpečnosti Američanů, anebo taky Poláků. A jestliže ještě nedávno byl údiv nad Čechy protestujícími proti štítu častý, nyní je leckdo začíná chápat a odvolávat se na ně. Došlo k tomu, že veřejně se už zpochybňuje teze o nějakých zvláštních sympatiích, jaké měli Američané chovat vůči Polsku ve 20. století. Tato teze v Polsku přitom dominovala od dob první světové války.

Ukazuje se, że do roku 1945 byla politika Ameriky vůči Polsku pouhou výslednicí politiky vůči velmocím. V době studené války stejně tak, přičemž spojenectví s polskou protikomunistickou opozicí bylo spojenectvím hodnot – nemělo však žádné hospodářské nebo vojenské základy. Těžko tu ostatně mluvit o skutečné politice, když jsme na jedné straně měli velmoc a na druhé všehovšudy část společnosti. Konečně v době zmatků a pádu komunismu byla Varšava pouhou kostkou stavebnice, hry, kde skutečně v sázce byla budoucnost obrozujícího se a sjednocujícího se Německa. Právě v takovém tónu o polsko-amerických vztazích psal Olaf Osica v Tygodniku Powszechném – titul textu Rozváté iluze neponechává nomen omen žádné iluze. Argumenty představované v médiích se ocitají v souladu se – samozřejmě vyváženějšími – vyjádřeními politiků vládní Občanské platformy.

Washington není vůči novému tónu hluchý. „Správná otázka z naší strany zní: Chce Polsko tuto smlouvu? Mnoho lidí v Pentagonu i Státním departmentu, se kterými hovořím, o tom značně pochybuje,” říká o smlouvě týkající se štítu Wess Mitchell z Centra analýz evropské politiky ve Washingtonu (Gazeta Wyborcza, 25. 1. 2008). Není hluchý – nedokáže však odpovědět tak, aby Poláky uspokojil. Varšava totiž stanovuje cenu: nové bezpečnostní záruky, rakety Patriot a pomoc pro polskou armádu. A Washington nechce nebo nemůže takovou cenu zaplatit.

Festival dobré vůle

Co je zajímavé, Polsko je náhle, pokud jde o štít, připraveno naslouchat ruským výhradám. Jak známo, ruští generálové nejdou pro slovo daleko, aby vyjádřili nespokojenost s americkými plány na vybudování štítu. Polský ministr obrany Bogusław Klich a ministr zahraničí Radosław Sikorski pokaždé klidně odpovídají: to jsou závažné výhrady, musíme je vzít v úvahu. Minulá vláda Jarosława Kaczyńského přitom považovala pouhou zmínku, že s míněním Rusů je třeba počítat, za újmu na cti. Tento postoj polské vlády je důsledkem slov premiéra Donalda Tuska z jeho expozé, ve kterém říkal, že Varšava chce mluvit s Ruskem „takovým, jaké je”. To je snad poprvé takto zřetelně vyslovená deklarace, že Polsko se přestává považovat za nositele demokracie a svobody v regionu, k čemuž se cítilo předurčeno od dob srpna 1980 – stačí připomenout Poselství národům středovýchodní Evropy, vydané Solidaritou roku 1981, a také pozdější vyjádření polských politiků po roce 1989. Vždyť hlavní příčinou ochlazení polských vztahů s Ruskem bylo angažmá nejdůležitějších politiků z Varšavy v řešení politické krize na Ukrajině v roce 2004, což nebylo Kremlu po chuti. Rusku se nelíbila ani podpora, jakou Polsko poskytovalo běloruské protilukašenkovské opozici.

Ve svém expozé nyní Tusk věnoval Bělorusku a Ukrajině všehovšudy tři správné a banální věty, naproti tomu v Moskvě už byl šéf ministerstva zahraničí, aby se tam po něm vypravil i sám premiér – je to první taková návštěva po mnoha letech. Kalendář polsko-ruských vztahů v posledních měsících představuje jakýsi festival dobré vůle. Rusko odvolalo embargo polského masa, Polsko odblokovalo odpor proti členství Ruska v OECD; ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov sice se zaťatými zuby, ale přece přiznává Polsku právo na suverénní rozhodnutí o protiraketovém štítu, polský ministr zahraničí, jak už bylo řečeno, deklaruje ochotu s Rusy na toto téma hovořit.

Tato gesta ukazují, že oteplení v polsko-ruských vztazích je možné a nezávisí jen na rozmarech Kremlu. Ruská média nedávno Tuska označila za proruského politika – nestalo se to polským politikům už mnoho, mnoho let. A snad nikdy.

Současně je to zatím oteplení povrchní – v hloubi zůstává stále mnoho nevyřízených i vyvstávajících problémů – třeba historické otázky jako vražda v Katynu, o kterých Rusové stále nechtějí hovořit. Ovšem dojde-li k tvrdé diskusi, obě strany budou muset držet nervy na uzdě. Poláci zatím totiž nemají v úmyslu vzdát se veta ve věci nové smlouvy o spolupráci mezi EU a Ruskem. Ohrožení představuje také vnitřní politika: Rusko rádo hraje se zahraničními záležitostmi pro potřeby propagandy, v Polsku opozice pod vedením nedávného premiéra Jarosława Kaczyńského neustále kritizuje Tuska, že Kremlu ustupuje a ohrožuje národní zájmy.

Politika konkrétního

Lidé odpovídající dnes za zahraniční politiku v Polsku mají pověst pragmatiků. Tomu taky odpovídaly cesty, jimiž prošli na domácí politické scéně. Třebaže jsou sami antikomunisty, nemají dilemata příznačná pro lidi vycházející z někdejší demokratické opozice (jako Bronisław Geremek nebo Tadeusz Mazowiecki), ale nemají ani potřebu stále zdůrazňovat vlastní identitu, což se často omezovalo hlavně na trvání na svém (Jarosław Kaczyński); vybudovali svou stranu tak, aby se líbila voličům a měla úspěch.

Zahraniční politika je zřejmým prodloužením tohoto postoje. Politici Občanské platformy necítí potřebu mluvit o „strategickém spojenectví” mezi Varšavou a Washingtonem, pokud by se snad toto spojenectví Polsku přestalo vyplácet, nebudou se taky tak často scházet s ukrajinskými politiky, jestliže schůzky kromě mnoha krásných slov nepřinášejí hmatatelné zisky a jen Polsko vystavují střetům s Moskvou. Varšava se taky velmi málo vyjadřuje k nezávislosti Kosova – třebaže je to projekt západních demokracií, který se zato velmi nelíbí Moskvě.

Takže: protiraketový štít ano, ne ovšem ve jménu pochybného polsko-amerického přátelství, ale za peníze; podpora ukrajinské demokracii ano, ale ne na úkor polských hospodářských zájmů v Rusku. Zřejmě taky polská politická elita promyslela diskuse amerických a evropských intelektuálů a došla snad k závěru, že svět má být multipolární. Pro Poláky, zvyklé uvažovat tak, že ve velké politice je Amerika dobrá, Rusko špatné a Evropa nijaká, představuje tato změna myšlení velkou revoluci.

Andrzej Brzeziecki (1978) je novinář, redaktor krakovského časopisu Tygodnik Powszechny.

Obsah Listů 1/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Andrzej Brzeziecki

Velká pragmatická revoluce

Účet od číšníka

Festival dobré vůle

Politika konkrétního

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu