Pavel Švanda

Volil jsem

Vybíral jsem si svého prezidenta? Nebo mně ho vybírali oni? Osobně jsem se nijak do popředí netlačil. Myslím si, že na řešení podobných problémů si vydržuji slušně placené lidi. Není marné na to či ono „mít“ zástupce a zastupitele, jejichž špatné vlastnosti a omyly pak smím denně výmluvně kárat. Být karatelem je všestranně příjemné, i když to vyžaduje jistý fundus mrzoutství.

Doufáš-li v osobní iniciativu a odpovědnost a taky v trvalý význam konkrétních lidských osudů, asi si vybíráš spíše z liberální nabídky zastupitelů. Pokud důvěřuješ v moudrost kolektivního vědomí, sázíš-li na nepotlačitelnou sílu solidarity, přesahující lidskou smrtelnost, svěříš hlas socialistům. Problémem je, víš-li sám vždycky, co si vlastně myslíš. Projekt zastupitelské demokracie se opírá o předpoklad, že všichni si pevně myslíme své, což v postmoderně úplně neplatí. Ale pokud jsi optimista, věříš si. Pesimista vidí útěchu v karatelství. Myslí si, že jedinec je zásadně omezenec a nevyhnutelně sobec, zatímco kolektivy, třídami a národy věčně zmítají davové psychózy. Pesimista tudíž k volbám raději nechodí, nebo volí zastupitele, kteří slibují všem všechno, což je radikální, avšak nejasné řešení.

Mí zástupci ovšem volí z perspektivy pražského společenského kvasu. S tím se nedá nic dělat. Který to Napoleon podotkl, že Francie je Paříž a Paříž je Francie? Jenže dramata z centra nefungují všude stejně. Co se na Malé Straně jeví jako krize a v Kolíně jako dramatická zápletka, do Jihlavy dolehne sotva ozvěnou a v Brně zaujme jen osobně interesované. Ale přes všechny vlivy, jež kulturní centralismus národních států vložil mezi mě a mé zastupitele: volil jsem své lidi, a tudíž jsem vybíral i prezidenta. Nakonec jsem se zúčastnil na hře a výhře nebo prohře, na něž prstem ukáží karatelé budoucnosti. Mám to, co jsem si vysloužil. Mrzutá nálada ostatně sluší bdělému občanovi.

Mám ještě soukromou pomůcku. Když se trochu líně a jindy skoro štítivě konfrontuji s mediálními obrazy politiků, jež se vytvářejí někdy po léta a jindy zprudka za pár neděl, ptám se: Chtěl bys, aby ti tenhle nebo tahle dělali v zaměstnání šéfa nebo šéfovou? Ba hůře: troufal by sis s ním, s ní sedět v jedné kanceláři? Dělit se pět dní o jeden příděl vzduchu, o totéž upatlané umývadlo v rohu, střídat se při vaření kolektivního kafe? Vydržel bych s ním dobře hodiny ve voze na služební cestě? Pozoruji-li kritickým úkosem naše političky, říkám si, zda by měly jako obyčejné odbytářky dost trpělivosti s obyčejným zákaznickým hemžením. A co kdybys vedle tohohle zastupitele, který vypadá od přírody dost roztahovačně, co kdybys měl vedle něj skříňku v šatně? Každé ráno by do tebe ryl loktem při převlíkání do modráků.

Sám sebe ovšem za ten přístup nesmlouvavě kárám. Nelíbí se mně na mně, že propadám českému zvyku všechno zmenšovat, proměňovat v drobnou minci, redukovat úkoly lidského života na pouhou obživu a maloměstské vycházení každého s každým. Vlastně si pak nepočínám jinak, než jako kdybych bydlel v pražském společenském okruhu, kde každý o každém vše ví a nikomu nezůstává nic dlužen. Bráním se! Namítám si nakonec, že se mně beztak nikdo nelíbí. Žádného z prezidentských kandidátů bych nechtěl za šéfa mzdové účtárny. Ani s jedním ze stranických předsedů bych si netroufal sdílet sprchu. A s žádnou z českých političek bych se nechtěl tísnit v autě na zadním sedadle. Přesto jsem optimista. Volil jsem a mám, co jsem si vysloužil.

Pavel Švanda (1936) je prozaik, esejista, kritik, univerzitní profesor. Žije v Brně. Od tohoto čísla bude pro Listy psát fejetony.

Obsah Listů 1/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Švanda

Volil jsem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu