Mariusz Surosz

Pepíkova tvář v očích Poláka

Patnácté výročí rozpadu Československa v Polsku zaznamenali. Gazeta Wyborcza, Polityka, Newsweek mu věnovaly trochu místa. A těžko se divit. Pro většinu Poláků žijících ve dvacátém století bylo samozřejmé, že za jižní hranicí žijí Čechoslováci. Ze sousedů nám byla ta země nejbližší. Jazyková příbuznost, nepochybná příslušnost k západní kultuře, společenství osudu ve 20. století. A přesto se blízkost neproměnila v nějaké zvláštní pouto, zůstala pouhým zeměpisným sousedstvím.

1

„Pepíci zbyli na tebe,“ oznámil mi skoro triumfálním hlasem spolužák. Byla polovina 80. let. Studoval jsem historii ve Štětíně a po měsíční nepřítomnosti ve škole (abych si přivydělal, pracoval jsem jako zednický pomocník na stavbě) jsem se objevil na prosemináři, připravujícím posluchače na diplomovou práci. Vyučování se věnovalo vztahům předválečného Polska s jinými zeměmi. Nechyběli ti, kteří toužili zkoumat vztahy polsko-sovětské, polsko-francouzské, poměr Londýna anebo Berlína k Varšavě. Ale nikdo se nechtěl ujmout pojednání o vztazích polsko-československých. Československo si podle mladých adeptů historie větší zájem nezasloužilo.

„Běžný Polák iracionálně pohrdá ,hloupými Pepíky‘. Je to zahanbující, jako každý projev šovinismu. Jako by si moji krajané nevšimli, že Československo nejsou jenom knedlíky, pivo a Karel Gott. Že je to taky velká kultura. Že právě tam vzniká próza světové úrovně, o jaké si my Poláci můžeme nechat jenom zdát. Že součástí této kultury je úžasná tolerance, křesťanský duch odpuštění, jaký bychom marně hledali v ultrakatolickém Polsku,“ psal opoziční básník Antoni Pawlak.

Slova odsuzující ignoranci mých krajanů znějí krutě. A Antoni Pawlak je napsal pět let před rozpadem Československa…

2

Těžko se zbavit dojmu, že Československo se průměrnému Polákovi jevilo jako země selanky a anekdoty, země bez dramatických dějin, prostá tragiky a bez pozoruhodné kultury. Snad to nebylo přímo pohrdání, jak napsal Pawlak, ale určitě byla v našem pohledu velká dávka pocitu převahy. A protože vyplývala především z neznalosti, těžko to po letech označit jinak než jako hloupost.

„Ta republika měla tvář, měla charakter… Nemusela to být ta nejkrásnější tvář – ale byla svérázná, svá,“ napsal Pavel Tigrid o předválečném Československu v knize, která v Polsku nevyšla a zajisté už nevyjde. Tvář, podoba, psal Tigrid… Jemu to bylo jasné – Československo je „republika Masarykova“. A pro mé polské současníky? Tomáš G. Masaryk v našem kolektivním vědomí neexistuje! Platónův sen, aby moc ve státě spravovali filozofové, se splnil tak nedaleko od hranic Polska. Událost, jakou moderní Evropa nezažila. A co má být? Kromě několika povrchních článků – nic zvláštního. Větší odezvy se nedočkal jediný jeho životopis od Janusze Gruchały, vydaný v Polsku před jedenácti lety. Nedostupné jsou Masarykovy knihy v polštině. Poslední je Světová revoluce, vydaná před víc než sedmdesáti lety! Když tedy čteme slova Karla Poppera „Masaryk, jeden z největších bojovníků za otevřenou společnost“ nebo „Masarykovo Československo bylo pravděpodobně jedním z nejlepších a nejdemokratičtějších států, jaké kdy existovaly“, zíráme užasle, jestli jde skutečně o – podle nás – bezbarvého souseda.

3

„Soused, co bolí víc než vyhřezlá střeva”, „Prušáci Slovanstva!” křičel polský tisk na adresu Československa v lednu roku 1919, v době ozbrojeného konfliktu o Těšínské Slezsko. Tohle nebylo znevažování. Spíše bolest a zklamání, ale určitě ne opovržení.

Pro Poláky byl tváří Československa, toho od roku 1918 do roku 1948, Edvard Beneš. Prokletí, které se nazývá polonocentrismus a velí nám pohlížet na dějiny jen polskýma očima, tohoto člověka beze zbytku zavrhlo. Zrádný malý Čech, který se neohlíží na polské zájmy. Když se Beneš po mnichovském diktátu vzdal funkce prezidenta, ovládal polské kabarety skeč využívající znění jména jeho nástupce. Kabaretiér se ptal publika: „Byl Beneš – a co z toho bylo?” A než se někdo z hlediště ozval, s hraným smíchem odpověděl: „Há, cha!”

Ano, rok před vypuknutím války cítilo mnoho mých krajanů zadostiučinění z toho, jak vyzráli na Prahu, a radovali se z iluzorní anexe Záolší.

4

Před několika lety jsem v krakovské Jagellonské knihovně objednával nějaké xeroxy. Když jsem si vyzvedával kopie několika stran knihy o prezidentovi Emilu Háchovi, starší pán, obsluhující kopírku, se na mě obrátil: Tak co se o něm píše? Protože, víte, my jsme se na gymnáziu učili takovou básničku:

Řekl Hitler, starý brachu,
a na buřta pozval Háchu.
Hácha s blaženými vzdechy
věnoval mu celé Čechy.

Polské děti jako mantru opakovaly – zřejmě bez většího pochopení – básničku vymyšlenou dospělými. A ta básnička stvrzovala stereotyp československého konformismu.

5

Kdy ten stereotyp vznikl a jakým způsobem tak silně ovládl polský pohled na Československo? Na to se nedá odpovědět. Ale psalo se o tom už před válkou. V roce 1936 vyšla v Krakově nevelká brožura. Necelých osmnáct let od konce světového konfliktu její autor rozhodně prohlašoval: „Češi v dějinách nikdy nebojovali za svou svobodu a v roce 1918 jim tato svoboda byla darována.“

V Polsku se příliš mnoho neví o československých legiích, o dobrovolnících z USA, o romantickém Slovákovi generálu Štefánikovi, o stařičkém profesorovi a strohém docentovi, kteří se vzepjali a navzdory světu a reáliím přesvědčili mocné, že něco takového jako „československý národ“ existuje a že mu patří vlastní místo pod oblaky Evropy. Copak to není fascinující, vzrušující legenda?

Jeden z nejvýznamnějších maďarských spisovatelů dvacátého století Sándor Márai napsal o Československu se zlostí a vášní trosečníka v okleštěném Maďarsku, že to byl „státní útvar, který Beneš a jeho druhové slepili násilím a historickými klamy, přinutili k životu v symbióze národnosti, Maďary, Slováky, Němce, kteří nikdy necítili žádné společenství s Čechy“.

A třebaže s tímto hodnocením nesouhlasím, okouzlují mě emoce v hlase velkého spisovatele, stesk a lítost nad ztraceným domovem i lehkost, s jakou poukazuje na viníky jeho křivdy.

6

Ale Češi si za to taky mohou sami. Nejslavnější událostí minulého roku bylo uvedení filmu Obsluhoval jsem anglického krále do polských kin. V tisku se objevily četné rozhovory s Jiřím Menzlem. A on, oslovovaný skoro jako národní prorok, utvrzuje Poláky v jejich myšlení o sousedovi. Na otázku novináře deníku Gazeta Wyborcza „Chápu tedy, že sám můžete podepsat filozofii hrdiny (…), který říká: Češi nebojují.” Menzel s přesvědčením odpovídá: „Samozřejmě. Hlavní vlastností mého dědečka, otce, mou vlastní byla pasivita. Odevzdali jsme zemi Hitlerovi bez mrknutí oka. Co víc, byli jsme jedním z největších výrobců zbraní pro nacisty. Potom přišel komunismus a taky jsme ho přijali. Vím, že vy jako člověk vychovaný v polské tradici se na mě teď díváte s nepochopením a znechuceně. Vy jste se bili bez ohledu na cenu. My jsme chtěli žít. Místo abychom manifestovali odpor a umírali, naučili jsme se proto dívat se na svět s odstupem a hystericky se smát vlastnímu osudu.“

Za Menzlem stojí autorita vynikajících filmů, přátelství s Hrabalem, takže jeho slova se u nás přijímají jako vyznání proroka. Jeho hlas bude mít v Polsku vždycky váhu, ovšem nejen on se vyjadřuje takto.

7

Poláci si zamilovali Josefa Švejka a hrdiny knih Bohumila Hrabala. Zamilovali si je bezmezně a nepříčetně. O velikosti Haškovy a Hrabalovy prózy není třeba nikoho přesvědčovat. Oba spisovatelé v Polsku prakticky monopolizovali nejen představu o československé literatuře, ale také o obyvatelích Československa. A protože podle jejich knih vznikly skvělé filmy, jejich působivost byla zmnohonásobena. Je smůla, že ovládly polskou představu o Československu, kam snad někdy i nahlédly velké dějiny, přinášely však jen malé porážky, velké tragédie ovšem nikdy. Smůla je taky, že při pohledu na Československo jsme je ztotožňovali s českými zeměmi a zapomínali jsme na Slováky, jejich kulturu, národní aspirace a historická dilemata. Znalost této prózy a několika filmů už dovoluje, abychom se s jistotou vyslovovali o národním charakteru „Čechoslováků”.

8

Vycházely a stále vycházejí knihy slovenských i českých spisovatelů, ale žádná z nich nedokáže narušit Haškovo a Hrabalovo postavení. Co horšího, stává se, že taky odborníci utvrzují Poláky, že všechno nejlepší je obsaženo v oněch knihách. Nevšímají si, že dědictví po Československu je pestrobarevné, má různé chutě a vůně. Nedávno jeden z významných polských bohemistů řekl v rozhlase, že po Hrabalově smrti několik let nejezdil do Prahy, protože se spisovatelovým odchodem zmizely důvody, aby tam pobýval.

Vážený polský spisovatel Paweł Huelle v knize Mercedes-Benz. Z dopisů Hrabalovi popsal scénu posezení skupiny přátel, kteří v pivnici diskutují o literatuře: „… no a propukla skutečná bouře, protože někdo okamžitě připomněl, že právě vy jste měl dostat Nobelovu cenu, a ne Jaroslav Seifert, nikdo ze shromážděných sice neměl nic proti Jaroslavu Seifertovi, ba co víc, mnozí z nás obdivovali jeho lyriku, inspirovanou pražskou atmosférou, ale básníků té míry co Jaroslav Seifert je v Čechách, v Evropě a na světě aspoň několik desítek, zatímco prozaiků jako Bohumil Hrabal není kromě něho samotného, co by se na nehet vlezlo, hulákali jsme jeden přes druhého…“

Ten úryvek mě zneklidnil. Budiž. Tak jako Huelle si myslím, že si Hrabal zasloužil Nobelovu cenu spíše než mnoho jiných.

Seifert – Hrabal. Ale proč k čertu ne Hrabal – Dario Fo nebo Hrabal – Salman Rushdie, ba dokonce Hrabal – Wisława Szymborská? Stavět proti sobě spisovatele z jedné země, to znělo, jako by byl Československu přidělen limit jedné literární Nobelovy ceny a její udělení Seifertovi roku 1984 vyčerpalo tento limit navždy. Copak je rozhodnutí Švédské akademie, které Hrabala odsoudilo k pobytu v exkluzivním klubu velkých-opomenutých, dostatečným důvodem, abychom o Jaroslavovi Seifertovi mluvili s nonšalancí, která se v onom citátu skrývá?

9

O poválečném Československu se nedalo říci, že mělo svéráznou tvář; kdo má mít vlastní tvář, musí být svobodný. Otrokovi pán vnucuje masku, ve které se musí pro jeho potěšení předvádět. Na svérázu ztratily všechny země, které se ocitly pod nadvládou Moskvy. Ale…

„Celé Polsko čeká na svého Dubčeka!“ skandovalo se na manifestacích v Polsku roku 1968. Se závistí jsme se dívali na krátkou dobu tání 60. let, protože se roztrhl pytel se skvělými knihami a filmy a začalo být jasné, že Československu jde rozšíření rámce svobody k duhu. A později nastala zas plytkost, vždyť přece zprávy, že vznikla Charta 77, že Jan Patočka zaplatil smrtí to, že se domáhal základních svobod, nepronikly k mnohým. A Helena Vondráčková, Nemocnice na kraji města nebo Žena za pultem ovládaly duše početného diváctva.

10

Václav Havel se dodnes těší v Polsku obrovské úctě. Když koncem minulého roku přijel, aby uvedl svou knihu Prosím stručně v polském překladu, na nepočetná setkání proudily davy! Havel totiž od začátku Poláky okouzlil. Byl popřením stereotypu Pepíka! A přece byl odtamtud! Byl to Čech a Čechoslovák, ale polský romantismus v něm viděl „svého” hrdinu. Kolikrát jenom na něj někdo poukazoval jako na státníka, z něhož si lze brát příklad. Když svého času jako prezident přijel do Krakova, vzniklo heslo – neznámého autorství – „Havel na Wawel!“. V tom byly obsaženy i obdiv, i závist. Že my někoho takového nemáme!

11

City vůči Československu zůstaly. Vracejí se. Havlova kniha představovala událost. Dřív vyšly životopisy Tisovy, Olgy Havlové, Bohumila Hrabala, reportáže Mileny Jesenské, vzpomínky Jaroslava Seiferta, nedávno věnoval měsíčník Literatura na Świecie celé číslo Slovákům, vycházejí Kundera, Škvorecký, Topol, Kohout a samozřejmě pořád Hrabal a Hašek, jinak by to nešlo… Reportáže Mariusze Szczygła, sebrané do knihy s názvem Gottland (které mezitím vyšly i česky), vzbudily rozruch! Třebaže nám ukazovaly sousedy jako zemi tragických voleb.

Získá díky tomu, že stále přibývají nové knihy a filmy, že polský tisk se zájmem sleduje, co se děje v Praze a v Bratislavě, tvář už neexistujícího Československa zřetelnější svérázné rysy? Nebude to už jen oválná tvář, za níž posměšně mrká Rudolf Hrušínský jako dobrý voják Švejk? Čas ukáže.

Mariusz Surosz (1963) je polský historik a novinář.

Obsah Listů 1/2008
Archiv Listů
Autoři Listů

Mariusz Surosz

Pepíkova tvář v očích Poláka

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu